08.08.2019

Bez nadpisu

Jak často člověk přemýšlí o svém životě, o svých prohrách, ubohých vítězstvích? Snad to má každý jinak, snad se s tím umí každý jinak i vypořádat. Ona byla tragéd, nevěřila lidem, vždy na každém nacházela jen to špatné, ale nikdo netušil, že to ještě špatnější nachází na sobě. Nevěřila lidem, ale ještě víc nevěřila sobě. Některé lidi byla schopna obdivovat, sebe nikdy. Měla hořký život, pochybnosti ji srážely ke dnu, zvednout se neuměla. Ve světlých chvilkách si pohrávala s myšlenkou, že je vše dobré, že svítí sluníčko, že se na ni lidi usmívají a ona na ně, že je potřebná, žádaná….. o to těžší pak bylo poznání, že je to jen bláznivý sen bláznivé holky, o to těžší pak byl pád na zem.
Hledala důvěrníka, zpovědníka, …. Přítele?
Našla výsměch, urážky, zradu …
Ale jak s tím žít?
To nevěděla, věděla jen, jak s tím nežít……

(více)

21.07.2019

Všechno není zapomenuto - Wendy Walker

Každý s trochu hlubší znalostí lidských emocí by však pochopil, že je to ve skutečnosti spíš naopak. Vyžaduje mnohem víc síly dát emoce najevo než je potlačit.

Holou, celou pravdu nemůže žádný vztah přežít. Ne. Jakmile si dvojice navzájem přizná, co k sobě doopravdy cítí, ať už v soukromí, nebo na párové terapii, nebo dokonce jen prostřednictvím přátel, kteří nedokážou udržet tajemství, je po všem. Milujeme lidi pro to, jací jsou a jaké v nás probouzejí pocity. Obyčejně dokážeme tolerovat jejich nedostatky a nechávat si je pro sebe. Ale jakmile v jejich očích spatříme jakýkoli jiný obraz sebe samých než ten, který tam vidět chceme, který tam vidět potřebujeme, abychom se cítili dobře, otřese to naší láskou v samých základech.

Všichni jsme malé, bezvýznamné bytosti. Naplňuje nás pouze místo, které je nám vyhrazeno v srdcích ostatních, odtud čerpáme hrdost, vlastní identitu a smysl života. Potřebujeme, aby nás rodiče milovali bez výhrad, bez logiky a bez opodstatnění. Potřebujeme, aby na nás hleděli skrz brýle pokřivené touto láskou a aby nám všemi možnými způsoby dávali najevo, že je naplňuje radostí už jen to, že chodíme po tomto světě. Ano, jednou zjistíme, že naše keramické žirafy nejsou žádné mistrovské dílo. Ale až je najdeme na půdě, měly by nám vehnat slzy do očí při vzpomínce, jakou absurdně nepatřičnou pýchu cítili naši rodiče, když takhle neforemně vymodelovaná zvířátka spatřili, a jak nás objímali, divže nás nerozmačkali Tohle od svých rodičů potřebujeme mnohem víc než pravdu o tom, jak malí ve skutečnosti jsme. Nezaujatého zhodnocení naší průměrnosti se nám v životě koneckonců dostane od více lidí, než by bylo třeba.

Je nám dáno osudem, že v dospělosti pouze opakujeme své dětství. A pak se divíme, proč nejsme šťastní.

Začal jsem roky dospívání vnímat jako jakýsi stavební projekt. Svým mladým pacientům i vlastním dětem říkám, že tohle není jejich život. Zatím ne. Zatím jenom staví dům. Je to dům, v němž budou muset strávit zbytek života, tak by se měli vynasnažit, aby ho postavili správně. Později ho budou moci rekonstruovat, opravovat nebo třeba jinak vymalovat. Ale už ho nebudou moci přestavět. Všechno, co do toho domu vloží, každá emocionální jizva ze špatného vztahu, každá pohlavní zvrácenost, které se podvolí, každá droga, která umožní narušit dozrávání svého vyvíjecího se mozku, a naopak i každá výhoda, kterou pro sebe zajistí, to všechno zůstane v základech domu napořád.

Jeden druh lásky je stejný pro všechny, a to je láska k vlastnímu dítěti.

Celý život je v podstatě jen stav mysli. Všichni jen pomalu kráčíme vstříc svému hrobu, snažíme se na to nemyslet, snažíme se najít smysl trávit nějak příjemně čas. Rozhlédněte se kolem sebe. Všichni, koho vidíte, budou za sto let mrtví.

Bylo by to tak jednoduché, že? Prostě vymazat minulost. Všechno není zapomenuto.





