02.03.2019

Veronika Žilková


Četla jsem názor nějakého sociologa, že každý by měl od padesáti začít vyklízet svůj život. Jmenuje se to úklid před pohřbem. Myslím, že to je dobré. Všichni jsme zavaleni krámy, které nepotřebujeme. Chodíme do práce, abychom si na ně vydělali, koupíme si je a pak zjistíme, že je vlastně nepotřebujeme.

To je v padesáti normální. Mně se tehdy narodilo vnouče a přestali se za mnou otáčet chlapi. Říkala jsem si: Co se stalo? A pak vám to dojde: To je stáří. Ale má to své výhody. Říká se, že seniorský věk je nejspokojenější část života.

Já si nestěžuju. Kromě toho, že vám v autě oteče noha, takže si teď musím sundat kozačku, je to dobré. Nehoníte se za zbytečnostmi, máte radost z každého dne, kdy vás nic nebolí a kdy nic nemusíte.

Myslím, že by o sobě nikdo nikdy neměl říct, že je šťastný. Štěstí je cesta za štěstím.

Po štěstí vždycky přijde pád. To je život, nahoru a dolů. A říkáte si, jestli stojí ten šťastný pocit za to, že je vám pak smutno. Stojí.

Mír se musí domluvit a ne vystřílet.

Myslím, že funkce umění není jen být nositelem hodnot, ale také umožnit lidem, aby si oddechli a zasmáli se. Žijeme v zemi, kde je zima a mlha. I to jsem si uvědomila v Izraeli. Oni mají teplo a na zahradě si kdykoli utrhnou pomeranč. My si ho musíme koupit a ještě utratíme spoustu peněz za topení. Tak snad není nic divného nebo špatného na tom, že se lidé večer zasmějí a odpočinou si.




(více)

24.09.2018

Heda Čechová – MF Dnes duben 2018


Některé těžké chvíle bych nezažila, ale jistě by přišly jiné.
Myslím, že mám ta životní dramata napsaná v osudu.

Když syn zemřel, psaní pro mě zafungovalo jako určitá terapie.
Čas nic nezahladí. Ani dnes se s jeho smrtí nemůžu vyrovnat. Tady na prsou mám takovou černou bolestivou díru.

V mém životě to bylo nahoru a dolu. Jsem asi silná. I vnoučata to říkají, že babička všechno vydrží.

Dodneška jsem se nedokázala vyplakat. Uvnitř jsem jako kamenná.

Jak ráda bych tu smrt vzala za něj, aby on tu zůstal. Naštěstí se umím ovládat. Naučila jsem se brát věci takové jaké jsou.

Nejsem znechucená, ani překvapená, protože do toho vidím. Ale uvažte, bude mi devadesát a už mě spousta věci unavuje, nepotřebuju pořád něco analyzovat, ani se k něčemu vyjadřovat. Život mě zocelil, dovedu si věci zdůvodnit, to stačí. Myslím, že někdo musí náš život nějak řídit. Mám ten pocit několikrát ověřený, když se mi stávaly různé věci. Synova smrt nikomu, kdo je nad námi, odpustit nemůžu.

(více)

24.02.2015

Jaroslav Hutka

20.11.2013



To první je, jestli je člověk vůbec schopen štěstí absorbovat. To druhé ale je věk, možnosti, prostředí, ve kterém člověk žije. Touhy, které člověk má. Co ukončit, co neukončit, Co se podařilo, co se nedařilo. A to všecko mě nějak omezuje. Ale kdyby to všecko bylo, byl bych šťasten.

Neklid je to, co člověka žene dál a nutí ho pokračovat. Ale je fakt, že o takový ten klid a pocit radosti ze života někde na pozadí sebe sama, o ten stojím už od puberty ..

Pokládám za samozřejmé, že když člověk je normální a normálně nahlíží, tak prostě musí nahlížet kriticky.

