« Úvod | Půjčiti stříbro, loupi... »

Veronika Žilková



Četla jsem názor nějakého sociologa, že každý by měl od padesáti začít vyklízet svůj život. Jmenuje se to úklid před pohřbem. Myslím, že to je dobré. Všichni jsme zavaleni krámy, které nepotřebujeme. Chodíme do práce, abychom si na ně vydělali, koupíme si je a pak zjistíme, že je vlastně nepotřebujeme.

To je v padesáti normální. Mně se tehdy narodilo vnouče a přestali se za mnou otáčet chlapi. Říkala jsem si: Co se stalo? A pak vám to dojde: To je stáří. Ale má to své výhody. Říká se, že seniorský věk je nejspokojenější část života.

Já si nestěžuju. Kromě toho, že vám v autě oteče noha, takže si teď musím sundat kozačku, je to dobré. Nehoníte se za zbytečnostmi, máte radost z každého dne, kdy vás nic nebolí a kdy nic nemusíte.

Myslím, že by o sobě nikdo nikdy neměl říct, že je šťastný. Štěstí je cesta za štěstím.

Po štěstí vždycky přijde pád. To je život, nahoru a dolů. A říkáte si, jestli stojí ten šťastný pocit za to, že je vám pak smutno. Stojí.

Mír se musí domluvit a ne vystřílet.

Myslím, že funkce umění není jen být nositelem hodnot, ale také umožnit lidem, aby si oddechli a zasmáli se. Žijeme v zemi, kde je zima a mlha. I to jsem si uvědomila v Izraeli. Oni mají teplo a na zahradě si kdykoli utrhnou pomeranč. My si ho musíme koupit a ještě utratíme spoustu peněz za topení. Tak snad není nic divného nebo špatného na tom, že se lidé večer zasmějí a odpočinou si.




Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se