(více)

21.07.2019

Nezvi si vraha do života - Blanka Faltová

Ne, nikdo se nerodíme zlý. Jako batolátka jsme dokonce sladcí, roztomilí a každý, tedy skoro každý, si nás v té době zamiluje. Nehledá v našich očích znaky falše, či dokonce sklon k násilí, jednoduše proto, že by tam nic takového neobjevil. Náš pohled je v té době průzračně čistý, duše nezkažená. Zlo zračící se v našich očích lze spatřit až mnohem, mnohem později a vidí jej pouze ti, jimž ubližujeme. Kde se tam tak náhle vzalo? Ale to je ten omyl! Dřímalo v těch nevinných dětských očích, dokud ho kdosi neprobudil k životu. My sami nebo někdo zvenku, co nám hodně ublížil.

Byla odjakživa zvyklá mluvit si pro sebe. Byla to daň za samotu, kterou v sobě cítila, i když byla obklopená lidmi. Dělala to tak už od dětství. Komunikovala nahlas se svým vnitřním já. A celá léta si také zapisovala vše, co ji potkalo. Nikdy to po sobě nečetla, připadalo by jí to úchylné, zvlášť když věděla, co tam napsala. Psaní pro ni bylo jistou terapií, únikem od všeho, co uvnitř bolelo, a obvykle napravilo i škody napáchané zlem vodky, nutilo totiž mozek k činnosti, zatím co ohnivý nápoj jeho činnost tlumil.

Člověk, který mlčí, má obyčejně nekalé úmysly. Je mnohem zákeřnější, protože se jeho reakce nedají odhadnout.

Chlapi se k tobě budou chovat jen tak, jak jim to dovolíš!

Je jedno, jestli od nás někdo odejde, nebo zemře. Jeho ztrátu pocítíme jen podle toho, jak nám byl blízký. Smrt je ale konečná, definitivní. A tady to zasáhne nejvíc. V tom je jediný rozdíl.

Ne nadarmo se o alkoholicích ví, že všechna předsevzetí vždy utopí v alkoholu.

Bohužel, svůj život nežijeme načisto, a některá rozhodnutí proto nejdou vrátit. Jedno šlápnutí vedle a život může skončit.

Lidé si vůbec neuvědomují, jak jsou šťastní, když se narodí se vším tak, jak má být. Svět je zrůdný, protože lidi se nechápou. Lidé vůbec nic ani chápat nechtějí, protože si myslí, že se jich to netýká.

Ono zjistit svou odlišnost je mnohem lehčí než se s ní naučit žít, protože vždycky se najde pár pitomců, co mu to budou neustále předhazovat.



(více)

09.06.2019

Daniela Kovářová – Smrt v justičním paláci



Muži by před ženami nikdy neměli brečet. Už nikdy potom nebudou muži.

Nic nelze provést rychle a bezpečně zároveň.

Po společné noci každý mužský spěchá někam pryč. Možná i to je pradávný samčí gen, který mužům nedovolí chovat se jinak.

Před očima viděl malé chlapce, kterým se jejich otec příliš nevěnoval. A pochopil, oč vlastně všichni synové všech otců usilují. Totiž se jim podobat.
(více)

14.05.2019

Eleanor Moran - Až moc blízko

Je to pro nás všechny tak těžké, to přijmout. Myslím tím definitivnost smrti – přestože je to jedna z jistot, která nás charakterizuje jako lidské bytosti.

Proč tady každý šíří polopravdy? Vždyť jsou o tolik horší než lži, jsou úskočné jako bezcitní vrazi, smrtelné ve své neviditelnosti.

Nikdy nemůžete přestat znát někoho, kdo vám kdysi byl vším. Že někde uvnitř bude vždycky místo, které si nějakým způsobem přisvojil a které je nepřístupné pro každého, kdo se jednou bude chtít zabydlet vše vašem srdci.

Děti, které fatálně trpí, jsou ty, které se pokoušejí tomu, co se jim přihodilo, dát smysl tím, že obviňují samy sebe. Hluboko uvnitř jim zůstávají jizvy, které nikdo nevidí, zatímco dospělí kolem nich žasnou, jak dobře se s tím vyrovnávají.

Nejhorší momenty v životě jsou ony útržky času, kdy se jednotlivé nitky myšlenek odmítají spojit do smysluplného celku.

Víš, to co nás nejvíc štve na jiných lidech, jsou často věci, které nás nejvíc štvou na nás samotných.


