29.11.2018

Kniha snů - Nina George

Život se skládá z neustálých rozhodnutí. Ať už jsou doblrá, anebo špatná... Kdo z nás ale ví, která vedou ke štěstí?


Moje láska byla větší než touha být milována. A skutečnost, že o m ou lásku nestál, byla horší než být nemilovaná.

Jsem blázen, že ho pořád ještě miluju, i když jen na nejmenší plamínek. Na mrňavoučký, právě tak velký, aby mi působil bolest, ale nespálil mě.

Nepřemýšlej, následuj obraz, který vidíš ve svém nitru, a pomalu ho svým hlasem reprodukuj. Nehledej slova, abys vyjádřila svou bolest a útěchu … najdi si místo a zpívej mu.

Přesně tohle si mé bytí zasloužilo, pustit se a být zapomenuté, protože život to nebyl. Co bych dal za to, kdybych neváhal tam, kde jsem měl skočit, neutíkal, kde jsem měl zůstat, nemlčel, kde jsem měl mluvit. Něco v mém nitru je nade mnou v šoku.

Vědění mu nepomůže. Chce něco jiného. Možná naději. A ta nevzniká z vědomosti.

Nemůžeš ignorovat, že existují i jiné životy, které bys mohl žít.

Puberta? Pravděpodobně nejtrapnější období muže. Končí přibližně v sedmdesáti.

Náhody jsou překvapivé jevy, jejichž smysl se ukáže až na konci. Nabízejí ti možnost změnit život a ty tu nabídku můžeš buď přijmout, anebo ji odmítnout. Moje matka ten postoj nenáviděla. Náhody jí naháněly strach. Pro mého otce byly zdrojem radosti a zvědavosti na svět.

Jak může být člověk osamělý, jsem poznala, až když jsem se s ním setkala. Nemít nikoho, kdo tě zná z doby, než ses poznal ty sám, nikoho, kdo tě miluje jen proto, že jsi. Odřízne tě to od světa, když máš jenom sám sebe.

Jeho angličtina byla dokonalá, ale o sobě a svých citech nemluvil nikdy. Kdoví, Možná proto, že jiném jazyce než ve vlastním nejsem schopni vyjádřit, kdo opravdu jsme.

Napadá mě, že skutečně výjimeční lidé si neuvědomují, že jsou výjimeční.

To, co jsme vyzkoumali, je plošně mnohem menší než to, co nám zůstává neznámé. Nebo jinak řečeno: Vidíme svět, ale neznáme ho. Realita je větší než my.

Pravda je záležitost představivosti.

Vžiješ se do výzev, které ti na začátku připadají větší než ty. Tak to můžeš zvládnout. Zmenši svět, buď preciznější, nemysli na dlouhou noc, která leží před tebou, ale jen na ten okamžik. Musíš tou cestou jít až do konce, abys ji mohla přehlédnout celou.

Mají být odzbrojeni a vybaveni novými pasy a identitou., Nenesou si pak už ani jméno, ani místo, kde se narodili. Co ale znamená jméno? Bez lidí, se kterými žiješ, nejsi nic.


Nikdo není kompetentní pro strach nebo odvahu. Ani pro osamělost.

Nenávidíme ty, které nebolí, že jsou podváděni. Mě to ale doopravdy nebolí. Nic si z toho nedělám, dokonce doufám, že ho miluje, že ji dělá dobře milovat. Trpí tím, že ji nemiluji, pořád ještě je ale zázrak, který se nám stal, dost silný. Zázrak dítěte.

Děti, psi a kočky vidí a cítí to, co my potlačujeme. Dospělost většinou neznamená být chytřejší, spíš hloupější.

Jak rychle může život skončit! Jak zvláštní jsou cesty, které vedou ke smrti nebo k životu! Souhrn nepatrných rozhodnutí, jen malých pohybů a hned život vypadá úplně jinak, než ještě před hodinou nebo včera.


Strach nepřijde při bouřce, ale když moře divně mlčí.

Nevyplačte všechny slzy v noci. Jinak budete zoufalá, protože se vám bude chtít plakat, budete ale prázdná. Ta prázdnota je nejhorší. Neschopnost vyjádřit bolest, protože všechno zoufalství je spotřebované.

Zplození. Ze dvou tak nemožných lidí vznikne nový život, laskavý a bohatý, jak může stvoření někdy být. Jako sama od sebe vykvete z písku růže, z osamění vznikne láska, ze smrti život.

Učitelé, dospělí, svět ve své neproniknutelné celistvosti, mm zamlčují to nejdůležitější: jak být šťastní.

Moc jsme toho po našem seznámení nenamluvili. Jako by se slovy všechno zničilo. Slova jsou smirkový papír, který obrušuje všechno tak dlouho, až veškerý cit zmizí.

To se stává. Je to válka ve vlastním srdci. Bojuješ sám se sebou a vždycky prohraješ.

Dokonce i nejchytřejší lidé jsou hloupí, když jde o lásku.

Otcové musí někdy své děti pustit, aby je zachránili.

Žal z lásky je umírání a to, co zbude, není život.

Mrtví neví, jestli pobývají u mrtvých nebo u živých, a není v tom nakonec žádný rozdíl. Je to, jako bys snil a nevěděl, že sníš, takové je to být mrtvý

Moje matka se mě dotkla, když zemřela. Krátce potom po mně sáhla. Její duch. A já cítila, jak se rozpouští, stává se éterem, větrem, mořem. Stala se stránkami knih, které jsem četla, hudbou, při níž jsem tančila. Takové je umírání. Staneš se tím, co miluješ.
Dovedu už poznat na ulici lidi, kteří v sobě nosí dva světy. Dívají se, aniž by viděli. Nevšímají si už krásy okolí, vnímají jen to, co jim působí žal.

Jediné city, které skutečně změní tvůj život jsou strach a láska.

Pochopím v tu chvíli, že se člověk vždycky může rozhodnout, k ničemu nedojde samo od sebe. Každý má možnost volby, Zda bude lhát, nebo říkat pravdu. Jestli bude blbec, nebo ne.

Pravda je ovšem jiná. Protože láska v podstatě znamená snášet neustálé zoufalství, nejistotu a změny. Mění se spolu s námi.
Ti kdo nás milují, na nás pořád čekají.

Stává se to, když ztratíme někoho, kdo nám byl celým světem. Naším životem se táhne puklina, ve které mizí smích a bezstarostnost. Jejich nepřítomnost nás ničí. Najednou vidíme zcela jasně rozdíly mezi pravdou a snem. Jako by až smrt umožnila vstoupit do světa mezi světy.

