« Úvod | Nezvi si vraha do živo... »

Všechno není zapomenuto - Wendy Walker


Každý s trochu hlubší znalostí lidských emocí by však pochopil, že je to ve skutečnosti spíš naopak. Vyžaduje mnohem víc síly dát emoce najevo než je potlačit.

Holou, celou pravdu nemůže žádný vztah přežít. Ne. Jakmile si dvojice navzájem přizná, co k sobě doopravdy cítí, ať už v soukromí, nebo na párové terapii, nebo dokonce jen prostřednictvím přátel, kteří nedokážou udržet tajemství, je po všem. Milujeme lidi pro to, jací jsou a jaké v nás probouzejí pocity. Obyčejně dokážeme tolerovat jejich nedostatky a nechávat si je pro sebe. Ale jakmile v jejich očích spatříme jakýkoli jiný obraz sebe samých než ten, který tam vidět chceme, který tam vidět potřebujeme, abychom se cítili dobře, otřese to naší láskou v samých základech.

Všichni jsme malé, bezvýznamné bytosti. Naplňuje nás pouze místo, které je nám vyhrazeno v srdcích ostatních, odtud čerpáme hrdost, vlastní identitu a smysl života. Potřebujeme, aby nás rodiče milovali bez výhrad, bez logiky a bez opodstatnění. Potřebujeme, aby na nás hleděli skrz brýle pokřivené touto láskou a aby nám všemi možnými způsoby dávali najevo, že je naplňuje radostí už jen to, že chodíme po tomto světě. Ano, jednou zjistíme, že naše keramické žirafy nejsou žádné mistrovské dílo. Ale až je najdeme na půdě, měly by nám vehnat slzy do očí při vzpomínce, jakou absurdně nepatřičnou pýchu cítili naši rodiče, když takhle neforemně vymodelovaná zvířátka spatřili, a jak nás objímali, divže nás nerozmačkali Tohle od svých rodičů potřebujeme mnohem víc než pravdu o tom, jak malí ve skutečnosti jsme. Nezaujatého zhodnocení naší průměrnosti se nám v životě koneckonců dostane od více lidí, než by bylo třeba.

Je nám dáno osudem, že v dospělosti pouze opakujeme své dětství. A pak se divíme, proč nejsme šťastní.

Začal jsem roky dospívání vnímat jako jakýsi stavební projekt. Svým mladým pacientům i vlastním dětem říkám, že tohle není jejich život. Zatím ne. Zatím jenom staví dům. Je to dům, v němž budou muset strávit zbytek života, tak by se měli vynasnažit, aby ho postavili správně. Později ho budou moci rekonstruovat, opravovat nebo třeba jinak vymalovat. Ale už ho nebudou moci přestavět. Všechno, co do toho domu vloží, každá emocionální jizva ze špatného vztahu, každá pohlavní zvrácenost, které se podvolí, každá droga, která umožní narušit dozrávání svého vyvíjecího se mozku, a naopak i každá výhoda, kterou pro sebe zajistí, to všechno zůstane v základech domu napořád.

Jeden druh lásky je stejný pro všechny, a to je láska k vlastnímu dítěti.

Celý život je v podstatě jen stav mysli. Všichni jen pomalu kráčíme vstříc svému hrobu, snažíme se na to nemyslet, snažíme se najít smysl trávit nějak příjemně čas. Rozhlédněte se kolem sebe. Všichni, koho vidíte, budou za sto let mrtví.

Bylo by to tak jednoduché, že? Prostě vymazat minulost. Všechno není zapomenuto.





Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se