02.03.2019

Hořkost

Divíte se jí? Spíš byste se měli snažit ji pochopit, byť ona sama tomu vůbec nerozuměla, snad ani dnes si není jistá, co se vlastně stalo, stávalo …..
Tenkrát ještě byli rodiče a vůbec všichni dospělí autoritou těm malým a hloupým. I ona to tak měla nastavené a i když měla pochyby, věřila, poslouchala… neuměla jinak, nebyla naučena jinak…..
Rodinný model byl nedotknutelný, tak to prostě bylo, o tom se nediskutovalo. A hlavně se to nikomu venku neříkalo, to by byla přece ostuda.
Probudila se uprostřed noci a šmátrala po ruce tety, se kterou spala v jedné posteli, měla ji ráda, teta byla z města a přivážela vždy o víkendu do jejich domácnosti vzruch, smích. Byla tak bezstarostná, svobodná, veselá…
Ale dotkla se zpocené ruky svého táty, který tak divně funěl…, otevřela pomalu oči a našla i tetu, ležela pod tátou a taky divně mručela a oba se nějak zvláštně rytmicky pohybovali…. Nechápala, co se děje, co to znamená, jen jakýsi vnitřní hlas jí přikázal, aby byla zticha, nic neříkala a dělala dál, že spí. Oni si jí nevšímali. Neví, jak dlouho to trvalo, snad věčnost a ona vydržela celou tu dobu předstírat hluboký spánek, ani se nepohnula. Nemohla usnout ani když skončili, a tak vyslechla i jejich další rozhovor, spíš jen útržky, nebyla schopna pořádně vnímat, byla tak rozčílená, zklamaná, nešťastná, překvapená…..
Neboj, ona spí, nic neslyšela….. a co jsme dělali špatného?, nic špatného jsme nedělali….
Byť tomu úplně nerozuměla, jedno věděla jistě, právě se jí zhroutily ideály, najednou dospěla a bylo jí jasné, že jejich rodina už nikdy nebude taková, jako dosud…


(více)

08.11.2018

Aleš Vavřinec (kouč a průvodce vnitřní transformací METRO 19. října 2018)

Milá ženo.
Miluju tě za všechno to, čím jsi uvnitř. Za tvou jemnost a něžnoist. Za tvou sílu i vnitřní žár. Za to, jak v tobě nezkrotně pulzuje život. Miluju tě za to, jak vášnivě tamčíš v proudu života. Miluju tě za to, jak lehce pluješ city tam, kde já se těžce brodím řekou svých myšlenek. Miluju tvoje oči, vlasy i smích. Miluju tvoje slzy i vztek. Miluju tě celou. Podívej se na mě. Vidíš se? Přál bych ti, aby ses na sebe mohla dívat mýma očima. Tu krásu, kterou bys viděla. Nechci od tebe nic víc, než abys byla sama sesbou. Vážím si tě za to, jaká jsi uvnitř, ne za uklizený byt, uvařenou večeři a poslušný sex. Vážím si tě za tvou divokou svobodu. Ne za to, kolik peněz nosíš domů. Miluju tě jako ženu, na jako mašinu na výsledky a výkony. Vážím sit tě pro tvoje čisté srdce a mysl plnou nápadů. Nenech se prosím lapit do pavučiny společenských lží, že tvoje hodnota leží kdekoli mimo tebe. Někde venku. Tvoje hodnota se nedá měřit koši vyžehleného prádla ani počtem orgasmů za noc, ani zlatem nebo lichotkami. Vzpomeň si, že čím víc se toho snažíš stihnout a uděšlat, aby tě druzí milovali, přijali a respektovali, tím víc ztrácíš sebe samu a svou ženskou přitažlivost. Tím více se pro ostatní stáváš služkou a samozřejmostí. Zastav se prosím a vnímej svou duši. Svou pravou hodnotu. Vnímej svoje nitro a svou ženskou podstatu. Tam je všechno. Tam jsi všechno. Dovol mi prosím připomenout i pravdu, kterou stejně znáš … nejsi automatický pračka. Nevybral jsem si tě proto, jak moc jsi výkonná. Nevybral jsem si tě, protože umíš rotovat při 1000 otáčkách za minutu. Vybral jsem si tě, protože čím víc tě znám, tím víc tě miluju. Tak odlož žehličku a začni zase zářit. Prosím.

(více)

22.10.2015

Třikrát to samé a přitom vždy jiné

Byla nervózní, strašně moc a strašně dlouho byla nervózní, ale dneska tím byla přímo ochromena, nedokázala na nic jiného myslet, nedokázala se na nic jiného soustředit .... , dnes v poledne nastupuje do nemocnice a zítra jde na operaci, které se moc bojí, ale pomůže ji. Stažený žaludek, bolest hlavy, bolest všeho..., strach. Dopolední hodiny se vlečnou a přitom jí rychle odpočítávají ten čas před..... pak už bude jen po.... A najednou zpráva: mami, pošlu ti obrázek< až si ho prohlédneš, zavolej. Nikdy by nevěřila, že dvě obyčejné čárky dokážou udělat takovou radost........ super, moje holčička čeká druhé miminko. Měla obrovskou radost, najednou ji už hodiny nestresovaly, ani nic jiného, prostě se jen radovala a byla šťastná za to načasování. Nakonec se jí celkem lehce odjíždělo do nemocnice, měla přece plnou hlavu toho nového života.....