Říká se, že si člověk, když zemře, nemůže vzít s sebou žádné pozemské hodnoty. Peníze, majetek, krásu, moc, nic z toho. To souhlasí. Mnozí z těch, které změnili strany světa, byli velice překvapeni, že si opravu nemohou odnést nic hmatatelného. Existuje ale i druhá pravda. Člověk si může vzít na druhý břeh to, co nelze za života vlastnit, protože se to dá jen cítit, někdy jen na pár sekund, nebo tajně. Můžeme si s sebou vzít štěstí. A lásku. Všechny krásné hodiny života, všechno světlo, které jsme v klidu pozorovali, příjemnou vůni, smích, přátelství. Všechny polibky, mazlivá pohlazení a zpěv. Vítr v obličeji, tango., Hudbu, praskání podzimní trávy s namrzlou noční rosou. Blyštění hvězd a spokojenost, odvahu a velkorysost. To vše si člověk může odnést. Všechno tohle je mezi.
Nechoďte s prázdnými srdci.

Mezi životem a smrtí existuje víc, než odsud můžeme vidět.

-----------------------
Čím lépe jsem si rozuměla se svým otcem, tím víc jsem se obávala toho, že by mohl zemřít a nechat mě v tomto životě samotnou. Bez našich rozhovorů, bezpečí a vnitřního klidu, které mi poskytovala jeho existence. Léta jsem nemohla spát, protože mi ten sžíravý, hrozný strach nedovoloval usnout. Co když můj nejlepší přítel, můj důvěrník v životě, co když ten člověk, který mi dopřává pocit lásky, pozornosti a pochopení, to světlo jeho velké duše jednoho dne skutečně zemře.
Strach z otcovy smrti a jeho skutečné úmrtí, které tak hrozně vtrhlo do normálního života ovlivnilo můj život i psaní. Umírání, smrt. Smutek, opuštěnost. Hrůza z toho, že jednoho dne také odejdu, otázka Co bude potom a věčná pochybnost Budu žít po smrti stejně, jako kdybych zůstala naživu?
Knihy jsou jediná umělecká díla, která skutečně vzniknou až tím, když je někdo čte, v jeho hlavě a duši.








N (více)

25.11.2018

Kvůli tobě i zhubnu - Ellen Bergová



Člověk by měl bojovat o to, co miluje. Ale nemůže bojovat o to, aby byl milován.

Nikdy není příliš pozdě, aby člověk přestřihl pupeční šňůru. Vždycky se říká, že se děti musí osamostatnit, aby mohly vést vlastní život. Jenže totéž musí udělat i rodiče, přestože to pro ně může být těžké.

Vesmír se skládá z energií. Všechno je v pohybu. Ani ty teď nejsi hmota, nýbrž vibrace. A jestliže dvě duše vibrují na stejné frekvenci, přitahují se.

Žádný div, že má pořád tak mizernou náladu. Kdo si neumí užívat, s tím si neužijete. Podívejte se na Buddhu, je tlustý, ale usmívá se. My jsme kulaťoučcí – a co? Zato jsme vždycky dobře naladění.

Každý nový muž je jako křest nové lodi – vždycky se vydáváš na první plavbu.








(více)

08.11.2018

Modrý deník James A. Levine

Modrý deník
James A. Levine

I teď se mi potvrzuje, že si mladí rychle zvykají. Nezkušenost či jistota je dar, jelikož neposkvrněný bílý obraz na sobě nikdy neměl žádnou barvu, odstín ani tvar. Je mnohem snažší malovat na čisté plátno, než na to, které už je povalované.

Někdy se váš život změní během jedné sekundy a někdy to trvá celý život. V mém případě stačily dva dny.

Když smícháte vodu z jednoho šálku s vodou z druhého, můžete ji pak znovu rozdělit? Ne! Je to jedna voda, nerozdělitelná. Těla žen, tak jemně tvarovaná, jsou kožené nádoby, které po zemi roznášejí vodu.

Muži vycházejí z vody ženy. Ženy je ve své vodě nosí až do porodu, kdy z ní vyplavou. A co je první věc, kterou muž udělá, když nás opustí? Touží se přisát, vtáhnout do sebe onu řeku, protože bez ženy je prázdný. Muži pak po celý život ukládají své hříchy a odpad zpátky do řeky. A nakonec jsou jejich těla spálena, aby se navrátili do řeky, kterou je žena.

Člověk má jen jednu podobu, a to tu, kterou vnímáte v danou chvíli, kdy jej vidíte.

Co má podle vás navrch, autobus nebo jeho palivo? Nejspíš řeknete autobus, protože přepravuje řidiče a cestující sem tam. Jenže bez paliva se nehne a je k ničemu. Naproti tomu palivo se může přelít do jiného autobusu nebo do auta, nebo jím ohřejete vodu. Palivo také můžete použít k výrobě bomby, Je jasné, že v palivu je síla.

Oblíbené téma muže je on sám. Staňte se jeho zrcadlem a bude mluvit donekonečna.

Na osud svádíme kdeco. Mnoho lidí považuje nevysvětlitelné věci za zásah osudu a krčí rameny, když k ním dojde. Ale s osudem se to má jinak. Svět funguje jako řada kruhů, které jsou neviditelné, protože sahají do vyšších sfér. Osud je místem, kde se tyto kruhy energie protínají se zemí. Jelikož je nemůžeme vidět, neznáme jejich obsah a netušíme, jak jsou široké nemůžeme předpovědět, kdy tento zářez do naší reality přijde. A když se to stane, říkáme tomu osud, Osud není nahodilá událost, ale něco nevyhnutelného. Jsme jen slepí k jeho povaze a načasování. Jsme také slepí k tomu, jak osud propojuje jednu událost s druhou.




(více)

08.11.2018

Aleš Vavřinec (kouč a průvodce vnitřní transformací METRO 19. října 2018)

Milá ženo.
Miluju tě za všechno to, čím jsi uvnitř. Za tvou jemnost a něžnoist. Za tvou sílu i vnitřní žár. Za to, jak v tobě nezkrotně pulzuje život. Miluju tě za to, jak vášnivě tamčíš v proudu života. Miluju tě za to, jak lehce pluješ city tam, kde já se těžce brodím řekou svých myšlenek. Miluju tvoje oči, vlasy i smích. Miluju tvoje slzy i vztek. Miluju tě celou. Podívej se na mě. Vidíš se? Přál bych ti, aby ses na sebe mohla dívat mýma očima. Tu krásu, kterou bys viděla. Nechci od tebe nic víc, než abys byla sama sesbou. Vážím si tě za to, jaká jsi uvnitř, ne za uklizený byt, uvařenou večeři a poslušný sex. Vážím si tě za tvou divokou svobodu. Ne za to, kolik peněz nosíš domů. Miluju tě jako ženu, na jako mašinu na výsledky a výkony. Vážím sit tě pro tvoje čisté srdce a mysl plnou nápadů. Nenech se prosím lapit do pavučiny společenských lží, že tvoje hodnota leží kdekoli mimo tebe. Někde venku. Tvoje hodnota se nedá měřit koši vyžehleného prádla ani počtem orgasmů za noc, ani zlatem nebo lichotkami. Vzpomeň si, že čím víc se toho snažíš stihnout a uděšlat, aby tě druzí milovali, přijali a respektovali, tím víc ztrácíš sebe samu a svou ženskou přitažlivost. Tím více se pro ostatní stáváš služkou a samozřejmostí. Zastav se prosím a vnímej svou duši. Svou pravou hodnotu. Vnímej svoje nitro a svou ženskou podstatu. Tam je všechno. Tam jsi všechno. Dovol mi prosím připomenout i pravdu, kterou stejně znáš … nejsi automatický pračka. Nevybral jsem si tě proto, jak moc jsi výkonná. Nevybral jsem si tě, protože umíš rotovat při 1000 otáčkách za minutu. Vybral jsem si tě, protože čím víc tě znám, tím víc tě miluju. Tak odlož žehličku a začni zase zářit. Prosím.