(více)

02.03.2019

Hořkost

Divíte se jí? Spíš byste se měli snažit ji pochopit, byť ona sama tomu vůbec nerozuměla, snad ani dnes si není jistá, co se vlastně stalo, stávalo …..
Tenkrát ještě byli rodiče a vůbec všichni dospělí autoritou těm malým a hloupým. I ona to tak měla nastavené a i když měla pochyby, věřila, poslouchala… neuměla jinak, nebyla naučena jinak…..
Rodinný model byl nedotknutelný, tak to prostě bylo, o tom se nediskutovalo. A hlavně se to nikomu venku neříkalo, to by byla přece ostuda.
Probudila se uprostřed noci a šmátrala po ruce tety, se kterou spala v jedné posteli, měla ji ráda, teta byla z města a přivážela vždy o víkendu do jejich domácnosti vzruch, smích. Byla tak bezstarostná, svobodná, veselá…
Ale dotkla se zpocené ruky svého táty, který tak divně funěl…, otevřela pomalu oči a našla i tetu, ležela pod tátou a taky divně mručela a oba se nějak zvláštně rytmicky pohybovali…. Nechápala, co se děje, co to znamená, jen jakýsi vnitřní hlas jí přikázal, aby byla zticha, nic neříkala a dělala dál, že spí. Oni si jí nevšímali. Neví, jak dlouho to trvalo, snad věčnost a ona vydržela celou tu dobu předstírat hluboký spánek, ani se nepohnula. Nemohla usnout ani když skončili, a tak vyslechla i jejich další rozhovor, spíš jen útržky, nebyla schopna pořádně vnímat, byla tak rozčílená, zklamaná, nešťastná, překvapená…..
Neboj, ona spí, nic neslyšela….. a co jsme dělali špatného?, nic špatného jsme nedělali….
Byť tomu úplně nerozuměla, jedno věděla jistě, právě se jí zhroutily ideály, najednou dospěla a bylo jí jasné, že jejich rodina už nikdy nebude taková, jako dosud…


(více)

02.03.2019

Veronika Žilková


Četla jsem názor nějakého sociologa, že každý by měl od padesáti začít vyklízet svůj život. Jmenuje se to úklid před pohřbem. Myslím, že to je dobré. Všichni jsme zavaleni krámy, které nepotřebujeme. Chodíme do práce, abychom si na ně vydělali, koupíme si je a pak zjistíme, že je vlastně nepotřebujeme.

To je v padesáti normální. Mně se tehdy narodilo vnouče a přestali se za mnou otáčet chlapi. Říkala jsem si: Co se stalo? A pak vám to dojde: To je stáří. Ale má to své výhody. Říká se, že seniorský věk je nejspokojenější část života.

Já si nestěžuju. Kromě toho, že vám v autě oteče noha, takže si teď musím sundat kozačku, je to dobré. Nehoníte se za zbytečnostmi, máte radost z každého dne, kdy vás nic nebolí a kdy nic nemusíte.

Myslím, že by o sobě nikdo nikdy neměl říct, že je šťastný. Štěstí je cesta za štěstím.

Po štěstí vždycky přijde pád. To je život, nahoru a dolů. A říkáte si, jestli stojí ten šťastný pocit za to, že je vám pak smutno. Stojí.

Mír se musí domluvit a ne vystřílet.

Myslím, že funkce umění není jen být nositelem hodnot, ale také umožnit lidem, aby si oddechli a zasmáli se. Žijeme v zemi, kde je zima a mlha. I to jsem si uvědomila v Izraeli. Oni mají teplo a na zahradě si kdykoli utrhnou pomeranč. My si ho musíme koupit a ještě utratíme spoustu peněz za topení. Tak snad není nic divného nebo špatného na tom, že se lidé večer zasmějí a odpočinou si.




(více)

17.02.2019

Půjčiti stříbro, loupiti zlato - C. I. Sundbergová

Lidé se v dnešní době v přítomnosti někoho starého cítí tak nesví, že si můžeme dovolit prakticky cokoli.

Tolik jsem se toho o životě už naučila. Člověk nikdy neví, co ho potká.

Někteří lidé jiným zvednou náladu jednoduše tím, že jsou.

Měla slabost pro jednoduchá řešení, která často všechny zmátla. Když je něco dostatečně jednoduché, nikdo to nepochopí. A hlavně ne inženýři a policisté.

V životě si nikdy nemůžeš býti ničím jistá. Občas musíš zariskovat. Jen tak můžeš něco změnit k lepšímu.
(více)

17.02.2019

Sandra Brown - Záměna

Vztek je neškodná emoce. Jeho výbuchy dobře znal, u měl je zvládat a krotit. Jenže s tímhle – ať je to cokoliv – si nevěděl rady. Jak se má poprat s citem, který ho uvnitř trhá na kusy, jesliže ho nedokáže ani pojmenovat?

Dopadne to na váš najednou. Z ničeho nic, jako by vás zavalila tuna cihel. Uvědomíte si, že je doopravdy pryč. Pak teprve začnete truchlit.

