09.03.2013

Edit Piaf - texty písní

Non,Je ne regrette rien
Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré
co mi udělali
I to zlé,
Všechno mi je jedno!

Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Ničeho nelituji!

Je zaplaceno, zameteno, zapomenuto
Kašlu na minulost
Svými vzpomínkami
Jsem podpálila oheň
Moje bolesti, moje potěšení
Už je víc nepotřebuji
Zametla jsem s láskami
S jejich tremoly
Zametla jsem navždy
Začínám od nuly

Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré
co mi udělali
I to zlé,
Všechno mi je jedno!

Ne! Vůbec ničeho!
Ne! Nelituji ničeho!
Protože můj život
Protože mé radosti
Dnešním dnem
Znovu začínají s Tebou

Mon Dieu!
Bože Můj! Bože Můj! Bože Můj !

Nech ho se mnou
o trochu déle
Mou lásku
jeden den, dva dny, osm dní
Nech ho se mnou
o chvíli dýl
Kvůli mě

Čas ke zbožňování
a čas ke slovům
Čas k vytvoření
vzpomínek
Bože Můj ! Oh ano… můj Bože!
Nech ho se mnou
zaplň trochu
Můj život

Bože Můj!Bože Můj!Bože Můj!
Nech ho se mnou
o trochu déle
Mou lásku
Šest měsíců, tři měsíce, dva měsíce
Nech ho se mnou
alespoň
na měsíc

Čas začít
Nebo skončit
Čas k osvícení
Nebo k trápení
Bože Můj! Bože Můj! Bože Můj!
i když se mýlím
Nech ho se mnou
Na chívli
i když se mýlím
Nech ho se mnou
Napořád…

Padam...padam
Ten vzduch, který mě zachvacuje dnem i nocí
Ten vzduch se nenarodil dnes.
Pochází z takové dálky jako já,
Vlečený sto tisíci hudebníky.
Jednou mě ten vzduch přivede k šílenství.
Stokrát jsem chtěl říct: "Proč?"
Ale on mě vzal řeč.
Vždycky mluví přede mnou
A jeho hlas překrývá můj hlas.

Padam ... Padam ... Padam ...
Běhá za mnou.
Padam ... Padam ... Padam ...
Udělal jsem to "Pamatuj si ..."
Padam ... Padam ... Padam ...
Jedná se o melodii, která mi ukazuje prstem
A já ji táhnu za sebou jako podivnou chybu
Ten vzduch ví všechno nazpaměť.

Řekl: "Pamatuj si tvé lásky.
Měj je na paměti, protože je řada na tobě.
Neexistuje žádný důvod, proč bys neplakala
Díky vzpomínkám na ty paže ... "
A já si pamatuji na ty, co zůstali.
Dvacet let bubnovali.
Vidím je bojovat mezi gesty,
Všechny komedie lásky
Ve vzduchu, který jde navždy.

Padam ... Padam ... Padam ...
"Miluji tě" z čtrnáctého července
Padam ... Padam ... Padam ...
"Stále", možné koupit se slevou,
Padam ... Padam ... Padam ...
"Když chceš", tady je paket
A to vše na podzim, hned za rohem na ulici
Ve vzduchu, který jsem poznala.

Poslechněte ten ryk, který je pro mě
Jako by celá moje minulosti defilovala
Je třeba nechat smutek na později.
Jsem jen zápis na vzduchu, který bije ...
Který bije jako srdce ze dřeva ...

Milord
Poběžte, Vašnosto,
ke stolu sedněte,
venku je lezavo,
tady mám příjemně.
Jak doma, Vašnosto
Věci si složte tak:
Duši mně do srdce
A kabát na věšák
Já vás znám, Vašnosto,
a lépe, než vy mě
tu holku z přístavu
co klečí ve stíně...

Včera, když poprvé
Jste prošel kolem nás
bez pýchy byl váš hlas
Ach! Vy jste byl nebe:
Váš šátek z hedvábí
z ramenou vlající
Hold vám a herectví
to krále pobaví!
Kráčel jste vítězně
za ruku se slečnou
Probůh!... A dřív pěknou!
A prázdno je ve mně...

Poběžte, Vašnosto,
ke stolu sedněte,
venku je lezavo,
tady mám příjemně.
Jak doma, Vašnosto
Věci si složte tak:
Duši mně do srdce
A kabát na věšák
Já vás znám, Vašnosto,
a lépe, než vy mě
tu holku z přístavu
co klečí ve stíně...

