16.10.2008

Kráska v nesnázích (Robert Graves)

Kráska v nesnázích
prchá za andělem
Neboť ví jistě
že jí přichystá horkou lázeň
a zaplatí drožku
Opuchlé oko zhojí
Zprvu ať ze studu či obezřele
vyčkává než se svěří
Až se sám optá
kolik komu dluží
a vyloví šek z peří
Snídaně do postele
káva a džem
toast vejce sklenka džusu
Vydatný spánek
- kdy takhle spala naposled
A ani slůvko hnusu
Víc lásky je jen v její matce - světici
Slibuje že mu vrátí
všechny ty půjčky
a starost andělskou
mu jednou miliónkrát splatí
Když se vrátí
kuráž kráska pookřívá
Inkoust pero vypůjčí si hned
a zvesela píše ďáblu spoustu novinek
Kdy se takhle smála naposled
Ďábel co ji bije zradí vysává
tvrdí že bílá černou je
Chlubí se kopytem a křídly netopýra
Ji brzo k sobě stěhuje
Ctnost anděli je sama tobě odměnou
Dobře jsi promrhal svůj šek
Přece bys sňatku těch dvou věrných duší
právě ty nechtěl překážet

03.10.2008

Alexandr Sergejevič Puškin

Taťánin dopis Oněginovi

"Já píši vám - co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,

leč ještě věřím, nešťastnice,

že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;

a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal,

kdybych jen stín naděje měla,

že třeba jednou za týden

vás u nás na vsi uzřím jen,

abych vám slůvko mohla říci

a v duchu vaši tvář a hlas

, než znovu navštívíte nás,

dnem nocí abych mohla stříci...



Však řekli, že jste samotář.

Že na vsi nudíte se, víme.

A my... z nás věru nejde zář,

třebaže ze srdce vás ctíme.



Proč jenom, proč jste přišel k nám?

Já v žalu opuštěné vsi té

bych neznala vás, jak vás znám,

ba ani žal, jejž pochopíte.



Mé zármutky, v tmách duše skryté,

by smířil čas, pak (kdož to ví?)

bych zadala se mužovi

a byla mu i věrnou ženou

i ctnostnou matkou usmířenou.



Jiného?... Ne již

. V světě ráda nikoho nemohu mít já.

Tak si to prozřetelnost žádá...

Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.



Můj celý život mi tě slíbil,

tys musel, musel přijíti.

Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl

až do hrobu mě chrániti...



Byls vidinou mých nočních snění,

už drahý mi, když nezřený,

tvůj zrak mě mučil plameny,

tvůj hlas zněl v touhy rozeznění

- a nebyl to jen sen - jak zvon!

Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,

a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála,

hlas nitra řekl mi: Toť on !



Och, ano... Já tě slýchávala,

tys tiše se mnou rozmlouval,

když chudákům jsem pomáhala

i když jsem v prosbách klekávala

za zmatené své duše žal.

Zda tys to, přízraku můj milý,

se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl,

nepostál tiše nad pelestí?

A slova naděje a štěstí

zdas v útěchu mi nehlesl?

Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?

Či úskočný můj pokušitel?

Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?

Snad je to klam,

jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh!

A mně je souzen osud jiný... Děj se, co děj!

Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti.

Modlím se k tobě: Při mně stůj,

mé slzy v dlaně tvé se řítí...

A uvaž: já zde sama jsem,

a nikdo mi tu rady nedá.

A musím zahynouti, běda,

i se svým němým úžasem.

I čekám tě. Přijď, vytoužený.

Buď lásku najevo mi dej,

či těžké sny mé zpřetrhej,

ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní...

Já studem, strachy umírám...

Však vím, že vaše čest mě chrání,

a směle svěřuji se vám..."

03.10.2008

Alexandr Sergejevič Puškin

Oněginův dopis Taťáně

Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?
A jaký podnět, může býti,
pro zlobný posměch dávám v něm!

Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále...
Nebohý Lenskij v oběť pad...
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehda vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!

