« Úvod | Kvůli tobě i zhubnu - ... »

Kniha snů - Nina George


Život se skládá z neustálých rozhodnutí. Ať už jsou doblrá, anebo špatná... Kdo z nás ale ví, která vedou ke štěstí?


Moje láska byla větší než touha být milována. A skutečnost, že o m ou lásku nestál, byla horší než být nemilovaná.

Jsem blázen, že ho pořád ještě miluju, i když jen na nejmenší plamínek. Na mrňavoučký, právě tak velký, aby mi působil bolest, ale nespálil mě.

Nepřemýšlej, následuj obraz, který vidíš ve svém nitru, a pomalu ho svým hlasem reprodukuj. Nehledej slova, abys vyjádřila svou bolest a útěchu … najdi si místo a zpívej mu.

Přesně tohle si mé bytí zasloužilo, pustit se a být zapomenuté, protože život to nebyl. Co bych dal za to, kdybych neváhal tam, kde jsem měl skočit, neutíkal, kde jsem měl zůstat, nemlčel, kde jsem měl mluvit. Něco v mém nitru je nade mnou v šoku.

Vědění mu nepomůže. Chce něco jiného. Možná naději. A ta nevzniká z vědomosti.

Nemůžeš ignorovat, že existují i jiné životy, které bys mohl žít.

Puberta? Pravděpodobně nejtrapnější období muže. Končí přibližně v sedmdesáti.

Náhody jsou překvapivé jevy, jejichž smysl se ukáže až na konci. Nabízejí ti možnost změnit život a ty tu nabídku můžeš buď přijmout, anebo ji odmítnout. Moje matka ten postoj nenáviděla. Náhody jí naháněly strach. Pro mého otce byly zdrojem radosti a zvědavosti na svět.

Jak může být člověk osamělý, jsem poznala, až když jsem se s ním setkala. Nemít nikoho, kdo tě zná z doby, než ses poznal ty sám, nikoho, kdo tě miluje jen proto, že jsi. Odřízne tě to od světa, když máš jenom sám sebe.

Jeho angličtina byla dokonalá, ale o sobě a svých citech nemluvil nikdy. Kdoví, Možná proto, že jiném jazyce než ve vlastním nejsem schopni vyjádřit, kdo opravdu jsme.

Napadá mě, že skutečně výjimeční lidé si neuvědomují, že jsou výjimeční.

To, co jsme vyzkoumali, je plošně mnohem menší než to, co nám zůstává neznámé. Nebo jinak řečeno: Vidíme svět, ale neznáme ho. Realita je větší než my.

Pravda je záležitost představivosti.

Vžiješ se do výzev, které ti na začátku připadají větší než ty. Tak to můžeš zvládnout. Zmenši svět, buď preciznější, nemysli na dlouhou noc, která leží před tebou, ale jen na ten okamžik. Musíš tou cestou jít až do konce, abys ji mohla přehlédnout celou.

Mají být odzbrojeni a vybaveni novými pasy a identitou., Nenesou si pak už ani jméno, ani místo, kde se narodili. Co ale znamená jméno? Bez lidí, se kterými žiješ, nejsi nic.


Nikdo není kompetentní pro strach nebo odvahu. Ani pro osamělost.

Nenávidíme ty, které nebolí, že jsou podváděni. Mě to ale doopravdy nebolí. Nic si z toho nedělám, dokonce doufám, že ho miluje, že ji dělá dobře milovat. Trpí tím, že ji nemiluji, pořád ještě je ale zázrak, který se nám stal, dost silný. Zázrak dítěte.

Děti, psi a kočky vidí a cítí to, co my potlačujeme. Dospělost většinou neznamená být chytřejší, spíš hloupější.

Jak rychle může život skončit! Jak zvláštní jsou cesty, které vedou ke smrti nebo k životu! Souhrn nepatrných rozhodnutí, jen malých pohybů a hned život vypadá úplně jinak, než ještě před hodinou nebo včera.


Strach nepřijde při bouřce, ale když moře divně mlčí.

Nevyplačte všechny slzy v noci. Jinak budete zoufalá, protože se vám bude chtít plakat, budete ale prázdná. Ta prázdnota je nejhorší. Neschopnost vyjádřit bolest, protože všechno zoufalství je spotřebované.

Zplození. Ze dvou tak nemožných lidí vznikne nový život, laskavý a bohatý, jak může stvoření někdy být. Jako sama od sebe vykvete z písku růže, z osamění vznikne láska, ze smrti život.

