19.07.2009

Zvláštní, neuvěřitelná shoda

Umřel jí člověk, kterého milovala, kterého ctila, kterého napodobovala, který byl její součástí, ale neuměla mu to říct...a on to neuměl říct jí......... chtěla se vyrovnat s jeho smrtí.....nezvládala to.......nikdo jí nerozuměl........... a tak mu začala psát, psala mu vše, co mu nedokázala říct, myslela, že si tím uleví, že pochopí.... že se s tím srovná, že i on jí rozumí, že to vidí tam někde nahoře, tam, kde ho ona vidí a věřila, že to on čte........jenže odpověď nepřicházela. Připadala si ztracená, marná..... zase to nezvládala.........tesknila a brečela a rozhřešení nikde a ti co zbyli jí dál nechápali, začínala si případat jako blázen, vždyť už uplynul rok a něco a ona je pořád taková divná.......... ale i tak mu psala dál a doufala, že ji alespoň on chápe, že on ví...
A pak se jí doslata do rukou kniha od její oblíbené autorky, od Evy Kantůrkové, kniha s názvem NEJSI. Přečetla ji jedním dechem, tak jí rozuměla, tak ji chápala, tak se v ní viděla, i to řazení rubrik bylo stejné, nejdřív jakýsi úvod a pak teprve datování, tak stejné jako ta její povídání s ním....Začala si zase dělat výpisky z té knihy, ale zjistila, že by ji vlastně musela přepsat celou, tak se s ní ztotožňovala.
Jenže on odešel, ona mu píše, ona na něj myslí, ona ho dál miluje, ale nemá tu odvahu jako Eva K., ona to zkrátka nedokáže zveřejnit, tu svou lásku, a ani ty své pochyby, promiň Evo, ani tobě už nenapíše, i když chtěla....

02.06.2009

Čtvrtý byt a jak se tam žilo

No jo, tak zvládli stěhování, vybalování a následnou rekonstrukci nového (!!!) bytu. Prostě se jim ty chodby zdály moc rozsáhlé a neútulné, tak z jedné rozšířili koupelnu, bylo jich hodně, tak měli dvě umyvadla, hodily se. Z původní kuchyňské linky udělali koupelnový nábytek na skladování všech těch ručníků, osušek a všech ostatních potřeb. Bylo to fajn. A taky probourali zeď mezi dvěma pokoji, aby holčičky mohly mít dva průchozí pokoje. V jednom byla ložnice, v druhém herna. Bylo to tak promyšlené, tak praktické ...... Jenže léta ubíhala a najednou se zdálo vše hotovo, vše zakonzervováno, byla nová kuchyně, suprová, přesně podle jejich představ. Tam se odehrával jejich život, víc tedy její, holčičky se kolem ní točily, ona je vychovávala, rozmazlovala, byla s nimi šťastná. A ony rostly. Hlavně ta nejstarší, už jim začínal být společný pokoj malý a tak hurááááá, další změna. Té nejstarší se zařídil samostatný pokoj, těm dvěma menším jeden společný. Mysleli si, že je to tak správně. Pro tu největší zcela určitě, ty mladší se prostě musely přizpůsobit.
Pak se různě jen přemisťovala kancelář, protože ona pracovala doma, nejdřív měla svůj pracovní stůl v obýváku, ale nebylo to úplně ideální, rušili se navzájem, tak šup a stůl byl zase v ložnici. Prostě pořád nějaká změna.
A čas letěl dál a dál a větší rychlostí, přihodila se spousta milých i nemilých příhod,ale dnes už je to pryč, dnes už nic není tak horké jak bylo.
Holčičky rostly, měly své lásky, své problémy ...... vždy stála při nich.
Pak přišlo to, co zákonitě přijít muselo, myslela, že je na to připravená, nebyla...
Nejstarší se odstěhovala, naštěstí jen do podnájmu do vedlejšího domu, sama jí to zařídila, to ještě šlo. Po roce už šla do svého, jinam, dál...
Za pár let odešly postupně i ty malé, však ona věděla, že už nejsou malé, to jen v jejích očích tak navždy zůstanou...
A najednou byl byt prázdný, tak prázdný.........., těžko se s tím vyrovnávala, nezvládala to, nedávala to na sobě najevo, o to to bylo těžší..........
už se jí tam nelíbilo, už ji tam nic nedrželo, jen vzpomínky........
A to bylo málo, nebyla tam šťastná...........
A tak si vzala do hlavy, že nemá cenu uklízet prázdný byl, že nemá cenu být v prázdném bytě, že nemá cenu platit prázdné místnosti. Šla na to naprosto prakticky, tedy myslela si to.
A proto byt vyměnili, za menší, za jiný, za byt, kde na ní z každého roku nebudou útočit vzpomínky.

25.05.2009

Jak to jen říct stručně

Tak jsem si založila blog, v prvních dnech jsem tím byla nadšena, bavilo mě sem psát, jenže času ubývalo a já jen tu a tam pasivně sledovala, jestli to mé cancání někdo čte. Pořád cítím jakýsi přetlak, pořád bych měla co sdělit, ale .....

A teď se mi jen vkrádá do mysli - Když se ti smůla lepí na paty, jen se směj, směj se dál......

18.11.2008

Prezentace Zepter

Kdysi, když ještě firma Zepter tvrdila, že nikdy nebude používat obyčejnou reklamu a své produkty nabízela prostřednictvím svých obchodních zástupců se jí ozvala dávná kamarádka, že by ráda u ní v bytě udělala prezentaci, že má pozvat ještě další dvě dvojice, koupit maso a pak uvidí něco úžasného, něco, co nikdy neviděla, že se naučí vařit levně, rychle a zdravě. Tak jo, pozvala hosty, koupila maso a čekala, co se bude dít. Kamarádka dorazila i s manželem a začala vykládat o super hrncích, nerezových, které jsou nezničitelné a mají celoživotní záruku, vaří perfektně.......
První zádrhel spočíval v tom, že měla doma elektrický sporák, na ten "zeptřice" nebyla zvyklá, tak jen chtěla vědět, jaký stupeň na sporáku je nejmíň.
No, víš, má to stupnici od jedné do šesti, takže jedna je nejmíň.
Jo dobrý, posaďte se, za chvilku budete mít na stole před sebou super večeři.
Tak se posadili, dali si kávičku a čekali. Čekali hodinu, druhou, měli hlad, do kuchyně nesměli, nakonec se tedy hostitelka proplížila nepozorovaně k lednici, nakrájela salám, sýr, chleba, načala další lahev, a popíjeli, dlabali, bavili se a pořád dál čekali. Po další hodině konečně "zeptřice" na stůl předložila kus vysušeného masa, které se nedalo absolutně požívat a omlouvala to tím, že ten elektrický sporák je nějaký divný. Oni to vzali s humorem, namazali si další chleby a bylo jim celkem dobře.
Ne tak "zeptřici", ta chtěla napravit dojem a když nedokázala uvařit pořádné jídlo v těch super hrncích, snažila se jim alespoň prodat báječné skleničky na víno, které se nikdy nedají rozbít. Prý si to mohou zkusit.
Tak jo, vzali první skleničku a hodili ji na zem.... a v tu chvíli se celým pokojem rozlétla spousta střepů, začali se smát... "zeptřice" začínala být celkem zoufalá a omlouvala se, že prý nějaká chybka, dala jim druhou skleničku, následoval další pokus, zase mraky střepů..... to už se nesmáli, to už se chechtali až se za břicha popadali.....
Byl to fakt veselý večer, Zepter jaksi neuspěl vinou své neschopné obchodní zástupkyně, najedli se ze zásob, co ona měla doma, ale za odměnu dostala nerez kleště na špagety.
No co, kde i dneska dostanete něco zadarmo? resp. za dvě kila masa, kus salámu, sýra, vína ........ale i tak ta sranda za to stála.:)