Já jsem předtím už žil v takovém prostředí na Západě a měl by to být normální stav, který stačí ke spokojenému biologickému životu. Ale pak ještě máme hlavu a duši, a tam chceme žít život, který považujeme za smysluplný, a své okolí také chceme považovat za smysluplné. A tam někde podle mě začíná svoboda. Nejen dělat, co chceme, ale uvědomovat si velikost a prostornost bytí.

Společnost se dostává do zajetí komerce a obchodních zájmů. Vědomí a cíle svobodného člověka jsou chyceny do pastí a společnost trochu hloupne. Což je nebezpečné.

Právo mluvit máme všichni a teď je ten komplikovanější bod: mít právo být slyšen. Alespoň část z nás se musí snažit, aby společnost držela nějakou závaznou úroveň ...

Mám pocit, že jsem udělal sérii závažných písniček, které by byly užitečné pro společnost, a nemám nejmenší šanci je dostat do jakýchkoliv médií, protože ta média se orientují na určitou hranici vkusu nebo nevkusu a nejsou schopna to překonat. A tato bariéra se mi zdá omezující pro společnost. Protože je pěstována jakási tupost, a to je nejen škoda, ale je to i ponižující. Je to ale neprůstřelné. Takže nemůžu vstoupit do svobodné soutěže, protože se jim nevejdu do jejich šuplíčků.

V momentu, kdy se dostaneme do nějaké krizové situace, je důležité vědět, že na některé lidi se spolehnout dá a na některé jak víme ze zkušenosti nedá. Už pro bezpečí společnosti bychom měli umět rozlišovat.

Zeman vystupuje nafoukaným, ironizujícím hulvátským způsobem , myslím, že je náladový a mstivý, ale vypadá to, že má za sebou mocné zázemí, které mu pomáhá. Ale tím si musíme projít, všechno se zkouší, demokracie není dar z nebe. On je na vrcholu díky všemu, co tu v politice bylo zpackaný. Tu svoji moc postavil na naprosté neschopnosti a hrabivosti takzvané pravice. Samo o sobě to, jak se mu po převzetí moci zhroutila. Oni mu to přinesli na stříbrném tácu.

Plavíme se ve spolehlivých vodách Evropy. Jen nás mate ten pocit neférovosti. Jinak to, co nakradli čeští politici po roce 1989, je nic v porovnání s tím, co nám všem ukradli bolševici. Přes tu neférovost máme život pěknější a bohatší.

Žiju, mám kolem lidi, které mám rád a jsem součástí společnosti, která došla někam, kde je to lepší než předtím. Tak nějak. Tu svobodu máme, to za se jo!

Můj život je neustálý přesun, dokud se nepřesouvám, nejsem ve své kůži.

Ve chvíli, kdy přestanete myslet, můžete propadnout tuposti. A štěstí je vědomý stav.




(více)

21.04.2014

Bára Hrzánová

Nebrat sám sebe příliš vážně, to je pro mě základní věc. Vážně se mají dělat jen věci, které jsou toho hodné.

Já byla vždycky hrozně zvědavá. Takže když nám soudružka ve kole vyprávěla, jak Mácha v Máji opěvuje naši krásnou socialistickou vlast, samozřejmě nenapadlo nic lepšího než se zeptat, jak to v tom 19. století věděl. Soudružka dostala záchvat. Až mnohem později jsem si uvědomila, že je vlastně v pořádku, když mě ty soudružky neměly rády. Nesmyslná ideologie nás prostě postavila proti sobě.

Je strašná chyba, že po pádu komunismu nebyl nikdo pořádně potrestán. No, ty staré komunisty bych asi do vězení nezavírala …. i když, ale jo – zavírala! Aspoň na chvilku. Jakýpak copak.

Kontinuita komunistického právního řádu nebyla nikdy zpochybněna. Viníci té doby jsou prakticky neodsouditelní, akorát se nám smějou do tváře. Dneska jsme tak daleko, že komunisti v televizi citují Masaryka!