Nesnášel, když se v jeho okolí vyskytovaly plačící ženy. Slzy vyjadřovaly city, kterým je lépe se vyhnout – strach, zklamání, bolest, rozčarování, hněv. Začne-li žena plakat, člověku se chce co nejrychleji zmizet, zvlášť když za její slzy může on sám.

Starcům bývá málokdy dovoleno, aby prokázali svou neohroženost. I když se ukáží jako dobří stratégové, jsou ponejvíce odkázáni do role poradců. Zápas muže proti muži je vyhrazen mladším a silnějším.

Nejkrásnější hadi mívají nejprudší jed.

(více)

26.01.2019

Mary Higgins Clark, Alafair Burke - Podezření



Svět nefunguje vždy podle očekávání. Někdy musíte reagovat na jeho rány pěstí.

Je jednodušší žádat o odpuštění než o svolení.

Někdy potřebujete konkurenci, abyste ze sebe dostali to nejlepší.

Vzpomínky se časem vyvíjejí, některé části degenerují, jiné vykrystalizují. Podrobnosti se pletou a mění.

Časem tátové vědí něco nejlíp.


(více)

31.12.2018

Jiří Březina - Promlčení



Lidská mysl má tendenci slučovat a systematizovat náhodné jevy. Na základě této shody začíná mozek vytvářet další spojení, hledá systém tam, kde je jenom chaos.

Lidská mysl si musí vytvořit odstup, pomalu odbourat všechny ty úzkosti a nepohodlí, aby si nakonec vytvořila idealizovaný obraz minulosti. Po dvaceti letech jsou i ty nejnepříjemnější vzpomínky rozostřené, hrany obroušené a obrazy protkané slunečními paprsky ztraceného mládí. Ale to je jen iluze.

Lidé si na začátku nastaví určitý způsob vnímání a jen ztěžka z něho ustupují. Když tvé chování odpovídá jejich představě, nepřemýšlejí o tom, Když uděláš něco, co té představě nevyhovuje, najdou si podvědomě důvod, proč tomu tak není a pokračují dál.

Nevíme co dělal předtím, než dorazil sem, a víme jen málo o tom, co dělal potom. A kolik takových zrůd bylo? Kolik lidí využilo toho zlomu, bezvládí, bezpráví, aby uplatnili svou moc nad slabšími tím nejhorším způsobem? V takových chvílích se pozná lidství. Ta zrůda je v každém z nás. Jde o to, abychom ji udrželi na řetězu. Velká část lidí v takové zkoušce selže a nezáleží na řeči, kterou mluví. Doba z lidí vykřesala to nejhorší.




(více)

31.12.2018

Jiří Březina - Polednice



Naslouchal hovoru ostatních. Košilatým vtipům, nadávkám na všechno, co jednomu ztrpčuje život, propírání pořadů o vaření. Ty řeči mu byly cizí, vtipy mu nepřišly směšné a netušil, proč by ho měl zajímat život nějakých celebrit. Když byl mladší, byl na tyhle postoje hrdý. Cítil se být povznesený nad jednoduché radosti davu. Dnes mu to přišlo líto, Kdyby se uměl zasmát každému vtipu a bavit se u běžného televizního pořadu bez neustálého nutkání hodnotit jeho úroveň, určitě by byl jeho život veselejší. Tohle těm chlapům upřímně záviděl.

Už si nevzpomíná, kdy se to stalo poprvé. Nechtěla si to zapamatovat, nevěřila tomu. Snažila se na to nemyslet, protože když na to nemyslela, mohla žít dál, jako by se to nikdy nestalo.
(více)

31.12.2018

Brian Freeman - Noční pták

Je to zvláštní, člověk žije ve svém vlastním těle, ale v zrcadle vidí zvenku někoho, kdo je mu cizí.

Kdykoliv člověk vytáhne nějakou vzpomínku z knihovny, změní se, než ji stačí vrátit zpět. Každá vybavená vzpomínka je jako měkký jíl. Jakmile je venku, jakmile ji člověk dostane do rukou, může ji hníst a přeměnit v něco nového.

Je snažší kráčet dál jedním směrem po cestě, po níž se člověk vydal, než měnit směr na křižovatkách, o kterých člověk neví, kam ho zavedou.

Kdykoliv si něco vybavíme, měníme tím, co jsme viděli. Naše vzpomínky na nějakou událost jsou ovlivněné tím, jak chceme, aby ta situace dopadla, jek chápeme naši roli v ní, co nám o ní lidé řekli a dokonce i tím, co jsem slyšeli či četli, že se stalo., Po nějakém čase není náš mozek schopen rozlišit mezi skutečností a naší rekonstrukcí skutečnosti.