12.11.2008

Čtvrtý byt

Sice si nikdy nepřála bydlet v paneláku, ale na druhé straně se moc těšila, že konečně přijde do super nového bytu, kde nebude muset nic předělávat, přijde do hotového do nového..... byla nadšena, nebudou žádní řemeslníci, žádný bordel, jen se nastěhuje a bude bydlet.
Tak zase přišlo balení a stěhování. Holčičky dala k rodičům a pustila se do toho, bylo to hektické, prostě čím víc se rozmnožovali, tím víc věci se nashromáždilo a tím bylo víc balení.
Rozhodli se, že vzácné věci nebudou svěřovat stěhovákům a odstěhují si je sami. Domluvili se s kamarádem, který vlastnil Avii, že jim s tim pomůže. Naložili auto a hurá do nového. Vyvezli první dvě várky věcí až nahoru do osmého patra, ona je začala rozmisťovat a když se třetí várkou jel on, podařilo se mu výtah přetížit a uvízl s ním ve třetím patře. Začala shánět pomoc, ale v domě celkem ještě nikdo nebydlel, mezitím se kamarád snažil dostat do strojovny výtahu a nahodit pojistku, která vypadla s tím, že tomu rozumí, jenže zámek byl bezpečnostní a jemu se akorát podařilo ho poškodit. Nakonec po dobré hodině se jí podařilo sehnat ve vedlejším domě dobrou duši, která měla klíč od výtahu, jeho vysvobodili, věci na zádech vynesli do osmého patra a vzdali to, byla půlnoc.
Ráno hned volali a snažili se domluvit opravu výtahu. Jenže nic nefungovalo tak, jak předpokládali. Výtaháři sice přišli, ale zjistili, že zámek je poškozený, že se do strojovny nedostanou, takže to předali zámečníkům, kteří přišli až za týden.
Čas je honil, takže další den s dodávkou dojeli znovu na novou adresu, kamarád neměl čas jim pomoci, takže věci jen nanosili do suterenní prádelny, kterou jim ochotný domovník odemknul a oni dva pak na zádech to vynosili těch v podstatě devět pater. Oba dva si hrábli na dno svých sil a přežívali snad jen díky těm bordovým tabletkám, zvaných ibuprofen.
Ale na další den měli objednané oficiální stěhováky, kterým tu úžasnou novinu oznámili, že prostě budou stěhovat do osmého patra po schodech. Ti ale měli radost! :) Pro jistotu přijely rovnou dvě posádky - 6 namakaných chlapů.
On byl u auta dole a ona nahoře vítala zpocené stěhováky vodou a dirigovala je, kam mají věci uložit.
Zvládli to, bylo nastěhováno.
Ona celou noc zařizovala dětský pokoj, další den se měly vrátit holčičky, musela, nic nebylo víc důležité.
Postupně vybalovala další věci, a taky zjišťovala, že ten byt má přece jen nějaké nedokonalosti. Sice jsou dva dětské pokoje, ale aby se dostala z jednoho do druhého, musí obejít půl bytu, to se jí nezdálo. Takže v tom panelu vysekali mezi pokoji dveře. Nebylo to jednoduché, museli se řezat dráty zpevňující panel, nebylo kam dávat suť, nebylo to jaksi oficiálně, nakonec suť roznášeli postupně v igelitkách do popelnic po celém sídlišti, ale holčičky měly dva průchozí pokoje, v jednom hernu, v druhém ložnici.
Taky původní paneláková linka jim nevyhovovala, nastěhovali si tu svojí, tu stávající dali do chodby proti koupelně a používali ji na úschovu všech věcí potřebných k hygieně a taky dřez nechali připojit jako druhé umyvadlo. No co, bylo jich hodně, a když měli dvě WC, proč by neměli mít i dvě umyvadla, ne.
A pak se instalovala ta jejich kuchyňská linka, sice se bohužel nedala dát do rohu, jak by se jí to líbilo, jenže skříňky byly jednotlivé, nechaly se poskládat dle potřeby.
Na linku přišla dlažba, stěny se taky obložily dlažbou, strhali se tapety, vyštukovalo se, vybílilo......
A ona si jednou tak sedla a uvědomila si, že vlastně ten nový byt nechtěla vůbec předělávat, že byla nadšena, že je hotový a už v tom zase jede......