Jak to, že se komunisté dál pohybují mezi slušnými lidmi a dokola opakují své lži o tom, jak jsou jedinou demokratickou stranou? Vždyť to není pravda! Komunistické stanovy jsou se vším tím třídním bojem, násilným převzetím moci a soukromého majetku stanovami teroristické organizace. To je všechno, na čem demokratická společnost absolutně nemůže fungovat. Ničeho z toho se nezřekli. Máme nějaký zákon o zákazu používání komunistických symbolů, tak i řekněte, kdy se používá? Když se na daních spletete o dvacet korun, tak za deset let půjdete sedět, protože už ty peníze nikdy nesplatíte. A oni se klidně na svých demonstracích otevřeně hlásí ke komunistickým hrdinům… Bohužel, za tenhle problém může sametová revoluce.

Bojím se toho, že jakmile se ke slovu dostane dav, vylézají na povrch ta nejspodnější zasunutá zvířátka, co nás zevnitř ohlodávají. Někdy stačí krůček a může nastat průšvih.

Je zle. Mám strach. Soudruh Putin byl vrchním velitelem KGB, tak co to asi bude za člověka? Už zase je vidět, že když se široká ruská duše začne rozlévat, tak brzo můžeme mít problém se nadechnout.

V mých očích je Rusko prokletou zemí. Šťastní nebyli vlastně nikdy. Nejdřív car, pak brutální revoluce, stalinské represe. A teď skočili do nějakého podivného kapitalismu drženého státní mocí. Rusové jsou vlastně nebozí chudáci. Svobodná duše individualismu, kterou známe ze západní Evropy, u nich neměla nárok se dovyvinout. Rusko jedná stále na základě společné duše. Jeho lidé jsou zvyklí trpět, trpět a trpět.

Víte sami, jak to s tou slušností v téhle zemi dopadlo. To už je taková moje vada – mívám zato, že všichni vidí situace úplně stejně jako já. Nevidím holt za roh.

Zatím na sobě pozoruju, že dětinštím. Většinou mě u toho nachytá syn. Což je hezký – dřív jsem o něho pečovala já, teď už na mě dává pozor on.

(více)

03.04.2014

Šárka Horáková Maixnerová

(dramaturgyně, spisovatelka, scénáristka)
Ona vám totiž spousta lidí bude vykládat, že je krásné a záslužné se o někoho starat, ale já moc dobře vím, že ne za každé situace. Člověk na to musí mít potřebné vybavení, psychické i ekonomické, jinak to nezvládne.

Dneska je docela fajn den, je totiž obrovský důvod žít.

Když to nedokážu udělat já, nemůžu do toho tlačit cizí lidi. Rozumím ovšem tomu, že o eutanazii přemýšlí člověk, který trpí nesnesitelnými bolestmi, protože to je hrozná věc, která vás paralyzuje.

Na konci života se bolesti dají zmírnit až zlikvidovat. Za sebe jsem spíš proti hysterickému zachraňování a připojování člověka k všelijakým přístrojům. Každý má právo vědět, jak na tom je, a rozhodnout se sám za sebe, jestli bude bojovat všemi prostředky o každý den navíc, nebo odejde domů a prožije zbytek svých dnů po svém.

Nesnáším manipulaci, nespravedlnost. Snažím se vytvářet prostor slabším. Pánbůh mi toho nadělil hodně a ten přebytek kapacity je pro někoho, kdo to potřebuje. Co já bych s tím dělala? Není to ušlechtilost, je to přebytek.

Já zažívám největší negativní emotivní chvíle při setkání s arogantními a nadutými lidmi. S tím si nevím rady a buď se vzteky rozbrečím, ale ne před nimi, nebo začnu být ještě arogantnější a agresivnější než oni, což mě zcela vyčerpá.

To, že někdo umře a já brečím, považuju za normální emoci. Je to velká zátěž, ale není ryze negativní.