O dva měsíce později ji volá vnučka: babi, teta má v bříšku miminko. Ale to jsi asi spletla, přece maminka má v bříšku miminko..... A slyší zarputilou odpověď: ne, babi, teta. Dobře, a můžeš mi dát tetu k telefonu? A pak slyší, že je to pravda, a jako proč s ní chce mluvit, a že to nechtěla oznámit dřív, než ji po 3 měsících těhotenství lékaři potvrdí, že je vše v pořádku. A obě čekají miminka ve stejném měsíci. Prý ji to připadalo vtipné takhle to oznámit. .
Asi není vtipná, nerozumí, je zmatená........ proboha proč takhle?????????????????

A pak přišla ta poslední, na svoji pravidelnou návštěvu, ona jediná bydlí ve stejném městě, ona jediná na rozdíl od svých sester nemá dítě.
Připravila hostinu, jen tak, protože na to měla čas, stůl se prohýbal..... Oba přišli ve velmi dobré náladě a hned přípitek. Jen ji prolétlo hlavou: proboha, vždyť nic neslavíme. A benjamínek říká: připijme si na tvých 5 vnoučat... chvíli přemýšlí a nemůže se dopočítat..... a ona se jen usmívá, a on se směje..... no , jasně, další vnoučátko.
A pak se už jen objímají, tečou ji slzy, slzy štěstí. Byla moc šťastná a taky vděčná za tu důvěru, že to ví jako první, že nemusí čekat tři měsíce.......

Tři stejné události a přitom každá tak jiná, tak moc jiná.......

03.01.2015

nový rok - nové změny

Čím jsem starší, tím prostě nějak víc vzpomínám, snad je to normální, snad to k tomu věku patří.... nevím ...
Už dlouhou řádku let si nedávám novoroční předsevzetí, protože vím, že je to k ničemu, že to stejně nedodržím, ale motám se dál mezi svými přáními, svými očekáváními, mezi sliby ostatních..... Asi i to je k ničemu....
Změny, které jsou připraveny, které mají přijít, prostě přijdou, bez ohledu na to, jestli je očekávám, jestli jsou pro mě příjemné, jestli je chci.... A pak záleží jen na mně, jak je přijmu, jak se s nimi poperu, vypořádám... čím jsem starší, tím je to náročnější, zdlouhavější a často daleko víc bolestivější, ale snažím se, i když to fakt bolí.. tak těžko se smiřuji se ztrátou, jakoukoliv ztrátou, konečnou, částečnou, to je jedno. Asi jsem nepřizpůsobivá, v tom pravém smyslu slova, tak dlouho to trvá, tak moc mě to bolí.
Já vím, že to nakonec zvládnu, jen to prostě chce tu svoji dobu, bohužel tu svou dobu, stále delší, bolestnější.

Ale zatím žiji, zatím zvládám, zatím jsem schopna se rvát.....

Snad to ustojím..... musím..... (více)

24.09.2013

K. (7/2011)

Tak snadno jsi zahodila dětství, tak snadno a lehce zapomněla na rodinu, tak rychle a překotně vstoupila do jiného světa nehledíc na nic, co tě až dosud obklopovalo. Nekoukala ses napravo, nekoukala ses nalevo a jen jsi šla za svojí představou báječného života, svého vysněného skvělého života bez zábran. Setřásla ze sebe poslední zbytky všech citů, které ti asi bránily tou tvou cestou jít. A nehodláš si připustit, že ta nová cesta by měla na tu starou navazovat, čerpat z ní a občas se s ní taky křížit a být společná. Myslíš, že to další nebude poznamenáno tím minulým, nebo se spíš snažíš tomu uvěřit. Já vím, že to tak není, že to tak nemůže být, byť o to tak strašně usiluješ. Asi vyvíjíš zbytečnou sílu, minulost tě stejně dostihne, té se prostě nedá zbavit, ta se nedá odhodit jako zbytečné břemeno. Jsou totiž věci a city, které nikdy nezmizí, možná se dají na chvíli opomenout, ale stejně se objeví znovu. Chtěla jsi to tak? Jsi spokojená?
Kdybys dokázala teď uvažovat rozumně, nedala se nikým ovlivňovat, byť ty řeči byly medové, stojíš pevně na svém rozhodnutí? Nemáš ani zrnko pochyb? Nehlodá to v tobě? Já myslím, že jo.
Škoda, žes tak pevně zabouchla dveře a ještě zamkla na několik západů. Ale, víš, i ty nejtěžší dveře se dají překonat, stačí jen chtít. A až budeš chtít, neboj, půjdeme ti naproti.

(více)

31.08.2013

Hledání? Smíření? ..... Zmatek .....

Fikce – sen ?!

Šla jsem tou dlouhou ulicí, kterou tak důvěrně znám a přitom je stále jiná a stále nová, šla jsem a vzpomínala, šla a plakala, šla a smála se, šla a vzdychala, šla a koukala, šla a neviděla…. a vy jste se mně zeptali kam jdu, a proč….. a já hledala odpověď, hledala a pátrala a nenacházela…. proč jsem na té cestě, co tu hledám, proč tu jdu….. nevím, nevím. A proč se mě ptáte? Jakto, že mně vidíte, a já vás jen tuším? Jak spolu vlastně mluvíme? A pak jsem si vzpomněla, že tu vlastně hledám vás a nemůžu najít, nemůžu potkat. Jakto, že nevidím???
Ta cesta byla tak dlouhá, tak vyčerpávající a já cíle nedošla….. já to asi vzdala, vzdala brzy, tak nějak uprostřed……..


