« Úvod | Jiří Březina - Poledni... »

Jiřina Šiklová

Jestli si pravdu myslíte, že žijete v té nejhorší možné době, tak to raději skončete.

Já si opravdu nepotřebuji zvyšovat sebevědomí tím, že bych někomu přebírala partnera.
Člověk si teď dodatečně uvědomuje hnusnost toho režimu. Lidé pořád jen opakují, že nebyly banány a mandarinky. Ale k jakému ponižování byli lidé nuceni, je i pro mě, která jsem v té době žila, přímo odporné. Bylo to prznění lidí. Lidé zapomněli, že chodili otráveně do práce, že se tam často jen flákali a kradli materiál, ze kterého si pak stavěli chaty… víte, tuto zapomnětlivost chápu. Ale překvapilo mě, že lidé zapomněli na to, jak byli ponižováni a przněni.

Spousta lidí si bezesporu myslí, že je lepší, když mohou nadávat a nemusí nést odpovědnost. To za minulého režimu fungovalo. My budeme dělat, že vás platíme a vy budete dělat, že pracujete. Jinými slovy tehdy Strana a vláda lidem nepřímo říkala: držte hubu, buďte poslušní, a budeme spolu vycházet.

Lidé si musí uvědomit, že spořádaný život je vlastně něco takového, jako bychom všichni byli ve školce, v internátu, nebo ve vězení. Každé ráno pak více, co bude. Co nám dají k jídlu, jaké šaty si máme obléct. Po tomto klidu a možnosti neodpovědnosti za svůj život někteří lidé dnes touží. Všimněte si, jak někteří hledají viníka své nespokojenosti. „Nikdy jsme na tom tak hrozně nebyli. Všechno se rozkradlo. Politika je jenom svinstvo.“ Ti lidé nehledají důvod nespokojenosti u sebe, ale jedině ve svém okolí, v poměrech. Podívejte se na naši zemi. Vždyť docela vzkvétá. Často přednáším po republice, a ta města jsou hezká.

Snažím se lidi dostat z pocitu, že všech no jel zničeno. Pokud se domnívají, že za všechno mohou jen poměry, tak pak mají vysvětlení pro vlastní nespokojenost. Žijí v naštvanosti a obviňují z toho ty druhé, Když mi někdo na besedě tvrdí pořád dokola, že tak zle jako dnes tu ještě nikdy nebylo, tak mu řeknu – A víte co, pane kolego? Pokud si opravdu myslíte, že nic na světě nemá cenu a všechno je mizerné, tak se jděte raději oběsit. Nejlépe ještě dneska večer. Vždyť je to zbytečné, abyste ještě chodil domů.

I role matky a babičky je dnes bezesporu jiná. To už je passé. Dneska se nebudu starat o svá vnoučata, nebudu je nikam vozit a vodit, jako tomu bylo, když byla malá. Místo toho je pozvu na oběd, sedí tady dobrovolně a vypadají spokojeně. Kecají se mnou o svých osobních věcech. Nemyslíte, že je to zázrak?

Byla jsem sama sebou, a proto jsem nemohla být jen pro toho druhého. To je totéž, jako když je některá žena perfektní milenka, která existuje jen pro svého muže. Co je potom ale ona? Nemůže přece existovat jen v té jedné jediné dimenzi. Určitě to sama znáte. Matka porodí dítě, kojí ho a tak dále, a dá jí to tolik práce, že je asi jenom tou matkou. A má přitom občas určitě pocity: Ježišmarjá, to by bylo krásné, kdybych teď měla tři hodiny jenom pro sebe. To jsou ty intenzivní fáze.

Co to je oběť? Jestliže se vzdá své identity a toho, co ji zajímá, a udělá to jen a jen proto, aby se o své dítě starala, těžko ji to dítě bude později chápat jako samostatnou osobnost. Pak se s ní to dítě nemůže ani identifikovat, Už ten termín oběť mi připadá zvláštní. Oběť je něco, co dávám, a zato, že to dávám, trpím. Proč bych měla trpět tím, že mám radost z dítěte? Pokud se tou obětí myslí vzdát se kariery, aby dítě bylo spokojené, tak to podle mě není ideální. Taková matka pak svému dítěti stále podvědomě něco vyčítá. Kvůli tobě jsem neudělala to a to! Kde já mohla být! Dítě to sice bere jako informaci, ale po čase, když se to připomínání častěji, začne mít pocit, že své matce svým způsobem ublížilo. Anebo, že není natolik cenné, aby to za to stálo.

Nemohla jsem se přece před dítětem nějak stylizovat, hrát dobrou matku. Ne, já jsem já! A k tomu jsem taky matka. A dělám to, jak nejlépe dovedu. Nebudu se přece pořád řídit podle nějakých předpisů.

Možná proto, že jsem si říkala „Já jsem natolik dobrá, že své dítě zkazit nemůžu.“ Proč bych ho měla kazit, když jsem dítě měla ráda a dělala jsem to nejlepší, co jsem dokázala.

Určitě mi bude špatně, až budu na lidech okolo sebe závislá, Před čtyřmi lety jsem přechodila zápal plic a bylo mi hrozně trapně proto, že jsem nemohla být soběstačná. Mám totiž ráda mít samu sebe k dispozici, aby mě moje tělo neobtěžovalo.

Radši bych to zvládla sama. Podívejte, jestliže očekávaná délka života žen je 84 let a u mužů je to 79, tak já – když to hodně přeženu a sama sobě přidám – tady ještě vydržím maximálně deset let. Do těch osmaosmdesáti. To bych snad mohla vydržet, ale jen aby to vydrželi ti ostatní se mnou.




Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se