« Úvod | Veronika Žilková »

Nová práce, nový šéf

Byl květen a ona začínala znovu, změnila bydliště, změnila práci. Její nový šéf říkal, že ji přivezli do města společně s prvomájovými mávátky. Smála se tomu.
Už neseděla v kanceláři se svou nejlepší kamarádkou, měla proti sobě šéfa, vedoucího, starého pána a vedle v kanceláři měla šéfa dalšího, mladšího, tak trochu divného, kterého se bála.
S tím starým si okamžitě porozumněla, byl tak trochu jako druhý táta, takový hodný cholerik. Ne, to není protimluv! Na ni byl vždycky hodný, chápající, měl ji rád, pomáhal ji, na ostatní osazenstvo dokázal být pěkný pes. Měla vlastně holka kliku. Zpočátku byla rozpačitá, v té nové práci neměla co dělat, pro ni strašný neuvěřitelný nezvyk. Koukala jak se dámy ráno scházejí, dávají si kafíčko a dvě hodiny řeší, co dělaly minulý den, pak se pomalu vytrácejí po nákupech, na oběd, a znovu další kávička, další povídání...... tohle tedy fakt neznala. Nudila se, byla šťastná, když ji někdo přinesl nějakou práci, okamžitě ji udělala a divila se, proč se všichni diví, že ona pracuje, že pracuje tak rychle..... to tam nikdo nedělal.
Tam vlastně nikdo nepracoval, jen tak nějak zabíjel čas a dělal jako, že pracuje...
Se starým šéfíkem si rozumněla čím dál tím víc, začala studovat a on ji pomáhal, on ji hlídal, musela mu předkládat studijní průkaz a on komentoval její výsledky, jakmile tam byla horší známka než dvojka, už jančil, už ji sháněl doučování.
Líbilo se jí nechat se takhle od něj hýčkat a on na ni zase oceňoval, že ctí zásadu: nejdřív práce, potom zábava a díky tomu byl potom ochoten jí lecacos odpustit, dopřát.
Tak ji třeba takhle dopoledne povídá, hele je léto, nikdo tu není, nemáš se co učit, už jsi byla tenhle týden na Václaváku? Nebyla? Tak padej, jdi se projít......
Postupem času poznala celou jeho rodinu, navštěvovali se i v soukromí. Věděla, že takového šéfa nikdy neměla a už asi nikdy mít nebude. Byli tak sehraní, stačil pohled, ani nemuseli mluvit a hned věděli, jak se kdo z nich cítí, jestli má nějaké trable, jestli je šťastný.
Často přicházela ráno do práce a šéfík lítal mezi kancelářemi a všechny prudil, na všechny řval, všichni z něj byli naštvaní, ona vstoupila, koukla na něj a povídá: tak copak je? zase jsme se špatně vyspinkali? tak kdopak nás rozčílil? mamča nebo synáček se snachou?
V tu chvíli se mu ústa roztáhla od ucha k uchu a začal se smát a bylo po bouřce.
Byl to báječný člověk, no možná jednu chybku měl. Udělal si řidičák v dost pozdním věku a to řízení mu fakt nešlo. Slýchala o něm různé historky od kolegů, ale nevěřila jim.
Jenže pak se jednou domluvili, že pojedou společně za jejími rodiči, i s jeho manželkou, mimochodem moc bezvadnou paní.
Tak jo, cesta tam proběhla jakžtakž v pořádku, i když ona chvílemi nechápala, proč brzdí, když by měl přidat plyn a proč přidává plyn, když by měl ubrat.
Zpáteční cesta večer potmě byla podstatně horší, nějak se špatně zařadil do pruhů na silnici a najednou se začal rozčilovat, do p......, proč na mně všichni blikaj? proč na mně troubí, vždyť jedu pomalu...... No víte šéfe, možná to bude tím, že jedete v protisměru......
Dneska už úsměvná historka, tenkrát skoro horor. Byla šťastná, že dojeli ve zdraví domů. Nicméně, je to divné, ale on nikdy neměl žádnou havárii s autem. Asi ten pánbíček prostě hodným lidem přeje.
Pracovala s ním moc ráda, odcházela nerada, ale musela, čekaly ji mateřské povinnosti, ale i tak se dál navštěvovali, on fandil jejímu šťastnému manželství, miloval její děti, ona s ním zase prožívala rozvod jeho syna, boj o vnouče, ale pak i další lepší manželství, další vnouče.
Bylo to tak zvláštní, dělilo je od sebe tolik let, tolik životních zkušeností, tolik odlišných názorů, ale přitom se od sebe vlastně neoddělili nikdy.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se