Stačí, když sem a tam,
plavidlo překrásné
které pak vše zhasne
dorazí do města...
A on si bral s sebou
svý oči něžnoučký
co jsou tak hloupoučký
a život sežerou
Lásku mám jen pro pláč
žití své taky tak
když celá se rozdáš
a přijde nic ti pak

Poběžte, Vašnosto,
se strachem chlapečka,
Jak doma, Vašnosto,
království nepočká:
Mám slzy, slz skvosty
a písně o lásce
písně pro Vašnosty
smolaře neštastné!
Tady jsem, Vašnosto
skryta vám doposud
Nač ten pláč, Vašnosto?
Já nelkám pro osud!

No tak, koukejte, Vašnosto!
Usmějte se na mě Vašnosto!
ale prosímvás, snažte se trochu...
ano tak, to je ono!
Pojďte, úsměv Vašnosto!
Pojďte, zpívejte Vašnosto!
La-la-la..
...
Ale ano, tančete Vašnosto!
La-la-la...Bravo Vašnosto!
La-la-la...Znova Vašnosto!... La-la-la..

L'hymne à L'amour
Modré nebe se na nás může zřítit
a zem se může i rozpadnout
nezajímá mě to, pokud mě miluješ
kašlu na celý svět
zatímco láska bude zaplavovat má rána
zatímco mé tělo se bude třást v tvých rukách
nezajímají mě starosti
Moje lásko, protože mě miluješ

šla bych až na konec světa
obarvila bych se na blond
Pokud mě o to požádáš
utrhla bych měsíc
šla bych ukrást štěstí
Jestli mě o to požádáš

Zapřela bych svou vlast
zapřela bych své přátele
pokud mě o to požádáš
můžete se mi smát
udělala bych cokoliv
jestli mě o to požádáš

Jestli tě každodennost ode mne odtrhne
Jestli zemřeš, budeš daleko ode mne

Je mi to jedno, pokud mě miluješ
neboť já zemřu také
budeme mít pro sebe celou věčnost
v modu celé nesmírnosti
v nebi už bez starostí
Má lásko věř, že pokud se milujeme
Bůh to plní těm, kteří se milují

La Foule
Vzpomínám si město na oslavu a na blouznění
Dusivého pod sluncem, a radostí
A slyším křik a smích obklopen hudbou
Který praská a skáče všude kolem mě
A ztrácím se mezi lidi, co do mě vráží
Mám závrať, jsem sklíčená, přesto zůstávám
Najednou se otočím a on jde zpátky
A dav mě hází do jeho náručí

Unést davem za námi
nás vede
Stlačený proti sobě
Jsme jedno tělo
Průtoku a bez námahy
Tlačí nás v řetězech a druhý
A nechává nás oba
Splněny, opilý a šťastný.

Poháněn davu, který spěchal
A taneční
Šílená směs
Naše ruce jsou svařovány
A někdy zvednutý
Naše dvě propletené těla létají
A na podzim i
Splněny, opilý a šťastný ...

A radost stříkající s úsměvem
Skrze mne a odráží v mém srdci
Najednou vykřikla jsem uprostřed smíchu
Když se dav přichází na pomoc v náručí ...

Unést davem za námi
nás vede
Nás od sebe
I boj a já zápas
, Ale zvuk jeho hlasu
Potlačil smích ostatních
A volám v bolesti, hněvu a vzteku
A volám ...

Poháněn davu, který spěchal
A taneční
Šílená směs
Já jsem se unést
A já jsem zaťal pěsti, nadávat, že jsem ukradl dav
Muž, kterého mi dal
A nikdy jsem našel ...

Life in pink
Růžový život

Oči, díky kterým jsem ty své klopím
Smích, který zní z jeho rtů
To je ten pravý obraz
Muže, kterému patřím

(Refrén:)
Když mě vezme do náručí
Mluví ke mně hlubokým hlasem
Vidím život růzově
Říká mi slova lásky
Slova všech těch dní
A to pro mě něco znamená
Vstoupil do mého srdce
Jako součást radosti
Jejíž důvod znám -
On je tu pro mě
A já pro něj po celý život
To mi řekl, to přísahal
Na vlastní život
Tak to vidím já
Cítím v sobě
Mé srdce, které bije

Noci lásky už skončily
To velké štěstí má ve mně své místo
Trápení a žal se zastřely
Šťastný, šťastný buď ve své smrti

Plus Bleu Que Tes Yeux
Modřejší než tvoje modré oči
Nevidím nic lepšího
Ani modré nebe
Víc blond než tvoje zlaté vlasy
Si nedokážu si představit,
Ani žlutou pšenici
Čistší, než tvůj dech tak sladký
I vítr v srpnu
Nemůže být měkčí
Silnější než má láska k tobě
Moře i zlost
Nemají přístup
Modřejší než modré oči
Nevidím nic lepšího
Ani modré z nebe.