Bojím se žít,
bojím se snít,
bojím se odejít.

Bojím se spát,
bojím se smát,
bojím se rvát.

Nechci být trapná,
nechci být špatná,

nechci být sama,
nechci být s váma,

nechci se vrátit,
nechci nic tratit

Rozume, bože, kde jsi ??????




Kdy jsem byla šťastná?
Tu chvíli zamilovanosti, tu chvíli hrdosti, tu chvíli mateřství….
Všechno jen chvíle….. žádné dlouhé trvání, vzpomínky kusé……
dávno všechno pryč…..

Kdy jsem byla smutná?
celý život

Kdy jsem byla odpovědná?
v těch chvílích hrdosti, v těch chvílích mateřství,
v celém tom smutku


Kdy jsem byla veselá?
v těch chvílích předstírání,
v těch chvílích podroušení…..
už dál vzpomínat nechci…


Kdy jsem byla dokonalá?
nikdy,
nebo snad jen ve snech..


Kdy jsem byla krásná?
nikdy,
nebo snad jen potmě…
nepamatuji ty chvíle….


Kdy jsem byla hodná?
podle úhlu pohledu,
dle mého dost často…
dle jiných….. málo


Kdy jsem byla vtipná?
dle kvality společnosti,
nebo dle kvantity požitého alkoholu…


Kdy jsem byla pracovitá?
snad vždycky,
vždycky, když to bylo nutné,… potřebné…


Kdy jsem byla důležitá?
když jsem si to myslela


Kdy jsem byla zamilovaná?
jak kdy a jak do koho,
tuhle otázku prostě nezodpovím,,,,
to je moje tajemství….


Koho mám ráda?
své rodiče, a své děti a svá vnoučata,
a všechny ostatní mé blízké

Koho nemám ráda?
sebe

Koho nenávídím?
hlupáky, opilce, komunisty

Komu dokážu odpustit?
všem svým blízkým

Po kom se mi stýská?
(to je tedy rána pod pás)
po mém tatínkovi, a po mé přítelkyni...
to jsou ti dva, které už nikdy neuvidím…..
bohužel, je to pořád šílené a moc to bolí,
ale pak se mi moc stýská po mamince,
a po mých dětech, které už nevídám tak často,
a pak po mých vnoučátkách……
prostě život je v poslední době jen o tom stýskání…


Kdo vlastně jsem?
totálně obyčejná ženská, bez kapky elegance, šarmu a krásy,
která se plácá životem s batohem mindráků.

Možná dobrá hostitelka, kuchařka, utěšitelka, uklízečka.....,
na kterou se dají nahrnout trable.

Snad taky bojovnice,
která to prostě ještě přece jen nechce vzdát .....









(více)

09.08.2013

Vize

Chtěla být skvělá, chtěla být milá, chtěla být vstřícná, chtěla všem pomáhat............
Snad chtěla i všechnu vinu všech hříšných na sebe vzít...
Možná i uvěřila, že to dokáže, že to zvládne, že to prostě půjde, že jí to uvěří........

neeeeeeeeeeee, a ještě jednou a ještě stokrát ne, na to sílu nemá, to prostě nejde........

Ale ona to nepochopila, ona to nechtěla pochopit........ona to neuměla pochopit........... a dál se snažila....... dál se marně snažila...........

Škoda té energie, té marné energie........ té marné snahy.

Kdyby byla chytrá, žila by pro sebe........... jen pro sebe.......... a možná by byla i šťastná.........

Ale teď je smutná, nešťastná, nepochopená,a už to neumí změnit........a ví, že je to jen a jen její chyba (více)

09.08.2013

Obyčejný příběh.... obyčejný život

Měla ho ráda, chápala ho, pomáhala mu.... měl ji rád? chápal ji? pomáhal ji?
Tápala, trpěla, odpouštěla, litovala .... rozumněl jí?
Pracovala, snažila se.... viděl to?
Překonala bolest, stálo jí to hodně sil...... všimnul si toho?
Stála vždy při něm, byť nesouhlasila, mlčela .......... ocenil to?

Byl naštvaný, vyčítal........... poslouchala... mlčela
Urážel, byl nespravedlivý .......... trpěla... mlčela
Odsuzoval, podezíral........ vymlouvala

Byl zlý, krutý, ješitný, sebestředný.......... a tehdy to už nevydržela, vzbouřila se, konečně dokázala taky říci svůj názor a ten si hájit,
bylo to zlé, kruté.......... moc nepříjemné, ubíjející......