(více)

24.09.2018

Hříšný tanec



Chtěla bych s tebou mluvit tati. Mrzí mě, že jsem ti lhala. Ale ty jsi mi lhal taky. Říkal jsi mi, že všichni jsou si rovni, a mají stejné šance, ale myslel jsi lidi jako jsi ty. Říkal jsi, abych změnila svět a udělala ho lepším. Ale myslels, že ze mě bude právník, nebo ekonom a vdám se za někoho z Harvardu. Pyšná na sebe nejsem, ale jednou jsem tvoje dcera a nemůžeš mi nestále odpovídat mlčením. Spoustu věci sis na mně představoval jinak, ale jestli mě miluješ, musíš mě milovat se vším všudy. Já tě miluju a mrzí mě, že jsem tě zklamala, mrzí mě to, táto. Ale tys mě taky zklamal.
(více)

24.09.2018

Dan Brown – Digitální pevnost



Možné je všechno. Nemožné trvá jen o něco déle.

Všichni máme právo na tajemství. Jednou se postarám, aby tomu tak bylo.

Nemůžeš doskočit ke hvězdám, když tě bolí nohy. A až se dostaneš ta kam chceš, musíš teprve dobře vypadat.

No .. vždyť víte, co se říká o počítačích, když něco podělají, aspoň to podělají pokaždé stejně.

Sílu a moc vyjadřuje pozice vsedě.

Člověk v mém postavení je někdy nucen lhát i lidem, které má rád.

Protivník přitlučený ke zdi bývá vždycky nejnebezpečnější – je totiž zoufalý a nevypočitatelný.

Když přijde smrt, všechno je najednou jasné.

(více)

24.09.2018

Vdáš se a basta



Bůh nemůže být všude a proto máme matky.

Štěstí je slet rozhodnutí.

Mateřská láska je ta největší na světě a nikdy neskončí.
(více)

24.09.2018

Josef Klíma – Smrt podle Druidů



Kdyby lidé věděli, kdy zemřou, chovali by se rozhodně jinak, než se chovají v blahé nevědomosti. Psaly by testamenty, prosili by za odpuštění ty, jimž ublížili, modlili by se.

Takhle to chodí vždycky. Co svět světem stojí, existuje určitý patro, odkud může přijít neviditelnej pokyn, proti kterýmu jsme my, obyčejný pěšáci, bezmocný. Protože ani nemůžeme dokázat, že někdo něco takovýho vydal.

Věřila už dávno, že ze sebe navzájem vyplývají i věci, které spolu navenek vůbec nesouvisejí. To byl taky otcův vklad do její duše. Po pádu železné opony se konečně dostal za hranice, procestoval kus světa ne jako turista, ale jako novinář, a vždycky, když klesala na mysli po nějaké prohře, když si připadala slabá a bezvýznamná, jí připomínal staré indické přísloví“ Věř, že rozhodnutí mravence může pohnout i hvězdami. Když se to správně zpřevoduje. Což už Indové neříkají.

Nejdůležitější chvíle v životě postřehneme až dávno po tom, co k nim dojde.

Takže ji vymazal, jako se umrtví zub. V dásni sice stále drží, ale už nebolí.

Sestavu drobných břemen, které nám přidává na záda stáří, abychom si nemysleli, že zůstaneme věčně mladí, zdraví a krásní.


(více)

24.09.2018

Heda Čechová – MF Dnes duben 2018


Některé těžké chvíle bych nezažila, ale jistě by přišly jiné.
Myslím, že mám ta životní dramata napsaná v osudu.

Když syn zemřel, psaní pro mě zafungovalo jako určitá terapie.
Čas nic nezahladí. Ani dnes se s jeho smrtí nemůžu vyrovnat. Tady na prsou mám takovou černou bolestivou díru.

V mém životě to bylo nahoru a dolu. Jsem asi silná. I vnoučata to říkají, že babička všechno vydrží.

Dodneška jsem se nedokázala vyplakat. Uvnitř jsem jako kamenná.

Jak ráda bych tu smrt vzala za něj, aby on tu zůstal. Naštěstí se umím ovládat. Naučila jsem se brát věci takové jaké jsou.

Nejsem znechucená, ani překvapená, protože do toho vidím. Ale uvažte, bude mi devadesát a už mě spousta věci unavuje, nepotřebuju pořád něco analyzovat, ani se k něčemu vyjadřovat. Život mě zocelil, dovedu si věci zdůvodnit, to stačí. Myslím, že někdo musí náš život nějak řídit. Mám ten pocit několikrát ověřený, když se mi stávaly různé věci. Synova smrt nikomu, kdo je nad námi, odpustit nemůžu.

(více)

21.05.2018

Lucie Bílá - Teď už to vím ... Možné je všechno

Narodila jsem se s vykloubenými kyčlemi a do dvou let jsem nemohla chodit. Nebyla jsem tudíž miminko, které se dá přitisknout k matčině prsu a pomazlit se s ním, které se dá překutálet na bříško a obdivovat, jak roztomile pase beránky, byla jsem fest přišroubovaná a přikšírovaná ke zvlášť upravenému prknu, kterým mé nožičky byly fixovány do správné polohy. Dnes už se při luxaci kyčelních kloubů používají jiné, šetrnější metody, já jsem to ještě odskákala na prkně. Maminka byla větší chudák než já, zatímco se sousedky mohly pochlubit svými děťátky, ona pro svého ubožáčka musela dělat otvory v kočárku, protože se to prkno tam na šířku nevešlo. Jenže psychologové tvrdí, že takto postižené dítě, připravené o normální pohybový vývoj, jej prodělává v hlavě a střádá energii pro raketový start. V dalším životě se takové dítě vyznačuje větší dravostí a volní koncentrací, a bude to asi i můj případ. Když mě sundali z mého dřevěného kříže, zamyslela jsem se a udělala první nejistý krůček. Za týden jsem chodila a za dva týdny běhala.

Napadá mně, jak relativní vlastně je pojem bohatství a tento vytoužený stav. Pro mnohé v Čechách jsem bohačka, které se splnila dětská pohádka o Popelce. Pro mnohé naše americké sousedy jsme pořád ti politováníhodní chuďasové, co muší řídit motorovou jachtu sami, protože nemají na kapitána.