Smrt je surrealistický portrét nejistoty. Život je naopak jakási, byť pofidérní, jistota s navyklými rituály a více či méně známými kulisami. V případě smrti najednou nevíme, co čekat, co dělat, jak se tvářit. Obecně siale myslím, že se lidé více než smrti bojí bolesti. A pak ještě ztráty důstojnosti, samoty a toho, aby nebyli nikomu na obtíž.

Vezměte si lidi, kterým zemřelo dítě. Prodělávají dvojí tragédii – strašlivou nespravedlnost, že jim zemře děťátko, a ještě to, že se s nimi nechce nikdo bavit. Jako máma si totiž odmítám připustit možnost, že by se mému dítěti něco stalo, a tihle rodiče mi to připomínají.

Dneska máme smrt zcizenou, ačkoliv ji paradoxně vídáme častěji než dřív. Pro nás je normální, že někdo někoho zastřelé, vidíme fotky mrtvých lidí nejen ve filmech, ale i ve zprávách. Občas se mně někdo zeptá, jestli není přes čáru, že jsme natáčeli mrtvé lidi a já se pak podívám na zpravodajství, kde leží neupravení, zkrvavení lidé na chodníku. To není před čáru? Jen proto, že jsou cizí? Dříve bývalo běžné vidět mrtvou babičku na posteli a dneska se říká, že tohle by děti vidět neměly. Dává nám to možnost ses s tím člověkem rozloučit. Dnes je trend děti chránit přede vším, přitom jedním kliknutím na počítači se ke všemu marasmu světa stejně dostanou. Jsem přesvědčena o tom, že co vidíme a zažijeme na vlastní kůži, k tomu máme mnohem zdravější vztah.
Hranice neexistuje. V první řadě musíte chtít toho člověka mít doma. Není možné starat se o někoho, kdo vás v posledních deseti letech příšerně štval, což je případ mnoha rodin. Nesmíte na to být sama a musíte mít aspoň nějaké peníze, protože vyřízení sociální dávky na péči o nemocné trvá tak dlouho, že ten člověk třikrát umře, než se dočkáte. Ale celé je to především otázka osobního rozhodnutí.

Dokud máte kolem sebe rodinu a spoustu kamarádů, jste na tom dobře. Je strašně důležité, aby vás někdo měl za života rád. Ten potom nebude mít problém s tím, aby vás na vozíku vyvezl na víno a nebude seš stydět za to, že jste oteklá a plešatá.

Různými způsoby umřeme všichni, protože smrt není nespravedlivá. Často padá otázka: A jak se s tím ti lidé srovnávají? Ale oni se nesrovnávají s tím, že zemřou, oni se srovnávají s tím, jak žili.

O tom, jak se lidé chovají na konci života panuje spousta mýtů – co chtějí, jak filozoficky rekapitulují svůj život, jaká mají poslední přání, jak jim pomáhá víra. Za svůj život jsem byla svědkem umírání mnoha lidí a nikdo tyto představy nenaplnil.

Já za hyenismus považuji zcela jiné věci. Třeba to, že někdo jiný ví lépe než já, co já chci. To je podle mě nejtěžší: odnaučit se v životě tvářit, že vím, co je pro druhého dobré.

Já obecně netrpím panickými strachy z čehokoliv. Smrt nevyjímaje.

Kouřit mě baví, chutná mi víno, mám ráda večírky. Mně život připadá prima, necítím se jím ohrožená.
(více)

28.12.2013

Jiřina Šiklová

Jestli si pravdu myslíte, že žijete v té nejhorší možné době, tak to raději skončete.
Já si opravdu nepotřebuji zvyšovat sebevědomí tím, že bych někomu přebírala partnera.
Člověk si teď dodatečně uvědomuje hnusnost toho režimu. Lidé pořád jen opakují, že nebyly banány a mandarinky. Ale k jakému ponižování byli lidé nuceni, je i pro mě, která jsem v té době žila, přímo odporné. Bylo to prznění lidí. Lidé zapomněli, že chodili otráveně do práce, že se tam často jen flákali a kradli materiál, ze kterého si pak stavěli chaty… víte, tuto zapomnětlivost chápu. Ale překvapilo mě, že lidé zapomněli na to, jak byli ponižováni a przněni.

