« Úvod | Veronika Žilková »

K. (7/2011)


Tak snadno jsi zahodila dětství, tak snadno a lehce zapomněla na rodinu, tak rychle a překotně vstoupila do jiného světa nehledíc na nic, co tě až dosud obklopovalo. Nekoukala ses napravo, nekoukala ses nalevo a jen jsi šla za svojí představou báječného života, svého vysněného skvělého života bez zábran. Setřásla ze sebe poslední zbytky všech citů, které ti asi bránily tou tvou cestou jít. A nehodláš si připustit, že ta nová cesta by měla na tu starou navazovat, čerpat z ní a občas se s ní taky křížit a být společná. Myslíš, že to další nebude poznamenáno tím minulým, nebo se spíš snažíš tomu uvěřit. Já vím, že to tak není, že to tak nemůže být, byť o to tak strašně usiluješ. Asi vyvíjíš zbytečnou sílu, minulost tě stejně dostihne, té se prostě nedá zbavit, ta se nedá odhodit jako zbytečné břemeno. Jsou totiž věci a city, které nikdy nezmizí, možná se dají na chvíli opomenout, ale stejně se objeví znovu. Chtěla jsi to tak? Jsi spokojená?
Kdybys dokázala teď uvažovat rozumně, nedala se nikým ovlivňovat, byť ty řeči byly medové, stojíš pevně na svém rozhodnutí? Nemáš ani zrnko pochyb? Nehlodá to v tobě? Já myslím, že jo.
Škoda, žes tak pevně zabouchla dveře a ještě zamkla na několik západů. Ale, víš, i ty nejtěžší dveře se dají překonat, stačí jen chtít. A až budeš chtít, neboj, půjdeme ti naproti.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se