A závěr a konec....


no, přece nic............. obrovské a veliké nic.......... zase podllehla, zase odpustila, jen PROSTĚ CHTĚLA ŽÍT

(více)

07.12.2012

Vánoční vzpomínky

Úžasné Vánoce jsem prožívala, když jsem byla malá holka a věřila jsem na Ježíška, pro mně to nebyl žádný starý dědula s fousama, ale naopak krásný mladý chlap v obleku, asi tak krásný jako můj táta. Ošklivé Vánoce jsem pak měla, když mě mí "chytří" starší bratři vyvedli z omylu, že Ježíšek existuje a na půdě mi ukázali schované lyže pro mě s tím, že dárky kupují rodiče. U stromečku jsem měla veliký problém se radovat nad tím, co už jsem viděla, najednou prostě to kouzlo bylo pryč. A nikdy jsem se poté v následujících letech nezúčastnila pátracích akcí mých bratříčků.
Když jsem si založila svoji rodinu, znovu se dostavilo kouzlo..... znovu jsem měla šanci zažít se svými dětmi ten neopakovatelný pocit radosti, to překvapení, tu nádheru a hlavně vůbec to nebylo o penězích.
Dneska už jsou moje děti samostatné, nebydlí s námi, ale i tak se scházíme, i tak chystáme, i tak se vzájemně překvapujeme a znovu a znovu vyvoláváme to kouzlo, to kouzlo radosti, štěstí, dětství, spokojenosti, pohody a porozumění.
A taky často vzpomínám na ty všechny Vánoce, když byly malé, vždy přece bylo důležitější, že jsme spolu, že si spolu hrajeme, že spolu mluvíme, chodíme krmit labutě, jsme spolu rádi.... Sakra, co může máma vlastně chtít víc?
Přeji vám všem moc pohodové Vánoce, zapomeňte na hádky a nedorozumění a jen prostě žijte, zkuste žít jako děti..
A ještě poslední douška: nestresujte se z toho, když nebude vše vycíděno, vše perfektní, Ježíšek přece chodí potmě, nejsou vidět neumytá okna, prach, drobky na koberci.

07.05.2012

Matka Tereza

NEVADÍ

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký -
to nevadí, miluj ho.
Když konáš dobro, přičítají to tvému egu -
to nevadí, konej dobro.
Jestliže uskutečníš své cíle, objevíš jednou,
že máš falešné přátele a pravé nepřátele -
to nevadí, uskutečňuj své cíle.
Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto -
to nevadí, konej dobro.

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným -
to nevadí, buď přímý a čestný.
To, co jsi budoval celý rok,
je zničeno během chvíle -
to nevadí, buduj.
Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají -
to nevadí, pomáhej jim.
Dáš světu to nejlepší ze sebe
a odměnou je ti kopanec -
to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.

(Matka Tereza) (více)

29.09.2011

Pohádka, realita, horor??????

Byla malá, obletovaná a myslela si, že je krásná, .... princezna. Měla dlouhé blonďaté vlasy a cítíla se být princeznou. Nepřipouštěla si posměšky od svých sourozenců, byla šťastná. Pak trochu prozřela a najednou se viděla jako ošklivé káčátko, ale ošklivé káčátko, které nikdy nebude krásnou labutí. A to nedokázala unést, než být opovrhovanou ošklivkou, to radši nebude vůbec. A snila si jak ji všichni budou litovat, jak budou litovat svého postoje k ní, rozhodla se skončit s tím mizerným životem. Vymyslela to, jak skončí. Jenže přišly nečekané okolnosti, které jí v tom zabránily. Takže dál žila, dál se trápila. Překonala pubertu, překonala první srdeční trauma a dál žila jak se dalo, jak dokázala. Několikrát kolem ní letěla láska, párkrát ji přijala a vícekrát odmítla, protože hledala tu svoji, tu svoji vysněnou..... jenže ta nepřicházela. Kamarádky se zasnubovaly, vdávaly, rodily..... a ona dál snila. Snila.... a nic.... a tak ustupovala..... žila.... a ustupovala. A pak ho potkala. Byl krásný, a zamilovaný, a i ona ho milovala. Jenže se bála ho milovat se vším všudy.....měla přece ty své zásady...a byť po něm toužila, myslela si, že dokáže čekat...... nedokázal. Takže další zklamání ze kterého se dlouho nemohla vzpamatovat. Žila dál, nešťastná, vzpomínající......ale nechtěla ze svých zásad ustoupit. Jo, jasně, bavila se, chodila do společnosti, seznamovala se....., ale nikdo nebyl ten její, ten ideální...... A pak už to nechtěla dál pokoušet a změnila adresu..... odešla do úplně neznámého prostředí, kterého se bála, které ji děsilo, ale které chtěla. Chtěla být anonymní, chtěla, aby ji nikdo neznal, nevěděl co má za sebou.... a pak ho potkala.......nebylo to jednoduché, zdráhala se uvolnit stavidla svého zklamaného srdce.... ale povolila, chtěla být šťastná...... a on ji tolik miloval..........a ona:?????? ona si zvykla a myslela si, že dosáhla maxima svých tužeb......Jenže netrvalo to dlouho a viděla, že se opět zmýlila....ale byla zavázaná, už to nešlo tak jednonuše zrušit, měla na něj glejt, měla odpovědnost k jejich společným dětem.......a taky si cosi nahospodařili....... a co teď s tím?????? No co, prostě vydržela, byla podajná, vzdala se svých snů, svých ideálů, zapřela se...... prostě to jinak nešlo a snažila se být šťastná... nebo alespoň spokojená. A to jí vydrželo dalších 30 let.
Je to pohádka, nebo realita, nebo horor??????????????? Kdo to posoudí? (více)

11.05.2011

je to pravda?

