« Úvod | Eleanor Moran - Až moc... »

Stalo se, bohužel

Šla za kamarádkou, byly tak domluveny, ale ona nebyla doma, jen její máma a ta jí řekla, že ona odjela, že odjela na vodu. Byla překvapená, přece jí říkala, že tam nepojede, že nechce, že se sejdou spolu, popovídají....
Tak se setkaly až po víkendu, kamarádka byla celá přepadlá, celá vyděšená, tak se jí ptala, co se stalo, kamarádka začala brečet, nebyla schopna mluvit, zajíkala se, tak ji vzala do hospody, nacpala do ní panáka, pak dalšího, trochu se to zlepšilo, tak ještě jednoho... kamarádka se zklidnila a začala vyprávět:
Víš, v pátek za mnou přišel kolega z práce, na kafe, nečekala jsem ho, byla jsem doma sama, ale pozvala jsem ho dál, uvařila kafe a on se najednou na mně začal sápat, snažila jsem se nejdřív ve srandě ho odmítat, nebyl mi sympatický, nechtěla jsem s ním nic mít, fakt nechtěla, jenže on byl čím dál tím agresivnější, pořád na mně útočil, bránila jsem se, utíkala jsem před ním, honil mě po celém baráku, pak jsem se zamkla na záchodě a brečela jsem, prosila ho, ať odejde, nevěděla jsem, co mám dělat, nikde nikdo jiný nebyl, on mi to nakonec slíbil, myslela jsem, že odešel, bouchly dveře, ještě chvíli jsem vyčkávala, možná dobrou půl hodinu a pak jsem otevřela. Jenže v tu chvíli se na mně znovu vrhnul, já se bála, klepala se, nechtěla jsem aby mi ublížil, tak jsem mu řekla, že tedy jo. Byla jsem maximálně zoufalá, byla jsem tak vyděšená, tak jsem se bála o život, že bych fakt snad to podstoupila, on se začal svlékat, mě bylo na zvracení. Pak do mně znovu vjel vztek a začala se s ním prát, poškrábala jsem ho, křičela jsem, pak jsem se i modlila, nic nepomáhalo, serval ze mně šaty......cítila jsem se absolutně bezbranná, ale taky jsem byla vzteklá a bušila jsem do něj, kopala, škrábala a pak se mi podařilo nějak vysmeknout a utéct z baráku, utekla jsem do stodoly a přes ni do polí, utíkala jsem dlouho, tak jak jsem byla, vlastně nahá, ale utíkala jsem pořád dál a dál, naštěstí jsem nikoho nepotkala. Měla jsem jen hodinky na ruce, a tak těma zamlženýma očima jsem na ně koukla a viděla, že je čas, kdy se vrací táta domů z práce, otočila jsem se a utíkala zpátky. Ve stodole jsem na sebe navlékla starý plášť a plížila se do baráku, někdo tam byl. Nakoukla jsem do chodby a uviděla tátovy boty, hurá... vysvobození, je doma a ten šmejd je pryč. Ani jsem nepozdravila, utíkala do svého pokoje, oblékla se, sbalila si věci, jen jsem se přišla rozloučit a odjela jsem na vodu. Celý víkend se z toho vzpamatovávám, ale zatím to nejde, pořád se mi to mele v hlavě, nemůžu spát. On naštěstí dneska v práci nebyl, prý je na neschopence a pak půjde pracovat jinam, snad ho už nikdy neuvidím. Nikde jsem to nehlásila, už o tom nikdy nechci mluvit, ty jsi vlastně jediná, komu to svěřuju, musím se s tím vypořádat sama, musím donutit mozek, aby zapomněl.
A ona? Moc si vážila toho, že mohla být kamarádky zpovědnicí, moc se snažila ji utěšit a doufala, že se z toho skutečně dostane, a věděla, že pro to udělá vše, co se dá.
Byla dost otřesena, věděla, že se nedokáže přesně do jejích pocitů vžít, přemýšlela jak by se zachovala, kdyby se něco podobného stalo jí, ale nedokázala to domyslet. Tak moc s kamarádkou cítila a taky ji obdivovala, že to nakonec zvládla, že to ustála, že se nedala, pro ni byla hrdinka.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se