« Úvod | Jiří Březina - Poledni... »

Laura Janáčková (psycholožka)


Chtějí mluvit o svém životě, zhodnotit ho, ospravedlnit své viny, odpustit a rozloučit se. Potřebují si popovídat, přijmout fakt, že umírají. Mají strach z celé řady věcí chtějí o tom mluvit. Ale i blízký má strach, že o ně přijde, a taky by o tom měl mluvit. Musejí spolu mluvit.

Lidé přece mají mnoho trápení, ať jsou zdraví, či nemocní. Dvacet let se zbývám pacienty s nádorovým onemocněním. Mnohé z nich jsem měla možnost doprovázet až do konce jejich životní cesty. Tato práce není jednoduchá, a proto jsem hledala protiváhu. Na jedné straně se setkávám se smrtí, na druhé jsem volila život a naději. Vyjdeme-li ze statistik, že zhruba každý třetí člověk onemocní nádorovým onemocněním a každý čtvrtý na toto onemocnění umírá, je pravděpodobné, že každý z nás se setkal ve svém okolí s člověkem, který zemřel na rakovinu nebo o svůj život právě bojuje. Ti lidé potřebují také psychicky povzbudit.

O smrti se v naší moderní společnosti nemluví. A to je chyba. Když jsme zdraví, vytěsňujeme smrt z našich myšlenek, a dokonce i o prevenci se začínáme obvykle zajímat, až onemocní někdo z našeho okolí.

Smrt je součástí lidského života, tedy ano. Tím, že neumožňujeme naučit se s ní zacházet, tak jsme dospěli tam, kde jsme.

Dřív existoval přirozený strach ze smrti, ale když někdo odcházel z tohoto světa, odcházel většinou doma, mohl se rozloučit s blízkými, měl možnost o tom mluvit. Mě nejvíc překvapuje, že ani nejbližší rodinní příslušníci mých pacientů nevědí, jak mohou svým umírajícím pomoci. Mnohdy se snaží být oporou tím, že jsou „silní“, atak bagatelizují či nedávají najevo své pocity. Slýcháme: to zvládneš, to bude dobrý, ale to ten člověk nepotřebuje.

Je potřeba na nic si nehrát. Mluvit o tom, o čem potřebujeme mluvit. Když se vám chce brečet, brečte! Když nemocný chce brečet, buďte tam, dotýkejte se ho, dejte mu svou lidskost, sebe samého.

Člověk se musí naučit přijmout svou konečnost, hledat a nacházet smysl a ve chvílích nejtěžších najít naději.

Měla jsem jako pacienta jednoho nemocného Indiána. Řekl mi, ať jiným nemocným povídám o tom, ať si všimnou, že i když člověk odejde, je pořád v nás. Vždycky když máme nějaké důležité chvíle – ženíme se, končíme studia – myslíme na lidi, kteří už tu nejsou.

Lékaři často léčí a bojují o holý život pacienta, někdy jim na ostatní nezbývá čas.

Náboženství a víra samozřejmě ovlivňují vnímání a přijetí konce života. Mnoho lidí však není věřících a potřebují také najít svou poslední cestu. Smrt je podle mě součást života. V těch jednotlivých fázích se snažím pacienty ke smrti doprovázet a mluvit s nimi o tom. Nikdo jiný s nimi o tom totiž nemluví.

Pacienti nejsou věci. Oni se bojí, mají například problémy s manželem, manželkou. Maminka či tatínek umřou svým malým dětem….. potřebují lidskou podporu.

Každý člověk má přirozeně strach ze smrti. Ale viděla jsem spousty smrtí, které byly hezké, vím tedy, že je nemusí doprovázet jen u¨trpení.

Práci onkopsycholožky jsem si původně vybrala, ta mě naplňuje a jsem si v ní naprosto jistá. Jsem v ní dobrá a potřebná. Ale právě proto, že lidé umírají, mění mi tím život, musím někde dobrat tu odebranou sílu. Musím mít protiváhu.

V jedné mé práci je těžké dát naději, v té druhé je naděje vždycky.
Když se přes vážné problémy, které řeším na onkologii, dívám na život, který má šanci, snáz se mi hledá cesta, snáz své pacienty provádím

Nemějte pořád pocit. Že musíte někomu radit nebo zaujmout postoj. Na to nemáte právo., nevynáším soudy, nehodnotím.

Všichni lidé přece chtějí lásku, ve všech stádiích. I ti, kteří se loučí se životem, potřebují intimnosti.

Od pradávna žena něco má, co muži chtějí. To atraktivita. S tím může obchodovat. Pro ženu jsou pak ve vztazích nejdůležitější zdroje a společenský status muže.

Kladu tu otázku klientům, kteří mají problémy se sebevědomím. Vycházím z toho, že u ženy má sebevědomí dvě části: jednou je atraktivita, o níž jsme už mluvili, a druhou jsou vlastnosti, kterých si na sobě cením, klientky mají problémy se sebevědomím tehdy, když je jim muž nevěrný, když je opouští, nebo se dostanou do nějaké těžké životní sistace. Pak se ji jich v rámci terapie ptám, co je na nich hezkého, chci, aby si uvědomily své hodnoty a tím povzbudit jejich sebevědomí.

Muži nepotřebují být hezcí, aby získali ženu, oni by měli být úspěšní. Pak jsou pro ženy přitažliví, pokud budete mít k tomu ještě široká ramena, tak fajn.

Pokud jdou do manželství z onoho popudu, než je jen zamilovanost, tak vztah má větší šanci přetrvat. Máme objevovat u partnerů věc, za které si jich můžeme vážit., protože zamilovanost do dvou až čtyř let pomine. Když vidíte na partnerovi jen to, že je třeba hezký, nestačí to na kvalitní vztah.

Neumíme otevřeně komunikovat, protože nás to nikdo nenaučil.

Jestliže sdílíte s někým domácnost, tak je komunikace nezbytná.


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se