« Úvod | Sandra Brown - Záměna »

Marie Vodičková


Moje láska bydlí v srdci, ne v ústech.

Nemyslím, že každý muž je zrovna přínosem pro domácnost, někteří vyžadují takový servis, který bych jim nemohla dát. My jsme si někdy k večeři udělaly třeba jen krupicovou kaši nebo pudink s piškotem, jednoduchá jídla, která bych asi mužskému dát nemohla. Když holky povyrostly, tak vařily samy, ale taky ne žádná složitá jídla. A pořád se točit kolem plotny? To by mě nebavilo, ani bych na to neměla čas.

Já opravdu nejsem z těch žen, které nenávidí muže, to vůbec ne, i když to občas o sobě slyším, není ideální, když lidé žijí singl, samozřejmě je lepší život ve dvojici, ale ne za každou cenu. Vzít si někoho jenom proto, že by to tak mělo být, to neuznávám.

Důležité je přijmout ty děti takové, jaké jsou. Když k nám přišly první dvě romské sestry, přiznám se, že jsem byla zaskočená. Byly strašně divoké a chtěly všechno jen pro sebe, první dny jsem byla zoufalá a bála jsem se, že je nebudu schopná mít ráda, ale po týdnu se to zlepšilo. Linda mě tehdy, po několika dnech šokovala prohlášením že by teď nechtěla umřít, protože už má maminku a v hrobě by se jí po ní stýskalo.

Samozřejmě, když byly holky v pubertě, občas jsem si pobrečela, ne, že bych litovala, že jsem si je vzala, ale bylo to těžké, v těch chvílích jsem se utěšovala s představou, že už brzo budou dospělé a já budu mít konečně klid. Nebyly vždycky vzorné a dokonalé, ale kdo takový je?

Jakmile vidíte, že podobné problémy zažívají i ostatní, že v tom nejste sama, tak všechno lépe zvládáte. Člověk musí doufat, že z toho děti časem vyrostou. A opravdu to tak většinou je.

Důležité je brát děti jako vlastní. Na jednom takovém pobytu, když s mými holkami puberta nejvíc cloumala, jsem si stěžovala jiné pěstounce. Říkala jsem jí, že bych nutně potřebovala něco malého, milého a hodného a ona mi poradila, ať ti pořídím čivavu. Dala jsem na ni, koupila dvě a vážně to zabralo.

Nevím, říká se, že co oči nevidí, srdce nebolí. Kdybych nejezdila kvůli své práci do ústavů, tak bych asi dcery neměla, a možná by tu nebyl ani fond, ani Klokánky.

Asi by mě bavilo dělat na zahrádce, ale dlouho bych to stejně nevydržela. A navíc, abych aspoň některým ze svých dětí zajistila bydlení, vzala jsem si úvěry a musím je splácet. Z důchodu bych na to neměla. Ale i bez toho bych stejně fond v tuhle chvíli neopustila.

Já jsem vlastně spokojená pořád, pokud z se zrovna nemusím dohadovat s úřady. Těší mě, když vidím svoje děti a vnoučata, když můžu pracovat na zahrádce, když se dozvím, že to s některým naším dítětem dobře dopadlo. Mám kde bydlet, co jíst, práci, hodně dětí a vnoučata, přiměřené zdraví, dobré přátele. Co by si člověk mohl přát víc?

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se