« Úvod | Jiří Březina - Poledni... »

Umberto Eco



Jsem akademik a sémiotik, který se vždycky zajímal o problém paměti, je posedlý starými knihami a skálopevně věří tomu, že paměť a duše jsou jedno a totéž. Když ztratíme paměť, stávají se z nás zvířata. Dokonce i jako křesťan, který vstupuje do nebe, si musíme pamatovat svoji minulost – jinak skončíte v pekle.

Čím jsem starší, tím si vybavuju větší podrobnosti ze svých raných let, a nejenom z nich. Musí být nádherné zemřít, protože v tenhle okamžik asi víte všechno.

Neskrývám potěšení z toho, když vyprávím příběhy o historických událostech a strávím třeba šest osm let prohrabáváním materiálu a hledáním informací. Proč jinak psát romány? Nedokážu pochopit lidi, co vydávají jeden román ročně, to přece musí být hrozná nuda.

Ale co z toho mají? To ze psaní nemůžou mít žádné zadostiučinění! Navíc, pokaždé když dokončím knihu, je mi hodně smutno.

Každá kniha je jako dítě, s kterým musíte strávit nejméně dva roky, krmit ho a starat se o něj – a pak už umí jít samo. Takže teď v depresi nejsem, jelikož mi zbývá ještě jeden rok, než svůj román opustím. V tom se liším od žen, které propadají depresím hned po porodu.

Nechápu ani, když si studenti před zkouškou berou nějaká povzbuzovadla – opravdu netoužím po tom, chemicky testovat svůj mozek.

Stává se zřídka, že spisovatel odvypráví sám sebe. Ale každý je autobiografický, promítá se do různých postav. Dokonce i když vyprávím o psovi, dávám mu kus ze svých vzpomínek, pocitů a zkušeností. Jak taky jinak popsat duši psa, když jsem v ní nikdy nebyl?

Pokud o něčem můžete říct, že je to lež, tak jedině proto, že věříte, že někde pořád existuje pravda. Bez ní byste nepoznala lež. Takže věřím v pravdu – a to je těžká práce.



Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se