« Úvod | Kniha snů - Nina Georg... »

Brian Freeman - Noční pták


Je to zvláštní, člověk žije ve svém vlastním těle, ale v zrcadle vidí zvenku někoho, kdo je mu cizí.

Kdykoliv člověk vytáhne nějakou vzpomínku z knihovny, změní se, než ji stačí vrátit zpět. Každá vybavená vzpomínka je jako měkký jíl. Jakmile je venku, jakmile ji člověk dostane do rukou, může ji hníst a přeměnit v něco nového.

Je snažší kráčet dál jedním směrem po cestě, po níž se člověk vydal, než měnit směr na křižovatkách, o kterých člověk neví, kam ho zavedou.

Kdykoliv si něco vybavíme, měníme tím, co jsme viděli. Naše vzpomínky na nějakou událost jsou ovlivněné tím, jak chceme, aby ta situace dopadla, jek chápeme naši roli v ní, co nám o ní lidé řekli a dokonce i tím, co jsem slyšeli či četli, že se stalo., Po nějakém čase není náš mozek schopen rozlišit mezi skutečností a naší rekonstrukcí skutečnosti.

Všechno v životě končí u vzpomínek. Všechno dobré. Všechno špatné. Skutečné. Vymyšlené. Když se to spojí dohromady, je z toho konkrétní člověk.

Věci se dějou a člověk vymýšlí co s nimi, jenže to neznamená, že to vždycky dopadne dobře.

Myslím, že v životě funguje podivně přísná logika. Všechny dílky skládačky nakonec zapadnou na svoje místo.


Človéku zbyde spousta jizev, i když se ho nikdo ani nedotkne.

Detektivové a historici mají ve skutečnosti hodně společnýho. Obě strany milují detaily, ale snadno ztratí přehled, co je důležitý a co není.

Nejlepší lži vycházejí z pravdy.

Stejně je to paradox. Stavíme stroje, které si všechno pamatují, ale náš vlastní mozek je nejméně spolehlivá skladovací jednotka na světě. Jsme schopni se zbavovat vzpomínek tak, že už se nikdy nevynoří. Nebo se objeví v podobě, která nemá nic společného s tím, co si myslíme, že jsme zažili.

Fobie se neřídí rozumem. Jste třeba dítě, které se schovávalo v šatníku, když přišel otec domů opilý a v násilnické náladě. A v dospělosti zjistíte, že trpíte silnou klaustrofobií. Prostě nemůžete být v místnosti, kde jsou zavřené dveře. Takové místo váš mozek vrátí zpátky do šatníku, kde jste se jako dítě krčil.

Lidé, kteří lžou, do svých povídaček často přimíchávají zrníčka pravdy. Někdy to dělají podvědomě, protože pravda je to, co nejlépe znají. Jindy se tím vysmívají obelhávanému. Nebo jim prostě připadá snazší postavit smyšlenou povídačku na něčem, co je skutečné.

Právě prodělala léčbu a najednou je v mozku na místě, kde bývalo něco děsivého, naprostá prázdnota. Pacienti se nejdřív vyrovnávali se svými úzkostmi a pak se jí vždycky ptali, co mají dělat dál. A na to jim odpovídala, že nejtěžší etapa je začít budovat něco nového.

Nemusíme lidem minulost měnit, můžeme je učit, jak s ní žít.




Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se