Všechno v životě končí u vzpomínek. Všechno dobré. Všechno špatné. Skutečné. Vymyšlené. Když se to spojí dohromady, je z toho konkrétní člověk.

Věci se dějou a člověk vymýšlí co s nimi, jenže to neznamená, že to vždycky dopadne dobře.

Myslím, že v životě funguje podivně přísná logika. Všechny dílky skládačky nakonec zapadnou na svoje místo.


Človéku zbyde spousta jizev, i když se ho nikdo ani nedotkne.

Detektivové a historici mají ve skutečnosti hodně společnýho. Obě strany milují detaily, ale snadno ztratí přehled, co je důležitý a co není.

Nejlepší lži vycházejí z pravdy.

Stejně je to paradox. Stavíme stroje, které si všechno pamatují, ale náš vlastní mozek je nejméně spolehlivá skladovací jednotka na světě. Jsme schopni se zbavovat vzpomínek tak, že už se nikdy nevynoří. Nebo se objeví v podobě, která nemá nic společného s tím, co si myslíme, že jsme zažili.

Fobie se neřídí rozumem. Jste třeba dítě, které se schovávalo v šatníku, když přišel otec domů opilý a v násilnické náladě. A v dospělosti zjistíte, že trpíte silnou klaustrofobií. Prostě nemůžete být v místnosti, kde jsou zavřené dveře. Takové místo váš mozek vrátí zpátky do šatníku, kde jste se jako dítě krčil.

Lidé, kteří lžou, do svých povídaček často přimíchávají zrníčka pravdy. Někdy to dělají podvědomě, protože pravda je to, co nejlépe znají. Jindy se tím vysmívají obelhávanému. Nebo jim prostě připadá snazší postavit smyšlenou povídačku na něčem, co je skutečné.

Právě prodělala léčbu a najednou je v mozku na místě, kde bývalo něco děsivého, naprostá prázdnota. Pacienti se nejdřív vyrovnávali se svými úzkostmi a pak se jí vždycky ptali, co mají dělat dál. A na to jim odpovídala, že nejtěžší etapa je začít budovat něco nového.

Nemusíme lidem minulost měnit, můžeme je učit, jak s ní žít.




(více)

29.11.2018

Kniha snů - Nina George

Život se skládá z neustálých rozhodnutí. Ať už jsou doblrá, anebo špatná... Kdo z nás ale ví, která vedou ke štěstí?


Moje láska byla větší než touha být milována. A skutečnost, že o m ou lásku nestál, byla horší než být nemilovaná.

Jsem blázen, že ho pořád ještě miluju, i když jen na nejmenší plamínek. Na mrňavoučký, právě tak velký, aby mi působil bolest, ale nespálil mě.

Nepřemýšlej, následuj obraz, který vidíš ve svém nitru, a pomalu ho svým hlasem reprodukuj. Nehledej slova, abys vyjádřila svou bolest a útěchu … najdi si místo a zpívej mu.

Přesně tohle si mé bytí zasloužilo, pustit se a být zapomenuté, protože život to nebyl. Co bych dal za to, kdybych neváhal tam, kde jsem měl skočit, neutíkal, kde jsem měl zůstat, nemlčel, kde jsem měl mluvit. Něco v mém nitru je nade mnou v šoku.

Vědění mu nepomůže. Chce něco jiného. Možná naději. A ta nevzniká z vědomosti.

Nemůžeš ignorovat, že existují i jiné životy, které bys mohl žít.

Puberta? Pravděpodobně nejtrapnější období muže. Končí přibližně v sedmdesáti.

Náhody jsou překvapivé jevy, jejichž smysl se ukáže až na konci. Nabízejí ti možnost změnit život a ty tu nabídku můžeš buď přijmout, anebo ji odmítnout. Moje matka ten postoj nenáviděla. Náhody jí naháněly strach. Pro mého otce byly zdrojem radosti a zvědavosti na svět.

Jak může být člověk osamělý, jsem poznala, až když jsem se s ním setkala. Nemít nikoho, kdo tě zná z doby, než ses poznal ty sám, nikoho, kdo tě miluje jen proto, že jsi. Odřízne tě to od světa, když máš jenom sám sebe.

Jeho angličtina byla dokonalá, ale o sobě a svých citech nemluvil nikdy. Kdoví, Možná proto, že jiném jazyce než ve vlastním nejsem schopni vyjádřit, kdo opravdu jsme.

Napadá mě, že skutečně výjimeční lidé si neuvědomují, že jsou výjimeční.

To, co jsme vyzkoumali, je plošně mnohem menší než to, co nám zůstává neznámé. Nebo jinak řečeno: Vidíme svět, ale neznáme ho. Realita je větší než my.

