« Úvod | Veronika Žilková »

Rouhání


Asi mě ještě Pán Bůh k sobě nechce, asi tu mám ještě nějaký úkol. Jsem mu vděčná, chci vidět své první vnouče, chci prožít svatbu své druhé dcery, chci ……
Proč takhle mluvím?
Minulou sobotu se mi stal už třetí úraz, třetí během posledního roku. Nechápu to, ale prostě se tak stalo.
Tentokrát jsem si rozrazila hlavu, odřela tvář a nos. Za pár hodin mi nateklo levé oko tak, že jsem na něj neviděla a začal se dělat obrovský hematom, za dalších pár hodin totéž i u pravého oka. Byla jsem zoufalá. Když jsem upadla, asi jsem byla chvilku v bezvědomí, protože mi vytekla přímo kaluž krve, nevěděla jsem o tom, zjistila jsem to až když jsem se šla na místo pádu potom podívat. Nicméně krev a hnis z rány vytékala celé dva dny. Taky mi bylo neustále na zvracení. Možná kdybych to měla správně ošetřené a nemusela nic dělat, byla v klidu, hojilo by se to rozhodně lépe. Jenže já jsem musela naložit maso do marinády, udělat salát, uvařit polévku, uklidit a pak se začali sjíždět hosté. Nesměla jsem na sobě nic nechat zdát. Bohužel bylo obrovské vedro, které mi taky zrovna nepřidávalo. Snažila jsem se otoky ledovat a rány mazat mastmi, jenže za chvilku se to s potem odplavilo, bylo to strašné, pořád jsem měla krvavé vlasy, pořád jsem se to snažila umývat a přitom neztratit glanc a starat se o společnost. Modlila, jo, fakt jsem se modlila, aby už ten den skončil. Jenže ono se to nezlepšovalo, natekla mi ještě tvář, to druhé oko, a to co jsem považovala za malé odřeniny, které nejsou vidět, se najednou zvětšovalo. Sice jsem dokonce i ráno použila make-up a myslela si, že není nic vidět, oči si maskovala velkými slunečními brýlemi, bylo to vidět … a dost, a čím dál tím víc. Nějak jsem nakonec ten den ustála, na otázky ohledně mé tváře radši nereagovala. Ani neděle nebyla dobrá, pořád to samé. Takže jsem usoudila, že v takovém stavu prostě do práce v pondělí jít nemůžu, tak jsem si vzala další týden dovolené. Vím, že to po návratu budu mít moc těžké. Celý týden se léčím, mažu mastmi, sehnala si i prášky na vstřebávání hematomu, celkem to zabírá, nicméně zcela zhojené to stejně nebude. Takže do práce v brýlích, to bude tedy dílo. Bojím se toho, bojím se vedra, potu a dalších nesnází, dalšího výsměchu…..
A proč jsem děkovala Pánu Bohu?
Hledala jsem na internetu příčiny toho hematomu, proč mi to tak nateklo? A našla – jedná se o tzv. brýlový hematom (ano, přesně tak to vypadá, přesně tak podle brýlí to bylo nateklé a fialové). No a tento krásný hematom se tvoří po úrazu hlavy, když je zhmožděn mozek, nebo nějak prasklá lebka. Psali tam strašné věci, člověk může do 24 hodin , nebo i pár dní poté zemřít. Je to dost závažné a nebezpečné a hlavně se musí vyhledat lékařská pomoc. No a já se na to všechno vykašlala, já jsem riskovala, já se bála, já se styděla.. a samozřejmě nikam nešla, v podstatě to ani nikomu neřekla. Tak jsem zase za cvoka. Ale snad jsem to přežila, ne bez následků, ne jednoduše, ale zatím žiji. Už to bude týden, otoky zmizely, hematom se tedy pomalu, dost pomalu vstřebává, ale vstřebává, šrámy se vyhojují, ale jizvy zůstanou. Zůstanou nejen na mém už tak příšerném obličeji, ale i na duši, a je jich moc, neubývají, je jich čím dál tím víc.
Bože, nechal jsi mi život, ano, jsem ti vděčná, ale jsi si jistý, že jsem ho vlastně chtěla?
Já fakt nevím…….

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se