« Úvod | Všechno není zapomenut... »

Irena Obermannová - MF č. 39


Nejdřív popřela, že by Největší Čech, se kterým má ve své nové knize milostný poměr, byl Václav Havel. Pak ale exprezident vydal prohlášení, ve kterém se od Ireny Obermannové "pobouřeně" distancoval. I jeho vlivní přátelé ji kritizují. Tak se rozhodla promluvit: "Byla jsem skutečně milenkou Největšího Čecha Václava Havla."
Otevřeně promluvila i proto, že se známí čeští intelektuálové postavili proti ní a její Tajnou knihu odsoudili. Část argumentuje, že prý to neměla dělat, protože milenky mají mlčet. Další část rovnou tvrdí, že si svůj vztah s Václavem Havlem vymyslela, aby na sebe upozornila a zbohatla.


Abychom si to na začátek vyjasnily. Měla jste milenecký vztah s Václavem Havlem?
Ano.

Nebála jste se o jeho zdraví?
Vždycky. Ale taky jsem pochopila, že on je svým geniální mozkem schopen překonat lecco včetně svého chatrného zdraví. Bude tu nohem déle, než si všichni myslíte, uvidíte.

Kde jste se scházeli?
U mě doma nebo v kavárnách a restauracích. Většinou v obráceném pořadí.

Nebála jste se, že se na vás přijde?
On to nijak zvlášť netajil, ale stejně se na nás přišlo.

Myslela jste si někdy, že se rozvede a že bude s vámi?
Nikdy.

Proč jste o něm tu knihu napsala?
Protože psaní je pro mě typické. Ten původní podnět vlastně přišel od něj. Když jsme se poprvé setkali, řekl mi: "Máte plné právo napsat si o mně, co chcete." Když tohle někdo řekne spisovateli, tak v něm zažehne oheň. Hned při druhé naší schůzce jsem se ho zeptala: "Václave, pamatuješ si, že jsi mi tohle řekl?" On řekl: "Samozřejmě, že si to pamatuju." Od té chvíle jsem neměla klid.

Myslíte si, že z toho mohl tušit, že tu knihu doopravdy píšete?
Věděl, že ji píšu, mnohokrát jsme o tom mluvili, to on začal při našich hovorech o ní používat název Tajná kniha.
"Odmítám na sebe vzít roli té, která ublížila tomu malému, křehkému pánovi, co neumí říct ne a neumí se bránit. Umí. Ale dělá to nerad, má na to lidi. Nakonec to vypadá, že jediná opravdová pravdoláskařka jsem tady já," říká poněkud rozzlobeně.
Václav Havel vymyslel Tajnou knihu?
Bavili jsme se o tom, co kdo přes den dělal, já celý den psala. "A o co jsi psala?" ptal se mě. "To je tajné," nechtěla jsem mu ještě říkat víc, nemůžu o žádných svých textech moc mluvit, když vznikají. "Aha, tajnou knihu," řekl mi na to. Aniž by to věděl, vymyslel ten titul a začal tomu tak říkat. Když jsme pak seděli v hospodě, s úsměvem se mě ptal: "Tak mi řekni, o čem je ta tajná kniha." A dobře se u toho bavil. Byl to ten okouzlující Václav Havel, jakého jsem odjakživa milovala z jeho knih i veřejných projevů. "Je celá o tobě." Řekl na to: "Aha." "Dám ti ji přečíst, až ji dopíšu." "To budu moc rád. A jak mi tam říkáš?" zeptal se. "Říkám ti tam Největší Čech." To ho pobavilo. Ještě jsem mu říkala, že to je myšleno současně vážně i s nadsázkou. Takže pak už se mě jenom ptával: "A co dělá ta tvoje kniha o Největším Čechovi?" Bavili jsme se o ní mockrát. Nikdy neřekl, že by mu vadilo, že ji píšu, naopak se vždycky tvářil polichoceně.

