« Úvod | Jiří Březina - Poledni... »

Eva Kantůrková-Nejsi

Díváš se z fotografie jakoby nedočkavě, zvědavě, co zas papíru svěřím, zjevuje se pravá podstata psaného slova, jím skutečně začíná historie, jím se příběh materializuje, psané se nabízí očím a vnímání jako reálné, v našem případě jediné reálné, protožte odmítám chodit plakat na tvůj hrob. Zas jsem u toho - vytvořit si tě ze slov. Stáváš se mi omamným návykem. Nemohu psát nic dalšího, srážkou se smrtí se mnohé, co vypadalo jisté, rozpadlo, je to taky úleva moci se vyjadřovat jinak a k jinému, než jsou jen vnější věci života.

Obávám se, že mnoho z toho, čím jsme se obklopili, skončí někde na smetišti. Skončí, jako skončí člověk: v urně jako hrst prachu. Všechno se ve mě bouří. Nechci, aby mě podobné myšlenky soužily v souvislosti s tebou, a přece jsi to právě ty, kdo je vyvolává., Ať se podívám kamkoli, ať otevřu kterékoli dveře, ty tam nejsi. Tak neodvratnhě tam nejsi, jako samozřejmě jsi tam býval. Jsem nemocná žalem. Žádný karusel, na který bych nasedla, mě z toho nevyléčí.

Co já bych všechno dělala, kdybys ty byl na světě. A jsem tu sama a dny jdou a mně v hlavě straší tvá posmrtná podoba ze snu, podoba, která se ti nepodobá. A začínám se domýšlet, že tenhle deník vedu kvůli sobě a ne kvůli tobě, jak jsem si zprvu namlouvala.

Moje zápisy řídnou, ale není to tím, že bych nebyla s tebou. Cokoli se stane, pomyslím na tebe, co bys řekl, udělal, jak by ses zachoval, a jak mi u toho všeho chybíš.

Hned mě taky napadá, proč já se cítím vinnou před tebou, když přece jsi umřel ty, ne já tobě. Smrt je cosi tak krutě nespravedlivého, že člověk v sobě nenajde způsob, jak se s ní vyrovnat, než ji přijmout. Ale přece se mi zazdá, když na tebe v úleku pomyslím, protože nejsi, že se odněkud okamžitě ozveš. Je to mžik, ale dojem je určitý. Jistěže zase zmizí obehnán rozumnou myšlenkou.

A byt je plný tvých vět a slov, ne už tak plný tvého hlasu, ten si musím vybavit. Věty ale slyším.

Protože smrt lidská není. Postihuje člověka, ale je přírodní nebo boží,k to jak kdo si myslí. Je nad člověkam. A on se s ní poměřuje lidskými silami.

Nebyla bych bez tebe ani zpoloviny tím, čím jsem. Že je někoho vidět víc než druhého nemusí být proto, že je silnhější.

Lidé neumějí své trápení vyslovit a knížky čtou, protože je vyslovují za ně.

Je to láskyplná iluze, že jsme žili jeden život. Ten, který přežije, nakonec zjistí, že žije a žil život vlastní, a ten druhý, ten, který odešel, do jeho života vstoupil a zase se vzdáli. Ovlivnil jej, ale jeho polovinu netvořil.

Psaní je záležitost záhadná, je to jitření mnoha neznámých.

Pro slova jsou některé věty nevyslolvitelné. Přitom současně vím, že napsané a čtené pomáhá i těm jiným lidem, kteří svá trápení popsat neumějí a potřebují je prožít spolu s cizím textem. Asi ale čím odkrytěji se píše, tím víc si člověk zahrává.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se