06.11.2008

Třetí byt

Prohlédli si byt, byl celkem v katastrofálním stavu, ale byl velký a věděli, že si ho dokáží přetvořit k obrazu svému.
V každém pokoji stála jedna obyčejná kamna na uhlí, v koupelně byl jen lázeňský válec a oprýskaná vana.
Nezalekli se toho, vyřídili si povolení na instalaci plynových kamen, výměnu starých dveří za nové a pustili se do toho.
V podstatě to bylo všechno na tatínkovi, ona se jen taktak valila.
Stačila se jen s tatínkem domluvit na plánech a už hurá do porodnice pro toho vytouženého kluka.
Nikdo nevěřil tomu, že by se to tatínkovi mohlo za týden podařit, ale všichni se spletli, během týdne dokázal vyměnit všechny dveře, vysekat do zdi na chodbě místo na botník, a domluvit i výměnu topení.
Zrovna když tatínek dozdíval se svým kamarádem dveře do kuchyně, dozvěděl se tu krásnou zprávu, že se narodilo další miminko, jenže to nebyl kluk, ale zase holka, no nic, co se dá dělat, načal lahev a společně s kamarádem to začali zapíjet stylem: jedna cihla, jeden panák na radost i žal. Tak se jim společně podařilo futra zazdít tak parádně nakřivo, že pak museli dveře několikrát různě podřezávat, aby se nechaly vůbec zavřít. No co, byly to památné dveře jeho třetí holčičky.
Ona se vrátila z porodnice, dvě starší holčičky si vzala babička a ona začala balit a připravovat vše na stěhování. Mezitím se starala o miminko a taky jezdila uklízet do nového bytu, aby byl připraven.
Dva dny před stěhováním jim měl instalatér napojit Wawky a druhý den malíř vymalovat. Jenže instalatér se jaksi zapomněl v hospodě a nepřišel, zato malíř dorazil v termínu a celý byt vymaloval.
Odpoledne oba přijeli i s miminkem a byt se snažili společnými silami uklidit po malíři. Skončili v 11. hodin v noci a jeli naposledy přespat do starého bytu.
Brzy ráno přišel instalatér, vysekal díry, protáhl potrubí a zapojil Wawky.
Takže když přijeli se stěhovacím vozem v bytě je čekala v každé místnosti hromádka suti.
No nic, nastěhovali se a pokračovali v dalších úpravách. Především ten největší pokoj, který by měl být jako obývák, přenechali holčičkám a do toho nejmenšího dali televizi a sedačku, ale stejně většinu času trávili v kuchyni. Na televizi se vlastně tenkrát nedalo moc koukat a oni měli spoustu přátel, kteří k nim chodili a seděli v kuchyni u pořádného stolu a hráli společně karty, kostky, nebo jen Člověče nezlob se a bavili se. Sami nikam chodit nemohli, neměli hlídání pro holčičky, ale byli přátelští, pohostinní a byla u nich vždycky sranda a vždycky byli přáteli vyhledáváni.
Starou kuchyňskou linku odvezli na chalupu a navrhli si novou, u truhláře si nechali nařezat desky a pak je v bytě montovali dohromady, natírali, stavěli.......
Všichni jim říkali, že jsou cvoci, že tohle můžou dělat za provozu domácnosti se třemi malými dětmi. Ano, bylo to hektické, ale výsledek stál za to. Ona měla kuchyňkou linku svých snů, rohovou, přesně tak jak chtěla. Na kuchyni jí prostě záleželo, tam se odbýval jejich společenský život.
Potom začali předělávat koupelnu, která byla původně společná se záchodem, to se jim nelíbilo, záchod umístíli do bývalé spíže a v koupelně zabudovali novou vanu, udělali různé poličky a pak si pozvali kamaráda, aby koupelnu obložil. To bylo dost náročné, protože kamarád měl v té době nějaké starosti se svou partnerkou a tak pracoval dost nepravidelným způsobem.
Třeba přišel ráno, ona před tím vyklidila koupelnu, on si rozdělal maltu, nalepil pár obkládaček a padla na něj deprese, nebyl k utišení, odešel.
Ona všechno uklidila, aby mohla vyprat pravidelný příděl plen od dvou dětí, děti vykoupat...... Prádlo měla rozvěšené po celém bytě.
A druhý den se vše opakovalo.
Trvalo to skoro tři týdny takovýmto tempem a pak se tatínek spravedlivě naštval a kamaráda poslal kamsi a poslední úpravy dodělal radši sám.
Poté ještě tvořili různé půdičky, protože byt měl vysoké stropy, škoda je nevyužít. Taky vyměnili lino v bytě, proběhla změna elektrického napětí ze 120 na 220 a když už konečně bydleli a byt byl krásný a útulný, přišla jobovka.
V ulici byla zřízena tramvajová trať a tramvajky zvonily a hlučely, že se v bytě nedalo mluvit, otevřít okno a při každém průjezdu tramvaje jim zvonily skleničky, bylo to na zbláznění.
A pak přišel úřad, udělal měření a nabídl jim, že z právě z důvodu nadměrné hlučnosti mají nárok na jiný byt.
Moc se jim nechtělo, byt je stál dost námahy i peněz, měli tu přátele,ale věděli, že změna prostředí prospěje především holčičkám.
Byl jim nabídnut byt na tom nejhorším sídlišti ve velkoměstě, ani se na něj nešli podívat a odmítli. Druhý byt byl o jednu místnost menší a taky ve špatném prostředí, odmítli znovu. A pak je upozornili, že pokud odmítnou i ten třetí, úřad s nimi končí a další byt jim nepřidělí.
Znovu začala korespondenční válka s úřady, s institucemi, ona si pak opatřila od paní doktorky potvrzení, že jejich prostřední dcera je tak moc nemocná, že musí mít samostatný pokoj a bojovali zase dál.
A znovu se podařilo, dostali byt 4+1 na novém sídlišti v krásném prostředí.
A znovu začalo balení, stěhování.....
A znovu vlastně další kapitola.

31.10.2008

Druhý byt

Podařilo se jim přestěhovat do nového bytu, nebylo to bez obětí, tatínek se vzdal své vysněné práce a šel dělat řidiče k bytovému podniku, aby ten byt vůbec získali a taky topiče, aby si přilepšil finančně a ona, sice na mateřské s miminkem, šla dělat domovnici v tom domě a k tomu si přibrala i dva další, aby si polepšila finančně.....
Byt byl sice nic moc, zase ho museli předělávat, ale hlavně byl ve vile se zahradou, která jim vlastně vynahrazovala další pokoj.
Hned tam holčičce udělali pískoviště, pověsili houpačku a taky začali tu zanedbanou zahradu dávat dohromady. Posekali trávu, zřídili záhony, pěstovali si pro sebe zeleninu, jahůdky pro holčičku..., kytičky pro potěšení, bavilo je to.
Ostatní nájemníci na ně koukali jako na zjevení, ale byli rádi, že se někdo stará.
A oni si to užívali, no koneckonců, komu se podaří uprostřed velkoměsta dělat večer táboráky, opékat buřty, hrát na kytaru a zpívat bez toho, aby je někdo okřikoval.
Byt se jim podařilo dát krásně dohromady, dokonce tam mohli mít všechny své věci, už nemuseli sezonní oblečení odvážet k rodičům, a stále vylepšovali.
Tatínek se vrátil ke své zálibě z dětství a začal znovu chovat akvarijní rybky, ji to taky chytlo a zanedlouho byl byt plný akvárii. Taky si pořídili vodní želvičky a ona je chodila přes den "venčit" do bazénku na zahradě.
Holčička prospívala, byla čím dál tím krásnější a šikovnější a taky samostatnější. A tak se rozhodli ji pořídit sourozence, sice se to nepodařilo přesně podle jejich časového plánu, ona musela mezitím nastoupit do práce, holčička byla ve školce, ale zanedlouho už doma výskala další holčička. Ta starší ji dělala chůvičku a život šel dál krásnými cestami. Když druhá holčička sfoukla první svíčku na nrozeninovém dortě a na cestě byl další přírůstek do rodiny, začala stonat, začala se dusit, měla velké zdravotní problémy. Pak jim doktor řekl, že holčička má astma a že to bude asi z toho prostředí, ve kterém bydlí, že tam bude něco špatně. A holčička musela brát léky, ale nic nepomáhalo.
To už jim byteček začínal být malý, vlastně netušili, kam by se mohla vejít třetí dětská postýlka, tak začali shánět větší byt.
Zase psali na všechny možné úřady, zase se odvolávali, zase... zase.....
Pak ona jednou otevřela skříňku s dětskými věcmi a ony byly mokré, nechápala, jak je to možné, vyndala obsah celé skříňky a byla v šoku, po zadní stěně té skříňky stékala voda. Sebrala všechnu svoji sílu, vztek ji pomohl a skříňku odsunula od zdi a přišel další šok, zeď byla celá černá od plísně.
V tu chvíli konečně pochopila, z čeho má druhá holčička ty své problémy.
Přišel tatínek a společně odtáhli veškerý nábytek ode zdi, aby mohla větrat. Samozřejmě tím se ještě zmenšil jejich obývací prostor.
Ale taky je to dostatečně nabudilo, aby byli bojovnější a nenechali se odbýt, aby ten větší byt a hlavně lepší získali.
Bylo to sice velice náročné, ale pár dní před tím, než ji sanitka odvezla do porodnice už měli dekret.
Ale to už je zase další kapitola.