Tak nějak nevím jestli tomu mám věřit, sice jsem si vytvořila svůj "blog", nicméně ho celkem zanedbávám, chtěla bych toho sem tolik napsat, mele se mi to v hlavě, ale skutečně nestíhám, věřte mi, že to není planá výmluva, jen konstatování holé skutečnosti. Ale kdykoliv sem zavítám, nedá mi to (zřejmě jsem samolibá, byť si to nehodlám připustit) a kouknu na náhled článků a zkoumám kolik lidí ho četlo a žasnu nad těmi stovkami čtenářů, i když si stejně myslím, že většina z nich sem zabloudila jaksi "omylem", pardon, prostě tomu nemohu věřit, že by to mé povídání někdo četl, vždyť si tu jen tak plácám pro úlevu své duše bez nároku na odezvu. Ale rozhodně nechci nikomu křivdit, třeba je to fakt zajímá, o to větší mám radost............
Jenže teď v poslední době jsem byla zcela pohlcena svou prací, kde toho mám čím dál tím víc, ale to by ještě nebylo to nejhorší, umřela mi moje přítelkyně. Znaly jsme se od patnácti let, po škole jsme spolu pět let pracovaly, pak přišly mateřské záležitosti, postupně nás obou, pořád jsme o sobě věděly, a v posledních dvou letech už jsme spolu zase pracovaly, víceméně nikdy jsme se od sebe neodloučily, byly jsme spolu tak propojené, byla mi víc než vlastní sestrou.......A tak se snažím s tou ztrátou vypořádat....... přijmout to.... Zatím ale jen tápu, nerozumím tomu a .. a brečím..... prostě se jen snažím vyrovnat s tím, že odešla bytost, kterou jsem milovala, se kterou jsem si rozuměla, která mě chápala, před kterou jsem se nemusela přetvařovat, která do mně tak viděla, která mě brala takovou jaká opravdu jsem, nesnažila se mně předělávat, usměrňovat.... měla mě ráda bez výhrad........ i když jsme byly tak odlišné, tak jiné..... fungovalo to mezi námi..... A já teď nedokáži přijmout, že už ji nikdy neuvidím.... nikdy se s ní nepohádám, nikdy se s ní nezasměju, nepůjdeme spolu na oběd, na vínko..... nikam... už ji nepomůžu...........a ona nepomůže a neutěší mně,..... je to tak strašné, tak nepochopitelné........ tak konečné.........a hlavně to bylo tak rychlé......

Promiňte, nechci vás s tím zatěžovat, musím to zvládnout,..... snad to zvládnu...... jen je to tak příšerné......... (více)

14.11.2010

Máma a táta

Mámu máme proto,
aby se starala,
aby milovala,
aby chápala,
aby pomáhala,
aby se obětovala,
aby se neptala,
aby vlastní život neměla,
aby nám se přizpůsobila,
aby se zapřela.

Abychom ji mohli trápit,
abychom ji mohli kritizovat,
abychom ji mohli zatracovat,
abychom ji mohli ovládat,
abychom ji mohli ničit,
abychom ji mohli mučit,
abychom ji mohli nemilovat,
abychom ji mohli opustit.

A na co máme tátu?
Abychom mu odpouštěli,
abychom ho chápali,
abychom ho omlouvali,
abychom ho milovali ............ (více)

16.10.2010

Úvaha bez literárních ambicí

Četla jsem rozhovor a zaujala mě věta: Život není to co chcete, ale to co máte. Dokázala bych to ještě rozvést: málokdy máte to, co chcete, ale vždycky jen to co máte, to co zvládnete, to co dokážete pojmout do své mysli, to s čím se dokážete vypořádat, nebo taky nedokážete. I tak to ve vás zůstává. A taky všichni znají a většina prožila, že si začneme vážit lidí a věcí a prožitků a citů teprve když je nenávratně ztratíme.
A taky se často štveme za něčím, co je tak pomíjivé, tak zbytečné, ale my to nevíme, my to nevíme v té chvíli, a když prozřeme, je pozdě. A pak si vyčítáme a nechápeme...........
Přece život je tak krátký, krátký.... ve srovnání s čím? S věčností? A co je věčnost? Co je život?
Tolik důležitých věcí, tolik důležitých citů, nám tak moc často jen proklouzne mezi prsty, ztratí se v šedi dnů a my už je nikdy nedohoníme, my už je nikdy neprožijeme naplno.
Proč si myslíme, že je víc trápení než radosti, víc smůly než štěstí? Podle čeho to soudíme? A máme vůbec právo to soudit?
Proč tak často odsuzujeme tu jinakost ostatních. Co když my jsme na té špatné straně?
Jak jen to poznat, jak jen se v tom všem vyznat?
Jak se proboha vyznat v tom všem, v těch všech, když se nedokázeme vyznat sami v sobě?
A tak si prostě žijeme, užíváme, anebo trápíme, smutníme, brečíme...........
A nakonec dojdeme k nějakému cíli, nebo nedojdeme, ale budeme si myslet, že jsme došli.
Je to správné? Je to spravedlivé?
Kdo to rozhodne, když jsme vlastně všichni stejní.