Pravda je záležitost představivosti.

Vžiješ se do výzev, které ti na začátku připadají větší než ty. Tak to můžeš zvládnout. Zmenši svět, buď preciznější, nemysli na dlouhou noc, která leží před tebou, ale jen na ten okamžik. Musíš tou cestou jít až do konce, abys ji mohla přehlédnout celou.

Mají být odzbrojeni a vybaveni novými pasy a identitou., Nenesou si pak už ani jméno, ani místo, kde se narodili. Co ale znamená jméno? Bez lidí, se kterými žiješ, nejsi nic.


Nikdo není kompetentní pro strach nebo odvahu. Ani pro osamělost.

Nenávidíme ty, které nebolí, že jsou podváděni. Mě to ale doopravdy nebolí. Nic si z toho nedělám, dokonce doufám, že ho miluje, že ji dělá dobře milovat. Trpí tím, že ji nemiluji, pořád ještě je ale zázrak, který se nám stal, dost silný. Zázrak dítěte.

Děti, psi a kočky vidí a cítí to, co my potlačujeme. Dospělost většinou neznamená být chytřejší, spíš hloupější.

Jak rychle může život skončit! Jak zvláštní jsou cesty, které vedou ke smrti nebo k životu! Souhrn nepatrných rozhodnutí, jen malých pohybů a hned život vypadá úplně jinak, než ještě před hodinou nebo včera.


Strach nepřijde při bouřce, ale když moře divně mlčí.

Nevyplačte všechny slzy v noci. Jinak budete zoufalá, protože se vám bude chtít plakat, budete ale prázdná. Ta prázdnota je nejhorší. Neschopnost vyjádřit bolest, protože všechno zoufalství je spotřebované.

Zplození. Ze dvou tak nemožných lidí vznikne nový život, laskavý a bohatý, jak může stvoření někdy být. Jako sama od sebe vykvete z písku růže, z osamění vznikne láska, ze smrti život.

Učitelé, dospělí, svět ve své neproniknutelné celistvosti, mm zamlčují to nejdůležitější: jak být šťastní.

Moc jsme toho po našem seznámení nenamluvili. Jako by se slovy všechno zničilo. Slova jsou smirkový papír, který obrušuje všechno tak dlouho, až veškerý cit zmizí.

To se stává. Je to válka ve vlastním srdci. Bojuješ sám se sebou a vždycky prohraješ.

Dokonce i nejchytřejší lidé jsou hloupí, když jde o lásku.

Otcové musí někdy své děti pustit, aby je zachránili.

Žal z lásky je umírání a to, co zbude, není život.

Mrtví neví, jestli pobývají u mrtvých nebo u živých, a není v tom nakonec žádný rozdíl. Je to, jako bys snil a nevěděl, že sníš, takové je to být mrtvý

Moje matka se mě dotkla, když zemřela. Krátce potom po mně sáhla. Její duch. A já cítila, jak se rozpouští, stává se éterem, větrem, mořem. Stala se stránkami knih, které jsem četla, hudbou, při níž jsem tančila. Takové je umírání. Staneš se tím, co miluješ.
Dovedu už poznat na ulici lidi, kteří v sobě nosí dva světy. Dívají se, aniž by viděli. Nevšímají si už krásy okolí, vnímají jen to, co jim působí žal.

Jediné city, které skutečně změní tvůj život jsou strach a láska.

Pochopím v tu chvíli, že se člověk vždycky může rozhodnout, k ničemu nedojde samo od sebe. Každý má možnost volby, Zda bude lhát, nebo říkat pravdu. Jestli bude blbec, nebo ne.

Pravda je ovšem jiná. Protože láska v podstatě znamená snášet neustálé zoufalství, nejistotu a změny. Mění se spolu s námi.
Ti kdo nás milují, na nás pořád čekají.

Stává se to, když ztratíme někoho, kdo nám byl celým světem. Naším životem se táhne puklina, ve které mizí smích a bezstarostnost. Jejich nepřítomnost nás ničí. Najednou vidíme zcela jasně rozdíly mezi pravdou a snem. Jako by až smrt umožnila vstoupit do světa mezi světy.

Říká se, že si člověk, když zemře, nemůže vzít s sebou žádné pozemské hodnoty. Peníze, majetek, krásu, moc, nic z toho. To souhlasí. Mnozí z těch, které změnili strany světa, byli velice překvapeni, že si opravu nemohou odnést nic hmatatelného. Existuje ale i druhá pravda. Člověk si může vzít na druhý břeh to, co nelze za života vlastnit, protože se to dá jen cítit, někdy jen na pár sekund, nebo tajně. Můžeme si s sebou vzít štěstí. A lásku. Všechny krásné hodiny života, všechno světlo, které jsme v klidu pozorovali, příjemnou vůni, smích, přátelství. Všechny polibky, mazlivá pohlazení a zpěv. Vítr v obličeji, tango., Hudbu, praskání podzimní trávy s namrzlou noční rosou. Blyštění hvězd a spokojenost, odvahu a velkorysost. To vše si člověk může odnést. Všechno tohle je mezi.
Nechoďte s prázdnými srdci.