31.10.2008

První byt

Bydlela na ubytovně, zamilovala se, vdala se, otěhotněla a neměla kam jít, neměla dál kde bydlet, věděla, že jakmile nastoupí na mateřskou, musí ubytovnu opustit, hledali jakékoliv bydlení, nikde je nechtěli, všude se zalekli jejího břicha. Neměli nárok na byt, nemohli sehnat žádný podnájem a ona věděla, že musí zůstat ve městě, protože zde studuje......
Miminko se mělo narodit o prázdninách, dobrý čas.
Žádné bydlení nesehnali, tak se odstěhovala zpátky k rodičům, bylo ji moc smutno, stýskalo se jí po něm, on musel zůstat ve městě, pracoval tu a taky bydlel u rodičů.
Vídala ho jen o víkendech, když za ní přijel, nemohla se ho nabažit a pak celý další týden probrečela, brečela mu do telefonu, brečela si do polívky, brečela si do polštáře....
Máma jí říkala, holka neblbni, u nás můžeš vždy být, i s ním, i s dítětem, vždy jsi byla veselá holka a teď jsi jen hromádka nervů, koukej se sebrat, nebo budeš mít smutné a nervozní dítě..... to zabralo, snažila se vzpamatovat, snažila se myslet pozitivně...
Na víkend tentokrát jela ona za ním, do města. On byl vedoucím cukrárny, tak s ním dva dny prodávala, udělali pistaciovou zmrzlinu, kterou ona nikdy neměla ráda, ale najednou ji moc chutnala, jedla ji celý den, bylo jí tak krásně....
Ale pak se stejně musela vrátit, na nádraží si koupila třešně, sice je měli doma na stromě, ale máma jí je zakázala jíst, že jsou od silnice samé olovo, no a ona si je koupila teď u stánku a tak neumyté je cestou snědla, moc jí chutnaly.
Druhý den ji bylo nějak těžko, nikomu nic neříkala a ještě dovezla mámu a švagrovou na chatu a celý den trhaly borůvky.
Bylo jí čím dál tím hůř, myslela si, že je to z té zmrzliny, nebo z třešní, ale bylo to jinak......
Když konečně pochopila, sbalila se a zavolala si sanitku. Ještě na odchodu uklidňovala svoje rozechvělé rodiče, že je vše v pořádku....
Porodila..... byla šťastná, na zlé zapomněla, nevnímala bolest.....
Vrátila se k rodičům, miminko bylo nádherné, užívala si to, nestíhala myslet na starosti, na bydlení...... nic neřešila, jen se starala o ten svůj poklad.
Tatínek přijel, snad by ji samou láskou snědl..... krásné chvíle.
Ale čekala realita, kde bude bydlet? Čas se nachyluje.... prázdniny skončí, a co dál?
Tatínek ve městě dál hledal byt pro svou milovanou rodinku, dával inzeráty, odpovídal na nabídky, rozhazoval sítě..... a pořád nic.
Nakonec za ním přišel člověk z baráku, kde byla cukrárna s tím, že tam nahoře, na pavlači je volný byt, už tam dlouho nikdo nebydlí. Tak si podal na úřad žádost a mezitím ten byt začal dávat dohromady - podlahy, malování, voda, elektřina......
Moc se snažil a tak jí koncem prázdnin na její narozeniny přivezl klíč od nového bytu. Byla dojatá, byla užaslá.... byla šťastná....
Sbalila sebe a miminko a jela do města.
Přivítal ji čistý byt, malinký 15 m2, kde byla jen postel a postýlka. Nevadilo ji to, hlavně, že budou spolu.
Začali budovat kuchyň a než bylo hotovo, měla v jedné krabici potraviny a v druhé nádobí, stačilo to.
Pak si nastěhovali nábytek, pračku, dostavěli kuchyň, sehnali stůl a 3 židle, víc se jich tam nevešlo, ale žili, bydleli....
Ani celá její výbava se tam nevešla, ani celý komplet nábytku se tam nevešel, zatím měli zbytek uskladněný u rodičů, nevadilo jim to.....
No a ta postel byla taky jen jedna, žádné letiště......prostě jedno lůžko.... říkala si, že by to přála všem rozhádaným dvojícím..... tam se prostě nedalo se odtahovat....
Bydleli tam necelý rok a madam domovní důvěrnice je naprášila na úřad, že tam bydlí načerno, byť oni normálně platili elektřinu, plyn, dokonce i ten nájem posílali, ale ten jim zase vraceli.
Přišlo jednání na úřadě, byli napadáni, byli odsuzováni, nic nepomáhal argument, že ten byt byl 5 let volný, oni ho dali do pořádku, oni chtějí platit nájem, to úředníky nezajímalo.
Chtěli je vystěhovat, říkali, že na žádný dekret nemají nárok a jestli nemají kam jít, dítě jim dají do dětského domova, věci do skladu a oni ať si spí třeba pod mostem, to nikoho nezajímalo.
Proti každému rozhodnutí se odvolávali, psali stížnosti kam se dalo, snažili se získat čas.....
Nakonec jejich úsilí přineslo výsledky, přišlo jim exekuční rozhodnutí, že je vystěhují, ale oni týden před tím sehnali služební byt a okamžitě se přestěhovali.
Ale to už je jiná kapitola.

30.10.2008

Nová práce, nový šéf

Byl květen a ona začínala znovu, změnila bydliště, změnila práci. Její nový šéf říkal, že ji přivezli do města společně s prvomájovými mávátky. Smála se tomu.
Už neseděla v kanceláři se svou nejlepší kamarádkou, měla proti sobě šéfa, vedoucího, starého pána a vedle v kanceláři měla šéfa dalšího, mladšího, tak trochu divného, kterého se bála.
S tím starým si okamžitě porozumněla, byl tak trochu jako druhý táta, takový hodný cholerik. Ne, to není protimluv! Na ni byl vždycky hodný, chápající, měl ji rád, pomáhal ji, na ostatní osazenstvo dokázal být pěkný pes. Měla vlastně holka kliku. Zpočátku byla rozpačitá, v té nové práci neměla co dělat, pro ni strašný neuvěřitelný nezvyk. Koukala jak se dámy ráno scházejí, dávají si kafíčko a dvě hodiny řeší, co dělaly minulý den, pak se pomalu vytrácejí po nákupech, na oběd, a znovu další kávička, další povídání...... tohle tedy fakt neznala. Nudila se, byla šťastná, když ji někdo přinesl nějakou práci, okamžitě ji udělala a divila se, proč se všichni diví, že ona pracuje, že pracuje tak rychle..... to tam nikdo nedělal.
Tam vlastně nikdo nepracoval, jen tak nějak zabíjel čas a dělal jako, že pracuje...
Se starým šéfíkem si rozumněla čím dál tím víc, začala studovat a on ji pomáhal, on ji hlídal, musela mu předkládat studijní průkaz a on komentoval její výsledky, jakmile tam byla horší známka než dvojka, už jančil, už ji sháněl doučování.
Líbilo se jí nechat se takhle od něj hýčkat a on na ni zase oceňoval, že ctí zásadu: nejdřív práce, potom zábava a díky tomu byl potom ochoten jí lecacos odpustit, dopřát.
Tak ji třeba takhle dopoledne povídá, hele je léto, nikdo tu není, nemáš se co učit, už jsi byla tenhle týden na Václaváku? Nebyla? Tak padej, jdi se projít......
Postupem času poznala celou jeho rodinu, navštěvovali se i v soukromí. Věděla, že takového šéfa nikdy neměla a už asi nikdy mít nebude. Byli tak sehraní, stačil pohled, ani nemuseli mluvit a hned věděli, jak se kdo z nich cítí, jestli má nějaké trable, jestli je šťastný.
Často přicházela ráno do práce a šéfík lítal mezi kancelářemi a všechny prudil, na všechny řval, všichni z něj byli naštvaní, ona vstoupila, koukla na něj a povídá: tak copak je? zase jsme se špatně vyspinkali? tak kdopak nás rozčílil? mamča nebo synáček se snachou?
V tu chvíli se mu ústa roztáhla od ucha k uchu a začal se smát a bylo po bouřce.
Byl to báječný člověk, no možná jednu chybku měl. Udělal si řidičák v dost pozdním věku a to řízení mu fakt nešlo. Slýchala o něm různé historky od kolegů, ale nevěřila jim.
Jenže pak se jednou domluvili, že pojedou společně za jejími rodiči, i s jeho manželkou, mimochodem moc bezvadnou paní.
Tak jo, cesta tam proběhla jakžtakž v pořádku, i když ona chvílemi nechápala, proč brzdí, když by měl přidat plyn a proč přidává plyn, když by měl ubrat.
Zpáteční cesta večer potmě byla podstatně horší, nějak se špatně zařadil do pruhů na silnici a najednou se začal rozčilovat, do p......, proč na mně všichni blikaj? proč na mně troubí, vždyť jedu pomalu...... No víte šéfe, možná to bude tím, že jedete v protisměru......
Dneska už úsměvná historka, tenkrát skoro horor. Byla šťastná, že dojeli ve zdraví domů. Nicméně, je to divné, ale on nikdy neměl žádnou havárii s autem. Asi ten pánbíček prostě hodným lidem přeje.
Pracovala s ním moc ráda, odcházela nerada, ale musela, čekaly ji mateřské povinnosti, ale i tak se dál navštěvovali, on fandil jejímu šťastnému manželství, miloval její děti, ona s ním zase prožívala rozvod jeho syna, boj o vnouče, ale pak i další lepší manželství, další vnouče.
Bylo to tak zvláštní, dělilo je od sebe tolik let, tolik životních zkušeností, tolik odlišných názorů, ale přitom se od sebe vlastně neoddělili nikdy.

