16.10.2010

příběh

Byl jednou jeden kluk, který měl špatný charakter. Jeho
otec mu dal pytel
plný hřebíku a řekl mu, že pokaždé, když s nikým ztratí
trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního
plotu. První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního
plotu. V následujících týdnech se naučil ovládat. Počet
hřebíků v zahradním plotu byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout. Konečně přišel
den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík. Takže šel
za otcem a řekl mu to. Otec mu tedy
řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze
zahradního plotu, když se
ovládne. Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky
z plotu vytrhl. Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu:
"Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto se podívej na
ten zahradní plot. Je plný děr.Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív.
Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady
necháš ránu. Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho
potom vytáhnout. Rána zůstane. Nepomůže, když se mockrát
omluvíš, rána zůstane. Slovní rána je stejně bolestivá jako
tělesná rána. Přátelé jsou vzácnými drahokamy, přivádějí tě k
smíchu a dávají ti odvahu. Jsou připraveni ti naslouchat,
když je potřebuješ, podporují tě a
otvírají ti srdce.

01.10.2008

Krásný příběh

K přemýšlení

Jednoho dne požádala jistá učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru veškerá jména svých spolužáků a vedle jmen nechali volné místo.

Pak řekla svým žákům, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a TO ať napíší vedle jména.

Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotoví, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.

O víkendu rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, připsala poznámky všech spolužáků a v pondělí rozdala hotovou práci žákům. Ti se všichni po chvilce čtení usmívali.

„Skutečně?“, slyšela šepot. „Ani jsem nevěděl/a, že někomu něco znamenám!“ a „Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře. Nikdo více o listinách nehovořil.
Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadí. Cvičení splnilo svůj účel. Žáci byli spokojeni sami se sebou a s druhými.

Několik let poté jeden z žáků zemřel, učitelka šla na pohřeb. V kostele bylo přeplněno dobrými přáteli zesnulého. Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil.

Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví – tu byla oslovena:“Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“, pokývla:“ano.“ Dále slyšela:“Marek o Vás často hovořil.“ Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Markovy - i jeho rodiče tu byli- čekali na tento okamžik ....“Chceme Vám něco ukázat“, řekl otec a vyndal peněženku.

„Toto se našlo, když Mark tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“ Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepeného, mnohokráte poskládaného. Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána krásná slova jeho spolužáků. „Chceme Vám tolik děkovat“ řekla Markova matka. „Jak vidíte, Mark si toho vážil.“ Kolem učitelky byli všichni bývalí žáci – Charlie se malinko usmívala a řekla:“Také ještě mám svoji listinu, je v horním šuplíku mého psacího stolu.“

Manželka Jindřicha řekla:“Jindřich mne prosil, abych nalepila listinu do našeho svatebního alba.“ „Já mám svoji listinu také ještě“, řekla Monika. „Je v mém deníku.“ Pak sáhla Irena do svého notýsku a ukázala omšelou listinu ostatním. „Stále to mám u sebe“, řekla Irena a dodala:“Myslím, že jsme si všichni tyto papíry schovali.“ Učitelka byla dojata.... musela si sednout.... plakala. Oplakávala Marka, myslela na jeho přátele, kteří Marka už nikdy neuvidí.

Mnohdy zapomínáme ve spolužití s našimi blízkými, že každý život jednou končí a že nevíme dne ani hodiny. Proto bychom měli říci lidem, které milujeme, o které máme starost, že jsou něčím zvláštním a důležitým.





26.09.2008

Příběh z bible zasazený do současnosti

Pán řekl Noeovi:
"Za šest měsíců na zem sešlu déšť, který bude trvat čtyřicet dní a nocí. Voda zaplaví celou zemi, hory i údolí, a všechno zlé bude zničeno. Chci, abys postavil archu a zachránil pár zvířat od každého druhu. Tady na ni máš plány."

Šest měsíců uplynulo jako voda. Obloha se zatáhla a začal padat déšť. Noe seděl na dvorku a plakal.
"Proč jsi nepostavil Archu, jak jsem ti přikázal?" zeptal se ho Bůh.
"Odpust mi, pane, " řekl Noe. "Snažil jsem se seč jsem mohl, ale stalo se tolik věcí. Plány, které jsi mi dal, město neschválilo, a tak jsem musel nechat udělat nové. Pak jsem měl další problémy, protože město tvrdilo, že Archa je nepovolená stavba, takže jsem musel běžet na katastr sehnat si k ní povolení. Lesnická správa požadovala povolení ke kácení stromů, a byl jsem žalován Ochranáři zvířat, když jsem se snažil pochytat ta zvířata. Ministerstvo životního prostředí požadovalo vyjádření o ekologických důsledcích záplavy. Vnitro ode mě chtělo předběžné plány šíření vody. Na finančním úřadě zablokovali má aktiva, protože tvrdili, že se snažím vyhnout placení daní tím, že opustím zemi. Úřad práce měl podezření, že ilegálně zaměstnávám Ukrajince, takže jsem musel dokazovat opak. Je mi líto, Pane, ale nemohu Archu dokončit dříve než za pět let."
Najednou přestalo pršet, obloha se vyčistila a vysvitlo slunce.
Noe se podíval vzhůru a zeptal se: "Pane, znamená toto, že nebudeš ničit náš svět?"
"Správně," odpověděl Bůh.
"Úřady to už udělaly za mne."

