« Úvod | Veronika Žilková »

Krásný příběh

K přemýšlení

Jednoho dne požádala jistá učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru veškerá jména svých spolužáků a vedle jmen nechali volné místo.

Pak řekla svým žákům, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a TO ať napíší vedle jména.

Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotoví, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.

O víkendu rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, připsala poznámky všech spolužáků a v pondělí rozdala hotovou práci žákům. Ti se všichni po chvilce čtení usmívali.

„Skutečně?“, slyšela šepot. „Ani jsem nevěděl/a, že někomu něco znamenám!“ a „Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře. Nikdo více o listinách nehovořil.
Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadí. Cvičení splnilo svůj účel. Žáci byli spokojeni sami se sebou a s druhými.

Několik let poté jeden z žáků zemřel, učitelka šla na pohřeb. V kostele bylo přeplněno dobrými přáteli zesnulého. Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil.

Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví – tu byla oslovena:“Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“, pokývla:“ano.“ Dále slyšela:“Marek o Vás často hovořil.“ Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Markovy - i jeho rodiče tu byli- čekali na tento okamžik ....“Chceme Vám něco ukázat“, řekl otec a vyndal peněženku.

„Toto se našlo, když Mark tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“ Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepeného, mnohokráte poskládaného. Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána krásná slova jeho spolužáků. „Chceme Vám tolik děkovat“ řekla Markova matka. „Jak vidíte, Mark si toho vážil.“ Kolem učitelky byli všichni bývalí žáci – Charlie se malinko usmívala a řekla:“Také ještě mám svoji listinu, je v horním šuplíku mého psacího stolu.“

Manželka Jindřicha řekla:“Jindřich mne prosil, abych nalepila listinu do našeho svatebního alba.“ „Já mám svoji listinu také ještě“, řekla Monika. „Je v mém deníku.“ Pak sáhla Irena do svého notýsku a ukázala omšelou listinu ostatním. „Stále to mám u sebe“, řekla Irena a dodala:“Myslím, že jsme si všichni tyto papíry schovali.“ Učitelka byla dojata.... musela si sednout.... plakala. Oplakávala Marka, myslela na jeho přátele, kteří Marka už nikdy neuvidí.

Mnohdy zapomínáme ve spolužití s našimi blízkými, že každý život jednou končí a že nevíme dne ani hodiny. Proto bychom měli říci lidem, které milujeme, o které máme starost, že jsou něčím zvláštním a důležitým.






Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se