Spousta lidí si bezesporu myslí, že je lepší, když mohou nadávat a nemusí nést odpovědnost. To za minulého režimu fungovalo. My budeme dělat, že vás platíme a vy budete dělat, že pracujete. Jinými slovy tehdy Strana a vláda lidem nepřímo říkala: držte hubu, buďte poslušní, a budeme spolu vycházet.

Lidé si musí uvědomit, že spořádaný život je vlastně něco takového, jako bychom všichni byli ve školce, v internátu, nebo ve vězení. Každé ráno pak více, co bude. Co nám dají k jídlu, jaké šaty si máme obléct. Po tomto klidu a možnosti neodpovědnosti za svůj život někteří lidé dnes touží. Všimněte si, jak někteří hledají viníka své nespokojenosti. „Nikdy jsme na tom tak hrozně nebyli. Všechno se rozkradlo. Politika je jenom svinstvo.“ Ti lidé nehledají důvod nespokojenosti u sebe, ale jedině ve svém okolí, v poměrech. Podívejte se na naši zemi. Vždyť docela vzkvétá. Často přednáším po republice, a ta města jsou hezká.

Snažím se lidi dostat z pocitu, že všech no jel zničeno. Pokud se domnívají, že za všechno mohou jen poměry, tak pak mají vysvětlení pro vlastní nespokojenost. Žijí v naštvanosti a obviňují z toho ty druhé, Když mi někdo na besedě tvrdí pořád dokola, že tak zle jako dnes tu ještě nikdy nebylo, tak mu řeknu – A víte co, pane kolego? Pokud si opravdu myslíte, že nic na světě nemá cenu a všechno je mizerné, tak se jděte raději oběsit. Nejlépe ještě dneska večer. Vždyť je to zbytečné, abyste ještě chodil domů.

I role matky a babičky je dnes bezesporu jiná. To už je passé. Dneska se nebudu starat o svá vnoučata, nebudu je nikam vozit a vodit, jako tomu bylo, když byla malá. Místo toho je pozvu na oběd, sedí tady dobrovolně a vypadají spokojeně. Kecají se mnou o svých osobních věcech. Nemyslíte, že je to zázrak?

Byla jsem sama sebou, a proto jsem nemohla být jen pro toho druhého. To je totéž, jako když je některá žena perfektní milenka, která existuje jen pro svého muže. Co je potom ale ona? Nemůže přece existovat jen v té jedné jediné dimenzi. Určitě to sama znáte. Matka porodí dítě, kojí ho a tak dále, a dá jí to tolik práce, že je asi jenom tou matkou. A má přitom občas určitě pocity: Ježišmarjá, to by bylo krásné, kdybych teď měla tři hodiny jenom pro sebe. To jsou ty intenzivní fáze.

Co to je oběť? Jestliže se vzdá své identity a toho, co ji zajímá, a udělá to jen a jen proto, aby se o své dítě starala, těžko ji to dítě bude později chápat jako samostatnou osobnost. Pak se s ní to dítě nemůže ani identifikovat, Už ten termín oběť mi připadá zvláštní. Oběť je něco, co dávám, a zato, že to dávám, trpím. Proč bych měla trpět tím, že mám radost z dítěte? Pokud se tou obětí myslí vzdát se kariery, aby dítě bylo spokojené, tak to podle mě není ideální. Taková matka pak svému dítěti stále podvědomě něco vyčítá. Kvůli tobě jsem neudělala to a to! Kde já mohla být! Dítě to sice bere jako informaci, ale po čase, když se to připomínání častěji, začne mít pocit, že své matce svým způsobem ublížilo. Anebo, že není natolik cenné, aby to za to stálo.

