« Úvod | Veronika Žilková »

Jeroným Klimeš


Vždy mě překvapuje, jak soudci vyhlašují rozsudky ode zdi ke zdi. Na jedné straně tisíce zjevných zneužití dětí při rozvodových sporech zůstane nejen nepotrestáno, ale vůbec se z toho nevyvozují důsledky. Pak najednou se nějaký případ stane mediálně známý známým a všichni se mohou zbláznit.

TRESTY UKLÁDANÉ SOUDEM TAK PŘEDSTAVUJÍ NAHODILE GENEROVANÉ ČÍSLO V ZÁVISLOSTI NA MEDIÁLNÍCH VĚTRECH A JINÝCH CHAOTICKÝCH PROMĚNNÝCH.

Znám například rodinu, kde je v úřadním spisu doloženo, že dcera spí celé roky v obýváku v jedné posteli s otcem, zatímco ostatní děti spí v dětském pokoji a matka/manželka spí o patro výš v ložnici sama. Jedině tato jejich dcera nikdy nechodila do školy. Většinu absencí má ale formálně omluvenou přítelem otce – místním lékařem, který ji píše omluvenky jednu za druhou. Když ve škole začne ředitel tlačit na rodiče, tak ji táta přehlásí na jinou školu pod pláštíkem domnělé školní fobie (kterou samozřejmě nemá. neexistuje jediné pořádné psychologické vyšetření této dívky. Naopak existuje řada nic neříkajících potvrzení o návštěvě psychologického zařízení. Nejen já, ale i řada jiných lidí se obává, že je za tím asi sexuální zneužívání.
Když jsem to napsal sociální pracovnici, tak předala můj e-mail polici. Policie mi zavolala a zeptala se, z čeho tak usuzuji. Ukázal jsem jim všechny nesrovnalosti ze spisové dokumentace a oni mi řekli: to nám nestačí na zahájení řízení. Tedy, není nástroj jak dostat dívku na sexuologii či gynekologické vyšetření (koneckonců ani do školy). Nevím, co víc mám dělat jsem vázán profesním tajemstvím, takže nemohu novinářům říci nic víc než tento obecný popis, i když jsem jinak přesvědčen, že by se měla ta dívka alespoň vyšetřit, zda není zneužívaná. Ale takzvaně neexistují nástroje na to, aby se to zjistilo.

Nejde o to, rozdávat přehnané tresty, nýbrž mít nástroje, jak udělat pořádek v běžných případech zneužívaných dětí. Například je běžnou praxí při rozvodech, že kamarád lékař vystaví omluvenku na cokoli. V rozvodových rozsudcích bohužel nebývá běžná doložka, že plánovaný kontakt a pobyt s rodičem, který se neuskutečnil ze zdravotních důvodů, musí být nahrazen v jiném termínu.

Pro představu: matka po rozvodu předává v sobotu ráno otci dvě děti. Kromě dětí mu vnucuje ještě jejich kočku a morče v kleci. Otec zvířátka nechce, poněvadž právě jedou do zoo. Co tam se dvěma dalšími klecemi? Žena mu v noci zavolá, že má zvířata na parkovišti u auta. On tedy vyleze před dům. Nic nenajde. V neděli ráno žena zavolá dětem, že kvůli tátovi přišly o zvířátka. Děti brečí jak kropicí konev. Táta je za zlého. Máma však vyměkne a v poledne zavolá dětem, že kočičku našla na parkovišti nějaká hodná paní a dala ji na policii. A protože kočička měla čip tak prý policie poznala komu kočička patří. Kočička tedy na ně čeká doma. Hurá. Děti mají radost, jak je ta jejich maminka hodná.

Tato habaďůra je učebnicovou ukázkou psychického zneužití dětí při rozvodovém boji. Na rozdíl od vlčích dětí naprosto zločinecky účelová, protože matka netrpí žádnou utkvělou představou o zkaženosti tohoto světa. Ona sama totiž ten zkažený svět realizuje. Je psychicky zdravá, jen z duše nenávidí svého expartnera a její děti jí slouží k tomu, aby si do něho mohla kopnout. Ale tady žena nedostala žádnou výtku od sociálního odboru, natož od soudu. Nikdo nezahájil řízení o změna výchovného prostředí, aby se děti svěřily do péče otce.

