« Úvod | Všechno není zapomenut... »

Naďa Konvalinková




Spíš ten věk vůbec neřeším a oslavy vnímám především jako příležitost k setkání s mnoha lidmi, s nimiž se potkávám, ale na zastavení nám schází čas. Teď ale určitě konečně posedíme a strávíme příjemný večer nebo odpoledne. Mám pocit, že čas běží čím dál rychleji a zastavení jsou možná důležitá tím víc, protože některé lidi třeba už nikdy nepotkáme. A protože mám kulatiny, vyhradila jsem si na tato setkávání tři dny, které si chci opravdu užít. A že je mi šedesát? Dřív jsem tenhle věk spojovala s kmetstvím, a dnes to vidím jinak.

Našla jsem jediný možný recept a ten tkví ve snaze užít si každý okamžik. A kromě toho jsem se také rozhodla, že si nenechám ukrást těšení. Lidé se často trápí úplnými malichernostmi a těšit se přitom můžou i z drobností. Dneska jsem se třeba radovala z toho, že vykvetl zlatý déšť. Byla jsem šťastná, že svítí sluníčko a začíná jaro. Není to nádhera? Samozřejmě že kolem jezdila spousta aut a Praha byla zacpaná, ale vždy jsou k mání i ty lepší stránky, stačí si jich všimnout.


Vnímám to tak, že každá nepříjemnost má člověka někam posunout a vždycky mu to něco důležitého říká. Nutné je naučit se poslouchat a přemýšlet, proč se mu ten malér stal nebo se dokonce opakoval. Když se o to opravdu zajímá, dozví se to. To něco, co nám dává ty políčky, nás tím neustále vychovává. Každá duše si vybrala, proč chce prožít tenhle život a čím si v něm má projít. To musíme pochopit, s pokorou přijmout, poděkovat a zvládnout.


Oldřich je dokonalý profík a hrát s ním je radost a nádhera. To, co on nabídne na jevišti, je úžasné a svým výkonem mě vždycky ještě povznese. Podle mě to je kumštýř, jaký se rodí jednou za sto let. Přeju mu, aby hrál ještě dlouho navzdory všemu, co píšou bulváry. A i když se občas napije a udělá nějaký průšvih, ještě má co říct a bude mít co říct, protože zraje.


Květa říká, že jsme z jedné řeky, a já jsem šťastná, že jsem ji potkala a že ji mám, protože to je člověk, který mě má skutečně rád, nedá mě a bude mě chránit, ať se děje cokoli. A kolik takových lidí je v životě? Každý má spoustu známých a kamarádů, ale postupně se většina z nich vytratí. Někteří zklamou, jiní prostě někam zmizí a zůstane jich jen několik. Ti by ale měli stát za to. Moji životní přátelé jsou skutečně nádherní.


Květa někdy druhé ráda provokuje, zatímco já tuhle potřebu nemám. Přesto možná zdáním klamu. Dlouho totiž vypadám jako ovečka, ale když je toho na mě už moc, změním se v ohnivého berana, protože Beran prostě jsem. A pak se všichni diví, jsou uražení, překvapení a naprosto vyřízení.


Několikrát jsme spolu byly v Egyptě, abychom si odpočinuly, ale Květa se nezastavila ani tam. Když odpoledne na chvíli usnula, byl to zázrak. Ráno totiž vstane, jde na snídani a pak je pořád v pohybu. Když se s někým může dát do řeči, je ve svém živlu. Lehátko a knížka jsou věci, které nezná. Přesto je nám spolu dobře, a to i na jevišti. Patnáct let obě hrajeme v představení Štika k obědu, které před lety režíroval Květin manžel Pavel Háša. Někdy mám pocit, že to představení je čím dál krásnější, protože všichni moudříme, a tak jakoby kvete s námi. Ještě s námi hraje Libuška Švormová a Václav Postránecký a ten je ve „štice“ jako jediný muž úžasný.


Jsem velmi šťastná, že se celá ta léta můžeme potkávat a že na nás chodí diváci. Pořád máme vyprodáno a to je krásné. A pak s Květou máme ještě takový herecký bonbónek. Je to hra Manžel pro Opalu, kde s námi hraje ještě Mireček Lipský. To je také nádherný člověk, který nikdy není otrávený ani naštvaný a vždycky se na každého usměje. V Praze hrajeme v divadélku U Valšů a také jezdíme na zájezdy. Vloni před prázdninami Mireček prodělal mozkovou mrtvici, ale pak se ve svých téměř devadesáti letech znovu naučil nejen chodit, ale do hlavy dostal i všechny své divadelní texty. Vždycky když vidím, jak vejde před diváky, bojuje a znovu se jim dává úplně celý, je to pro mě svátek.

Herectví je pro mě poslání. Souhlasím s Květou, která říká, že každý člověk dostal shora nějaký dar, a já jsem šťastná, že mám tenhle a že ho pořád můžu rozvíjet. A také že jsem nezplaněla, jak se někdy stane, a herectví nevzala jako továrnu na peníze. Každá role je pro mě část života a neustále pochybuju, jestli jsem někde neudělala chybu. A když mě někdo vede a má mi co říct, těší mě to.


Nejvíc mě nabíjí a naplňuje divadlo. Na jevišti si totiž vždycky něco odžiju a sundám to ze sebe jako břímě, proto je pro mě svým způsobem svatyní. Před kamerou to už tak necítím.

Na jevišti podle mě dochází k napojení na vyšší síly, protože tam každého herce okamžitě přestane bolet zub, zapomene na starosti v rodině… Vlastně si uvědomuju, že jsem nemocného herce ještě neviděla. Abychom nešli hrát, to nás už opravdu musejí odvážet do nemocnice. I tak se pořád ještě díváme do diáře, co kde máme.

Děti jsem ráno chtěla především pohladit, aby se jim lépe vstávalo, než půjdou do školky. Vím, že mámy mají naspěch, a tak jsem jim to chtěla vynahradit. Násilí a agresivity je v televizi dost, a proto jsem se snažila to vyvážit. Sama už nemůžu ani slyšet zprávy, ani číst noviny. Nechci se totiž tím špatným, co je kolem nás, vnitřně umazat.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se