30.10.2008

Změna

Konečně to dokázala, konečně dokázala přervat kořeny a odejít, odejít z rodiny, odejít z vesnice do velkoměsta.
První rok bydlela v podnájmu u své příbuzné, ale tam najednou vadila, tetka si našla přítele, ona ustoupila a odstěhovala se.
Začala bydlet na podnikové ubytovně, zpočátku byla docela v šoku, nebyla zvyklá na takovou ztrátu soukromí, pomalu si zvykala.
Po 14ti dnech odjela na víkend domů, musela se postarat o zvířata a květiny, rodičům se podařilo vycestovat do západní ciziny.
V neděli večer se vrátila a zírá, na její posteli spinká jakási kráska, nechtěla ji budit, nechala ji být, řikala si, ráno moudřejší večera, uvidíme.
Ráno kráska dál spala, ona odešla do práce.
Když se vrátila odpoledne domů, kráska pro ni měla nachystanou večeři a přivítala ji krásným moravským olomouckým přízvukem.....
Byla tak bezprostřední, nedalo se odmítnout, musely se spřátelit, povídaly si, povídaly si tak, jako by se znaly dlouhá léta......
Pak se rozhodly, že tu večeri musí společně zapít a tak šly do nejbližší hospody, chtěly být jen spolu, povídat si dál, seznamovat se spolu..... to se jim nepodařilo, okamžitě byly středem pozornosti, dvě osamocené bloncky, jedna malá, jedna velká, obě veselé, rozesmáté, to přece muselo upoutat pozornost mužského osazenstva. Než se pořádně usadily, už před nimi stálo pivo a panáky, odmítaly, bylo jim to nic platné, tak to přijaly, no proč vlastně ne. Za chvíli už u nich u stolu seděli mužští živočichové a snažili se je bavit, poznat, .... získat?
Přistoupily na jejich hru, nechaly se bavit, nechaly se hostit a pak...... pak zdrhly.
Byly mladé, nezávislé, nechtěly se nechat spoutat, a hlavně se nechtěly nechat spoutat na jednu noc............




29.10.2008

Druhý břeh

Jde ulicí plnou stínů, ulicí plnou nenávisti, všichni se mračí, všichni jsou černí, nikdo nemluví, nikdo ji nezdraví.
Klopýtá dál, v ruce má květiny, nabízí je lidem, usmívá se na ně, nikdo je od ní nechce, nikdo se na ni neusmívá.
Pokračuje v cestě, sbírá poslední zbytky sil, nejde se jí lehce, musí odpočívat, to břemeno na zádech je tak těžké, už ho dál nemůže unést..... padá k zemi....
Nikdo ji nepomáhá, překračují ji, nevšímají si ji.
Podaří se jí vstát a znovu jde, přestává vnímat, nic nevidí, nic neslyší, květiny jí padají z rukou....
Myslela, že to bude krásná cesta, krásná poslední cesta..... není
Konečně došla k potoku a skočila, je na druhém břehu.....
Jde dál, o krásnou zelenou trávu si otírá boty plné popela, vidí květiny, stromy, lidi se usmívají, lidi jí vítají...... je tam a je šťastná.....

