« Úvod | Všechno není zapomenut... »

Úvaha bez literárních ambicí

Četla jsem rozhovor a zaujala mě věta: Život není to co chcete, ale to co máte. Dokázala bych to ještě rozvést: málokdy máte to, co chcete, ale vždycky jen to co máte, to co zvládnete, to co dokážete pojmout do své mysli, to s čím se dokážete vypořádat, nebo taky nedokážete. I tak to ve vás zůstává. A taky všichni znají a většina prožila, že si začneme vážit lidí a věcí a prožitků a citů teprve když je nenávratně ztratíme.
A taky se často štveme za něčím, co je tak pomíjivé, tak zbytečné, ale my to nevíme, my to nevíme v té chvíli, a když prozřeme, je pozdě. A pak si vyčítáme a nechápeme...........
Přece život je tak krátký, krátký.... ve srovnání s čím? S věčností? A co je věčnost? Co je život?
Tolik důležitých věcí, tolik důležitých citů, nám tak moc často jen proklouzne mezi prsty, ztratí se v šedi dnů a my už je nikdy nedohoníme, my už je nikdy neprožijeme naplno.
Proč si myslíme, že je víc trápení než radosti, víc smůly než štěstí? Podle čeho to soudíme? A máme vůbec právo to soudit?
Proč tak často odsuzujeme tu jinakost ostatních. Co když my jsme na té špatné straně?
Jak jen to poznat, jak jen se v tom všem vyznat?
Jak se proboha vyznat v tom všem, v těch všech, když se nedokázeme vyznat sami v sobě?
A tak si prostě žijeme, užíváme, anebo trápíme, smutníme, brečíme...........
A nakonec dojdeme k nějakému cíli, nebo nedojdeme, ale budeme si myslet, že jsme došli.
Je to správné? Je to spravedlivé?
Kdo to rozhodne, když jsme vlastně všichni stejní.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se