« Úvod | Veronika Žilková »

Za chyby se platí-jak kdy a jak čím

Je jí 17, připadá si krásná, mladá, úspěšná….
Její kamarádka pořádá v hospodě rozloučení se svobodou, zítra se vdává. Je tam pozvaná, jde tam. Nádherně se baví, poprvé na veřejnosti kouří, pije, je jí čím dál tím lépe, čím dál tím veseleji, svět je krásný……
Ztrácí ostych, dokáže se bavit s absolutně neznámými lidmi, žertuje, je vtipná, myslí si, že se všem líbí, že by ji snad všichni chtěli…. Směje se, snaží se ovládat, ale alkohol rozpouští její zábrany….. Najednou je venku, je září, je zima, a ona jen v krátkých rukávech, svetr zůstal v hospodě, nevadí ji to, jde s někým, neví kam, je jí to jedno….. dál se směje. Nechá se hladit, objímat, líbat…. Snad se jí to i líbí, neřeší to……
Najednou prohlédne, vidí jasně, vždyť ty ruce, co se po ní sápou, jsou nějaké staré, mozolnaté, to asi nebude její přítel, proboha, kdo to je? A pak dál zas upadá do nevědomosti, nemá sílu se bránit, je tak vláčná, tak opilá….. Kolem chodí další dvojice, všechny dělají to samé, všichni se smějí, zdraví ji….. tak to asi bude v pořádku…..
Neví jak nakonec došla domů, snaží se ustát setkání s matkou, snaží se tvářit střízlivě, myslí, že se jí to povedlo, že máma nic nepoznala… mýlí se, máma je jen tolerantní a ví, že nemá cenu něco řešit s opilcem…… svléká se na schodech do svého pokoje, koupelnu vynechává, doplácá se postele, ale všechno se houpe, nepomáhá nic, rychle otevírá okno a vrací to co za celý večer do sebe házela, je jí zle, pořád u okna, pořád jen vnímá ten rozhoupaný svět…..
V pět ráno ji zazvoní budík, neví, jestli spala, co se dělo, absolutní okno. Hledá spodky svršky, nenalézá……
Dá si studenou sprchu, na jídlo nemůže ani pomyslet, jakžtakž se upraví a jde na autobus.
Na zastávce čeká snad celá vesnice, všichni se na ni divně koukají, asi vědí, co se dělo, ona to neví, ona se jen trapně usmívá a snaží se přemýšlet, mozek odmítá poslušnost… je jí tak zle.
Autobus jede nějak rychle, pořád se nahýbá, všichni ji pozorují…… neví vlastně proč…..
Přichází do práce, sbírá poslední zbytky sil a snaží se pracovat, prostě musí, jde to ztuha….
Konečně padla, zase na autobus a hurá domů, teď už rozeznává tváře, nejsou vlídné, nejsou příjemné, radši zavírá oči, nechce nic vidět, nic slyšet….
Vystupuje z autobusu, tam na ni kdosi čeká a hned se lísá, ahoj, to jsem rád, že jsi přišla, včera to byl nádherný večer, tak kam dneska vyrazíme?
Proboha, kdo to je, já ho neznám, proč mě chytá za ruku?
Utíká, jak nejrychleji umí, naštěstí umí, je atletka, trénovaná, nechává ho daleko za sebou.
Před domovem potkává sousedku, tu strašnou vševědoucí sousedku s těmi uhrančivýma očima, předává jí svetr, který včera nechala v hospodě a kárá ji za její chování, prý ji tři házeli přes vrata, absolutně a totálně opilou, je rozpačitá, neví, nepamatuje si, třeba je to i pravda.
Nezbývá než poděkovat a rychle konečně domů.
Zavřela dveře, než si stačila sundat boty už ji probodávají vyčítavé oči mámy, není už dál kam utíkat…..
Přiznává svou vinu, prostě to přehnala, omlouvá se, slibuje, že už se to víckrát nestane.
Zapadne do svého pokoje a stydí se, je jí tak trapně.
Upadá do spánku, najednou se dveře otevírají a vstupují její dva bráchové, taky nevypadají nejlépe, no jo, vždyť oni v té hospodě byli také, sakra, já o nich vůbec nevím, kdy se vypařili, co dělali, celý večer jsme se spolu vlastně nebavili.
A pak přijde balzám, hele ségra, dobrý, ujela jsi, ale my víc, my domů ani netrefili, ty jsi byla včera super, byla s tebou sranda, jak nikdy, všem jsi se moc líbila, my se snažili tě chránit, ale jaksi jsme to nakonec nezvládli, promiň.
A ona jen kouká a přes slzy se začíná usmívat, nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být hůř.
Ale teď už bude jen lépe, je poučená, byl to první křest a ví, že už ji ti její ochránci nikdy dál neopustí, slíbili ji to a ona jim věří, má je ráda a oni mají rádi ji.
Vše dobře dopadlo.


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se