03.09.2010

Nevyčítám,.... trpím

Nebyl jsi se mnou, když jsem tě potřebovala.
Nebyl jsi se mnu, když jsem se s tebou chtěla radovat.
Nebyl jsi se mnou, když jsem tě volala a chtěla s tebou být.
Zlobila jsem se na tebe a nechtěla ti odpustit.
Hádala jsem se s tebou i v noci, a tys nepřišel a neodporoval.
Až teprve k ránu jsem začala chápat, že nemůžeš,
že tvůj duch se asi někde toulá a nechává mě nešťastnou brečet do polštáře.
Nechává mne, abych byla samostatná, tak jak jsi mně to celý život učil.
Jen jsem nemohla přijmout, že ses se mnou nechtěl ani radovat.
Pořád to cítím jako křivdu.
Současně za vše děkuji a taky se snažím odpustit.
A vážím, čeho bylo víc.
Asi si myslíš, že už na tebe nemyslím. Ale je to jinak. Moje každodenní myšlenky se k tobě upírají, pořád s tebou konzultuji, hlavně v noci, když ode mne milosrdný spánek utíká a já ho nemůžu dohonit.
Víš, já moc špatně spím a hlavou se mi honí někdy dost strašné věci.
A proto se tak ráda upínám myšlenkami na tebe a povídám si s tebou. Nemůžeš mě oponovat, nemůžeš mě kárat, a tak si jen představuji jak bys asi reagoval na mé chování, na mé nápady.
Někdy jsem dost zoufalá a fakt to vím, že mé myšlenky jsou dost tragické, ale prostě si nemůžu pomoct.
Bojím se ty myšlenky vyslovit, zhmotnit. Sama se jich děsím a vyčím si to.
Ale víš, mě se tím uleví, mě to pomůže a dokonce se mi někdy podaří vstát s čistou hlavou.
Bohužel jen někdy a jen zčásti. (více)

28.08.2010

Rouhání

Asi mě ještě Pán Bůh k sobě nechce, asi tu mám ještě nějaký úkol. Jsem mu vděčná, chci vidět své první vnouče, chci prožít svatbu své druhé dcery, chci ……
Proč takhle mluvím?
Minulou sobotu se mi stal už třetí úraz, třetí během posledního roku. Nechápu to, ale prostě se tak stalo.
Tentokrát jsem si rozrazila hlavu, odřela tvář a nos. Za pár hodin mi nateklo levé oko tak, že jsem na něj neviděla a začal se dělat obrovský hematom, za dalších pár hodin totéž i u pravého oka. Byla jsem zoufalá. Když jsem upadla, asi jsem byla chvilku v bezvědomí, protože mi vytekla přímo kaluž krve, nevěděla jsem o tom, zjistila jsem to až když jsem se šla na místo pádu potom podívat. Nicméně krev a hnis z rány vytékala celé dva dny. Taky mi bylo neustále na zvracení. Možná kdybych to měla správně ošetřené a nemusela nic dělat, byla v klidu, hojilo by se to rozhodně lépe. Jenže já jsem musela naložit maso do marinády, udělat salát, uvařit polévku, uklidit a pak se začali sjíždět hosté. Nesměla jsem na sobě nic nechat zdát. Bohužel bylo obrovské vedro, které mi taky zrovna nepřidávalo. Snažila jsem se otoky ledovat a rány mazat mastmi, jenže za chvilku se to s potem odplavilo, bylo to strašné, pořád jsem měla krvavé vlasy, pořád jsem se to snažila umývat a přitom neztratit glanc a starat se o společnost. Modlila, jo, fakt jsem se modlila, aby už ten den skončil. Jenže ono se to nezlepšovalo, natekla mi ještě tvář, to druhé oko, a to co jsem považovala za malé odřeniny, které nejsou vidět, se najednou zvětšovalo. Sice jsem dokonce i ráno použila make-up a myslela si, že není nic vidět, oči si maskovala velkými slunečními brýlemi, bylo to vidět … a dost, a čím dál tím víc. Nějak jsem nakonec ten den ustála, na otázky ohledně mé tváře radši nereagovala. Ani neděle nebyla dobrá, pořád to samé. Takže jsem usoudila, že v takovém stavu prostě do práce v pondělí jít nemůžu, tak jsem si vzala další týden dovolené. Vím, že to po návratu budu mít moc těžké. Celý týden se léčím, mažu mastmi, sehnala si i prášky na vstřebávání hematomu, celkem to zabírá, nicméně zcela zhojené to stejně nebude. Takže do práce v brýlích, to bude tedy dílo. Bojím se toho, bojím se vedra, potu a dalších nesnází, dalšího výsměchu…..
A proč jsem děkovala Pánu Bohu?
Hledala jsem na internetu příčiny toho hematomu, proč mi to tak nateklo? A našla – jedná se o tzv. brýlový hematom (ano, přesně tak to vypadá, přesně tak podle brýlí to bylo nateklé a fialové). No a tento krásný hematom se tvoří po úrazu hlavy, když je zhmožděn mozek, nebo nějak prasklá lebka. Psali tam strašné věci, člověk může do 24 hodin , nebo i pár dní poté zemřít. Je to dost závažné a nebezpečné a hlavně se musí vyhledat lékařská pomoc. No a já se na to všechno vykašlala, já jsem riskovala, já se bála, já se styděla.. a samozřejmě nikam nešla, v podstatě to ani nikomu neřekla. Tak jsem zase za cvoka. Ale snad jsem to přežila, ne bez následků, ne jednoduše, ale zatím žiji. Už to bude týden, otoky zmizely, hematom se tedy pomalu, dost pomalu vstřebává, ale vstřebává, šrámy se vyhojují, ale jizvy zůstanou. Zůstanou nejen na mém už tak příšerném obličeji, ale i na duši, a je jich moc, neubývají, je jich čím dál tím víc.
Bože, nechal jsi mi život, ano, jsem ti vděčná, ale jsi si jistý, že jsem ho vlastně chtěla?
Já fakt nevím…….
(více)

29.12.2009

Asi bez nadpisu

Pravdy jsou vždy dvě, ale ta druhá je lež.