29.10.2008

Dopravní nehoda,aneb prověření charakteru

Má čerstvý řidičák, řízení ji moc baví, jezdí pokud to jen jde, vlastní auto nemá, ale může si ho půjčit. Všichni chlapi v rodině ji chválí, jaká je dobrá, jaká je dobrá na ženskou, je hrdá, snad i namyšlená.
A je tu prosinec, Mikulášská zábava ve vedlejší vesnici. Je domluvena s partou, že tam pojede, že je tam odveze.
Jde za tátou s prosíkem, aby ji půjčil auto, ten odmítá, je namrznuto, sněží, buď doma, nikam nejezdi.
I máma se přidává, nejezdi, měla bych o tebe strach.
Nedbá toho, jde za bráchou, ten ji auto rád půjčí, na rady a prosby rodičů nedbá, je přece plnoletá, co jim je do toho.
Nakonec máma souhlasí ať jede jen do vedlejší vesnice, ale nikam dál, to ji slibuje.
Odjíždí, cestou nabírá kamarády, přijíždějí na zábavu do vedlejší vesnice. Ale je to tam mrtvé, špatná kapela, žádná sranda, nikoho to tam nebaví. Kamarád, který ji moc přitahuje vypráví o zábavě o pár kilometrů dál a žádá, aby tam s nimi popojela. Má na mysli slib mámě, váhá, ale pak nakonec odolá tlaku ostatních, naloží je do auta a jede. Všichni už jsou trochu upravení, jen ten kamarád, co sedí vedle ni je střízlivý, takový slušňák hodný dobýt každé ženské srdce, snaží se na něj dělat dojem.
Vyjedou za vesnici a najednou v té bílé vánici proti nim vyběhne červené světlo, zastaví a hle policajti. Celá osádka auta se bohatýrsky baví a dál popíjí z lahve.
Ona je celkem v klidu, nepila, nebojí se.
Policajt obejde auto, zkoukne občanku, řidičák a pak ji podá balónek, aby ho nafoukla na test alkoholu v krvi. Směje se tolik, že není schopna foukat, je okamžitě podezřelá. Musí vystoupit do té vánice, dělat dřepy, jít po čáře, vším projde, akorát ten balónek se jí podaří nafouknout až na pátý pokus. Policajti nevěřícně koukají, že je čistý. Ona dál žertuje a žádá je, aby ji ho věnovali na památku, absolutně užaslí souhlasí a dají ji tu trubičku.
Přijedou na místo určení, celou noc se báječně baví, tancují, je jim všem fajn. Opilí kamarádi dál požívají a ona se baví s tím svým, s tím neposkvrněným.
Zábava pomalu končí, musí jet domů. Naloží ty své opilce a vyráží, mezitím ještě přituhlo, a sněží čím dál tím hustěji, jede pomalu, je opatrná, nicméně v jedné prudké zatáčce řízení nezvládne a auto padá do sněhové závěje, je na boku.
Zpanikaří, tohle se stalo před týdnem jejímu kamarádovi, jen tak tak stačili z auta vylézt a auto shořelo. Začne řvát, všichni ven, bude to hořet, ti vzadu ji nevnímají, jsou už jinde, tak se jí podaří s tím svým neposkvrněným ty ostatní vytahat, hází je společně do závějí, vyhánějí je co nejdál od auta, ale má štěstí, nic nehoří, jen je cítit trochu vylitého benzínu. Jde s neposkvrněným do vesnice hledat někoho s traktorem, kdo by je z té šlamastiky vytáhl, mají několik typů, nic nevychází, každý je odmítá.
Vracejí se zpátky, ona je rozpačitá, on ji sice pomáhá, ale ona chce, aby ji třeba vzal za ruku, aby ji objal, nezajímají ji následky té pohromy, chtěla by jen teď momentálně to lidské objetí, tak to má holka smůlu, to nepřišlo.
U jejich havárie zastavuje další auto, vystupují čtyři svalovci, požádá je o pomoc, pro ně to není žádný problém, auto jí postaví na kola na silnici.
Znovu naloží ty své opilce, neposkvrněný nastoupí sám a přijedou na tu první zábavu.
Tam vyhledá svého bratra, majitele auta a žádá ho, aby se šel na to auto podívat, on na ni jen koukne, vidí její rozmazané oči, ty černé stružky od líčidel a je mu to jasné. Jen se zeptá: stalo se někomu něco? Zabila jsi někoho? Ne? Tak na to kašli a jeď domů, já se na to za světla podívám, teď mě neruš, a dál se věnuje své nové přítelkyni.
Odchází, na oči nevidí, sedá za volant, rozveze opilce i neposkvrněného do jejich domovů, nikdo ji dál nenabízí pomoc, nikdo ji nelituje.
Přijíždí domů na dvůr, pořád se jí to mele v hlavě, snaží se vystoupit z toho auta, ale nejde to.
A tu najednou někdo ťuká na okno, její dávno zatracená sousedka, kdysi kamarádka, která byla na zábavě a doslechla se, co se stalo.
Povídá: hele kašli na to, nešlo o život, takže šlo o hovno, vypadni od toho volantu, jedem na policajty, já tě tam dovezu.
Žasne, tak od té tedy pomoc nečekala. Je tak vykolejená, že ustupuje a podvoluje se.
Přijíždějí na stanici, zvoní, dlouho nikdo neotvírá, zvoní dál, čekají půl hodiny, pak konečně přiběhne rozespalá služba, odvedou ji k sepsání protokolu, okamžitě je podezřelá, znovu jí dají fouknout, nenajdou nic, ani nemohou, přece nic nepila.
Dávají ji kázání, vyšetřují.
Nastává sranda, vezmou si od ní občanku a z té vypadne kartička se sloganem. Na světě je mnoho hrozných havárií, ale nejstrašnější je srážka s blbcem.
Policajt kouká, co to znamená, zase sklopí hlavu a kajícně říká, ne to nic, to já jsem ten největší blbec.
Znovu vyšetřují, myslí si, že někoho kryje, že kryje nějakého opilého řidiče, že to bere na sebe, znovu si nechají vše vyprávět, pak asi uvěří.
Koukají na její zaměstnání, žasnou, tak ona dělá u soudu a přitom je tak nezodpovědná.
Dávají ji pokutu, štípnou blok a posílají ji domů.
Kamarádka čeká, dopraví ji domů, cestou ji znovu utěšuje, a ona najednou zírá, že prostě kamarádi, tedy ty nejlepší kamarádi nejsou ti, které za ně považovala, ale někdo jiný, o kom pochybovala, a on, resp.ona ji tak moc pomohla.
Druhý den má problém jet autobusem, bojí se, bojí se každé zatáčky…..je vyděšená.
Přichází do práce a hned přijde největší šéf a okamžitě spustí: holka zlatá, cos to v sobotu vyváděla? Cos to ztropila? Uvědomuješ si, cos vlastně mohla způsobit?
Začíná se probírat a dochází ji, že on to musí přece vědět, má na stole policejní svodky, kde se to dočetl.
Omlouvá se mu, ale proč vlastně jemu?
Je zmatená, má problém nastoupit do jakéhokoliv dopravního prostředku, pořád se bojí a bojí.
Brácha, majitel poškozeného auta to bere celkem s rezervou, táta s ní nemluví, zlobí se na ni.
Teprve po týdnu dostane odvahu a znovu sedne za volant, kupodivu se nebojí, nebojí se sama sebe, nebojí se svého dalšího selhání, bojí se jen těch druhých.
Znovu začíná jezdit, znovu ji to baví.
Překonala svůj strach, zapomněla na tehdejší horké chvíle, pochopila toho najednou tak moc. Došlo ji, kdo je přítel a kdo ne, zahodila plané naděje, začala být realistkou. Je jí dobře a ví jak půjde dál, s kým půjde dál.











