« Úvod | Eleanor Moran - Až moc... »

Karel Roden


Někdo třeba začne být žoviální, upovídaný – a já sice tuším, že je to jen jeho obrana, protože je nervózní, ale neumím na to reagovat…. Nedá se s tím moc dělat, přece lidem nebudu říkat: proč se mě bojíš? Ale myslím,že to obvykle přejde samovolně.

Být muzikant anebo umět zpívat. Hudba je totiž nade vše, úžasný ventil, svoboda. Jenomže já ji v sobě, bohužel, nemám. Prostě to neumím… ale jinak mám rád spoustu věcí, které bych snad dělat mohl.

Já bych chtěl dělat tolik věcí, a ono to nejde. Každý den je strašně krátký.

Někdy toho je na mě moc: přestávám stíhat, a to potom bývá psychický nápor.



Kdybych se měl charakterizovat, tak jsem opravdu spíš uzavřený člověk – ale ne fatálně. Takže nevím….zatím bych k terapeutovi opravdu nešel, ale jednou třeba jo, nijak tím nepohrdám. Navíc pro někoho může být obrovským problémem věc, která je pro mě zdánlivě nicotná.,

Zatím jsem nevyhořel, ale v poslední době mě párkrát napadlo, že by se to stát mohlo. Občas mívám takové nápady, že uteču, že přestanu zvedat telefony, zmizím..

Snažím se pátrat v paměti.l přemýšlím o době, kdy jsem byl mladší, spíš ještě dítě, protože teď už se na televizi v podstatě nedívám. Nemám čas a ani mě to moc nebaví … o dnešních seriálech ani nemůžu říct, že by byly špatné, protože na ně nemám trpělivost koukat. Já jenom slyším, jak lidi říkaj, že jsou úplně špatné.

Ne, nejsem skromný. Jenom si uvědomuju, že je světská sláva polí tráva a všechno může hrozně rychle skončit … ale obecně si myslím, že bychom měli zpomalit všichni. Život je dnes strašný fofr – a to není dobře.

Já nemám ambici žít na zámku, dokonce na něm ani nežiju, bydlím vedle. Snažím se zachránit tu budovu, aby nespadla, ale nedělám to proto, abych na zámku jednou bydlel.

Cením si starých věcí, a tak chci ten zámek uvést do původního stavu. Takže budu žít vedle něj, celý život něco opravovat, a jestli ho aspoň částečně opravím, tak budu spokojený, že to má pokračování – ze tu zámek zůstane. Vlastně jsem se stal správcem něčeho, co mi nepatří.

Ono není složité nechat staré stavby zchátrat, zbourat a postavit na jejich místě něco nového, daleko složitější je ty budovy zachovat.

Buď si plním dětské sny, nebo jsem objevil něco, co nám je vrozené. Chlapeček se narodí a nikdo mu složitě nevysvětluje, co to jsou traktory, on po nich podvědomě sáhne. Možná to máme nastavené od přírody tak, abychom obdělávali půdu. Anebo nevím.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se