Tak lehce obracíš slova, tak lehce manipuluješ fakty, tak pevně tomu věříš. Tak lehce a pevně věříš jen sobě. A nemáš místo pro ostatní.

29.12.2009

Revize

Až s tebou jsem poznala lásku, vášeň, odevzdání a radost ze života, štěstí a odpovědost, ale taky strach a úzkost a výčitky a podezírání a neústupnost a bolest a marnost a neúctu a odříkání a bídu a zlo a deprese a dno všech citů. Jak slabá je hranice mezi nimi, a taky nakonec nenávist a zatracení.
Ta bolest je tak zničující, že ji nedokážu zvládnout, to opovržení je tak zraňující, že ho nedokážu zastavit, ta lhostejnost je tak ubíjející, že ji nedokážu ignorovat, ani se s ní vypořádat. ..... A láska je tak vzdálená.... a úcta tak .... neviditelná, a pochopení tak ... tak .... tak moc pryč. Neumím takhle žít, nechci takhle trpět, už od tebe nechci nic .....

04.02.2009

Rekapitulace... kapitulace.....upřímnost ???????

Nesu si na zádech plný batoh problémů,
do kterého ty neustále přidáváš další a další.
Nejsem tak silná, abych ho nesla dál
a nejsem tak statečná, abych ho dokázala odložit
a najít jinou trasu.
Proto má cesta musí skončit.
Skončit tak, jak snad ještě důstojně zvládnu.

04.02.2009

Když to vzdávám

Každou tvoji křivdu,
každou tvoji bolest
musí někdo zaplatit.
Vybral sis k tomu mně,
protože já za to vše mohu (?!)
a já nemám možnost se bránit,
já už se nechci bránit.
Všechnu svoji energii
už jsem dávno vyčerpala
nerovným bojem s tebou.
A vzdávám to,
skutečně už nenacházím
žádnou sílu k dalšímu boji.
Škoda, že jsi život se mnou
převedl z lásky, úcty a pochopení
do válečné vřavy,
po které zůstanou jen poražení.
Nebo se cítíš jako vítěz?

23.12.2008

Veselé Vánoce

Začala jsem si psát svůj blog, celkem mě to baví, byť nemám tolik času, byť to pořád nevypadá jak bych si představovala. Přestože jsem vlastně nikde nezveřejňovala jeho adresu, koukám, že tu a tam sem někdo zabloudí.
Všem návštěvníkům i ostatním lidičkám přeji moc krásné prožití vánočních svátků v klidu a pohodě.
A na zdraví!

09.11.2008

Slohová práce

Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu
v domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky,
matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky....
ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc,
jako např. služka, otrok a jiné. Matka se vyznačuje tím, že se zázračně
nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí,
přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z
práce dá vařit vodu na sporák, zatímco zadělá na buchty.
Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mě vymýšlí věty
oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky.
Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu.
Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeři,
všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry, Olina
má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím.
Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce má v jedné
velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí....ne,
vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.
Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma
ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu,
vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami.
Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a
cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce,
přichází domu s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi
neumí, protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není
prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení
vůbec nechodí.
Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací
svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se,
dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, že
při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly
na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.

07.11.2008

Fabulace

Byla to krásná holka, jenže měla prostě smůlu, lepili se na ni chlapi, kteří chtěli jen jedno, jen to jedno, jen to jedno, co ona zrovna nechtěla.
Měla své ideály, své představy, své tabu, své hranice... a taky byla zásadová, byla sečtělá a nechtěla jen tak hloupě ty své ideály zahodit, pořád se bránila.
Částečně záviděla svým kamarádkám jejich vztahy, jejich zkušenosti, ale i tak se prostě nenechala zlomit, nechtěla podlehnout. Chtěla prožít tu svoji vysněnou velkou lásku, kdy přijede ten princ na bílém koni, bude ji milovat a ona jeho a pak teprve to přijde. Byla trochu směšná, byla velice nemoderní, ale byla to ona, ona bez přetvářky.Tak čekala a čekala a vlastně pořád odmítala, byla nešťasná, ale neustupovala, byla divná, ale pořád to byla ona, ona ta svá..
Byla sice veselá a společenská, ale taky neoblomná a často nechápající, nebo sice chápající, ale i tak neoblomná.
Nikdo ji nebyl dost dobrý, pořád pochybovala, pochybovala o něm, o sobě, o vztahu, o lásce..... a tím pádem byla pořád sama..... někdy tak sama, až z toho plakala, ronila hořké slzy nad lidskou nespravedlností, nad lidskou nechápavostí..... a přitom hlavně ona sama nechápala, nechtěla uvěřit, že svět je jen zlý.....
A pak vyrazila do světa, do toho zlého světa naplno, chtěla ho poznat, tolik chtělá dál hledat..., ale osud ji zaskočil a najednou to přišlo, najednou odhodila všechny zábrany, najednou byla přirozená, na nic se neptala, nic nezkoumala, nechala se unášet svými vášněmi, svými pudy, svými potřebami....
Nebylo to dobře, věděla to, věděla, že porušuje vše, co si kdy předsevzala, ale i tak jí to bylo jedno, šla dál, šla dál tou vlastně špatnou cestou.....
Snažila si to zdůvodnit alespoň sama před sebou, na ostatních jí nezáleželo, ale nešlo to....... dál se v tom plácala, dál se chovala divně, jen jinak divně, divně proti svému svědomí, ne proti smýšlení těch ostatních...... najednou byla stejná, najednou se zařadila, sice to tak nechtěla, ale prostě se zařadila, najednou byla oblíbená, najednou byla jako ti všichni, které předtím odsuzovala...
Neřešila to, žila, žila tak jak všichni, někdy to bylo radostné, někdy to bylo na zblití, šla pořád dál a dál, snažila se nepřemýšlet, snažila se nevzpomínat na své zásady, prostě jen tak žila ze dne na den a bylo jí jedno, kdo ji odsoudí, kdo ji pomiluje, kdo ji bude nenávidět...kdo ji bude fandit..... , kdo ji bude chápat...
Byla svým způsobem šťastná, byla svým způsobem spokojená, byla zařazená, nesnažila se dál nic řešit. Někdy, někdy dost často jí bylo zle a v těchto chvílích přemýšlela, v těchto chvílích si nadávala, v těchto chvílích se i nenáviděla, ale už nemohla jinak, už se nemohla vrátit na tu svoji správnou cestou, už nebylo návratu....

