« Úvod | Madisonské mosty »

Lucie Bílá - Teď už to vím ... Možné je všechno


Narodila jsem se s vykloubenými kyčlemi a do dvou let jsem nemohla chodit. Nebyla jsem tudíž miminko, které se dá přitisknout k matčině prsu a pomazlit se s ním, které se dá překutálet na bříško a obdivovat, jak roztomile pase beránky, byla jsem fest přišroubovaná a přikšírovaná ke zvlášť upravenému prknu, kterým mé nožičky byly fixovány do správné polohy. Dnes už se při luxaci kyčelních kloubů používají jiné, šetrnější metody, já jsem to ještě odskákala na prkně. Maminka byla větší chudák než já, zatímco se sousedky mohly pochlubit svými děťátky, ona pro svého ubožáčka musela dělat otvory v kočárku, protože se to prkno tam na šířku nevešlo. Jenže psychologové tvrdí, že takto postižené dítě, připravené o normální pohybový vývoj, jej prodělává v hlavě a střádá energii pro raketový start. V dalším životě se takové dítě vyznačuje větší dravostí a volní koncentrací, a bude to asi i můj případ. Když mě sundali z mého dřevěného kříže, zamyslela jsem se a udělala první nejistý krůček. Za týden jsem chodila a za dva týdny běhala.

Napadá mně, jak relativní vlastně je pojem bohatství a tento vytoužený stav. Pro mnohé v Čechách jsem bohačka, které se splnila dětská pohádka o Popelce. Pro mnohé naše americké sousedy jsme pořád ti politováníhodní chuďasové, co muší řídit motorovou jachtu sami, protože nemají na kapitána.

Mým znamením ve zvěrokruhu je Beran. Lidé narození v tomto znamení se vyznačují zvláštní umíněností a tvrdošíjností. Mohu dlouho ledacos snášet, ale když kalich trpělivosti přeteče, řádím jako splašený ohnivý kůň, který už nikoho na sobě nechce nosit. Ve chvíli, když dostanu pocit, že jsem vmanipulována do role, která mi nesedí, že říkám falešná slova, dělám falešná gesta, začíná mě svědit po celém těle a jsem hned na zadních, křičím a utíkám lhostejno kam A když jsem jednou pojala rozhodnutí, třísknu do stolu a jdu pryč.

Lešek Semelka, kterému jsem se svěřila se svými pochybnostmi, se na mne smutně zadíval: jiný už to nebude. Lucko. Vždycky budeš na někoho pracovat, vždycky na tobě někdo vydělá a ty ostrouháš.

Každý to asi poznal na sobě – když je nejhůř, stává se, že nám osud hodí záchranný kruh, že je nám náhle nabídnuta pomocná ruka, a jeden neví, co ho to zasáhlo. Kdosi mi vyprávěl vtip, z něhož si pamatuji, že život je podobný zebře – černé pruhy se v něm také střídají s bílými. Když zrovna prožíváš blbé období, všude samý pech, těš se na bílý pruh, dřív či později se smůla prolomí.

Nemám zapotřebí něco o sobě nalhávat, vím, že si rozumím s těmi, kdo mě berou, jaká jsem.

Je třeba táhnout starou káru dál, a je to těžší než předtím, protože předtím se měl člověk na co vymlouvat, teď už ne. Teď už se těžko vymlouvá na to, že zlatá rybka nefungovala.

Znovu a znovu si říkám, jak povrchní a nepravý je lidský soud, který se spokojí se zdáním a nesnaží se proniknout pod slupku věcí.

Ve skutečnosti ta žena vamp, kterou ve mně viděli, byla uvnitř lehce zranitelná, bezradná, ztracená, celá ta póza byl jen kus nepovedené sebeobrany.

Jsem pověrčivá, jsem dcera svého národa. My Češi raději vystavujeme na odiv pravý opak toho, po čem ve skutečnosti toužíme. Věčně remcáme a žehráme, jací jsme staří, oškliví, nemocní a chudí. Američané jsou také pověrčiví, leč jejich pověrčivost má opačné znaménko než ta naše. My máme pocit, že zakřikneme to, co přiznáme, oni věří, že navodí stav, když ho nahlas oznámí. Češka má obavu, že zoškliví a onemocní, pokud připustí, že je krásná a zdravá. Američanka má za to, že mládí a všechno ostatní je věc relativní a ze všeho nejdůležitější je si své stáří nepřipustit, nemoc zdolat, chudobu překonat. Jsou uvnitř svého osudu bojovníci, ne prosebníci.