Nemohla jsem se přece před dítětem nějak stylizovat, hrát dobrou matku. Ne, já jsem já! A k tomu jsem taky matka. A dělám to, jak nejlépe dovedu. Nebudu se přece pořád řídit podle nějakých předpisů.

Možná proto, že jsem si říkala „Já jsem natolik dobrá, že své dítě zkazit nemůžu.“ Proč bych ho měla kazit, když jsem dítě měla ráda a dělala jsem to nejlepší, co jsem dokázala.

Určitě mi bude špatně, až budu na lidech okolo sebe závislá, Před čtyřmi lety jsem přechodila zápal plic a bylo mi hrozně trapně proto, že jsem nemohla být soběstačná. Mám totiž ráda mít samu sebe k dispozici, aby mě moje tělo neobtěžovalo.

Radši bych to zvládla sama. Podívejte, jestliže očekávaná délka života žen je 84 let a u mužů je to 79, tak já – když to hodně přeženu a sama sobě přidám – tady ještě vydržím maximálně deset let. Do těch osmaosmdesáti. To bych snad mohla vydržet, ale jen aby to vydrželi ti ostatní se mnou.




(více)

28.12.2013

Stanislav Zindulka

Je lepší se utahat než zrezivět
Jsem vždycky úplně konsternován, když slyším – a vím, že současná situace není úplně růžová, a vím, že lidi mají nárok remcat a chtěj to změnit, já taky – že za komunistů bylo lépe, tak tam tu chuť mám. Nechápu, lidé, kteří to říkají, ztratili nejen soudnost, ale i zásadní etiku.

Kdybych ve své ženě neměl tu oporu, kterou jsem měl, spoustu věcí bych neustál

Mám zaměstnání velmi těžké, konfliktní, které přináší těžké krize. A člověk k němu potřebuje lít zázemí, mít za kým se vrátit a s kým se poradit. Je to zaměstnání trošku psychiatrické. Měl jsem vždy kde se zahojit.

Jsem optimista, musím něčemu věřit, jinak bych nemohl existovat. Ale když se přede mne postaví překážka a vím, že za ní je nějaký cíl, na který musím dosáhnout, tak se o to rvu. Ale rvu se tak, abych nepoškodil nikoho jiného.

Myslím, že mé zbraně jsou pevná vůle, houževnatost a vždycky nějaká ta spodní víra. Věřím kumštu. Vždycky člověk nevyhraje, ale když se rvete poctivě, nikdy vás to nezradí.

Měl jsem v životě takové ošklivé období, po osmašedesátém roce, kdy se mi spousta věcí rozsypala. Najednou jsem načas ztratil svůj optimismus a zcela mne spolkl pesimismus. Měl jsem existenční potíže, musel jsem pustit zaměstnání mimo divadlo, které mě strašně bavilo, a to byla pedagogická práce na konzervatoři v Brně. A bylo to takové období, kdy jsem měl hodně blízko ke skleničce. Ale když se to začalo rozjíždět, pochopil jsem, že bych tak ztratil všecko, a znovu se ukázalo to zázemí, které mi pomohlo. Bylo to dlouhé období proher, ale pak přišla výhra, když jsem to zvládl.

Když je člověk přesvědčen, že má pravdu, tak to hájí, a když je to nutné, jde do konfliktu. Tomu se nevyhnete. A bohužel to bývaly konflikty politické, kdy člověk nemůže ustoupit. Najednou se třeba dostanete do sporu s člověkem, se kterým jste si celý život rozuměl, a vy najednou vidíte, že ten člověk uhnul, že jde špatnou cestou a je to nebezpečné. Tam musíte jít do konfliktu, tam nelze uhnout.


Vždycky jsem se vyjadřoval přes kumšt a věřím jeho síle.

