« Úvod | Dřeň »

Madisonské mosty


Robert James Walter – Medisonské mosty

Existují písně, které se rodí z trávy a prachu tisíce venkovských cest. Toto je jedna z nich.

Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.

Dávné sny jsou krásné. Sice se nesplní, ale jsem rád, že je mám. Nejsem si zcela jistý, co se tím myslí, ale jednou to někde použiju. Tak si myslím, že možná vím, co cítíte.

Není to takové, jak jsem o tom v mládí snila. Ta slova nosila v nitru už roky, ale ještě je nikdy nevyslovila.

Neberu věci tak jak jsou. Pokouším se do nich dostat něco, co odráží mou osobnost, mou duši. Pokouším se najít v pohledu na věci poezii.

Trh zabíjí víc talentů než cokoli jiného. Všem jde o jistotu.
Všechna manželství i ostatní vztahy jsou náchylné k zevšednění. Zvyk znamená, že ten druhý ví, co může čekat. Má to své výhody a je to pohodlné.

Ale lidi přece nejsou všichni stejní. Za starých časů bylo jasné, k čemu jsme byli stvořeni a co zvládneme. A nikdo druhý, ani žádný stroj to za nás udělat nemohl. Běhali jsme rychle, byli jsme hbití a silní, útoční a houževnatí. Měli jsme odvahu.

Teď všemu vládnou počítače a roboti. Lidé je sice řídí, ale není k tomu potřeba odvaha ani síla ani jiná z těch vlastností., Muži přestávají být potřební. Na zachování druhu stačí banky na spermie. Většina chlapů nestojí jako milenci za nic, alespoň ženy to tvrdí, takže když sex nahradí věda, příliš velká ztráta to nebude.

Vzdáváme se svobody, necháváme se organizovat a city nám nahánějí strach. Vzdáváme se i výkonnosti, účinnosti a všech ostatních duševních schopností.

Prokletím současnosti je převaha mužských hormonů na místech, kde můžou napáchat dlouhodobé škody. Když pomineme války mezi národy a ničení přírody, stále zůstává agresivita, která nás od sebe vzdaluje, a spousta dalších problémů, kterými je třeba se zabývat. Budeme muset ty mužské hormony nějak odčerpat nebo je alespoň dostat pod kontrolku.

Už je na čase vzdát se dětinského pohledu na svět a chovat se dospěle.

Zapuzování vzpomínek byl jediný způsob, jak přežít.

Nechtěla jsem nikomu patřit, nepotřebovala jsem to a je mi jasné, že tys neměl nic takového v úmyslu, ale stalo se to. Už nesedím vedle tebe v trávě. Máš mě v sobě jako dobrovolnou zajatkyni.

Myslím, že jsme oba uvnitř námi stvořené bytosti, která se jmenuje my. Vlastně v ní ani nejsme. My tu bytost tvoříme. Bože, jsme do sebe zamilovaní. Tak hluboce a důkladně, jak jen je to možné.

Ty jsi těmi starými batohy a náklaďáčkem a také tryskáčem na cestě do Asie. A já na tom nechci nic měnit. A jestli je tvůj druh na konci mrtvý, chci abys toho konce dosáhl v plné rychlosti. A nejsem si jistá, že bys to dokázal, kdybych byla s tebou. Copak nevidíš, že tě mám tak ráda, že tě nechci ani v nejmenším omezovat? Kdybych se o to pokoušela, znamenalo by to zabít jedno divoké, nádherné zvíře a s ním by zahynula i tvoje síla. V tomhle nejistém světě se taková jistota objeví jen jednu, víckrát ne. Bez ohledu na to, kolik, prožiješ životů.

Ale je mi jasné, že jde o něco víc. Někdy je možné i setkání, prolnutí jedné skutečnosti do druhé. Takové vzájemné propletení. Nejsou to pravidelné průsečíky trochu nejasné ve světě přesnosti, není to zvuk tkalcovského člunku. Je to jen.. no.. dech. Ano, takový zvuk to je. Možná je to i takový pocit. Je to jako dýchat. Pohybuji se pomalu nad, pod, vedle a okolo této neznámé reality. Mám sílu i moc, ale vždycky se poddávám neznámému. A ti, kteří cítí totéž, přicházejí se svou silou a na oplátku se odevzdávají mně.

Požádal mě o to, prosil mně, abych s ním odešla. Ale neudělala jsem to, a on byl tak citlivý a chápavý, že se potom v našem životě už nikdy neobjevil. Paradoxní je, že kdyby nebylo Roberta Kincaida, nejsem si jistá, že bych na farmě celé ty roky vydržela. Během čtyř dnů jsem s ním prožila celý život, daroval mi vesmír.

Vím, že opustit tě to páteční ráno bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělal a udělám. Vlastně pochybuji, že příliš lidí bylo vystaveno něčemu obtížnějšímu.

Přestali jsme být oddělenými bytostmi a vytvořili společně jednu bytost společnou. Ani jeden z nás se od ní neodpoutal.

Doufám, že mě pochopíte a nebudete odsuzovat. Jestli mě máte rádi, jistě rozumíte tomu, co jsem udělala. Robert mi umožnil cítit se ženou tak, jak se to podařilo jen několika málo jiným, možná žádné. Byl dobrý a srdečný a zaslouží si vaši úctu a snad i lásku.

Život jsem dala rodině, své ostatky Robertovi.

Každej, kdo dokáže cejtit něco takovýho k ženský, si zaslouží bejt milovanej.

Složitý věci se dělaj snadno, ale vyjádřit prostotu je těžký.

Drahá Francesko,
Doufám, že jsi v pořádku. Nevím, kdy můj dopis dostaneš. Někdy poté, co odejdu. Je mi teď pětašedesát a je to už třináct let, co jsme se setkali. Pamatuju se na všechno. Na tvou vůni a chuť připomínající léto., Doteky tvé pokožky i tvůj šepot při milování. Občas se cítím jako ten svět bohem opuštěný. Nerad lituji sám sebe, takový nejsem. A většinou se tak ani necítím Jsem vlastně rád, že jsem tě našel, že vím, že existuješ. Mohli jsme se taky minout jako dvě zrnka kosmického prachu. Bůh nebo vesmír nebo cokoli, co si člověk vybere jako název pro rovnováhu a pořádek, se neřídí pozemským časem. Pro vesmír není velký rozdíl mezi čtyřmi dny a miliardou světelných let. Stále se pokouším na to nezapomínat. Ale jsem koneckonců jenom chlap a všechny filozofické úvahy mi nemohou zabránit v touze po tobě. Chci tě každý den, každou minutu a je mi líto každého okamžiku, kdy nemůžu být s tebou. Miluju tě hluboce a bezvýhradně. A nikdy se na tom nic nezmění.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se