Radila jste se s někým vy, jestli tu knihu napsat?
Věděl, že ji píšu, mnohokrát jsme o tom mluvili, to on začal při našich hovorech o ní používat název Tajná kniha. Půl roku před tím, než jsem ji vydala, jsem se ptala skoro půlky Prahy. Chodila jsem a dávala to jako hádanku“ Jsem spisovatelka a strašně jsem se zamilovala. Mám právo o tom napsat? Všichni odpověděli, že ano. I když je ten muž ženatý? Ano. I když je velmi známý? Skoro všichni odpověděli, že ano, spisovatelé mají takové právo i povinnost.

A řekla jste jim, že jde o Václava Havla?
Jen některým

Jak reagovali?
Bylo to tak půl na půl. Většinou mi řekli, že mají strach o mě. Měli pravdu, ale já straně neměla. Ale všichni se shodli, že konečné rozhodnutí bylo na mně, a já je udělala.

Dneska Václav Havel tvrdí, že ji nikdy nečetl a číst nebude.
To je lež, je mi líto, že to říkám. Četl ji. Osobně jsem ji donesla do jeho kanceláře. Dostal ji za tři dny a volal mi: tak mám tady tu tvoji knihu a moc se na ni těším. Říkala jsem mu:možná se tak netěš, nevím, jestli je to to správné slovo., a on mi na to řekl:ba ne, já jsem na všechno připraven. Moc se těším, a aspoň se o tobě něco dozvím.

Co jste si v tu chvíli řekla?
Ten je báječném. Já mu totiž toho o sobě zase tolik nevyprávěla, on není úplně člověk, který se druhých ptá. Trvalo deset dní, než se mi ozval, že ji přečetl. To čekání bylo strašlivé, vždyť je taky spisovatel, ví, jak to čekání musí být! úpěla jsem.

Člověk, který napsal esej Zodpovědnost jako osud, nemůže po tom všem dělat jakoby ni. Anebo může, ale musí za to vzít zodpovědnost. Odmítám na sebe vzít roli té, která ublížila tomu malému, křehkému pánovi, co neumí říct ne a neumí se bránit.

Kdyby byl proti vydání, tak mi to řekne, nebo aspoň vzkáže. Místo toho mi zavolali z jeho kanceláře, že mi tam prezident nechal knihu s věnováním: Ireně Obermannové, nejkrásnější (a nejchytřejší) české spisovatelce. Václav HAVEL.

Ale ke knize se přece nedává souhlas! Spíš jsem to brala jako požehnání.

Myslela jsem si, že mi svůj postoj ukazuje tím vším, co o knize říkal a jak se o ní vyjadřoval. Copak on se někdy ptal na dovolení něco napsat? Žádný spisovatel se neptá.

Měla jsem za to, že jako spisovatel dobře ví, že nejsem prodavačka v supermarketu, která si napsala deníček, aby mu ho dala přečíst. On přece taky o všem psal velmi otevřeně. Musel vědět, že tu knihu chci vydat. Když spisovatel napíše knihu, touží, aby byla čtena, pokud to někdo popírá, neříká pravdu. Jediný důvod, proč jsem ji vydala, je umělecký. Mimochodem mi dost lidí řeklo, že to je moje nejlepší kniha.

Já si největší bolest už zažila, když mi krátce nato po svém kolegovi z kanceláře vzkázal, že jsem ho zradila. Když dal to trapné prohlášení do Blesku, řekla jsem si jen, že zrazuje sám sebe. Pak jsem se konečně naštvala.

Lže. A je mi líto, že to říkám. Vždyť ho tady viděl celý dům. Strašně mě mrzí,že přicházím o toho původního Havla.
Nemyslím, že autor je povinen vysvětlovat, kdo je kdo.

Nikdy bych na otázky o tom, kdo to skutečně je, neodpovídala, kdyby Václav neudělal to prohlášení, ve kterém všechno popřel.

On se součástí mého světa stal velmi rád. Já si náš vztah nevymyslela. On s tím začal, on v tom aktivně pokračoval, já si myslela, že to skončí po první schůzce. Nikdy jsem ho nekontaktovala.Vždyť jsem na něj skoro rok ani neměla telefon.