Pokud jsi měl odejít
A opustit mě
Můj osud se změnil náhle
Zcela.
Šedší než šeď mého života
Nic nemůže být šedší
Ani deštivá obloha
Černější než tma mého srdce
Hluboká země
Nemůže být temější
Prázdnější než moje dny bez tebe
Žádné propasti bez konce se se tomu neblíží

Delší než moje trápení
I věčnost s tím by byla krátká
Šedivější než šeď mého života
Nic nemůže být šedší
Ani deštivá obloha

Je chybou domnívat se, já vím,
V následku
Co je dobré to komplikuje život
Protože dnes

Modřejší než tvoje modré oči
Nevidím nic lepšího
Ani modré nebe
Víc blond než tvoje zlaté vlasy
Nedokážu si představit,
Ani žlutá pšenice
Čistší, než tvůj dech tak sladký
I vítr v srpnu
Může být měkčí
Silnější než má láska k tobě
Moře i zlost
Nemají přístup
Modřejší než tvoje modré oči
Vidím jen sny
Které mi přinesou tvoje oči.

Heureuse
Úplně šťastná,
Šťastná navzdory všemu,
Šťastná, šťastná, šťastná ...
Musí to být !
Já to chci!
Moje láska pro nás oba ...

Šťastná , že mám
Konečně část
Nebe, lásky, radosti.
Ve tvých očích,
Ve tvém náručí,
Úplně šťastná,
Šťastná kdekoliv
Tebou!

To nejlepší a nejhorší sdílíme .
Tomu se říká milovat doopravdy,
Ale pro mě, by bylo to nejhorší
Kdybych ztratila to nejlepší,
Být vedle tebe
A plakat radostí.

Úplně šťastná,
Šťastná navzdory všemu,
Šťastná, šťastná, šťastná ...
Musí to být !
Já to chci!
Moje lásko pro nás oba ...

Šťastná zítra
Ze všeho i z ničeho,
Dokud jsi tady
Uvidíš, uvidíš ...
Úplně šťastná,
Šťastná až do konce
Pro tebe ...

The Autumn Leaves
Padajícího listí
Sedět u okna
Podzimní listí
Všechny červené a zlaté
Vidím tvé rty
V létě polibky
Opálené ruce
I slouží k držení.

Protože jste odešli
Dny se dlouho ...
A brzy budu slyšet
Staré zimní písně
Cílem Chybíš mi ze všeho nejvíc
Miláčku, Po podzimní listí začne klesat ...

To je píseň
Líbí se nám
Vy, kdo mě miloval
A já jsem miloval vás
Žili jsme tak spolu
Ten, který mě miloval
Já, kdo tě miloval

Ale život se oddělí
Ti, kteří milují
pomalu
Tiše
A moře smaže na písku
Milovníci není nejednotná.

Protože jste odešli
Dny se dlouho ...
A brzy budu slyšet
Staré zimní písně
Cílem Chybíš mi ze všeho nejvíc
Miláčku, Po podzimní listí začne klesat ...

Jezebel
Jezebel ... Jezebel ...
Ten démon, který mi spálil srdce
Ten anděl, který mi sušil slzy
Byla si to ty, Jezebel, byla si to ty.
Ty slzy probodly radost,
Jezebel, byla si to ty ... Jezebel, byla si to ty ...

Ale moje láska byla zničena.
Všechno se rozpadlo v mém životě
Zdrcené, pošlapané mé srdce,
Jezebel ... Ale pro tebe,
Bych udělal všechno na světě
Šel bych až do pekla
Kde jsi? Jezebel, kde jsi?

Vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že vybledly
Jsou živé
Mrtvýma očima stále vibruje minulost
Ale mé srdce vybuchuje posedlostí.
Znovu začíná bít
Hluboko uvnitř mě
Líbí se mi to slovo,
Tvoje méno ...
Jezebel ... Jezebel ...

Ale láska byla zničena.
Všechno se rozpadlo v mém životě
Zdrcené, pošlapané mé srdce
Jezebel ... Ale pro tebe,
Bych udělal všechno na světě
Šel bych až do pekla
Pláču bez ustání,
Dnen a nocí
Jezebel ... Jezebel ...

L'Accordeoniste
Tam stojí krásná dívka,
tam v rohu ulice.
A má tam zákazníka;
peníze dostává.
Když její práce končí,
tak si jde po svých dál.
A neustále sní
na bálu předměstí.
Za muže muzikanta,
je legrační to chlap.
Akordeonista,
co umí javu hrát.

Tak javu poslouchá,
tančit se ostýchá,
a bojí kouknout se na zem.
Oči ji milují,
a tak hra znervózní,
suchými prsty dál hraje ten blázen.
Vstupují na ňadra
seshora, zezdola,
chce zpívat,
je to živočišné.
Celý je napnutý,
jeho dech přetnutý.
Ta hudba zní trošku divně.