Amerika umí soucítit s těmi, komu se život z nějakých důvodů nevyvedl, ale ctí toho, kdo v životě uspěl, zvlášť toho, kdo uspěl navzdory osudovým předznamenáním. Objektem veřejného obdivu není ten, kdo po rodičích zdědil majetky, ale ten, kdo je vlastnoručně vytvořil. Americký sen není příběh šťastného dědice, je to příběh čističe bot, který se vypracoval na prezidenta, nejvyššího soudce nebo milionáře. Žádný Američan není tak hloupý, aby si myslel, že takový osud potká každého čističe bot, ale je po generace ochoten se znovu a znovu účastnit této loterie, protože ho stimuluje k největšímu výkonu a dává jeho životu důležitý smysl.. O co jinačí je to u nás. Obdiv a uznání vůči mimořádnému výkonu jsou skoro vždy podbarveny závistí a tajným přáním rychlého pádu. Všichni společně se snažíme stáhnout za nohy dolů toho, kdo se vyšplhal o kousek výš.

Láska k muži je skvělá a jedinečná, ale stejně skvělá a jedinečná je láska k tvorečkovi, který se vám zevnitř opírá nožičkou o břicho.

To je celý Beran, palice dubová, sám na sobě jako poslední pozná, že dál nemůže, když už všem okolo je to dávno jasné.

Člověk, který byl dlouho zavřen v malé cele a pak se dostane ven, chytne hned spoustu bacilů. Potřebuje karanténu, než si na nové prostředí zvykne.

Štěstí, jak řečeno, přeje připraveným. A úporným, dodávám za sebe.

Všichni vidí jen to pozlátko, to bohatství, ten krásný dům, ale nikdo si neumí představit, kolik řehole, sebeodříkání, dřiny, kolik osobních obětí se za tím pozlátkem skrývá. Čím výš je takový člověk, tím víc je osamocen.

Marta Kubišová lidem dala vzor mravní síly nepoplatné okolnostem a zůstávala tajnou stálicí na neviditelné obloze. Karel Gott lidi doprovázel smutným údolím, aby nezapomněli, co je to dobré řemeslo a co je krása. Jeden bez druhého ztrácí smysl.

Možná, že v tom našeptávání je kus pravdy, ale je to pravda o světě, ve kterém vždy vítězí zlo. S takovou pravdou se nedá žít. Jeto pravda na mašli.

Slovo dobročinnost zní v dnešní době trochu nabubřele a sebechvalně. Pro mne aktivita spojená s pomocí potřebným má bytostný význam. Nic jsem nikdy nedědila, co mám jsem vydělala poctivou dřinou, ale každou vteřinou si uvědomuji, že vděčím za slušné příjmy zvláštní přízni osudu, milosti nebes, o níž nevím, čím je zasloužená. Vím, že jsou tisíce osudů, na kterých tato milost nespočinula. Rozdávám ráda a bez zadních vypočítavých myšlenek.

Vím, že svět, ve kterém je mi souzeno žít, není jednoduchý, ale je to můj svět.

Život se dal žít beztrestně, maximálně jsem mohla udělat ostudu sobě. Teď, když něco provedu, udělám ostudu savému muži, rodině. Lidem, kteří mi věří. Jsem věčně pod tlakem odpovědnosti vůči všem, jakoby zbavena práva samostatně rozhodovat o sobě. Existuji podmíněně, vždy s ohledem na někoho nebo na něco.

Já přece ten život nemůžu jenom přečíst, já ho chci žít. Nespokojenost je můj hnací motor, který mě žene vpřed.

Už nedovedu žít jen soukromý život, nemohu se zahrabat jako krtek někde na Šumavě, vyhodit na smetiště televizor a rádio. Odříct noviny, chovat ovečky a večer recitovat nahlas básničky, Závidím těm, kdo to dokáží, ale není to nic pro mne.

Vybrala jsem si jiný osud a musím se podřídit jeho pravidlům. A mám-li být zcela upřímná, není to nejhorší ze všech možných osudů. Nutí mě denně sahat až na dno mých možností. Nemohu nikoho s čistým svědomím přemlouvat, aby následoval můj příklad. A nikoho nemohu od toho zrazovat.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se