Mezi životem a smrtí existuje víc, než odsud můžeme vidět.

-----------------------
Čím lépe jsem si rozuměla se svým otcem, tím víc jsem se obávala toho, že by mohl zemřít a nechat mě v tomto životě samotnou. Bez našich rozhovorů, bezpečí a vnitřního klidu, které mi poskytovala jeho existence. Léta jsem nemohla spát, protože mi ten sžíravý, hrozný strach nedovoloval usnout. Co když můj nejlepší přítel, můj důvěrník v životě, co když ten člověk, který mi dopřává pocit lásky, pozornosti a pochopení, to světlo jeho velké duše jednoho dne skutečně zemře.
Strach z otcovy smrti a jeho skutečné úmrtí, které tak hrozně vtrhlo do normálního života ovlivnilo můj život i psaní. Umírání, smrt. Smutek, opuštěnost. Hrůza z toho, že jednoho dne také odejdu, otázka Co bude potom a věčná pochybnost Budu žít po smrti stejně, jako kdybych zůstala naživu?
Knihy jsou jediná umělecká díla, která skutečně vzniknou až tím, když je někdo čte, v jeho hlavě a duši.








N (více)

25.11.2018

Kvůli tobě i zhubnu - Ellen Bergová



Člověk by měl bojovat o to, co miluje. Ale nemůže bojovat o to, aby byl milován.

Nikdy není příliš pozdě, aby člověk přestřihl pupeční šňůru. Vždycky se říká, že se děti musí osamostatnit, aby mohly vést vlastní život. Jenže totéž musí udělat i rodiče, přestože to pro ně může být těžké.

Vesmír se skládá z energií. Všechno je v pohybu. Ani ty teď nejsi hmota, nýbrž vibrace. A jestliže dvě duše vibrují na stejné frekvenci, přitahují se.

Žádný div, že má pořád tak mizernou náladu. Kdo si neumí užívat, s tím si neužijete. Podívejte se na Buddhu, je tlustý, ale usmívá se. My jsme kulaťoučcí – a co? Zato jsme vždycky dobře naladění.

Každý nový muž je jako křest nové lodi – vždycky se vydáváš na první plavbu.








(více)

08.11.2018

Modrý deník James A. Levine

Modrý deník
James A. Levine

I teď se mi potvrzuje, že si mladí rychle zvykají. Nezkušenost či jistota je dar, jelikož neposkvrněný bílý obraz na sobě nikdy neměl žádnou barvu, odstín ani tvar. Je mnohem snažší malovat na čisté plátno, než na to, které už je povalované.

Někdy se váš život změní během jedné sekundy a někdy to trvá celý život. V mém případě stačily dva dny.

Když smícháte vodu z jednoho šálku s vodou z druhého, můžete ji pak znovu rozdělit? Ne! Je to jedna voda, nerozdělitelná. Těla žen, tak jemně tvarovaná, jsou kožené nádoby, které po zemi roznášejí vodu.

Muži vycházejí z vody ženy. Ženy je ve své vodě nosí až do porodu, kdy z ní vyplavou. A co je první věc, kterou muž udělá, když nás opustí? Touží se přisát, vtáhnout do sebe onu řeku, protože bez ženy je prázdný. Muži pak po celý život ukládají své hříchy a odpad zpátky do řeky. A nakonec jsou jejich těla spálena, aby se navrátili do řeky, kterou je žena.

Člověk má jen jednu podobu, a to tu, kterou vnímáte v danou chvíli, kdy jej vidíte.

Co má podle vás navrch, autobus nebo jeho palivo? Nejspíš řeknete autobus, protože přepravuje řidiče a cestující sem tam. Jenže bez paliva se nehne a je k ničemu. Naproti tomu palivo se může přelít do jiného autobusu nebo do auta, nebo jím ohřejete vodu. Palivo také můžete použít k výrobě bomby, Je jasné, že v palivu je síla.

Oblíbené téma muže je on sám. Staňte se jeho zrcadlem a bude mluvit donekonečna.