Mým znamením ve zvěrokruhu je Beran. Lidé narození v tomto znamení se vyznačují zvláštní umíněností a tvrdošíjností. Mohu dlouho ledacos snášet, ale když kalich trpělivosti přeteče, řádím jako splašený ohnivý kůň, který už nikoho na sobě nechce nosit. Ve chvíli, když dostanu pocit, že jsem vmanipulována do role, která mi nesedí, že říkám falešná slova, dělám falešná gesta, začíná mě svědit po celém těle a jsem hned na zadních, křičím a utíkám lhostejno kam A když jsem jednou pojala rozhodnutí, třísknu do stolu a jdu pryč.

Lešek Semelka, kterému jsem se svěřila se svými pochybnostmi, se na mne smutně zadíval: jiný už to nebude. Lucko. Vždycky budeš na někoho pracovat, vždycky na tobě někdo vydělá a ty ostrouháš.

Každý to asi poznal na sobě – když je nejhůř, stává se, že nám osud hodí záchranný kruh, že je nám náhle nabídnuta pomocná ruka, a jeden neví, co ho to zasáhlo. Kdosi mi vyprávěl vtip, z něhož si pamatuji, že život je podobný zebře – černé pruhy se v něm také střídají s bílými. Když zrovna prožíváš blbé období, všude samý pech, těš se na bílý pruh, dřív či později se smůla prolomí.

Nemám zapotřebí něco o sobě nalhávat, vím, že si rozumím s těmi, kdo mě berou, jaká jsem.

Je třeba táhnout starou káru dál, a je to těžší než předtím, protože předtím se měl člověk na co vymlouvat, teď už ne. Teď už se těžko vymlouvá na to, že zlatá rybka nefungovala.

Znovu a znovu si říkám, jak povrchní a nepravý je lidský soud, který se spokojí se zdáním a nesnaží se proniknout pod slupku věcí.

Ve skutečnosti ta žena vamp, kterou ve mně viděli, byla uvnitř lehce zranitelná, bezradná, ztracená, celá ta póza byl jen kus nepovedené sebeobrany.

Jsem pověrčivá, jsem dcera svého národa. My Češi raději vystavujeme na odiv pravý opak toho, po čem ve skutečnosti toužíme. Věčně remcáme a žehráme, jací jsme staří, oškliví, nemocní a chudí. Američané jsou také pověrčiví, leč jejich pověrčivost má opačné znaménko než ta naše. My máme pocit, že zakřikneme to, co přiznáme, oni věří, že navodí stav, když ho nahlas oznámí. Češka má obavu, že zoškliví a onemocní, pokud připustí, že je krásná a zdravá. Američanka má za to, že mládí a všechno ostatní je věc relativní a ze všeho nejdůležitější je si své stáří nepřipustit, nemoc zdolat, chudobu překonat. Jsou uvnitř svého osudu bojovníci, ne prosebníci.

Amerika umí soucítit s těmi, komu se život z nějakých důvodů nevyvedl, ale ctí toho, kdo v životě uspěl, zvlášť toho, kdo uspěl navzdory osudovým předznamenáním. Objektem veřejného obdivu není ten, kdo po rodičích zdědil majetky, ale ten, kdo je vlastnoručně vytvořil. Americký sen není příběh šťastného dědice, je to příběh čističe bot, který se vypracoval na prezidenta, nejvyššího soudce nebo milionáře. Žádný Američan není tak hloupý, aby si myslel, že takový osud potká každého čističe bot, ale je po generace ochoten se znovu a znovu účastnit této loterie, protože ho stimuluje k největšímu výkonu a dává jeho životu důležitý smysl.. O co jinačí je to u nás. Obdiv a uznání vůči mimořádnému výkonu jsou skoro vždy podbarveny závistí a tajným přáním rychlého pádu. Všichni společně se snažíme stáhnout za nohy dolů toho, kdo se vyšplhal o kousek výš.

Láska k muži je skvělá a jedinečná, ale stejně skvělá a jedinečná je láska k tvorečkovi, který se vám zevnitř opírá nožičkou o břicho.

To je celý Beran, palice dubová, sám na sobě jako poslední pozná, že dál nemůže, když už všem okolo je to dávno jasné.

Člověk, který byl dlouho zavřen v malé cele a pak se dostane ven, chytne hned spoustu bacilů. Potřebuje karanténu, než si na nové prostředí zvykne.

Štěstí, jak řečeno, přeje připraveným. A úporným, dodávám za sebe.

Všichni vidí jen to pozlátko, to bohatství, ten krásný dům, ale nikdo si neumí představit, kolik řehole, sebeodříkání, dřiny, kolik osobních obětí se za tím pozlátkem skrývá. Čím výš je takový člověk, tím víc je osamocen.

Marta Kubišová lidem dala vzor mravní síly nepoplatné okolnostem a zůstávala tajnou stálicí na neviditelné obloze. Karel Gott lidi doprovázel smutným údolím, aby nezapomněli, co je to dobré řemeslo a co je krása. Jeden bez druhého ztrácí smysl.

Možná, že v tom našeptávání je kus pravdy, ale je to pravda o světě, ve kterém vždy vítězí zlo. S takovou pravdou se nedá žít. Jeto pravda na mašli.

Slovo dobročinnost zní v dnešní době trochu nabubřele a sebechvalně. Pro mne aktivita spojená s pomocí potřebným má bytostný význam. Nic jsem nikdy nedědila, co mám jsem vydělala poctivou dřinou, ale každou vteřinou si uvědomuji, že vděčím za slušné příjmy zvláštní přízni osudu, milosti nebes, o níž nevím, čím je zasloužená. Vím, že jsou tisíce osudů, na kterých tato milost nespočinula. Rozdávám ráda a bez zadních vypočítavých myšlenek.

Vím, že svět, ve kterém je mi souzeno žít, není jednoduchý, ale je to můj svět.

Život se dal žít beztrestně, maximálně jsem mohla udělat ostudu sobě. Teď, když něco provedu, udělám ostudu savému muži, rodině. Lidem, kteří mi věří. Jsem věčně pod tlakem odpovědnosti vůči všem, jakoby zbavena práva samostatně rozhodovat o sobě. Existuji podmíněně, vždy s ohledem na někoho nebo na něco.

Já přece ten život nemůžu jenom přečíst, já ho chci žít. Nespokojenost je můj hnací motor, který mě žene vpřed.

Už nedovedu žít jen soukromý život, nemohu se zahrabat jako krtek někde na Šumavě, vyhodit na smetiště televizor a rádio. Odříct noviny, chovat ovečky a večer recitovat nahlas básničky, Závidím těm, kdo to dokáží, ale není to nic pro mne.

Vybrala jsem si jiný osud a musím se podřídit jeho pravidlům. A mám-li být zcela upřímná, není to nejhorší ze všech možných osudů. Nutí mě denně sahat až na dno mých možností. Nemohu nikoho s čistým svědomím přemlouvat, aby následoval můj příklad. A nikoho nemohu od toho zrazovat.

(více)

15.04.2018

Madisonské mosty

Robert James Walter – Medisonské mosty

Existují písně, které se rodí z trávy a prachu tisíce venkovských cest. Toto je jedna z nich.

Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.

Dávné sny jsou krásné. Sice se nesplní, ale jsem rád, že je mám. Nejsem si zcela jistý, co se tím myslí, ale jednou to někde použiju. Tak si myslím, že možná vím, co cítíte.