22.10.2008

Miminko a lékařská věda

Narodila se jí holčička, byla nádherná, měla vlásky a obrovské modré oči, jako brambory, byla šťastná, byla tak hrdá, lidé v tramvaji zapomínali vystupovat, když ten její poklad viděli.
Holčička sice trochu zlobila, ale jí to nevadilo. byla ráda, že ji má a věděla, že to zlobení k tomu patří, no co je pár probdělých nocí...
Když byl holčičce měsíc, v poradně se paní doktorce nezdály její nožičky, že je divně pokrčuje, že s nimi nějak divně hýbá a hned ji hnala na vyšetření do nemocnice.
Tam holčičku prozkoumali a řekli, že ta její paní doktorka je nějaká divná, že to je přece normální, když dítě brečí, že škube nohama a maminku uklidnili, že je vše v pořádku, dokonce i bumážku jí na to dali. S tou pak šla vítězoslavně k dětské doktorce a byla na ní dost naštvaná, že ji děsí a honí po zbytečných vyšetření. Paní doktorka jen pokývala hlavou a ani to nekomentovala.
Když byly holčičce tři měsíce, šla s ní do nemocnice znovu na preventivní vyšetření kyčelních kloubů, nebála se, byla to přece preventivní prohlídka...... jenže proběhl rentgen a ona čekala zase na tu bumážku, že je vše v pořádku. Začalo jí být divné, že do ordinace už chodí maminky, které přišly až po ní, tak se osmělila a zeptala se zdravotní sestry, proč ji tam nechávají čekat, byla odbyta, že pořadí pacientů si určuje lékař, tak čekala dál další hodiny, a když už tam zůstala skoro sama, byla pozvána dovnitř.
Pak doktor zkoumal rentgen, po očku po ní pokukoval, sestra se tvářila, jako by tam nebyla a ona začínala být nervózní, čekala nějakou špatnou zprávu....
a ta během pár minut přišla: maminko, vaše holčička má oboustranou luxaci kyčelních kloubů, a my vám teď ukážeme, co s ní musíte dělat, tahle ji musíte mít teď pořád v těch postrojích, dávat jí místo třech, pět plen......
Nemohla tomu uvěřit, proboha, vždyť tohle už před dvěmi měsíci říkala ta její dětská doktorka, vždyť jsem tady byla, byla jsem tady u vás odborníků a vy jste mi řekli, že je vše v pořádku, to jako byla obyčejná doktorka ze střediska chytřejší, než vy odborníci?..... Snažila se dobrat pravdy, ale bylo to marné, nevěřili jí, neměla u sebe tu první bumážku, neměla důkaz.....
Byla úplně vyřízená, nechápala.....
Neměli na ní dál čas, dali ji instrukce a vypoklonkovali ji z ordinace.
Nebyla schopna ani nastoupit to tramvaje, radši šla tu hodinu domů pěšky. Holčička byla unavena a tak i v těch postrojích nakonec usnula.
Tři další měsíce jí poutala, tři další měsíce ji litovala, ale neustoupila, říkala, holčičko moje milovaná, prostě musíš, je to pro tvé dobro.
Holčička se naučila v těch kšírech lézt a možná to svoje omezení brala lépe než její maminka.
Holčičce bylo 6 měsíců, byla objednaná na další kontrolu do nemocnice, doufala, že se to zlepšilo, že to pomohlo, .... jak hluboce se mýlila.... zase proběhl rentgen a už když potom vstupovala do ordinace tušila další komplikace, viděla rozpačité tváře doktora a sestry.... a začínalo jí to být jasné...
Tak maminko, postižení vašeho dítěte je větší než jsme předpokládali, ty kšíry ji nepomohou, musíme přistoupit k další léčbě, vaše dítě musíme upoutat do strojku a doufat, že se to tím spraví, pojďte se podívat jak s tím budete manipulovat....
Ubohou holčičku, která se zatím smála a byla šťastná, že už umí lézt, že už se dokonce snaží postavit na nohy, teď nacpali do jakéhosi lehátka, přikurtovali celé tělo, nožičky, už ji na pohyb zbývaly jen ručičky.... bylo to tak strašné, snažila se nebrečet, tak moc se snažila, ale nešlo to, nešlo.....
Odešla a zase nechtěla nikoho vidět, nebyla schopna použít tramvaj, šla pěšky a cestou se snažila uklidňovat holčičku, aby neplakala, byť ona sama přes slzy na cestu neviděla.....
Už nebyla hrdá a šťastná matka, už z ní zbyl jen uzlíček nervů a říkala si, proboha proč????
Přišla noc a holčička pořád protestovala, pořád plakala, že nemá možnost pohybu, ona taky plakala a nemohla spát..... a najednou klid, takový nezvyklý klid.... holčička usnula, ona si konečně taky zdřímla, jenže během půl hodiny se probudila a šla holčičku zkontrolovat a vidí, že holčička bojuje se svým osudem, že se nevzdává, že jí chybí pohyb a z toho strojku se dokonale vykroutila.
Maminka nevěděla, co má dělat, ale nakonec to tak nechala a čekala na ráno.
Pak holčičku znovu nandala do strojku, jenže ta použila svůj osvědčený trik a hurá z toho svěráku.....
Věděla, že to není dobře, že se holčička musí léčit, že nesmí dát na její slzy, naložila ji a znovu odvezla do nemocnice.
Tam nechápavě koukali, jak je to možné, že to se nikdy nestalo....
A navrhli řešení, prostě se musí holčička ukšírovat ještě víc, aby se nemohla vyvléct. Tak musela holčičce navléct ponožky, na to tkalouny a ty přivázat, aby byla holčička dokonala fixovaná.
Udělala to, bolelo ji to, bolelo to holčičku, ale řekla si, že vydrží.
Další týden ji holčička nedopřála chvilku klidu, pořád plakala, pořád protestovala, chvílemi už si říkala, že to nevydrží, ale nakonec nepovolila a svoji milovanou holčičku neosvobodila.
Dál ubíhal čas, děti věku její holčičky už dávno pobíhaly po hřišti, ale ona nemohla, chodila dál na kontroly, dál byla pečlivá, dál byla smutná, ale snažila se to nedat najevo. Holčička si zvykala, a ona hledala jiné podněty, které by ji zaměstnaly, když nemůže chodit....
Mezitím taky podala stížnost na doktory z té nemocnice, že nerozpoznaly problém její holčičky, když ho poznala dětská doktorka, předložila důkazy, bylo jí to nic platné, přece lékař nepoloží svého kolegu.
Dál se snažila těšit z pokroků své milované holčičky, dál ji povzbuzovala..., někdy to bylo dost těžké....
A čas dál plynul...... teprve když byly holčičce dva roky, mohla ji osvobodit, vypadalo, že je to v pořádku,.....
Byla zase šťastná, byla tak šťastná, že se její holčička může postavit na nohy, a té šibalce šikovné to netrvalo ani celý den a najednou běhala, najednou ji bylo všude plno, najednou si to musela vynahradit....
Sice začala chodit o rok později, ale chodí, nemá žádná omezení, vyplatilo se to....
A mamka už nechce vzpomínat na ty ošklivé chvíle, na to, jak ji doktoři ublížili, jak ublížili její holčičce

14.10.2008

Známe se?

Vešla ženština, úsměv na tváři jí svítí, náruč se jí rozevírá a halasně zdraví: ahooooooj, no konečně jsem tě našla, jak se máš?
Nahodím profesionální úsměv a taky zdravím.....a hlavně přemýšlím... sakra, kdo to je?
A ona vytahuje z igelitky vychlazené šampaňské a dál hlaholí: no nečum, skleničky vyndavej!, to musíme oslavit!
Nezmůžu se na slovo a poslechnu, připravím skleničky, bouchne zátka, je nalito, upíjíme a já poslouchám její proud řeči, ve kterém se ztrácím, nerozumím....
Paměť mi asi vynechává, neznám ji.....
Nedá mi možnost se nadechnout, něco říct..... pořád jen mluví a mluví, o všem možném, asi mě zná, ptá se na děti, na rodiče.... Sakra, tak to bude asi fakt stará známá.... vyčítám si svoji zapomětlivost, je mi trapně.
Ale ona to nevidí a dál povídá a povídá, vzpomíná na mé vylomeniny, u všeho byla, všechno viděla, zná mně dokonale..... a já pořád tápu.
Večer plyne v jejím monologu, už se ani nesnažím jí do něj vstoupit a dál žasnu, co o mně ví...... věci, které jsem si snad ani nedokázala připustit, a ona je zná, dokonale, absolutně dokonale popisuje moje duševní rozpoložení..... jsem z toho mimo...
Snažím se nějak vzchopit, zvládnout tu nenadálou situaci, ale nedaří se, nedaří...
Lahev je prázdná, načíná se další.....
Proboha, vždyť já vlastně ty bublinky nemám ráda, ale statečně s ní držím krok...
A zase a zase to samé, dozvídám se další podrobnosti svého života.....
A znovu dno lahve a znovu další z igelitky vytažená a přitom vychlazená.....
Dostávám hlad a aniž cokoliv řeknu, na stole se objeví lahůdky, přesně ty co mám tak ráda, na kterých ujíždím.....
Děkuji a dávám si do trumpety a do žaludku, jsem spokojená, jsem uvolněná, chutná mi to všechno, i to jídlo, i ty bublinky..... přestávám se kontrolovat, začínám plácat nesmysly, bez příčiny se směju..... jí se to líbí a dál mě povzbuzuje k pití .... poslouchám ji......
Už snad ani nevím, jak se jmenuji, ale je mi dobře, tak dobře, jak mi dlouho nebylo.....
Najednou se mi podařilo zaostřit zrak a zírám na to, co pořád tak schovávala za zády.....ano, vidím dobře...... je to kosa.......