Učitelé, dospělí, svět ve své neproniknutelné celistvosti, mm zamlčují to nejdůležitější: jak být šťastní.

Moc jsme toho po našem seznámení nenamluvili. Jako by se slovy všechno zničilo. Slova jsou smirkový papír, který obrušuje všechno tak dlouho, až veškerý cit zmizí.

To se stává. Je to válka ve vlastním srdci. Bojuješ sám se sebou a vždycky prohraješ.

Dokonce i nejchytřejší lidé jsou hloupí, když jde o lásku.

Otcové musí někdy své děti pustit, aby je zachránili.

Žal z lásky je umírání a to, co zbude, není život.

Mrtví neví, jestli pobývají u mrtvých nebo u živých, a není v tom nakonec žádný rozdíl. Je to, jako bys snil a nevěděl, že sníš, takové je to být mrtvý

Moje matka se mě dotkla, když zemřela. Krátce potom po mně sáhla. Její duch. A já cítila, jak se rozpouští, stává se éterem, větrem, mořem. Stala se stránkami knih, které jsem četla, hudbou, při níž jsem tančila. Takové je umírání. Staneš se tím, co miluješ.
Dovedu už poznat na ulici lidi, kteří v sobě nosí dva světy. Dívají se, aniž by viděli. Nevšímají si už krásy okolí, vnímají jen to, co jim působí žal.

Jediné city, které skutečně změní tvůj život jsou strach a láska.

Pochopím v tu chvíli, že se člověk vždycky může rozhodnout, k ničemu nedojde samo od sebe. Každý má možnost volby, Zda bude lhát, nebo říkat pravdu. Jestli bude blbec, nebo ne.

Pravda je ovšem jiná. Protože láska v podstatě znamená snášet neustálé zoufalství, nejistotu a změny. Mění se spolu s námi.
Ti kdo nás milují, na nás pořád čekají.

Stává se to, když ztratíme někoho, kdo nám byl celým světem. Naším životem se táhne puklina, ve které mizí smích a bezstarostnost. Jejich nepřítomnost nás ničí. Najednou vidíme zcela jasně rozdíly mezi pravdou a snem. Jako by až smrt umožnila vstoupit do světa mezi světy.

Říká se, že si člověk, když zemře, nemůže vzít s sebou žádné pozemské hodnoty. Peníze, majetek, krásu, moc, nic z toho. To souhlasí. Mnozí z těch, které změnili strany světa, byli velice překvapeni, že si opravu nemohou odnést nic hmatatelného. Existuje ale i druhá pravda. Člověk si může vzít na druhý břeh to, co nelze za života vlastnit, protože se to dá jen cítit, někdy jen na pár sekund, nebo tajně. Můžeme si s sebou vzít štěstí. A lásku. Všechny krásné hodiny života, všechno světlo, které jsme v klidu pozorovali, příjemnou vůni, smích, přátelství. Všechny polibky, mazlivá pohlazení a zpěv. Vítr v obličeji, tango., Hudbu, praskání podzimní trávy s namrzlou noční rosou. Blyštění hvězd a spokojenost, odvahu a velkorysost. To vše si člověk může odnést. Všechno tohle je mezi.
Nechoďte s prázdnými srdci.

Mezi životem a smrtí existuje víc, než odsud můžeme vidět.

-----------------------
Čím lépe jsem si rozuměla se svým otcem, tím víc jsem se obávala toho, že by mohl zemřít a nechat mě v tomto životě samotnou. Bez našich rozhovorů, bezpečí a vnitřního klidu, které mi poskytovala jeho existence. Léta jsem nemohla spát, protože mi ten sžíravý, hrozný strach nedovoloval usnout. Co když můj nejlepší přítel, můj důvěrník v životě, co když ten člověk, který mi dopřává pocit lásky, pozornosti a pochopení, to světlo jeho velké duše jednoho dne skutečně zemře.
Strach z otcovy smrti a jeho skutečné úmrtí, které tak hrozně vtrhlo do normálního života ovlivnilo můj život i psaní. Umírání, smrt. Smutek, opuštěnost. Hrůza z toho, že jednoho dne také odejdu, otázka Co bude potom a věčná pochybnost Budu žít po smrti stejně, jako kdybych zůstala naživu?
Knihy jsou jediná umělecká díla, která skutečně vzniknou až tím, když je někdo čte, v jeho hlavě a duši.








N

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se