« Úvod | Veronika Žilková »

Hana Maciuchová


Olomoucká nadace na podporu transplantace kostní dřeně, která se jmenuje Haimaom a kterou podporuju, měla na svém PF 2012 pěknou větu: optimismus je nejpříjemnější forma odvahy. Nejsem zbaběle, ale u mě toho optimismu moc nezaždímáte. Ta evropská ekonomická záležitost samozřejmě krouží kolem nás a já nevím, do jaké míry nám utahuje smyčku kolem krku. Ale pokud mě nesklátí nějaká choroba, nebo nezaskočí neřešitelný problém, tak doufám, že tu celosvětovou svízel nějak vybalancuju.

Já tu originalitu hledám, proto cestuju. Obdivuju památky, které uměli naši předkové vystavět vlastníma rukama.

Mám za to, že řád šestí energii a ukotvuje spoustu vzpomínek. Nám doma nikdy nevadilo obědvat v předem daný čas s rodiči. Přišlo nám to přirozené, mamince jsme děkovali, pomohli sklidit ze stolu umýt nádobí.

Zahrát nadhled? V takové situaci je to talent života, nikoli profese. Není co hrát. To téma je tak závažné, že hrát si na něj je absurdní. V tu chvíli je to doopravdy. Svůj životní talent člověk osvědčí až ve stáří.

Osud mě může překvapit, ale abych doufala, věřila? Nemám iluze.

To poznávání jeden druhého, vznět a rozlet lásky je úchvatná věc.

Herecké řemeslo je velmi individuální a bez ohledu na všudypřítomnou neznalost a povrchnost mohou někteří mladí kolegové zazářit. Ale musí dostat roli. V tom je to naše námezdné řemeslo problematické. Můžete si myslet, že máte talent, nebo ho dokonce potvrdíte, ale v jedné roli to je málo. Já jsem v divadle pracovala čtyřicet let, odehrála jsem pestrou paletu krásných rolí, ale měla jsem tu také období, kdy jsem nedostávala práci, která by mě zajímala. Kdy jsem jenom sloužila nebo jen posluhovala, a to je tak nepříjemné, že se začnete pídit po jiné profesi. Ale bylo to jen krátké období, kdy moje sinusoida herecké profese šla dolů, a je to dávno.
Jer mi šedesát šest a je tolik věcí, které jsem v životě nestihla. Ráda bych ještě něco odžila. Cestování, kontakty s lidmi, protože já se třeba se svými spolužačkami vidím jednou za rok. A to si vždycky uvědomím, jak moc mi chybějí a jak bych chtěla, bychom se vídaly častěji.

Jak říkal spisovatel Robert Walser, v životě je hlavním zákonem láska, ale přátelství je nejpřednějším pravidlem. Ovšem zvláštní je, jak se člověk může spolehnout na školní pupeční šňůru. S mými spolužačkami jsme prožily vzrušující roky na střední škole, kde jsme měly dobré kantory. Třídního profesora Bednaříka, který nás velmi masivně učil se učit a jeho důslednost nás všechny poznamenala. Ten jeho dar bych přála všem dětem

Myslím, že rodiče dětem usnadní život, když jim řeknou, že některými věcmi by neměly ztrácet čas. Vím, říká se, že si musí samy všechno nejdřív zkusit. Ale já jsem pokorná v tom, že doporučené rady jsem brala jako fakt. A vyšetřila tak čas na spoustu svých koníčků. Ale jak chcete v té bezbřehosti, v tom chaosu dítě nějak zakotvit a směrovat? Pořádek přece nemusí být nesnesitelný. On může osvobozovat.

V té nedůstojné nesvobodě jsem byla vnitřně svobodná a ta moje svoboda byla vědomá a individuální. Teď mluvím o sobě, ale vím, že jsem nebyla sama.

Mnoho věcí už nemusím, můžu si vybírat jen to, co chci. Víc se směju, míň divím, protože nadhled je další dar zralosti. Samozřejmě vás může zradit zdraví. Siříte a začínáte se loučit se svými blízkými, to je takový alarmující fakt. Jak to říkám v jedné své roli: jsem ve věku, kdy smrt neděsí, protože se stává součástí mého života.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se