Tam stojí smutná dívka,
tam v rohu ulice.
Ten akordeonista
šel vozit houfnice.
A až se vrátí z války,
tak budou mít svůj dům.
On povede svůj podnik
s tou kráskou za kasou.
Že život bude krásný,
není jen představa.
A každý večer pro ni
jí bude java hrát.

Tak javu poslouchá,
hukot jí dojímá,
a o něm zdá se jí sen…
Oči ji milují,
a tak hra znervózní,
suchými prsty dál hraje ten blázen.
Vstupují na ňadra
Seshora, zezdola,
chce brečet,
je to živočišné.
Celý je napnutý,
jeho dech přetnutý.
Ta hudba zní trošku divně.

Tam stojí dívka sama,
tam v rohu ulice.
Pláč zkazil její krásu;
muži ji nechtějí.
A ví, že i když zemře,
voják se nevrátí.
Sny všechny, buďte sbohem;
svůj život promarní.
A její nohy smutný
jsou zase v putyce.
A javu pro ni hrát
chce další umělec.

Tak javu poslouchá…
…tak slyší javu hrát…
…teď oči zavírá…
…seschlé a nervózní…
Vstupují na ňadra
seshora, zezdola,
chce křičet,
je to živočišné.
Chce na to nemyslet…
Tančí a točí se
za zvuku jeho hudby.

(více)

05.12.2008

Radůza

Můj děda z kola seskočil,
před prázdnou kašnou na náměstí,
na lavičce chleba posvačil,
seřídil hodinky na zápěstí,
a čápi z komína vod cihelny,
zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný,
a čápi z komína vod cihelny,
zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný.
Tři kluci v bílejch košilích
dělili se o poslední spartu,
ze zídky do záhonu skočili,
přeběhli ulici a zmizeli v parku,
a čápi z komína vod cihelny,
zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný.
Ve voknech svítěj peřiny,
na bílé kafe, mlíko se vaří,
teď právě začaly prázdniny,
venku je teplo a všechno se daří,
a čápi z komína vod cihelny,
zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný,
a čápi........
jé............



Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my né
jednou to přebolí,
ať je to cokoli,
jednou se vyhrabem
z každýho trápení
Mezi zemí nebem
nic na věky není.
Nad ránem,
domů, do Dejvic,
nezapomeň,
na věky sám nejsi nic,
nezapomeň,
na věky sám nejsi nic.
Jednou se zbavíme
všeho co vlečeme,
nějak to přežijem
těžko a přece ne.
Jednou nás vopustí
co jsme si nalhali,
křídlama zašustí
kéž je to za námi,
nad ránem.
Domů, do Dejvic,
nezapomeň,
na věky sám nejsi nic,
nezapomeň,
na věky sám nejsi nic.
Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my né,
jednou to přebolí,
ať je to cokoli.
Jednou se vyhrabem
z každýho trápení,
mezi zemí nebem,
nic na věky není.
Jednou to pomine,
dobrý zlý, jen my né,
jednou to přebolí,
ať je to cokoli.

Z kolotoče za dvě voče
na Matějský pouti,
volají mě zlatým hlasem
zelení kohouti,
pojeď holka, pojeď s náma,
pojeď, nebo sama,
Na koníčka vyskočím,
ještě si výsknu,
do kola se zatočím,
uzdečku stisknu,
všichni moji přátelé
a všechno kolem je tak veselé.
Mě se, mě se,
mě se, mě se brada třese,
mě se, mě se, mě se brada třese.
Říkala mi moje máma,
seš toulavá kočka,
kdo by si vzal tebe holka,
jo ten by se dočkal,
kde si byla,
kam zas jdeš,
a prohlížej si zeď
a doma seď,
a doma seď.
Mě se, mě se,
mě se, mě se brada třese.
Ať jsem byla, co jsem byla,
teď to to lepší,
než když jsem žila, co jsem žila,
když jsem byla mladší.
Pro pět ran do čepice,
ric, pic, a buď ric
a nebo nic.
Pro pět ran do čepice,
ric, pic a nebo nic
a nebo nic.
Na koníčka vyskočím si,
ještě si výsknu,
do kola se zatočím,
uzdečku stisknu.
Všichni moji přátelé
i všechno kolem je tak veselé.
Mě se, mě se,
mě se, mě se, mě se brada třese,
mě se, mě se, mě se brada třese.


