« Úvod | Eleanor Moran - Až moc... »

Alena Vránová


Jsem zcela normální ženská. Dokonce si myslím, že jsem dobrá hospodyně. Fyzická práce mi není cizí. Ale nepůsobím tak. Asi je někde nějaký zádrhel.

V té době neexistovalo soukromí. Každý byl součástí nějakého uskupení: tříd, ročníku, kroužku. Do jednoho takového kroužku jsem byla pozvána, lidé seděli dokola a říkali mi: No, to bylo selhání, ty jsi soudruhovi manželovi způsobila bolest ….. a podobné řeči. Takhle veřejně probírali mé soukromí.

Lidé se milují, když je potká láska. A zlhostejní, když je minula. V těchto případech nikdo není viníkem ani obětí.


Moje generace zažila válku, já ji poznala se vší parádou. S nálety, s tím, že jsem nosila do sklepa malou sestřičku, s tím, že jsme žili na potravinových lístcích a vůbec nic nemněli. K tomu jsme se bála ustupujících Němců. Takže je jasné, že jsme armádu, která nás osvobodila a vše, co s ní přišlo, vítali. Byli jsme šťastní, protože jsme si mysleli, že zlé je pryč. Když nám bylo sedmnáct osmnáct, začínali jsme chápat podstatu toho, co se tady rozvířilo.

Já nejsem mstivý člověk, ani nečekám omluvy.

Ráda se obklopuji příjemnými věcmi. Radost mi dělá například chata, zahrada kolem ní. Baví mě přestavovat domy, budovat je. Jsou chvíle, kdy to na mě přijde, a pak i v mém pražském bytě nezůstane kámen na kameni. Ráda věci kolem sebe měním.

V určitých fázích vztahů s muži jsem tu samostatnost třeba na čas potlačila, ale stejně se vždycky vrátila. Vím, že nikdy nemůžu působit bezbranně. Musela bych se hodně přemáhat, a taková hrozná námaha mě nebaví.


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se