« Úvod | Všechno není zapomenut... »

Dopis tatínkovi

Vždy jsem velmi obdivovala herectví i osobnost pana Rudolfa Hrušínského. Ve včerejších novinách mě zaujal dopis, kterému tak moc rozumím.....


Dopis tatínkovi
( Jan Hrušínský)


Táto,
Nedávno jsem Ti psal k osmdesátinám a neumíš si představit, jak moc mě mrzí, že jsi tenkrát nepřišel, abychom ty Tvoje narozeniny spolu oslavili. Psal jsem Ti další dopis před pěti lety, a protože jsem dodnes od Tebe nedostal odpověď, začínám tušit, že Ti to zřejmě nedoručili. Letos v říjnu by Ti bylo už devadesát let a já se pořád neumím smířit s faktem, že u toho zase nebudeš. Tak ti to píšu znovu. Protože jsi Mladou frontu vždycky při snídani četl, je větší naděje, že se to tentokrát k Tobě donese.
Často na Tebe myslím a vybavuje se mi, nevím ani proč, vzpomínka na chvíli, kdy jsme Tě v roce 1960 s mámo vezli k podpisu smlouvy do Národního divadla.
Nerad jsi řídil, býval jsi za volantem hrozně vzteklý, nadával jsi, a když jsi málem zaškrtil dopravního policistu, který Tě chtěl – promiň – oprávněně pokutovat, rozhodl ses, že už nikdy řídit nebudeš. Řídila tedy maminka a v Bělehradské ulici jsme píchli přední pneumatiku. Považoval jsi, ostatně jak bývalo Tvým zvykem, situaci za neřešitelnou a požadoval jsi, aby Ti maminka laskavě vysvětlila, jak se teď, když píchla tu mizernou gumu, máš dostat do divadla, když přitom ví, že tam musíš být včas. Maminka s trpělivým porozuměním zastavila první projíždějící auto a požádala řidiče, zda by tě k Národnímu neodvezl. Šofér přikývl se slovy, že je mu ctí a že jeho pasažér stejně nikam nespěchá. S ulehčením, že nepřijdeš pozdě, jsi nasedl do obrovského pohřebního vozu a s nebožtíkem za zády jsi ujížděl do Národního divadla., maminka zručně zdvihla auto na hever, vyměnila prázdné kolo za rezervu a jeli jsme domů.
Tak Ti to tu vykládám, jako když to kachnám hází, jak říkával dědeček Böhm, co vymyslel jméno Hrušínský, a myslím na to, že jsem si s Tebou měl povídat častěji. Dokud to šlo a dokud jsme z toho mohli mít oba dva radost.
Člověče, vždyť Ty jsi nebyl doma už šestnáct let! Kdybys jen tušil, co všechno se za tu dobu stalo … nezastavíš se alespoň na chvilku? Živě si dovedu představit, s jakou láskou a pečlivostí by máma připravila sváteční stůl (nediv se, doufám, že přijdete spolu) a jak hezky by nám bylo. Já vím, jako vždycky by Tě asi trochu zneklidňoval křik dětí, ačkoliv,… blbnu. Nikola je dospělej mužskej a už sedm let žije v Austrálii. Kristýna je krásná holka a – světe div se- hraje divadlo. V národním a Na Jezerce.
Stejně jako Míla.
Barča je velká a hezká slečna, má po maturitě a v divadle pomáhá jako uvaděčka. Vlastně skoro jako kdysi u Vašeho spolku.
Jo, tati! Vždyť Ty možná ani nevíš, že máme divadlo. A představ si, že nám tam chodějí lidi! Hodně lidí. A vracejí se. Divadlo Na Jezerce. K hlavnímu vchodu jsem dal Tvůj velký portrét a vítáš tam tak každý večer diváky. Je tam taky Tvůj otec, babička a všichni Červíčkovi. Marie Valtrová o nich připravila úžasnou výstavu do foyeru a taky o dobách, kdy jste u Červíčků hráli s Pepou Kemrem.
Vedle, v divadelní restauraci, je zase na stěně velká fotografie z filmu Studujeme za školou. Jsi na ní s Pepou a Vláďou Salačem. Tři celoživotní kamarádi. Mám vás tam pěkně pohromadě a po představení pod tou fotkou vždycky sedíme. Věř mi, že když se na vás dívám, tak si to dost užívám. A řídím se Tvou radou a nikým si to nenechám otrávit. Nedávno se do nás trefoval jeden bambula, že prý si přisvojuji právo dělat divadlo, že prý se přiživuji na cizích divadlech tím, že uvádím divadelní hry, a taky tomu troubovi vadilo, že u nás hrají dobří herci. Blbec! Vidíš, jsou tu dnes stejně, jako tu byli za Tvých časů. A že se Tě něco natrápili! Jo, tohle jim jde..
Mám hodně práce, letos jsem točil s Tvými kamarády Dušanem Kleinem v televizi a s Jurajem Herzem film. A divadlo mě pohlcuje víc než na celý úvazek. Až moc. Myslím přitom na Tebe a na tu dobu, kdy jsi dělal dvacet hodin denně a spal jsi jen v autech, která Tě převážela mezi divadlem, televizí a Barrandovem. Vím, měl jsi pět infarktů, mluvím jen o těch léčených, ne o těch, které jsi s cigárem v ruce přechodil. No, člověk je zkrátka nepoučitelný. Asi Tě nepotěší, že jsem zase začal hulit. Kouřím malý doutníčky a dýmku a bohužel mi to chutná. Mám zvýšenej cukr, a když mi doktor nedávno naměřil vysoký tlak, tak se ptal, jestli mě něco nestresuje. To mě rozesmálo., Tobě přece nebudu povídat, jak divadlo stres přitahuje. Pokud to ovšem není tím, že je člověk sám tak přitažlivý. Jak řekla ta stará panna, když do ní praštil hrom.
Divadlo mě baví, a přes to všechno, co o něm už vím, mně stále ještě voní. Vím, že Tobě posledních deset let života vonět přestalo, ale jsem si jist, že by se Ti na Jezerce líbilo. Když jsem to tam otevírali, tak všechno vonělo novotou. Teď po pár letech hraní, to tam voní divadlem. Chápeš, jako by jeviště a šály v portálech začínaly být nasáklé všemi těmi emocemi, smíchem, potem a taky slzami. Když se občas koukám, jak lidi stojí ve frontě na lístky, tak na Tebe moc myslím a hrozně bych si přál, abys to viděl. Abys u toho mohl být. Rudolf teď taky hodně hraje, chytá ryby, má vousy a je slavnej, protože točí velkej seriál. A je úspěšnej, tak bys měl radost.
Ale tohle všechno snad víš. Věřím totiž, že naše počínání tady dole bedlivě pozoruješ.
Kdyby Ti to náhodou vyšlo, tak se prosím Tě zastav. Připili bychom si na zdraví a pak bychom spolu mohli dvě tři hodinky krásně mlčet. To totiž nikdo jiný tak dobře jako ty neumí.

Tvůj Honza
Praha, říjen 2010


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se