Některé věci člověk hrozně rád zasune v paměti, a když se mu to vrátí, má neklidné noci. Jsme zhejčkaní, pořád si stěžujeme a přitom všechno, pokud jde o hmotné věci, máme.

Když člověk přijde domů, pořád je plný energie a těžko usíná. Ale bývám unavený druhý den ráno, Když se vzbudím, mám pocit, že jsem prázdný.



(více)

29.09.2013

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek v rozhovoru pro Magazín Dnes
Populární herec Jaroslav Dušek začal svět vykládat po svém a je zážitek ho poslouchat.
Peníze neexistují, ztratili jsme duši,. děti vychováváme špatně... Má čím dál víc obdivovatelů, jeho představení
Čtyři dohody je pořád vyprodané. A to bez jediné reklamy.

S lístky na Čtyři dohody se také obchoduje na aukci, viděla jsem je prodávat i za tisíc korun.
My jsme se o tom taky dozvěděli. Mrzelo nás to, ale bohužel s tím prý nemůžeme nic dělat.

Máte představu, kolik lidí už hru vidělo?
Do sálu se vejde 250 lidí, ale vždy jich je tam tak o dvacet víc. Byly doby, kdy jsme hráli i desetkrát za měsíc, takže řekněme, že za sedm let to mohlo být nejmíň sto tisíc. Ale to nepočítám ty, kteří ji viděli víckrát. Jednou přišla paní, že Čtyři dohody viděla čtrnáct krát.

Nezvažovali jste větší sál?
Mně se zdá slušností, že když nám tehdy umožnili na Lávce hrát a nikdo nám do toho nemluvil, že zůstaneme.
Ani nezdražujeme a držíme vstupenky na 290 korunách, i když by mohly stát pět set a prodaly by se. Nemá smysl z toho vydojit peníze a zvyšovat ceny, i když teď nás asi zvýšená sazba DPH k nějakému zdražení přivede.

Změnilo se to představení nějak?
Protože moc nezkoušíme a jdeme hrát rovnou před diváky, forma se v přímém přenosu proměňuje tak, jak se proměňují diváci.

Jak se mění diváci?
Před sedmi lety bylo publikum hodně zaskočené, přišlo mu to vážné a trochu složité. Postupně se tím prokousávali, zápasili s námi, někteří protestovali, jiní se zlobili. Většinou přijali první dohodu "Nehřešte slovem", vysvětluju ji na výchově dětí a tomu se ještě smáli. Jenomže u druhé dohody "Neberte si nic osobně" jsme narazili. Lidi vůbec nevěděli, co jim to vyprávíme. Jak, že kariéra je hovadina? Co to melete? Vždyť všichni děláme kariéru, všichni chceme mít to jméno a budovat si pozici!

Jak poznáte, že lidé něco přijmou?
Cítím, jak se publikum během let uvolňuje. Lidi se smějí těm odumírajícím pomyslným důležitostem a jsou schopni nebrat se ta vážně. Jenže pak přišla třetí dohoda "Přestaňte si vytvářet falešné domněnky", která je hlavně o pojetí lásky. V očích diváků se objevily. velké otazníky. Milujte každého a bez podmínek? Vždyť je to přesně obráceně! Přece někoho budete milovat, až když je na vás hodný, ne ? Nemůžete přece. milovat někoho, když je a nás zlý. Žárlivost že vylučuje lásku? Jak to, vždyť teprve tam, kde je zdravá žárlivost, ta je ta pravá láska, ne? Ošívali se, poposedávali, prali se s tím. Až při čtvrté dohodě "Dělejte všechno, jak nejlíp umíte", si zase trochu vydechli, ta byla celkem srozumitelná.
ZISK NEEXISTUJE.

V čem si podle vás vytváříme nejsilnější domněnky?
Odjakživa kolem lásky a vztahů. A kolem osobní důležitosti.