NEBE–PEKLO–RÁJ
to víš, že ti budu psát
no, tak jsem to tak brala
a teď už máme listopad
Když jsi mě prosil, ať ti věřím
andělé nebo někdo z nich
mi oči zasypali peřím
a u vás už je asi sníh
Nebe–peklo–ráj
s náma duše hraj
Jak vodka v nedopitý flašce
někde se houpe tvoje loď
zas sedím na sbalený tašce
chceš-li mě, tak si pro mě pojď

Nebe–peklo–ráj…

Z křídovejch plakátů se šklebí
do prázdnejch ulic blondýna
máslem na zem padaj chleby
sama, jak au pair z Londýna
Nebe–peklo–ráj…
Země se točí kolem osy
hlas se mi zadrh jako zip
teď už nebudu tě prosit
s tebou mohlo mi bejt líp
Nebe, peklo ráj…


BYLO NEBYLO
Nebylo a nebo bylo
za sedmero horami
pršelo a jen se lilo
každá rada dobrá mi
Je těžký bát se, kolik zkusíš
uchovat si prostotu
těžší rád mít koho musíš
ale možná protos tu
Dívám se zpět dírou v plotě
na klice zašla už měď
vzdálen jsi v čase i v hmotě
a já tě opouštím teprve teď
Pila jsem víc než jsem měla
nebylo to na zdraví
jako kdybych nevěděla
že se tím nic nespraví
Jako kdybych nevěděla
to že ve mně je ten mír
pro kterej jsem letět chtěla
až za obzor, za vesmír
Dívám se zpět…
Ať to bylo, jak to bylo
jinak už to nebude
ať mi je, či není milo
mám, co je mým osudem
Než vystoupím ze všech svých těl
pochopím, že nepřítel
ať už chtěl, a nebo nechtěl
nejlepší byl učitel

SNĚŽÍ
Sněží a vločka našla si můj nos
nevím, jak duše došla za mou zkušenost
a z té dálky
cizokrajné známky
lepí na obálky
a mně je posílá
Sněží a sníh mi křupe pod nohou
Nevím, jestli ještě jsme pod stejnou oblohou
může být co není
dokud se neproměním
dokud zapomnění
břehy podmílá
Nežít, nemohla bych ani tebe milovat
Slyšíš, to hrká Dorčin zlatej kolovrat
a já v té dálce
svojí lásce
splétám v sítě vlasce
a lovím v hlubinách


BLONDÝNKA
Blondýnko maličká
ulízni lokny
v taxíku na zdraví
moje si lokni
tramvaje z Anděla
plujou za okny
do tmy
kabát dopni
polkni
a skousni ret
Blondýnko maličká
utři si pusu do fiží
přepudruj nos, hoď stíny na víčka
dej vale refýži
nepřijdou, belí halí
nepřijdou do Walhaly
ty co lhali
ty co spali
ty jak by smet!
Blondýnko maličká
životem víc neponesem
než to, co unesem
ne víc, než to co snesem
nečekej lepší dobu
nečekej, duši probuď
škrpály máš, no tak je obuj a choď!

11.11.2008

Skepse

Svět propadá se pod nohama,
ze srdce tíseň prýští,
smutek bolí v duši,
dráty řeči osamělostí reznou.
Žádnou frázi běžnou
ústa nevypraví,
žádný úsměv ústa ztuhlá
nevyloudí.
Smutek prostoupil mou bytost.
Bojím se lidí,
bojím se závisti
a nepochopení.
Strach mnou cloumá
nad jejich řečmi.
Chci být sama,
a neumím být sama.
Nemám pravdu,
bráním ji.
Nechodím se stavy své duše na trh,
nechápou mě,
jsem nepochopitelná,
pohrdají mnou
a mají proč.
Chci klid,
bojím se ticha.
Stres, stres
nepřechází,
splínu přibývá,
nemohu se ho zbavit,
nebo snad nechci,
nevím...
Je mi mizerně,
báseň mě nechce odreagovat
a sama to nedokážu.
Těžký je přechod
od smutku k radosti,
nejsem šťastná,
moc věcí mě bolí,
moc výčitek pálí,
neumím být svá
nebo jsem svá až moc,
nepříjemná,
ješitná,
protivná,
zatrpklá.
Nemohu se překonat,
neumím se ponížit,
podám ruku
a bude odmítnuta,
neuznána
nepochopena.
Jejich pohledy vyčítavé,
překvapené,
odsuzující
zas pobouří můj hněv.
To nechci,
ne!
Moc lidí mě podrazilo,
moc lídí ublížilo,
ranilo.
Odpustila jsem.
Moc lidem jsem ublížila,
ranila,
zradila.
Sama o odpuštění
prosit neumím.
Nebude mi odpuštěno,
pro tu jednu z mých slabostí
pro
mou
lehkou
zranitelnost
zjizveného
srdce.

11.11.2008

Ty a já

Zasadili mě v den tvých narozenin
a starali se o mně stejně pečlivě.
Dělal jsem jim radost
a nikdy jsem nekřičel.

