« Úvod | Eleanor Moran - Až moc... »

Jak (ne)zvládnout manželství - Erma Bombecková


Mé činy se nebudou poměřovat mým mladistvým zjevem,
ale vráskami starostí na mém čele,
vráskami od smíchu kolem mých úst
a dvěma bradami od toho, jak jsem se dívala,
co se dá udělat pro ty, kteří jsou menší než já,
anebo upadli.

Ukažte mi ženu, která se nestýká se sousedkami – a uvidíte, že je to ta, o které si povídají ty, co se stýkají.

Od té doby, co prezident Nixon ve své inaugurační řeči prosil, abychom mluvili tak tiše, aby naše slova byla slyšet stejně dobře jako naše hlasy, mám výčitky ze svého křiklounství.

Jsi bohatý, když si můžeš dovolit vyhodit punčocháče jen proto, že je na nich velká díra.
Že jsou lidi v balíku, to poznáš podle toho, když nemusí schovávat gumičky z ředkviček a ukládat si je na kliku u dveří.

Své kritiky mohu jen ujistit, že v každé řádce je obsažena láska. A připomínám vám, že kdo se směje – vydrží!

Milovala jsem vás dost na to, abych vás přijímala takové, jací jste, ne jaké jsem vás chtěla mít. Ale ze všeho nejvíc jsem vás milovala dost na to, abych řekla ne, i když jste mě za to nenáviděli. To bylo na tom ze všeho nejtěžší.

Já vidím děti jako papírové draky. Celý život se snažíte odlepit je od země. Běháte s nimi, až jste oba zadýchaní – spadnou – přidáte delší ocas – narazí do střechy – vyspravíte je. Záplatujete a konejšíte, upravujete a učíte. Díváte se, jak je nadzvedává vítr, a ujišťujete je, že jednoho krásného dne budou létat. Nakonec se vznesou, ale potřebují víc provázku, takže pořád popouštíte. S každým otočením klubka šňůrky jde smutek, který doprovází radost, protože drak se vzdálí a vy jaksi víte, že nepotrvá dlouho a to krásné stvoření přetrhne životodárný spoj, který vás k sobě poutá, a vznese se tak, jak se má vznášet – volně a osamoceně. Teprve pak pochopíte, že jste svůj úkol splnili.

Přivedla jsem děti na tenhle všivý, zamotaný svět, protože když někoho milujete a on vám lásku oplácí, svět se nezdá tak všivý ani tak zamotaný. Dala jsem jim život, protože mají stejné právo, jako bylo dáno mně – samy se rozhodnout, zda je to svět dobrý, či špatný. Někteří lidé se musí ujmout toho rizika a stát se rodiči. Kdo by jinak mohl poslouchat, jak mladí lidé lamentují – nechci přivést děti na tenhle všivý, zamotaný svět.

To, které jsem nejvíc milovala, je to, které jsem viděla zápolit a – protože to bylo právě jeho zápolení – nic nedokázat. Každá matka má své nejmilejší dítě. Vždycky je to totéž, to, které vás momentálně kdovíproč potřebuje – aby e mělo ke komu přitulit, na koho řvát, komu ubližovat, koho objímat, komu lichotit, koho neposlouchat, na kom si zchladit žáhu, koho využít – ale hlavně ho mít.

Všichni milujeme své děti. Celé týdny se těšíme, až se vrátí domů. Bude to jako za starých časů.
Není to jako za starých časů. Jen si namlouváme, že se nám podaří zopakovat ta dávná léta, kdy oni byli dětmi a my určovali pravidla.

V dřívějších dobách jsem byla matkou, která nutila své děti uklízet si pokoje, mazat si samy chleba a dávat svoje špinavé prádlo do prádelny. Když teď přijedou domů, jdou tahle pravidla stranou. Jsem jako domovnice, která se těší na velké spropitné. Pronásleduju je otázkami – nemáš hlad?, můžu ti něco přinést?, nemáš něco k vyprání? Jím, když oni chtějí jíst, vařím jejich oblíbená jídla, těsně předtím než mi sdělí, že jdou někam s kamarády a bezmocně pozoruji, jak se prokousávají půlkilem pečené šunky ve tři odpoledne. Při jejich návštěvě se můj život změní. Nemám auto. Pračku mám nastavenou na extra velký obsah a uvnitř jsou dvě ponožky a jedno tričko. Telefon soustavně vyzvání a nikdy to není pro mě. Na konci jejich návštěvy zabalíme oběd s sebou a vydáme se na letiště. Teprve po návratu domů si uvědomím, jak uspořádaný je zase můj život. Vychutnávám klid. Dálkový ovladač televize je zachráněn z koše se špinavým prádlem a vrátí se na své místo na stolku. Prázdné krabice od mléka a džusu zmizí z ledničky. Mokré ručníky putují do pračky. Koupelna opět vyhovuje hygienickým předpisům. Zase je to můj svět. TAK PROČ BREČÍM?

Nepotřebovala nic než posluchače. Žádnou radu, moudrost, zkušenost, peníze, pomoc, odbornost, ba dokonce ani soucit, jen minutu nebo dvě, kdy by jí někdo naslouchal. Zdá se dost absurdní, že ve společnosti superrafinovaných prostředků komunikace často trpíme nedostatkem posluchačů,

Tleskáme krásným vítězům na přehlídkách, ignorujeme bezrukou ženu, která maluje obrazy štětcem v ústech. Jásáme na odvahou muže, který na motorce přeskočí deset aut, nevěnujeme pozornost muži, který se prodírá životem ve světě tmy nebo ticha. Péče a živobytí hrdinů jsou výlučně v rukou veřejnosti. Ne každý vítěz je hrdina. Ne všichni lidé s nějakým postižením jsou hrdinové. Hrdina je titul, jímž by měl výt poctěn ten, kdo za určitých okolností reaguje s odvahou, důstojností, slušností a pochopením – lidé, díky nimž se cítíme lépe, už jen když je uvidíme, nebo se jich dotkneme.

Mateřství není jen série stahů, jeto stav mysli. Od okamžiku, kdy víme, že v náš klíčí další život, pociťujeme odpovědnost za ochranu a obranu této lidské bytosti, je to slib, který nemůžeme dodržet.


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se