Není to takové, jak jsem o tom v mládí snila. Ta slova nosila v nitru už roky, ale ještě je nikdy nevyslovila.

Neberu věci tak jak jsou. Pokouším se do nich dostat něco, co odráží mou osobnost, mou duši. Pokouším se najít v pohledu na věci poezii.

Trh zabíjí víc talentů než cokoli jiného. Všem jde o jistotu.
Všechna manželství i ostatní vztahy jsou náchylné k zevšednění. Zvyk znamená, že ten druhý ví, co může čekat. Má to své výhody a je to pohodlné.

Ale lidi přece nejsou všichni stejní. Za starých časů bylo jasné, k čemu jsme byli stvořeni a co zvládneme. A nikdo druhý, ani žádný stroj to za nás udělat nemohl. Běhali jsme rychle, byli jsme hbití a silní, útoční a houževnatí. Měli jsme odvahu.

Teď všemu vládnou počítače a roboti. Lidé je sice řídí, ale není k tomu potřeba odvaha ani síla ani jiná z těch vlastností., Muži přestávají být potřební. Na zachování druhu stačí banky na spermie. Většina chlapů nestojí jako milenci za nic, alespoň ženy to tvrdí, takže když sex nahradí věda, příliš velká ztráta to nebude.

Vzdáváme se svobody, necháváme se organizovat a city nám nahánějí strach. Vzdáváme se i výkonnosti, účinnosti a všech ostatních duševních schopností.

Prokletím současnosti je převaha mužských hormonů na místech, kde můžou napáchat dlouhodobé škody. Když pomineme války mezi národy a ničení přírody, stále zůstává agresivita, která nás od sebe vzdaluje, a spousta dalších problémů, kterými je třeba se zabývat. Budeme muset ty mužské hormony nějak odčerpat nebo je alespoň dostat pod kontrolku.

Už je na čase vzdát se dětinského pohledu na svět a chovat se dospěle.

Zapuzování vzpomínek byl jediný způsob, jak přežít.

Nechtěla jsem nikomu patřit, nepotřebovala jsem to a je mi jasné, že tys neměl nic takového v úmyslu, ale stalo se to. Už nesedím vedle tebe v trávě. Máš mě v sobě jako dobrovolnou zajatkyni.

Myslím, že jsme oba uvnitř námi stvořené bytosti, která se jmenuje my. Vlastně v ní ani nejsme. My tu bytost tvoříme. Bože, jsme do sebe zamilovaní. Tak hluboce a důkladně, jak jen je to možné.

Ty jsi těmi starými batohy a náklaďáčkem a také tryskáčem na cestě do Asie. A já na tom nechci nic měnit. A jestli je tvůj druh na konci mrtvý, chci abys toho konce dosáhl v plné rychlosti. A nejsem si jistá, že bys to dokázal, kdybych byla s tebou. Copak nevidíš, že tě mám tak ráda, že tě nechci ani v nejmenším omezovat? Kdybych se o to pokoušela, znamenalo by to zabít jedno divoké, nádherné zvíře a s ním by zahynula i tvoje síla. V tomhle nejistém světě se taková jistota objeví jen jednu, víckrát ne. Bez ohledu na to, kolik, prožiješ životů.

Ale je mi jasné, že jde o něco víc. Někdy je možné i setkání, prolnutí jedné skutečnosti do druhé. Takové vzájemné propletení. Nejsou to pravidelné průsečíky trochu nejasné ve světě přesnosti, není to zvuk tkalcovského člunku. Je to jen.. no.. dech. Ano, takový zvuk to je. Možná je to i takový pocit. Je to jako dýchat. Pohybuji se pomalu nad, pod, vedle a okolo této neznámé reality. Mám sílu i moc, ale vždycky se poddávám neznámému. A ti, kteří cítí totéž, přicházejí se svou silou a na oplátku se odevzdávají mně.

Požádal mě o to, prosil mně, abych s ním odešla. Ale neudělala jsem to, a on byl tak citlivý a chápavý, že se potom v našem životě už nikdy neobjevil. Paradoxní je, že kdyby nebylo Roberta Kincaida, nejsem si jistá, že bych na farmě celé ty roky vydržela. Během čtyř dnů jsem s ním prožila celý život, daroval mi vesmír.

Vím, že opustit tě to páteční ráno bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělal a udělám. Vlastně pochybuji, že příliš lidí bylo vystaveno něčemu obtížnějšímu.

Přestali jsme být oddělenými bytostmi a vytvořili společně jednu bytost společnou. Ani jeden z nás se od ní neodpoutal.

Doufám, že mě pochopíte a nebudete odsuzovat. Jestli mě máte rádi, jistě rozumíte tomu, co jsem udělala. Robert mi umožnil cítit se ženou tak, jak se to podařilo jen několika málo jiným, možná žádné. Byl dobrý a srdečný a zaslouží si vaši úctu a snad i lásku.

Život jsem dala rodině, své ostatky Robertovi.

Každej, kdo dokáže cejtit něco takovýho k ženský, si zaslouží bejt milovanej.

Složitý věci se dělaj snadno, ale vyjádřit prostotu je těžký.

Drahá Francesko,
Doufám, že jsi v pořádku. Nevím, kdy můj dopis dostaneš. Někdy poté, co odejdu. Je mi teď pětašedesát a je to už třináct let, co jsme se setkali. Pamatuju se na všechno. Na tvou vůni a chuť připomínající léto., Doteky tvé pokožky i tvůj šepot při milování. Občas se cítím jako ten svět bohem opuštěný. Nerad lituji sám sebe, takový nejsem. A většinou se tak ani necítím Jsem vlastně rád, že jsem tě našel, že vím, že existuješ. Mohli jsme se taky minout jako dvě zrnka kosmického prachu. Bůh nebo vesmír nebo cokoli, co si člověk vybere jako název pro rovnováhu a pořádek, se neřídí pozemským časem. Pro vesmír není velký rozdíl mezi čtyřmi dny a miliardou světelných let. Stále se pokouším na to nezapomínat. Ale jsem koneckonců jenom chlap a všechny filozofické úvahy mi nemohou zabránit v touze po tobě. Chci tě každý den, každou minutu a je mi líto každého okamžiku, kdy nemůžu být s tebou. Miluju tě hluboce a bezvýhradně. A nikdy se na tom nic nezmění.
(více)

25.10.2017

Dřeň

Prý všechno má počátek v dětství. Vzpomínám jaké vlastně bylo. Něco jiného jsem slyšela, něco jiného, úplně jiného viděla. Samá přetvářka. Snažila jsem se chovat tak, jak ode mně očekávali. Snad se mi to i dařilo. Ale vůbec jsem si nebyla jistá, co vlastně chci já. Jaká jsem. Abych nezkazila ten umělý obraz, styděla jsem se projevit. Pořád jsem něco skrývala, své city, touhy, názory.
PAK PŘIŠLO OBDOBÍ VZDORU a BYLO ZLÉ. ZLÉ PRO VŠECHNY, ALE HLAVNĚ PRO MNĚ. NEROZUMNĚLA JSEM NIČEMU A NIKDO NEROZUMNĚL MNĚ. a NA TOM JSEM MĚLA STAVĚT. JAK? JEDINĚ ŠPATNĚ. a VŠECHNO BYLO ŠPATNÉ (více)

