« Úvod | Nezvi si vraha do živo... »

Šárka Horáková Maixnerová

(dramaturgyně, spisovatelka, scénáristka)

Ona vám totiž spousta lidí bude vykládat, že je krásné a záslužné se o někoho starat, ale já moc dobře vím, že ne za každé situace. Člověk na to musí mít potřebné vybavení, psychické i ekonomické, jinak to nezvládne.

Dneska je docela fajn den, je totiž obrovský důvod žít.

Když to nedokážu udělat já, nemůžu do toho tlačit cizí lidi. Rozumím ovšem tomu, že o eutanazii přemýšlí člověk, který trpí nesnesitelnými bolestmi, protože to je hrozná věc, která vás paralyzuje.

Na konci života se bolesti dají zmírnit až zlikvidovat. Za sebe jsem spíš proti hysterickému zachraňování a připojování člověka k všelijakým přístrojům. Každý má právo vědět, jak na tom je, a rozhodnout se sám za sebe, jestli bude bojovat všemi prostředky o každý den navíc, nebo odejde domů a prožije zbytek svých dnů po svém.

Nesnáším manipulaci, nespravedlnost. Snažím se vytvářet prostor slabším. Pánbůh mi toho nadělil hodně a ten přebytek kapacity je pro někoho, kdo to potřebuje. Co já bych s tím dělala? Není to ušlechtilost, je to přebytek.

Já zažívám největší negativní emotivní chvíle při setkání s arogantními a nadutými lidmi. S tím si nevím rady a buď se vzteky rozbrečím, ale ne před nimi, nebo začnu být ještě arogantnější a agresivnější než oni, což mě zcela vyčerpá.

To, že někdo umře a já brečím, považuju za normální emoci. Je to velká zátěž, ale není ryze negativní.

Smrt je surrealistický portrét nejistoty. Život je naopak jakási, byť pofidérní, jistota s navyklými rituály a více či méně známými kulisami. V případě smrti najednou nevíme, co čekat, co dělat, jak se tvářit. Obecně siale myslím, že se lidé více než smrti bojí bolesti. A pak ještě ztráty důstojnosti, samoty a toho, aby nebyli nikomu na obtíž.

Vezměte si lidi, kterým zemřelo dítě. Prodělávají dvojí tragédii – strašlivou nespravedlnost, že jim zemře děťátko, a ještě to, že se s nimi nechce nikdo bavit. Jako máma si totiž odmítám připustit možnost, že by se mému dítěti něco stalo, a tihle rodiče mi to připomínají.

Dneska máme smrt zcizenou, ačkoliv ji paradoxně vídáme častěji než dřív. Pro nás je normální, že někdo někoho zastřelé, vidíme fotky mrtvých lidí nejen ve filmech, ale i ve zprávách. Občas se mně někdo zeptá, jestli není přes čáru, že jsme natáčeli mrtvé lidi a já se pak podívám na zpravodajství, kde leží neupravení, zkrvavení lidé na chodníku. To není před čáru? Jen proto, že jsou cizí? Dříve bývalo běžné vidět mrtvou babičku na posteli a dneska se říká, že tohle by děti vidět neměly. Dává nám to možnost ses s tím člověkem rozloučit. Dnes je trend děti chránit přede vším, přitom jedním kliknutím na počítači se ke všemu marasmu světa stejně dostanou. Jsem přesvědčena o tom, že co vidíme a zažijeme na vlastní kůži, k tomu máme mnohem zdravější vztah.
Hranice neexistuje. V první řadě musíte chtít toho člověka mít doma. Není možné starat se o někoho, kdo vás v posledních deseti letech příšerně štval, což je případ mnoha rodin. Nesmíte na to být sama a musíte mít aspoň nějaké peníze, protože vyřízení sociální dávky na péči o nemocné trvá tak dlouho, že ten člověk třikrát umře, než se dočkáte. Ale celé je to především otázka osobního rozhodnutí.

Dokud máte kolem sebe rodinu a spoustu kamarádů, jste na tom dobře. Je strašně důležité, aby vás někdo měl za života rád. Ten potom nebude mít problém s tím, aby vás na vozíku vyvezl na víno a nebude seš stydět za to, že jste oteklá a plešatá.

Různými způsoby umřeme všichni, protože smrt není nespravedlivá. Často padá otázka: A jak se s tím ti lidé srovnávají? Ale oni se nesrovnávají s tím, že zemřou, oni se srovnávají s tím, jak žili.

O tom, jak se lidé chovají na konci života panuje spousta mýtů – co chtějí, jak filozoficky rekapitulují svůj život, jaká mají poslední přání, jak jim pomáhá víra. Za svůj život jsem byla svědkem umírání mnoha lidí a nikdo tyto představy nenaplnil.

Já za hyenismus považuji zcela jiné věci. Třeba to, že někdo jiný ví lépe než já, co já chci. To je podle mě nejtěžší: odnaučit se v životě tvářit, že vím, co je pro druhého dobré.

Já obecně netrpím panickými strachy z čehokoliv. Smrt nevyjímaje.

Kouřit mě baví, chutná mi víno, mám ráda večírky. Mně život připadá prima, necítím se jím ohrožená.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se