Když jsi byl větší, chodil ses mi smát.
Já byl pořád malý
a tys rostl jako z vody.

Pak už ti byla chaloupka malá
a vydal ses do světa.

Často jsem na tebe vzpomínal
a tys mě pak přišel potěšit
smíchem té slečny,
kvůli které mi přibylo
do kůry bolavé srdce.
.

11.11.2008

První rozpaky

Já žil jsem život všelijaký
a na mých štacích
jsem mnoha dívkám
lásku přísahal.
A dívky ty
byly mé.
Mé jednu noc,
a nic víc.

Jezdil jsem dál
a život takhle utrácel.
Zda byl jsem šťastný?
To myslel jsem si,
a bez cíle bloumal
dál a dál.

Pak jsi přišla ty,
mělas být jednou z nich,
však jsi mi víc.
Já nevím,
jak ti to teď říct.

11.11.2008

Smutek

Je mi moc smutno
a myslím na tebe.
Nevíš o tom
a jiné lásku přísaháš.
Truchlím
a v duchu už posté odvolávám slova,
jimiž jsem se tě zřekla.
Proklínám svou tvrdohlavost,
nenávidím své mlčení,
odsuzuji sama sebe.

Mohla jsem být šťastná,
mohla jsem mít tebe,
mohla jsem chtít vše,
mohla .... kdybÿ...

Pláč je k ničemu,
pláč je jen vyjádřením
vlastní slabosti.
Jsem o to slabší,
oč víc jsem dokázala
zapírat svoji lásku.

Stokrát jsem tě proklela,
stokrát jsem tě odprosila.
A teď tě jednou volám zpět.

Stokrát mě proklej,
stokrát mě odsuď.
A jednou mi promiň a přijď.

10.11.2008

Probuzení

Je to fajn si tak sedět a snít.
Stačí zavřít oči
a hned jsi tu se mnou.
Opíráme se o kameny,
sledujeme třpyt slunce na řece,
držíš mě za ruku
a je nám spolu dobře.
Nikdo nás neruší
a ty nemusíš nikam jít.
Čas se zastavil
a jsme tu jen my dva.
Ptáci zpívají jen pro nás
a jen my je posloucháme.

Tu začínáš se rozplývat
a obestřen jsi mlhou.
To otvírám oči
a jsem tu zas sama.

10.11.2008

Zmýlená neplatí?

Odcházíš
na dalekou pouť.
Prý za krásou,
a snad i štěstí potkáš u cesty.

U první kopretiny
odložíš smutek,
déšť spláchne
masku denních starostí,
slunce tě povede
a kytara ti bude kamarádkou.

Ztichlý les tě bude hladit,
a noc tě přijme do své
něžné náruče.
Pak s ptáky si budeš povídat
a úsměv ze rtů ti nezmizí.
Prožiješ krásné dny
volnosti a svobody.
Bude ti fajn,
dokud jsi mlád.

Ale pak přijde ten den
a ty poznáš,
že hledat lásku už je pozdě
a zůstaneš sám.

Sám
s kamarádkou kytarou,
přítelem lesem
a matkou přírodou.

10.11.2008

Lékař LES

Čekáš
a přitom lhostejný jsi
a povznesený nad vším,
nad lidskou bolestí.

Čekáš,
a já jdu k tobě,
vypovídat své trable.
Čekej,
mé zpovědi se stejně nedočkáš.

Po prvním pohlazení větve,
po prvním polibku
zimního severáku
sama objímám zmrzlou kůru.

A smutek se rozplynul.

10.11.2008

Strach

Já prý jsem nudná
a neumím se smát.
Však kde tě hledat mám,
už začínám se vážně bát.

Na tanečním parketu
hudba kvílí.
Na tanečním parketu
kamarádka šílí.
Kde tě hledat mám?

Já vždycky jen se koupala
na odlivu jejích úspěchů.
Koho ona zarmoutila,
ten u mně hledal útěchu.
Mě však bylo do breku.

Já ho potěšila,
radu mu dala,
nic víc.

Tebe hledám dál,
nikde nejsi tu.
Proč jen se nepletu?
Já už víc odvahu nemám.