Obdobným patem nejspíše dopadne i následující případ rozvodového boje. Matce zoufale volá asi desetiletý syn: mami, prosím dojeď si pro mě! Není schopen do telefonu říci, co se stalo. Máma skočí do auta, jede jako šílená přes město za synem do otcova bytu. Letí tam. V obýváku sedí táta se synem, v ruce stopky: Hmm, 14 minut. To je docela slušný čas.
Toto otcovo chování naplňuje definici psychického zneužití dítěte v rozvodovém boji.

Soudce je člověk, kterému není dovoleno mít vlastní názor, ten musí rozhodovat podle papírů. Naproti tomu soudně znalecký posudek představuje hodně papírů, a to dokonce hodně drahých papírů, ergo má hodně velkou váhu, i když jsou to až příliš často nekonzistentní jalové bláboly, a tuny skenovaných dokumentů ze spisu. O pravopisných chybách ani nemluvě. Soudní znalci tak mají neúměrně velkou moc, řekl bych, že v praxi větší než soudce, a to přesto, že jejich chyby, včetně úplatků jsou prakticky nepostižitelné.

Řeknu to takto: kdyby takzvané vlčí děti dokázali zazpívat: Pec nám spadla, tak by rodinné prostředí mohlo být jinak naprosto stejné, avšak sociální pracovnice by pouze pokrčily rameny a nic by se nestalo – stejně jako ve výše citovaných případech. Jinými slovy: existuje určitá kritická úroveň týrání, zneužívání a zanedbávání dětí, nad níž soudy rozdávají tresty jako při vraždě – šest let, osm let. Pod touto kritickou úrovní je zneužívání dětí naprosto beztrestné.

V POPULACI EXISTUJE ASI DESET PROCENT LIDÍ, KTEŘÍ NEJSOU Z RŮZNÝCH DŮVODŮ SCHOPNI NEJEN VYDRŽET V PARTNERSKÉM SVAZKU, NÝBRŽ ANI VYCHOVÁVAT DÍTĚ.
Naproti tomu bláznivě vysvětlovaná lidská práva od reality odtržené Evropské unii nás dnes nutí, abychom zavírali oči před zjevným a každodenním zneužíváním a týráním dětí v rozvodových bojích. Pod praporem nezcizitelného lidského práva na styk s oběma rodiči nutíme děti žít a stýkat se právě i se zjevnými psychopaty – ať z řad mužů nebo žen.


Prostě psychopatická matka si může dělat co chce, a není síla, která by tomu udělala přítrž.

Při předávání dětí se dějí neuvěřitelné věci, přesto není možnost žádné kontroly.

Nesmyslná ochrana soukromí násilnických expartnerů vede k tolerování mnohem větších zvěrstev.
Jenže soukromí psychopatů si v praxi vážíme více než psychického zdraví.

Představte si jiné případy, kdy sociální pracovnice zasáhnou proti psychopatovi, ten nelení a rozmázne to v médiích. Novináři píší článek z informací, které mají od manipulujícího rodiče. Když žurnalisté také zajdou za sociálními pracovnicemi, ty jim nemohou nic říci, protože jsou vázány profesní mlčenlivostí, kterou není možno odvolat. Navíc by to nebylo v zájmu manipulátora, aby sociální pracovnice mohly mluvit. Takže vycházejí články, kde sociální pracovnice vypadají jako banda hlupáků jen proto, že manipulátor může říkat, co chce, a sociální pracovnice musí mlčet.

Shrnu to tedy. Problém u pražských vlčích dětí byl v tom, že kdyby se z toho neudělal mediálně rozmázlý případ, kdy je folklorem vyhlašovat tresty odpovídající vražd, tak by sociální pracovnice neměly žádný nástroj, jak proti defektní výchově rodičů jakkoli zasáhnout. Takže pokud chceme zanedbávaným dětem nějak pomoci, musíme podle dnešní praxe napřed jejich otce zavřít na osm let. Tento Kocourkov je česká realita 21. století.


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se