13.10.2008

Přepadení

Jednoho březnového odpoledne se rozrazily dveře malého obchůdku na omšelém pražském sídlišti a dovnitř vpadlo pět zakuklených osob a ta největší kukla začala řvát: dej prachy, dej peněženku...
Stála za půltem a jen zírala co se to děje a nevěřila vlastním očím, oni ji snad přepadli.... Nějak se jí to nezdálo, proboha, vždyť jsou tři hodiny odpoledne, co ode mně vlastně chtějí...... A už se dvě kukly pasují za půlt, už jsou na dotyk a vyhrožují, vždyť oni narušují její osobní prostor, to nemá ráda a tak se snaží je umravnit a žene je před půlt, kupodivu poslechnou a tu znovu slyší: dej peníze, dej peněženku...., vzhlédne a vidí, že ta největší kukla má v ruce cosi jako pistoli a ta druhá cosi jako paralyzér..., dál nechápe.....
Jednou rukou sice sahá k pokladně po slzném plynu, ale její ústa říkají: na co si to tu hrajete, co to na mně zkoušíte?
Úplně zapomněla na své neustále proklamace, že pokud by ji někdo přepadl, aby si zachránila vlastni život, radši vydá peníze, nebude se bránit, ustoupí, dá zloději, co bude chtít......
Ztratila snad pud sebezáchovy?
Ne, jen tu situaci vyhodnodila jinak, do obličeje jim díky maskám samozřejmě neviděla, jen podle postav tušila nějaké puberťáky, co se prostě koukli na akční film, či si zahráli na počítači bojovou hru a teď to jdou vyzkoušet.... prostě jen zkusit, zda to vyjde...
Její ústa dál říkají: co to na mně zkoušíte, na co si hrajete, jestli něco chcete, pěkně za půlt a povídejte...
A hlavou jí probíhá.... ne, to není pravda, je to jen pokus, pokus nějakých mláďat, ani se zatím nezačala bát, pořád asi čeká, že oni ty kukly sundají a začnou se smát, jak ji doběhli, jaký je to úžasný žert, jak jsou dobří...
Ale i tak vidí hlaveň zbraně, jejich postoje, přemítá, jestli si k ní třeba chodí kupovat zmrzliny, colu, lízátka..... neví......
A pak do ní vjede vztek a zařve: seberte se a vypadněte.....
Neví, co bude dál, ale kupodivu se nebojí....
A najednou, jako když do vrabců střelí, začínají utíkat, cestou přes dvůr sundavají kukly, běží za nimi, ale jsou maskováni keři, nevidí jim do tváře....
Vrátí se do obchodu a začne se klepat, přemýšlí, co se vlastně stalo, co se vlastně mohlo stát..... není schopna nic dělat, tak si natočí dvojku vína, vypije ho, pomůže jí to.
Přijede dodavatel se zbožím, nic mu neřekne, složí zboží a dál přemýšlí, teprve potom zavolá tomu svému a vše mu řekne, dostane vynadáno, že měla hlavně volat policii, říká proč, vždyť se mi nic nestalo, je přesvědčována, že můžou přijít znovu, nebo to zkusit jinde a s úspěchem....
Vyčkává dál, pak přijde zákazník - známý policajt, řekne mu, co se stalo a znovu se dozví, že udělala chybu, že měla zavolat policii. Přesvědčí ji, a tak s dvouhodinovým odstupem volá 158, a myslí si, že tím to skončilo. Mýlí se, naopak tím to začalo, musí zavřít krám, protože následují policejní manévry, městská policie, kriminálka, výslech, otisky prstů, odvoz, tedy její odvoz na policejní stanici, výslech do protokolu....
A jí hloupoučké se pořád v hlavě honí, že přišla o kšeft, pak ten výslech.... a hlavně neustálá varování, že to podcenila, že i když si myslí, že to byli třeba puberťáci i ti do ní mohli vrazit nůž.
Skončilo sepisování protokolu, tam se vezla policejním autem, zpátky musí MHD, prý už nemá otvírat, bude půl osmé, jenže ona má prodejní dobu do devíti a ani nestačila dát na dveře ceduli, že má zavřeno, myslí na své zákazníky, vrací se do obchodu, otevírá a tu směnu si odslouží. Snaží se nemyslet. Schovala peníze, v kase má jen pár drobných.... není ji dobře, ale vydrží.
Je tma, bojí se každého nového zákazníka, každého nového neznámého zákazníka, klepe se, ale i tak vydrží.
Konečná, zavíračka, ....uklidí, peníze schová do bot a jde domů, pořád se rozhlíží, zda na ní někde nečekají, ne, je to dobré.... došla v pořádku domů, nemůže jíst, nemůže spát.... pořád se jí to honí v hlavě, nemůže zapomenout....

13.10.2008

Přepadení - dozvuky

Druhý den po probdělé noci jde znovu do práce a vidí, že před obchodem postává jakýsi člověk s velkým batohem na zádech, přemýšlí, mám utéct... nebo jít dál....ustojí to a pokračuje v chůzi a ještě před tím než dá klíč do zámku se na toho člověka otočí a zeptá se, co chce.
V odpověď uslyší: jé, dobrý den, tak vy jste ta statečná paní?
Já a statečná? jak jste na to přišel?
Vy jste včera vyhnala z vaší prodejny hordu ozbrojených lupičů.
Ale, to se asi nějak pletete, tak to nebylo, a vlastně jak jste na to přišel, kdo jste?
Před očima ji přistála průkazka fotografa Blesku a do uší jí zněla další chvála na její statečnost a prosba o rozhovor.
Podívejte se, já Blesk neuznávám, nečtu, je to sprostý bulvár, nechci s ním být spojována......
Následuje další hodina vyjednávání s fotografem, s redaktorem kriminální rubriky Blesku, ona pořád odmítá, nechce se takto prezentovat, přemlouvají ji....
Ptá se znovu, jak ji objevili, a dozví se, že z oficiálních stránek ministerstva vnitra, z linky 158, neváhá a vyhledá si tu zprávu a v tu chvíli ji to docvakne, ano, po tom, co zde uvedla mluvčí policie už se nediví, bylo to tak dramaticky popsáno,že po jejím případě Blesk okamžitě skočil. Denně volají na tuto linku stovky lidí a zveřejňováno je jen těch pár vybraných, těch nejlepších.....
Ještě chvilku váhá a pak si řekne, no co, reklama zadarmo, proč koneckonců ne, a že je v Blesku, no co, vždyť to každý čte.....kšeft zvítězil nad předsudky....
Přijde další smlouvání... fotograf chce její foto, ona nechce, navrhuje nafotit jen vývěsní štít, to zas nechce on.... přijde kompromis - bude štít i ona, už nemá sílu vzdorovat, souhlasí.
On říká: tak já vás nafotím jak chcete, zepředu, nebo zezadu
Ona na to: to máte asi smůlu, já vypadám blbě zepředu i zezadu
On: směje se, to není pravda
Kompromis: nafotí ji ze strany
Fotky jí ukáže, ona už docela zblblá souhlasí.
Mezitím s reportérem dají dohromady článek, který má vyjít následující den. Vymůže si jeho schválení, na to nejsou zvyklí, ale nakonec souhlasí. Článek jí nejdříve pošlou mejlem, ona udělá úpravy a oni je odsouhlasí.
Další den vychází na třetí stránce Blesku reportáž o statečné ženě, která se ubránila pěti maskovaným zločincům.
Ona si Blesk samozřejmě koupit nejde, ale reportáž si přečte nejdřív na netu a potom jí jsou stejně noviny doneseny. Má celkem radost, fotka dopadla dobře, pan fotograf byl fakt třída, udělal maximum z možného. Ve finále si dělá srandu, sakra a já myslela, že budu na první stránce a tu mi zase vyžrala Bartošová....
Posílá jim mejl a děkuje, ale taky celkem lituje, že se do toho dala, protože je jí celkem nepříjemná pozornost zákazníků, kteří to četli a dál se na přepadení vyptávají, nechce už o tom mluvit..... pořád se bojí......čeká, kdy přijde odveta a přemýšlí, jestli ta reklama zadarmo nebude nakonec moc drahá......

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se