10.11.2008

Pohádka

Znám jednu moc hezkou a poučnou pohádku o malém chlapečkovi, který poznal lež a pomocí ní se dostal k mnoha krásným věcem. Potom se však do lži zamotal natolik, že nevěděl jak dál a víly mu za trest nechaly narůst dlouhý nos. Chlapeček byl moc nešťastný a jediná cesta k nápravě byla ta, že musel všechny své lži uvést na správnou míru. Bylo to pro něho dost náročné a pokořující, ale na druhé straně pozoroval, že čím víc se musí pokořit, tím víc se mu nos zmenšuje. A protože to byla pohádka, všechno dobře dopadlo a chlapeček byl zase krásný a navíc i vyléčen z veškerého lhaní.
Ta pohádka byla poslední, kterou mi vyprávěl dědeček, než zemřel. Povídal ji s mnoha pomlkami a konec už jen šeptal. A já jsem seděla u něho na posteli, držela ho za ruku a tiše brečela. On můj pláč ani nevnímal a jeho vyhaslé oči jako by vyprávěly společně s ústy.
Zanedlouho potom dohořel celý jeho život. Pak přišla maminka a beze slově mě odvedla.
Dědečku, že se nezlobíš, že jsem lhala, když jsem slíbila, že nebudu brečet.
Dědečku, že se na mně nezlobíš, že jsem lhala, když jsem říkala, že je mi dobře, když jsem ležela s horečkou v posteli a chtěla se jít s tebou naposledy rozloučit?
Dědečku, vždyť jsem lhala!
Dědečku, nenaroste mi dlouhý nos?

10.11.2008

I v prohře je poezie

Nejdřív jsi odjel ty.
Prý na dlouho.
Už jsi k nám nechodil.
A chodily jen dopisy.

Pak přijet jsi měl.
A já zbytečně jen čekala.
Tys přehodil vlak
na jinou trať.

A teď už nechodíš.
Ani ty.
Ani ty dopisy.

10.11.2008

Proč?

Ty moc dobře víš,
jak mi teď je.
Ale proč jsi tak krutý?
Proč nic neděláš?
Proč mě necháš tak trápit?
Já se jen ptám proč?

Kde je ta láska,
o níž jsi mě věčně ujišťoval?
A já ti dlouho nevěřila,
stejně jsi věděl,
jak to doopravdy bylo,
jak tě ráda mám.
A že se jen bojím
dalšího zklamání.
A pak jsi taky věděl,
že se lásce vůbec nebráním
Tak proč?

Proč jsi mě nechal
pozvolna hynout,
bez jediného slova,
bez nejmenšího vzkazu.
To nemáš slitování?

Tvůj telefon byl neustále hluchý
a já přímo šílela.
Na místech,
kde jsem tě denodenně potkávala
ses ani neukázal.
A já tam pořád chodila a doufala,
chodila a brečela,
chodila a ptala se proč.
TAK PROČ?

10.11.2008

Dopis

Moc bych si přála dostat dopis.
Jednou přijít domů
a uvidět na stole obálku s mou adresou.
Netrpělivě ji otevřít
a číst a číst.
Nad některou větou bych se
bezděky pousmála,
nad některou třeba i zamračila,
ale vcelku by mi bylo moc krásně.
Pak bych si sedla
a začala vymýšlet odpověď.

Jednou jsem přišla domů
a našla tam sbalené kufry
a hádající se rodiče.
Na stole ležela pozvánka k soudu.
Bezděky jsem se zamračila
když malý porcelánový slon
nevydržel nápor čtyř rukou
a roztříštil se na několik kusů.

Sedla jsem si do svého pokoje
a bylo mi moc zle.
Seděla jsem a snila
jaké by bylo krásné dostat dopis....

10.11.2008

Nesmělý

Byl to celkem všední příběh.
Začínal radostí z narození
a končil smrtí.
Mezi těmito dvěma událostmi,
které jediné byly podstatné,
se událo nespočetně drobných.
možná tehdy důležitých,
dnes už však nepodstatných.
Mnoho lidí proniklo do mysli
toho člověka.
Mnoho věcí se jeho zásluhou stalo,
nebo naopak nestalo.
Několika lidem pomohl,
a několika snad ublížil.
Vedl obyčejný život
obyčejného člověka.
Neznal lež
a neznal nenávist.
Jeho život jel ve stále stejných kolejích
a jen zřídkakdy odbočoval.
Se svými myšlenkami
se svěřoval pouze papíru,
a i jeho city měly stejného zpovědníka.
Jeho plaché oči
uhýbaly před každou hrubostí a bezcitností.
Žil svým smutným tichým životem
a tiše i miloval.
Jeho láska umřela společně s ním,
aniž byla naplněna.
Nikdo se o ní totiž nedověděl.

10.11.2008

Tři živly

Voda,
co o ní víš?
Že podemílá skály,
že houpe lodě,
že hasí oheň?

To je málo.

A co víš o ohni?
Že hřeje,
že vaří,
že ničí?

To je málo.

A co víš o lásce?
Že podemílá nedůvěru,
že ukolébá nejistotu,
že hasí žízeň,
že hřeje,
že nasycuje,
a že i ničí?

Ale to taky přece málo!