16.10.2008

Hluboká kočičí moudra

Kde končí pronikavá, všeobsahující, věčně platná moudrost a začíná směšnost? Hranice je někdy dost neznatelná…
V jednom pátečním magazínu Lidovek (už lehce starším) jsem narazila na cestopisný článek Michala Horáčka, který se vydal do odlehlých končin Afriky, kde ještě žijí Masajové (přesněji řečeno Kikujové) dosud nezasažení naší civilizací, a s pomocí tlumočení přes několik jazyků se od nich snažil získat nějaké moudré rady do života a jiné hluboce moudré tipy. Shodou okolností jsem ve stejné době četla Bílou Masajku a je to zvláštní, ale text Corinne Hofmannové jako by měl s textem Michala Horáčka něco společného. Tedy kromě toho, že se týkal stejného kmene Kikujů. Švýcarskou blondýnu jako by neustále lehce rozčilovalo, že Kikujové žijí a myslí jinak než my Evropané, český textař a boháč je naopak plný úcty a snaží se od nich získat jakousi obecně platnou moudrost. Obojí mi z nějakého důvodu připadá legrační. Asi proto, že ani jeden z Evropanů nemohl při svém relativně krátkém pobytu mezi těmito lidmi, bez možnosti se s nimi pořádně dorozumět, skutečně pořádně proniknout do jejich kultury.
Moudra několikanásobně přefiltrovaná tlumočením, která Michal Horáček získal, zněla přibližně takto: „Hvězdy mluví vždycky pravdu.“ Nebo: „Každá generace má své paradigma.“ (No dobře, nebylo to přesně řečeno paradigma, ale dejme tomu slogan. Vlastně ani slogan. Řekněme heslo. Tak jako u nás – jedna generace má heslo „budujme socialismus“, další generace „volný trh“ a další „máme blbou náladu“. Hesla Kikujů se prostě jen týkají kapku něčeho jiného.)
Když jsem to probírala se svým přítelem, došli jsme k závěru, že pro obstojná moudra vůbec nemusíme chodit tak daleko a máme je přímo pod nosem. Můžeme je získat od našich koček. Jsou to neuvěřitelně moudrá zvířátka. Většinu času leží slastně natažená na nějakém teplém místě, což je ideál životního stylu, jakého se nám lidem stále nedaří dosáhnout. Přitom se nedá říct, že by kočky vůbec necvičily: mají takové své intenzivní tělovýchovné chvilky, kdy s mručením pobíhají neobyčejně rychle po bytě nebo po zahradě, načež si energicky brousí drápy o nějaký kmen. Ačkoli určitě netrpí hladem, pro jistotu se nad obsahem svých misek stále tváří nespokojeně – co kdyby z nás vypadla nějaká ještě lepší lahůdka. A můj přítel jejich psychickému nátlaku často neodolá a skutečně jim nosí různé inovativní, dosud nevídané mňamky. Úžasné také je, že ačkoli naše kočky už několik let vůbec nic neulovily, přece jen se díky nim našemu domu vyhýbají myši. A konečně na nich člověk musí obdivovat, že (na rozdíl od psů) se vám nikdy nevnucují, ale když už se s vámi přijdou pomazlit, dají vám jasně najevo, že vám prokazují nesmírnou poctu.
Takže naše sebraná kočičí moudra by zněla asi takto:
„Chceš si užívat pohody, klídku a teplíčka? A co ti v tom brání? Prostě se natáhni.“
„Svaly a drápy potřebují procvičit. Ale ne moc často.“
„Vždycky můžeš od života chtít o něco víc. Ale nenamáhej se zbytečně. Úplně stačí, když se budeš tvářit, jako že očekáváš víc, a oni ti to dají.“
„Nemusíš umět lovit myši. Stačí, když vypadáš jako kočka, a myši utečou.“
„Nedolejzej. Prokazuj poctu.“
Nejen že se tahle moudra hodí i pro lidi.
Ale hodně lidí se jimi už teď (aniž by si můj rozklad přečtli) instinktivně řídí.
Eva Hauserová|

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se