25.09.2008

Poslední večeře Páně

Slavné obrazy velkých mistrů zdobí sbírky světových galerií a v kopiích přinášejí tajemnou krásu palety štětců, prózu dlouhých hodin a bezesných nocí, bohatství ducha a dovednosti rukou i do nejprostších zlomků.
Každý z nich má, stejně jako tvůrci svoji historii. Avšak ne každý malíř dokázal namíchat do barev tep věčného života a štětce vést tahem nesmrtelnosti. Mezi ty, kterým se to podařílo, patří italský malíř Leonardo da Vinci.
Jedním z jeho nejslavnějších obrazů je Poslední večeře Páně, který provází zajímavý a poučný příběh, jako přesvědčivé svědectví o věčném boji dobra se zlem a jejich neustálých vzájemných proměnách.
Když se Leonardo da Vinci rozhodl, že obraz namaluje, hledal nejprve model, podle něhož by vytvořil postavu Krista. Stovky mužů přicházely a nabízely své tváře očím mistra, který toužil nalézt obličej Kristovy krásy a ušlechtilosti. Po dlouhých týdnech usilovného hledání nalezl konečně vhodný model. Šest měsíců kreslil da Vinci hlavní osobu svého obrazu.
V průběhu dalších šesti let nalezl postupně 11 mužů, kteří vytvořili vzor pro zobrazení jedenácti apoštolů.
Jen jedno místo zůstalo prázdné, místo pro tvář Jidáše. Opět dlouhé týdny pátral da Vinci po muži s tváří poznamenanou kletbou pokrytectví, podvodu a zločinu, s obličejem, který by představoval povahu schopnou zradit i nejlepšího přítele. Po mnoha bezvýsledných pokusech nalézt jej, se da Vinci dozvěděl, že v Římě byl odsouzen mnohonásobný zločinec k trestu smrti. Mistr hned odjel do Říma a vyhledal vězení, v němž se onen muž nalézal.
Když ho vyvedli na nádvoří a sluneční paprsky se zabodly do jeho tváře, poznal da Vinci, že nalezl poslední postavu svého obrazu. Dlouhé, rozcuchané vlasy pokrývaly trestancova ramena a hřích se zločinem vepsaly do jeho tváře hluboké jizvy nenávisti, zbabělosti a hrůzy. Šest týdnů maloval da Vinci třináctou postavu Poslední večeře. Když obraz dokončil a strážní odváděli odsouzence naposled, otočil se a zvolal: "Pane da Vinci, vy mne nepoznáváte, vy opravdu nevíte kdo jsem?"
"Ne, nikdy v životě jsem vás neviděl", odpověděl mistr.
Tázavý pohled trestancových očí spadl do prachu nádvoří, pak se ještě jednou ohlédl na dokončený obraz a rozpraskané rty zašeptaly: "Vždyť podle mne jste před šesti lety maloval Krista!"


25.09.2008

Interview s Bohem

„Pojď dál,“ řekl Bůh.
„Tak ty bys chtěl se mnou dělat interview?“
„Jestli máš čas….“ Řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“
„Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“
Bůh odpověděl: „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak je utrácejí za to, aby si dali zdraví zase do pořádku.
Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.
Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili.“
Pak mě Bůh vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Já se ale ptal dál: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“
Boha má otázka ani trochu nezarazila: „Chtěl bych, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jenom dovolit, aby je druzí milovali.
Chtěl bych, aby pochopily, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chtěl bych, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.
Chtěl bych, aby pochopily, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Chtěl bych, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá naopak mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chtěl bych, aby se naučily odpouštět – a to skutkem.
Chtěl bych jim dopřát poznání, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.
Chtěl bych, aby pochopily, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí.
Chtěl bych, aby poznaly, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.
Chtěl bych, aby věděly, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“
Chvíli jsem seděl a těšil se z boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mně udělal čas. Poděkoval jsem mu také za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá.
A Bůh mi na to řekl: „kdykoliv se ptej. Jsem ti k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Jen se ptej a já ti vždy odpovím. A ještě něco si pamatuj – lidi zapomenou, co jsi řekl, zapomenou, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle tebe cítili.“

25.09.2008

Životní úděl

Když Bůh stvořil svět, postavil si nové tvory do řady a nalajnoval jim život:
„Ty osle, budeš od úsvitu do soumraku pracovat a tahat těžké náklady na svých zádech.
Budeš jíst trávu a budeš hloupý. Budeš žít padesát let.“
Osel Bohu odpověděl: „Stvořiteli, žít takhle padesát let je moc. Nedávej mi víc než dvacet let.“
A Bůh pravil: „Ať se stane.“ A tak se také stalo.
Psovi Bůh řekl: „Ty jsi pes. Budeš hlídat lidská obydlí, dělat člověku přítele. Budeš jíst, co zbyde po člověku a budeš žít třicet let.“
Psovi se třicet let zdálo moc a usmlouval to na patnáct. Tak se stalo.
K opici Bůh pravil:“Ty jsi opice. Budeš se houpat a skákat ze stromu na strom a chovat se jako idiot. Budeš směšná a budeš žít dvacet let.:
Opice uprosila Boha, aby ji takového života nedával víc než deset let. Také se tak stalo.
A k člověku Bůh pronesl:“Ty jsi muž, jediná myslící bytost na zemi, která bude ovládat jiné bytosti. Budeš zemi vládnout a žít dvacet let..“
A muž povídá: „Pane Bože, dvacet let je málo. Dej mi těch třicet, co nechtěl osel, a těch patnáct od psa a deset od opice….“
A Bůh tak učinil. No, a proto chlap žije dvacet let jako muž, potom třicet let pracuje od rána do noci a tahá náklady na zádech jako osel, pak patnáct let hlídá vlastní dům a jí, co zbyde po ostatních jako pes, a nakonec stráví deset let jako opice, když dělá šaška vnoučatům.


I

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se