25.10.2017

Totální úměrnost

Kdysi jsem skládala básně, pomáhaly mi. Byly o smutku, lásce, zradě, pokušení, touze a rozchodech.
Čím víc zklamání, tím víc veršů. Přímá úměrnost.
Pak jsem dlouho nic nenapsala, přesně od doby, co mi začali říkat paní.
Přišlo štěstí, děti, sluníčka, okolo nichž se točil celý můj svět.
Ale taky bolest, nepochopení, ztráta iluzí, strach a nejistota a hlavně hora odpovědnosti.
Čím víc od života chceš, tím víc mu musíš dát.
Ale co je to za úměrnost?
A pak jsem si vzpomněla na radu:
co to dáš svým dětem, oni vrátí zase svým.
Není to tak docela pravda, ale i tak mé investice se zúročují každým dnem, stačí jenom koukat a všímat si.
Díky. Mám pocit, že jsem se dotkla podstaty života a kašlu na úměrnost. (více)

25.10.2017

rekapitulace - úměrnost

Byl to těžký ranec pro dva,a já ho často nesla sama.Ale posílilo mě to, naučilo, že se musím spoléhat na sebe.Převzala jsem chomout odpovědnosti,aniž jsem o to zrovna stála, MUSELA JSEM. Pořád jenom musela, a málokdy jen chtěla.. Čím víc starostí, tím míň radosti. Úměrnost nepřímá. Když někdo dlouho řídí sám, a spolujezdec spí, musí o cestě rozhodnolut on. Zvykne si. A taky přestává potřebovat spolujezdce. Čím víc je člověk bohatší, tím je šťastnější? Čím je chudší, tím je zklamanější, nešťastnější?. Nebo čím je bohatší, tím je smutnější? A čím je chudší, tím šťastnější? Čím víc od života chceš, tím víc mu musíš dát?
Sakra, ale co je to za úměrnost? A co je to za život? (více)

15.06.2017

Simona Monyová - Srdceboly

Na kravál jsme u nás doma byli zvyklí, jsem poslední ze šesti dětí. Když už jsem se náhodou dostala ke slovu, nikdy se mi nepodařilo vyprávění dokončit, nikdo mě neposlouchal. A tak jsem začala psát všechno, co jsem nemohla nebo neměla komu říct.

Tohle dřív nebývalo mým zvykem, obavy jsem skrývala jako rozškrábané pupínky na čele pod ofinou. Co schováme, jako by nebylo.

Žárlivost je halucinogenní droga, kterou vám někdo podá proti vaší vůli, droga, která vás ovládne, zatkne a už nepustí.

Nic mužům nechutná tolik jako obdiv a pokorný vděk jejich partnerek.

Stará koza. Stará tvrdohlavá koza, co si myslela, že zastaví rychlík jménem Čas tím, že mu vstoupí do dráhy a nechá si pochroumat mozek a zlomit srdce.

Prachy a sex, dva největší nástroje moci. Prachy a sex, dva samurajské meče v rukou válečných amatérů. Dva odjištěné granáty, kterými jsme se začínali vzájemně vydírat.

Milovala jsem ho. Jen ve chvílích, kdy jsem nevěřila, že on miluje mě, se láska přetavovala v nenávist.

Jeho bezcitnost a sobectví začaly být nepřijatelné pro mě, ale moji lásku k němu to spíš umocňovalo, než zmenšovalo. Čím víc se vzdaloval, tím víc jsem toužila ho k sobě připoutat. A pěkně nakrátko.

Mlčel. A právě v mlčení nejlépe vyzní ta obludná mužská moc, v ignoraci tkví největší síla i opovržení. Mužská pasivita je často tou největší agresivitou páchanou na ženách.

Líbat někoho, kdo vám ublížil je obtížné, i když ho milujete. Je to obtížnější, než políbit někoho, kdo vám je lhostejný.

Jistotu si nekoupím. Jen riskuju, že prodělám mnohem víc, a tím pádem to bude i víc bolet.

Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.

Dav lidí v hospodě na chvíli dokáže přehlušit prázdnotu, kterou člověk pociťuje uvnitř, ale skutečné naplnění to není.

Kolikrát se mě ještě zřekne, než pochopím? Zapsala jsem si tenkrát do notesu, protože i bolest ve spisovateli může hodit, protože ani bolest si spisovatel nemůže dovolit marnotratně zahodit.

Nikdy jsem netušila, že mám tak silný hlas. Zhrzená láska se přetaví v pomstychtivou nenávist raz dva.

Jakmile objevíte v nějakém člověku prostor pro lež, okamžitě se tam začne rozrůstat vaše žárlivost.

Tvrdé matky rodí měkké syny. Tvrdé matky chtějí mít vždycky navrch, svoje jadérko ženství ukládají do svých jemných synků a pak se jim vysmívají, když v nich s věkem roste a košatí.

Srdce odmítalo s mozkem spolupracovat. Dva rozhádaní sousedé, co si přes plot natruc hází uhynulé krtky nebo shnilá jablka. Srdce metalo svoje křivdy jak tenisový trenažér míčky, rozum je odpaloval s železnou logikou faktu, že narcističtí lidé vnímají ostatní lidi jen jako zdroj naplňování svých potřeb anebo je nevnímají vůbec.

Vždycky dokážete trochu věřit i nehorázné lži, pokud máte dostatek dobré vůle.

Čestní lidé nelezou druhým do mobilu a nepíší surové zprávy milenkám či milencům svých protějšků. Čestní lidé si nechávají kálet na hlavu, aby si bezcharakterní měli život snadnější.

Charakter má se sexem společného asi tolik, jak říční tanker s kunou lesní.

Děti podobně jako zvířata vycítí stav ohrožení jaksi intuitivně.

Každá rekonvalescence po úrazu, i duševním, vyžaduje čas a klid. Ale zkuste se zotavit na bojišti!

Pokud vlastníte pět let ferrari, pak sotva oceníte Škodu Octavii,

Zodpovědnost za dítě, které milujete, ale neporodily jste ho, jako by byla větší. Jako by dar nevykoupen bolestí z porodu byl křehčí a nejistější. Jako by bylo větší riziko o něj přijít.

Výhoda nečestných, slabých a neschopných tkví v jejich ostrých loktech, kterými strkají do těch hodných a úspěšných. V tom, že v poctivcích dokážou vzbudit strach, vypěstovat nepřetržitou úzkost, hrůzu z dalšího zklamání. Strach ze zklamání je mnohem větší než strach z úrazu, rakoviny, infarktu, ohluchnutí, Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky.

Muži chtějí být nejlepší, a když nejsou, tak se mstí, místo aby přidali na úsilí v čestném souboji. Někomu sežrat čokoládu je vždycky snazší a příjemnější, než se doučit matematiku nebo dějepis.