Ne, každou chvíli vidět vás,
být vaším stínem, který vnímá
rty v úsměvu, váš něžný hlas
očima zamilovanýma,
jen vnímati, jen duší pít
váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti,
vám před očima v mukách mřít
a mizet, zhasínat... toť štěstí!

Jen přelud je to; nazdařbůh
se vleku pro vás, nevím kudy:
mně drahý den, i chvíle tuch.
Ale jen v marném běhu nudy
uniká čas, mně souzený.
I tak je těžký, zkalený.
Já vím: mé dni jsou vyměřeny;
abych jim dodal trochu ceny,
už ráno chci být ujištěn,
že jistě uzřím vás ten den...

Jak nemít strach: v mé prosbě tiché
že vaše přísnost uvidí jen rozmar
zchytralosti liché -
a s odporem ji odklidí.

Kdybyste znala, jaká trýzeň
je v krutém ohni lásky mé
i v rozumu, jímž horkou žízeň
své krve věčně krotíme;
chtít kolena vám objímati
a v prachu, zalit slzami,
svou zpověď, lítost svou vám lkáti,
vše, vše, co klidu nedá mi :
a přitom všem se chladným zdáti,
nezradit okem, slovem cit;
předstírat v rozhovoru klid
a s úsměvem vám naslouchati!...

Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: Jste má paní,
vzdávám se svému osudu." -

03.10.2008

Václav Hrabě

Václav Hrabě
Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice plující
černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou



03.10.2008

William Shakespeare

William Shakespeare
OFELIINY PÍSNĚ

Pověz mi, jak mám rozpoznat,
že je tvá láska pravá.
Má chudou čapku, v ruce hůl
a bosa pokulhává.

Zítra je svátek milenců.
Hned brzy ráno vstanu,
spatříš mě první u okna,
tím, co sis přál, se stanu.

On vyskočil a oblék se,
utíkal k vrátkům pro ni.
Dala mu dárek — panenství.
Teď nad ním slzy roní.

Ježíši, jaký je to svět !
Jen hanba na nás čeká.
Mladík si přijde vzít, co chce,
a děvče v tom pak nechá.

— Než jsi mě svalil na postel,
svatbu jsi sliboval.
— Neměla ses mi dát tak hned
a byl bych si tě vzal.

Umřel, je tentam, má paní,
umřel, už tu není.
Hlavu složil do trávy,
nohy na kamení.

Rubáš bílý jako sníh
skryly květiny.
Z lidí nad ním neplakal
ani jediný.


Už nikdy se mi nevrátí?
Už nikdy se mi nevrátí?
Ne, nikdy. Už je pod drnem.
Jdi taky snít svůj věčný sen.
Ne, nikdy se ti nevrátí.

Měl vousy bílé jako sníh
a vlasy světlé jako len.
Už dávno, dávno je tentam
a já tu marně naříkám.
Bůh mu přej sladký věčný sen.


03.10.2008

Fráňa Šrámek

SPLAV
Fráňa Šrámek

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

03.10.2008

Jiří Wolker

ŽEBRÁCI ( Host do domu; I. CHLAPEC )

Jiří Wolker

Pán Bůh jedenkrát přišel ke mně
jak žebrák s mošnou a holí:
Spal asi na seně,
vonělo z něho jak z červnových polí,
na prahu stanul a prosil.

Tenkrát měl jsem
mnoho zlých věcí, které dech úží
černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,
a že jsem byl syt,
tak vážně jsem přemýšlel,
zda lépe je zemřít či žít.
Nic jsem mu nedal, - neměl jsem rukou.
Jen jsem se styděl,
když jsem jeho oči viděl,
modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel.
Dveře zůstaly otevřené.
Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutků a urážek do uzlíčku
a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už mě to nezabolí,
protože nemám žádných zlých věcí.
Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží
s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

"O lásku prosíme, lidé boží, -
- otevřte srdce !"


Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se