Na osud svádíme kdeco. Mnoho lidí považuje nevysvětlitelné věci za zásah osudu a krčí rameny, když k ním dojde. Ale s osudem se to má jinak. Svět funguje jako řada kruhů, které jsou neviditelné, protože sahají do vyšších sfér. Osud je místem, kde se tyto kruhy energie protínají se zemí. Jelikož je nemůžeme vidět, neznáme jejich obsah a netušíme, jak jsou široké nemůžeme předpovědět, kdy tento zářez do naší reality přijde. A když se to stane, říkáme tomu osud, Osud není nahodilá událost, ale něco nevyhnutelného. Jsme jen slepí k jeho povaze a načasování. Jsme také slepí k tomu, jak osud propojuje jednu událost s druhou.




(více)

08.11.2018

Aleš Vavřinec (kouč a průvodce vnitřní transformací METRO 19. října 2018)

Milá ženo.
Miluju tě za všechno to, čím jsi uvnitř. Za tvou jemnost a něžnoist. Za tvou sílu i vnitřní žár. Za to, jak v tobě nezkrotně pulzuje život. Miluju tě za to, jak vášnivě tamčíš v proudu života. Miluju tě za to, jak lehce pluješ city tam, kde já se těžce brodím řekou svých myšlenek. Miluju tvoje oči, vlasy i smích. Miluju tvoje slzy i vztek. Miluju tě celou. Podívej se na mě. Vidíš se? Přál bych ti, aby ses na sebe mohla dívat mýma očima. Tu krásu, kterou bys viděla. Nechci od tebe nic víc, než abys byla sama sesbou. Vážím si tě za to, jaká jsi uvnitř, ne za uklizený byt, uvařenou večeři a poslušný sex. Vážím si tě za tvou divokou svobodu. Ne za to, kolik peněz nosíš domů. Miluju tě jako ženu, na jako mašinu na výsledky a výkony. Vážím sit tě pro tvoje čisté srdce a mysl plnou nápadů. Nenech se prosím lapit do pavučiny společenských lží, že tvoje hodnota leží kdekoli mimo tebe. Někde venku. Tvoje hodnota se nedá měřit koši vyžehleného prádla ani počtem orgasmů za noc, ani zlatem nebo lichotkami. Vzpomeň si, že čím víc se toho snažíš stihnout a uděšlat, aby tě druzí milovali, přijali a respektovali, tím víc ztrácíš sebe samu a svou ženskou přitažlivost. Tím více se pro ostatní stáváš služkou a samozřejmostí. Zastav se prosím a vnímej svou duši. Svou pravou hodnotu. Vnímej svoje nitro a svou ženskou podstatu. Tam je všechno. Tam jsi všechno. Dovol mi prosím připomenout i pravdu, kterou stejně znáš … nejsi automatický pračka. Nevybral jsem si tě proto, jak moc jsi výkonná. Nevybral jsem si tě, protože umíš rotovat při 1000 otáčkách za minutu. Vybral jsem si tě, protože čím víc tě znám, tím víc tě miluju. Tak odlož žehličku a začni zase zářit. Prosím.

(více)

24.09.2018

Hříšný tanec



Chtěla bych s tebou mluvit tati. Mrzí mě, že jsem ti lhala. Ale ty jsi mi lhal taky. Říkal jsi mi, že všichni jsou si rovni, a mají stejné šance, ale myslel jsi lidi jako jsi ty. Říkal jsi, abych změnila svět a udělala ho lepším. Ale myslels, že ze mě bude právník, nebo ekonom a vdám se za někoho z Harvardu. Pyšná na sebe nejsem, ale jednou jsem tvoje dcera a nemůžeš mi nestále odpovídat mlčením. Spoustu věci sis na mně představoval jinak, ale jestli mě miluješ, musíš mě milovat se vším všudy. Já tě miluju a mrzí mě, že jsem tě zklamala, mrzí mě to, táto. Ale tys mě taky zklamal.
(více)

24.09.2018

Dan Brown – Digitální pevnost



Možné je všechno. Nemožné trvá jen o něco déle.

Všichni máme právo na tajemství. Jednou se postarám, aby tomu tak bylo.

Nemůžeš doskočit ke hvězdám, když tě bolí nohy. A až se dostaneš ta kam chceš, musíš teprve dobře vypadat.

No .. vždyť víte, co se říká o počítačích, když něco podělají, aspoň to podělají pokaždé stejně.

Sílu a moc vyjadřuje pozice vsedě.

Člověk v mém postavení je někdy nucen lhát i lidem, které má rád.

Protivník přitlučený ke zdi bývá vždycky nejnebezpečnější – je totiž zoufalý a nevypočitatelný.

Když přijde smrt, všechno je najednou jasné.

(více)

24.09.2018

Vdáš se a basta



Bůh nemůže být všude a proto máme matky.

Štěstí je slet rozhodnutí.

Mateřská láska je ta největší na světě a nikdy neskončí.
(více)

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se