Zrada je nůž v rukou slabochů, kteří útočí zezadu, když to nečekáte.



(více)

10.01.2017

Bez názvu

Co říct, když už jsme spolu tak dlouho nemluvili, co říct, když přetlak v hlavě není schopen pustit jednotlivá slova, co vymlouvat, když není důvod, když nelze najít důvod a vlastně proč?

Tak snad příště. (více)

22.10.2015

Třikrát to samé a přitom vždy jiné

Byla nervózní, strašně moc a strašně dlouho byla nervózní, ale dneska tím byla přímo ochromena, nedokázala na nic jiného myslet, nedokázala se na nic jiného soustředit .... , dnes v poledne nastupuje do nemocnice a zítra jde na operaci, které se moc bojí, ale pomůže ji. Stažený žaludek, bolest hlavy, bolest všeho..., strach. Dopolední hodiny se vlečnou a přitom jí rychle odpočítávají ten čas před..... pak už bude jen po.... A najednou zpráva: mami, pošlu ti obrázek< až si ho prohlédneš, zavolej. Nikdy by nevěřila, že dvě obyčejné čárky dokážou udělat takovou radost........ super, moje holčička čeká druhé miminko. Měla obrovskou radost, najednou ji už hodiny nestresovaly, ani nic jiného, prostě se jen radovala a byla šťastná za to načasování. Nakonec se jí celkem lehce odjíždělo do nemocnice, měla přece plnou hlavu toho nového života.....

O dva měsíce později ji volá vnučka: babi, teta má v bříšku miminko. Ale to jsi asi spletla, přece maminka má v bříšku miminko..... A slyší zarputilou odpověď: ne, babi, teta. Dobře, a můžeš mi dát tetu k telefonu? A pak slyší, že je to pravda, a jako proč s ní chce mluvit, a že to nechtěla oznámit dřív, než ji po 3 měsících těhotenství lékaři potvrdí, že je vše v pořádku. A obě čekají miminka ve stejném měsíci. Prý ji to připadalo vtipné takhle to oznámit. .
Asi není vtipná, nerozumí, je zmatená........ proboha proč takhle?????????????????

A pak přišla ta poslední, na svoji pravidelnou návštěvu, ona jediná bydlí ve stejném městě, ona jediná na rozdíl od svých sester nemá dítě.
Připravila hostinu, jen tak, protože na to měla čas, stůl se prohýbal..... Oba přišli ve velmi dobré náladě a hned přípitek. Jen ji prolétlo hlavou: proboha, vždyť nic neslavíme. A benjamínek říká: připijme si na tvých 5 vnoučat... chvíli přemýšlí a nemůže se dopočítat..... a ona se jen usmívá, a on se směje..... no , jasně, další vnoučátko.
A pak se už jen objímají, tečou ji slzy, slzy štěstí. Byla moc šťastná a taky vděčná za tu důvěru, že to ví jako první, že nemusí čekat tři měsíce.......

Tři stejné události a přitom každá tak jiná, tak moc jiná.......

24.02.2015

Jaroslav Hutka

20.11.2013



To první je, jestli je člověk vůbec schopen štěstí absorbovat. To druhé ale je věk, možnosti, prostředí, ve kterém člověk žije. Touhy, které člověk má. Co ukončit, co neukončit, Co se podařilo, co se nedařilo. A to všecko mě nějak omezuje. Ale kdyby to všecko bylo, byl bych šťasten.

Neklid je to, co člověka žene dál a nutí ho pokračovat. Ale je fakt, že o takový ten klid a pocit radosti ze života někde na pozadí sebe sama, o ten stojím už od puberty ..

Pokládám za samozřejmé, že když člověk je normální a normálně nahlíží, tak prostě musí nahlížet kriticky.

Já jsem předtím už žil v takovém prostředí na Západě a měl by to být normální stav, který stačí ke spokojenému biologickému životu. Ale pak ještě máme hlavu a duši, a tam chceme žít život, který považujeme za smysluplný, a své okolí také chceme považovat za smysluplné. A tam někde podle mě začíná svoboda. Nejen dělat, co chceme, ale uvědomovat si velikost a prostornost bytí.

Společnost se dostává do zajetí komerce a obchodních zájmů. Vědomí a cíle svobodného člověka jsou chyceny do pastí a společnost trochu hloupne. Což je nebezpečné.

Právo mluvit máme všichni a teď je ten komplikovanější bod: mít právo být slyšen. Alespoň část z nás se musí snažit, aby společnost držela nějakou závaznou úroveň ...

Mám pocit, že jsem udělal sérii závažných písniček, které by byly užitečné pro společnost, a nemám nejmenší šanci je dostat do jakýchkoliv médií, protože ta média se orientují na určitou hranici vkusu nebo nevkusu a nejsou schopna to překonat. A tato bariéra se mi zdá omezující pro společnost. Protože je pěstována jakási tupost, a to je nejen škoda, ale je to i ponižující. Je to ale neprůstřelné. Takže nemůžu vstoupit do svobodné soutěže, protože se jim nevejdu do jejich šuplíčků.

V momentu, kdy se dostaneme do nějaké krizové situace, je důležité vědět, že na některé lidi se spolehnout dá a na některé jak víme ze zkušenosti nedá. Už pro bezpečí společnosti bychom měli umět rozlišovat.

Zeman vystupuje nafoukaným, ironizujícím hulvátským způsobem , myslím, že je náladový a mstivý, ale vypadá to, že má za sebou mocné zázemí, které mu pomáhá. Ale tím si musíme projít, všechno se zkouší, demokracie není dar z nebe. On je na vrcholu díky všemu, co tu v politice bylo zpackaný. Tu svoji moc postavil na naprosté neschopnosti a hrabivosti takzvané pravice. Samo o sobě to, jak se mu po převzetí moci zhroutila. Oni mu to přinesli na stříbrném tácu.

Plavíme se ve spolehlivých vodách Evropy. Jen nás mate ten pocit neférovosti. Jinak to, co nakradli čeští politici po roce 1989, je nic v porovnání s tím, co nám všem ukradli bolševici. Přes tu neférovost máme život pěknější a bohatší.

Žiju, mám kolem lidi, které mám rád a jsem součástí společnosti, která došla někam, kde je to lepší než předtím. Tak nějak. Tu svobodu máme, to za se jo!

Můj život je neustálý přesun, dokud se nepřesouvám, nejsem ve své kůži.

Ve chvíli, kdy přestanete myslet, můžete propadnout tuposti. A štěstí je vědomý stav.