Měla jsem pochopit, že i dává najevo, že si podle něj nejsme rovni. Tím prohlášením potvrdil, že to tak bral, ale já se mu teda rovna cítím. On se hold ke svým ženám nikdy nechoval úplně dobře. Každá z jeho žen, která ho má ráda, ho musí mít ráda i s tím, že nikdy nebude jen její. Protože to je prostě Václav Havel. Nikdy jiný nebude. Já zase píšu a taky nebudu jiná.,

I milenka je rovnoprávný člověk a každý dokonce i bývalý prezident, by měl respektovat, že milenka se může projevit. U nás mají všichni představu, že milenka musí být zticha. Ale milence se můžou stát různé věci. Milenka může napsat knihu. To se prostě tm ženatým pánům může přihodit.

Knihami se neubližuje. Kniha může píchnout do vosího hnízda – v tomto případě do pokrytectví, kterým se Václav Havel dobrovolně obklopil. Jemu určitě neuškodila.

Je napsaná s obrovskou láskou. Milovala jsem ho. Každého, kdo si to přečte, i lidi, kteří ho neměli rádi, překvapuje, jak je krásný a mužný. Protože já ho měla moc ráda, když jsem ji psala.

Strašně mě zklamal.

Prostě se vypaříl. Už se neozval. Při našem posledním setkání mi jen řekl: byli jsme vyzrazeni. Neřekl končím s tebou, už to dál nejde, nerozloučil se. Jen se přestal ozývat. Jenže já dokončovala tu knihu, měla jsem z í radost a poslala mu ji. Nezlobila jsem se. Párkrát jsem mu volala, jak se má a jestli třeba neřekne, že i nesmím vydat.

Zatímco o něm teď leckdo ví, že je navzdory věku i zdravotnímu stavu schopný mileneckého vztahu, můj dlouholetý partnerský vztah skončil a ze všech stran se na mě valí špína. Přesto jsem ráda, že jsem to zažila.

Jsem ráda, že můžu na vlastní oči vidět, jak je intelektuální elita tohoto národa zbabělá a pokrytecká. Bojí se, že přestanou náležet do klubu vyvolených.

Václav Havel je modla, ikona. Lidé kolem něj jsou trochu jako příslušníci sekty.

Nabízí se jednoduché a alibistické vysvětlení, že se jako každý ženatý muž bál manželky. Já ho dneska znám docela dobře a nemyslím si, že se manželky bojí tak, jak předstírá. Není to slabý, křehký muž. Naopak je to velmi silný muž, který si vždycky bude dělat, co bude chtít, i kdyby ho hlídalo sto padesát manželek. Na druhou stranu,m kdykoliv se ubude hodit se za tu manželku schovat, tak se za ni schová. Tak jako se schová za svou kancelář. Nerad říká nepříjemné věci, protože na to má lidi, takže on je navenek před přáteli ten strašně hodný Vašek, ten roztomilí popleta. Tohle dělá celý život.



Jemu je nepříjemné, že je kontrolován, ale zároveň s tím velmi schopně bojuje.. to, co jsem za ten rok viděla, je toho důkazem. Tím chci říct, že je za všechny své činy naprosto zodpovědný. Za vztah se mnou i za to distancující prohlášení, i kdyby ho nakrásně on nepsal.

Kniha není dokument. Už jen to, jak s knihou zacházím jako s deníkem, kdy něco potlačím, něco vyhodím a něco naopak zvýrazním, je to je subjektivní vidění věci.

Jedna známá varovala, že až to vyjde, on to zapře a všichni kolem něj mě vyloučí z toho jejich klubu vyvolených.

Ta vaše domnělá sláva knize jen ublížila, protože si ji půjdou koupit lidé, kteří čekají drby, peprné detaily, a ti budou zklamaní. A peníze? Tak já vám je vypočítám. Vytiskli jich osm tisíc, což dělá asi 160 tisíc korun. Psala jsem ji rok a půl, takže to je zhruba devět tisíc hrubého za měsíc. I kdyby se Tajné knihy prodalo dvacet tisíc kusů, což je v Česku úplně nevídané, vyjde to na 22 tisíc hrubého měsíčně. Tomu bych úplně bohatství neříkala.

Spisovatelka se přece nemůže líbit. Spisovatelka nemůže být prodávaná. Má být hnusná, chudá, neženská.

Jednou bych s ním o tom všem ještě mluvit chtěla. Ale jestli se to podaří, nevím. Asi spíš ne.







Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se