« Úvod | Eleanor Moran - Až moc... »

Skepse

Svět propadá se pod nohama,
ze srdce tíseň prýští,
smutek bolí v duši,
dráty řeči osamělostí reznou.
Žádnou frázi běžnou
ústa nevypraví,
žádný úsměv ústa ztuhlá
nevyloudí.
Smutek prostoupil mou bytost.
Bojím se lidí,
bojím se závisti
a nepochopení.
Strach mnou cloumá
nad jejich řečmi.
Chci být sama,
a neumím být sama.
Nemám pravdu,
bráním ji.
Nechodím se stavy své duše na trh,
nechápou mě,
jsem nepochopitelná,
pohrdají mnou
a mají proč.
Chci klid,
bojím se ticha.
Stres, stres
nepřechází,
splínu přibývá,
nemohu se ho zbavit,
nebo snad nechci,
nevím...
Je mi mizerně,
báseň mě nechce odreagovat
a sama to nedokážu.
Těžký je přechod
od smutku k radosti,
nejsem šťastná,
moc věcí mě bolí,
moc výčitek pálí,
neumím být svá
nebo jsem svá až moc,
nepříjemná,
ješitná,
protivná,
zatrpklá.
Nemohu se překonat,
neumím se ponížit,
podám ruku
a bude odmítnuta,
neuznána
nepochopena.
Jejich pohledy vyčítavé,
překvapené,
odsuzující
zas pobouří můj hněv.
To nechci,
ne!
Moc lidí mě podrazilo,
moc lídí ublížilo,
ranilo.
Odpustila jsem.
Moc lidem jsem ublížila,
ranila,
zradila.
Sama o odpuštění
prosit neumím.
Nebude mi odpuštěno,
pro tu jednu z mých slabostí
pro
mou
lehkou
zranitelnost
zjizveného
srdce.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se