(více)

03.01.2015

nový rok - nové změny

Čím jsem starší, tím prostě nějak víc vzpomínám, snad je to normální, snad to k tomu věku patří.... nevím ...
Už dlouhou řádku let si nedávám novoroční předsevzetí, protože vím, že je to k ničemu, že to stejně nedodržím, ale motám se dál mezi svými přáními, svými očekáváními, mezi sliby ostatních..... Asi i to je k ničemu....
Změny, které jsou připraveny, které mají přijít, prostě přijdou, bez ohledu na to, jestli je očekávám, jestli jsou pro mě příjemné, jestli je chci.... A pak záleží jen na mně, jak je přijmu, jak se s nimi poperu, vypořádám... čím jsem starší, tím je to náročnější, zdlouhavější a často daleko víc bolestivější, ale snažím se, i když to fakt bolí.. tak těžko se smiřuji se ztrátou, jakoukoliv ztrátou, konečnou, částečnou, to je jedno. Asi jsem nepřizpůsobivá, v tom pravém smyslu slova, tak dlouho to trvá, tak moc mě to bolí.
Já vím, že to nakonec zvládnu, jen to prostě chce tu svoji dobu, bohužel tu svou dobu, stále delší, bolestnější.

Ale zatím žiji, zatím zvládám, zatím jsem schopna se rvát.....

Snad to ustojím..... musím..... (více)

11.10.2014

Jak (ne)zvládnout manželství - Erma Bombecková

Mé činy se nebudou poměřovat mým mladistvým zjevem,
ale vráskami starostí na mém čele,
vráskami od smíchu kolem mých úst
a dvěma bradami od toho, jak jsem se dívala,
co se dá udělat pro ty, kteří jsou menší než já,
anebo upadli.

Ukažte mi ženu, která se nestýká se sousedkami – a uvidíte, že je to ta, o které si povídají ty, co se stýkají.

Od té doby, co prezident Nixon ve své inaugurační řeči prosil, abychom mluvili tak tiše, aby naše slova byla slyšet stejně dobře jako naše hlasy, mám výčitky ze svého křiklounství.

Jsi bohatý, když si můžeš dovolit vyhodit punčocháče jen proto, že je na nich velká díra.
Že jsou lidi v balíku, to poznáš podle toho, když nemusí schovávat gumičky z ředkviček a ukládat si je na kliku u dveří.

Své kritiky mohu jen ujistit, že v každé řádce je obsažena láska. A připomínám vám, že kdo se směje – vydrží!

Milovala jsem vás dost na to, abych vás přijímala takové, jací jste, ne jaké jsem vás chtěla mít. Ale ze všeho nejvíc jsem vás milovala dost na to, abych řekla ne, i když jste mě za to nenáviděli. To bylo na tom ze všeho nejtěžší.

Já vidím děti jako papírové draky. Celý život se snažíte odlepit je od země. Běháte s nimi, až jste oba zadýchaní – spadnou – přidáte delší ocas – narazí do střechy – vyspravíte je. Záplatujete a konejšíte, upravujete a učíte. Díváte se, jak je nadzvedává vítr, a ujišťujete je, že jednoho krásného dne budou létat. Nakonec se vznesou, ale potřebují víc provázku, takže pořád popouštíte. S každým otočením klubka šňůrky jde smutek, který doprovází radost, protože drak se vzdálí a vy jaksi víte, že nepotrvá dlouho a to krásné stvoření přetrhne životodárný spoj, který vás k sobě poutá, a vznese se tak, jak se má vznášet – volně a osamoceně. Teprve pak pochopíte, že jste svůj úkol splnili.

Přivedla jsem děti na tenhle všivý, zamotaný svět, protože když někoho milujete a on vám lásku oplácí, svět se nezdá tak všivý ani tak zamotaný. Dala jsem jim život, protože mají stejné právo, jako bylo dáno mně – samy se rozhodnout, zda je to svět dobrý, či špatný. Někteří lidé se musí ujmout toho rizika a stát se rodiči. Kdo by jinak mohl poslouchat, jak mladí lidé lamentují – nechci přivést děti na tenhle všivý, zamotaný svět.

To, které jsem nejvíc milovala, je to, které jsem viděla zápolit a – protože to bylo právě jeho zápolení – nic nedokázat. Každá matka má své nejmilejší dítě. Vždycky je to totéž, to, které vás momentálně kdovíproč potřebuje – aby e mělo ke komu přitulit, na koho řvát, komu ubližovat, koho objímat, komu lichotit, koho neposlouchat, na kom si zchladit žáhu, koho využít – ale hlavně ho mít.

Všichni milujeme své děti. Celé týdny se těšíme, až se vrátí domů. Bude to jako za starých časů.
Není to jako za starých časů. Jen si namlouváme, že se nám podaří zopakovat ta dávná léta, kdy oni byli dětmi a my určovali pravidla.

V dřívějších dobách jsem byla matkou, která nutila své děti uklízet si pokoje, mazat si samy chleba a dávat svoje špinavé prádlo do prádelny. Když teď přijedou domů, jdou tahle pravidla stranou. Jsem jako domovnice, která se těší na velké spropitné. Pronásleduju je otázkami – nemáš hlad?, můžu ti něco přinést?, nemáš něco k vyprání? Jím, když oni chtějí jíst, vařím jejich oblíbená jídla, těsně předtím než mi sdělí, že jdou někam s kamarády a bezmocně pozoruji, jak se prokousávají půlkilem pečené šunky ve tři odpoledne. Při jejich návštěvě se můj život změní. Nemám auto. Pračku mám nastavenou na extra velký obsah a uvnitř jsou dvě ponožky a jedno tričko. Telefon soustavně vyzvání a nikdy to není pro mě. Na konci jejich návštěvy zabalíme oběd s sebou a vydáme se na letiště. Teprve po návratu domů si uvědomím, jak uspořádaný je zase můj život. Vychutnávám klid. Dálkový ovladač televize je zachráněn z koše se špinavým prádlem a vrátí se na své místo na stolku. Prázdné krabice od mléka a džusu zmizí z ledničky. Mokré ručníky putují do pračky. Koupelna opět vyhovuje hygienickým předpisům. Zase je to můj svět. TAK PROČ BREČÍM?

Nepotřebovala nic než posluchače. Žádnou radu, moudrost, zkušenost, peníze, pomoc, odbornost, ba dokonce ani soucit, jen minutu nebo dvě, kdy by jí někdo naslouchal. Zdá se dost absurdní, že ve společnosti superrafinovaných prostředků komunikace často trpíme nedostatkem posluchačů,

Tleskáme krásným vítězům na přehlídkách, ignorujeme bezrukou ženu, která maluje obrazy štětcem v ústech. Jásáme na odvahou muže, který na motorce přeskočí deset aut, nevěnujeme pozornost muži, který se prodírá životem ve světě tmy nebo ticha. Péče a živobytí hrdinů jsou výlučně v rukou veřejnosti. Ne každý vítěz je hrdina. Ne všichni lidé s nějakým postižením jsou hrdinové. Hrdina je titul, jímž by měl výt poctěn ten, kdo za určitých okolností reaguje s odvahou, důstojností, slušností a pochopením – lidé, díky nimž se cítíme lépe, už jen když je uvidíme, nebo se jich dotkneme.

Mateřství není jen série stahů, jeto stav mysli. Od okamžiku, kdy víme, že v náš klíčí další život, pociťujeme odpovědnost za ochranu a obranu této lidské bytosti, je to slib, který nemůžeme dodržet.


(více)

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se