10.11.2008

Místo setkání

Byla jsem si toho vědoma, že jsem se s tebou minule nerozloučila zvlášť pěkně. Ani nevíš jak mě to mrzelo, jak mě to užíralo.
Šla jsem od tebe a poprvé jsem neslyšela zpívat slavíky.
Poprvé jsme si nedomluvili další schůzku a poprvé jsem odešla bez polibku.
Celý týden jsem neměla klid a víc než kdy jindy ses mi vkrádal do mysli.
Obestřena vzpomínkami smutným krokem jsem šla a chtěla se posadit na ten náš padlý kmen stromu schovaný v hloubi lesa, kde jsme se potkali poprvé.
Hlavu skloněnou k zemi opět už potisící se mi promítal celý pás našich posledních slov.
Probrala jsem se až když jsem zakopla o ten obsazený kmen.
V té chvíli se rozezpívali slavíci.

10.11.2008

Píseň pro něj

O čem asi zpíváš?
Líbí se ti tu?
Nebo si snad lákáš družku?
Moc hezky zpíváš.

Ty, ptáčku,
vzpomeneš si vůbec někdy
na zkřehlé dětské prstíky,
co odklízely sníh z tvého krmítka,
a sypaly ti drobečky,
a na ty smutné oči,
co hleděly na tě z okna,
když jsi zobal,
a ony se mučily s horečkou v posteli?

Teď tedy zpívej,
zazpívej i pohřební píseň
tomu malému človíčkovi,
kterého pochovali společně
s posledními zbytky sněhu.

10.11.2008

Tulačka

Já věru nemám nic,
co by za řeč stálo.
Na trhu by mi nikdo nedal ani pětník
za mé džíny chatrné,
a tričko už taky pár let přežilo.
Mé škrpály by rovněž jměni nezaložily.
A na krásu mou se už vůbec
nikdo nechytí.
Ohlédne-li se kdos za mnou,
tak jen z opovržení a výsměchu.
Chodím si sama ulicemi
a dámy si mě pletou s klukem,
na hlavě pár vlasů mám
a moc ráda střílím prakem.
Nenávist už vytvořila na mně krunýř
a přes ten se nikdo nedostane.
Škoda,
nikdo tak neuvidí
mé čistě se radující mladé srdce.

10.11.2008

Tobě

Je den a všude je ticho.
Kouzelné ticho a klid.
Tak bílo, tak krásně.
Dnes je tvůj den,
tvůj a jen tvůj.
Vyběhni ven,
plnými doušky dýchej
ten čistý vzduch
a raduj se a směj se.
Všude je tak bílo,
tak krásně.
Je přece tvůj den....

10.11.2008

Vyznání

Mám ráda básně,
ale neumím je psát
Mám ráda lidi,
ale neumím se s nimi radovat.
Mám ráda hudbu,
ale neumím ji poslouchat.
Mám ráda sebe,
ale neumím se ovládat.
Mám ráda všechno,
ale nemám nic.

10.11.2008

Marné naděje

Kdosi tě naučil,
že opak pravdou je,
že že ten kdo si nevšímá,
ten taky miluje,
že toho koho si nevšímáš,
toho miluješ.
Já podobného měla učitele.
Tys první hodil rukavici
a já výzvu hrdě přijala.
Dlouhé dny, týdny a měsíce
jsme mučili si navzájem duši.
Pak jsi z boje odešel
za laciným vítězstvím
a já zůstala poražená.
Vysílám teď do éteru SOS
a tebe volám zpět.
Přijdeš?
Nemohu zapomenout.

09.11.2008

Intenzita zvuku

Lásku jsi vyznával tak hlasitě,
aby tě každý slyšel,
až ruku na ústa jsem ti dávala,
abys tak nekřičel.
Všichni slavíci nám záviděli,
když tenkrát na sklonku léta
u řeky jsme se líbali.
Tak nahlas jsi křičel své:
lásko, moje milá,
sejdem se zas za dnů pár.
Pak najednou zmlkly tvé křiky
a sbohem jsi mi ani nezašeptal.

09.11.2008

Zbytečné psaní

Dal jsi mi sbohem,
poslední sbohem,
jako poslední padající lístek
z růže naší lásky.
Poslal jsi mi dopis,
a v něm poslední trn,
který se zabodl do mého
už tak rozbodaného srdce.
Ne, neodsuzuji tě,
ani nenávidím,
měla jsem tě příliš ráda.
Vidíš, píšu měla,
ale ten cit ani zdaleka
nepatří minulosti.
Dals mi sbohem
a já ani nepláču,
už nemohu,
všechny slzy jsem už dávno vyplakala.
Někde jsem četla,
že bolest bez slz je stokrát větší,
ale to ty nevíš,
a nikdy se to nedozvíš,
protože tenhle dopis se ti nikdy nedostane do rukou.
Neboj, já nebrečím,
je mi fajn,
moc fajn.....



Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se