V čem konkrétně?
Třeba že si máte někoho vzít. To je domněnka, která nemá co dělat s realitou. A lidé tomu natolik věří, že zpočátku vůbec nechápou, o čem mluvíte, když jim to zpochybníte. Když s někým žijete, tak si ho přece vezmete, říkají. A když se jich zeptáte, proč by se měli brát a kdo to kdy vymyslel, řeknou, že to je přece jasné. A přesně to je ta domněnka - že je všem všechno jasné. Další silná domněnka je, že existují peníze.

A neexistují? Já jich mám hned několik v peněžence.
Tam máte papírky, na nichž je hodnota, které se věří. Je to podobné, jako když jste hrála jako dítě monopoly. Aby se peníze mohly z definice jmenovat peníze, musí být kryté drahým kovem. Když nejsou, tak jsou to bankovky. A bankovky jsou papíry, které vytiskne banka. Ty nemají oporu v ničem. Nebo do konce za peníze považujete
číslíčka na monitoru počítače. Dneska už to začíná být zřejmé: vidíte, jak rostou státní dluhy, hypotéky, vlády si berou od těch druhých půjčky. Papír, který se jmenoval peníze, byl dřív krytý zlatem, nebo stříbrem, zatím co dneska je krytý dluhem.

Tomu nerozumím.
Peníze vznikly tak, že jsem napsal papír, na kterém jsem potvrdil, že vám za něco dlužím třeba kilo Zlata. Vy jste tenhle papír vzala, šla do záložny a oni vám za něj dali to kilo zlata. Tím pádem byl ten dluh, který vám vznikl, krytý jasně stanoveným váhovým množstvím konkrétního drahého kovu. Dneska je jakoby krytý jiným dluhem.
Je za ním “nic“. Dluh kryje dluh a takový systém může fungovat jen tehdy, když mu všichni věří. Jakmile v tento systém lidé věřit přestanou a rozkolísává se, začne se sesypávat zevnitř. Přesně toho jsme všichni právě svědkem, říká se tomu světová finanční krize. Jde o psychickou záležitost.

Kdyby to tak bylo, tak člověk nemá motivaci pracovat.
Proč?

Protože přece lidé chodí do práce, aby ty peníze vydělali.
To je právě jedna z nejsilnějších domněnek. Jakmile budou chodit do práce, aby vydělali peníze, tak jsou na cestě do pekla. Jak mile děláte něco ABY, tak už neděláte to, co děláte, ale děláte to ABY. Pak už to neděláte proto, že vás to baví, máte to ráda a naplňuje vás to, a peníze, které jsou s tím spojené, jsou jenom ta hra. Když to děláte jen proto, abyste vydělala peníze, tak jste v té známé pohádce o čertovi.

V jaké pohádce o čertovi?
Čert přijde a řekne: Dám vám všechno hned a vy mi za to po smrti dáte duši. Řeknete si, po smrti to je dobrý, a podepíšete. V tu chvíli pochopíte, že jste duši dali už teď. Proto Andreas Claus, známý ekonom, říká, že bankám jde o vaši duši. Jakmile uvěříte, že musíte vydělávat, abyste mohli žít, tak přicházíte o duši.
Vy si myslíte, že lidé přišli o duši?
Podívejte se, kolik lidí chodí k psychologům, protože mají duševní poruchy, nemoci, stres, nelíbí se jim život, nebaví je to, jsou nemilovaní, nemají motivaci jsou v trvalé depresi, ztracení. Jsou to všichni ti, kteří uvěřili, že musí něco dělat, aby něco měli.

Musíte přece někde bydlet a nějak platit složenky, ne?
Tahle planeta je postavená na tom, že tu všechno je. Člověk se narodí a planeta má pro něj všechno kompletně připravené. Ví to každé zvíře a každý hmyz. Ti nepotřebují peníze na co? Normálně žijou. To my lidi hrajeme virtuální hru, že si všechno musíme koupit.

Jak podle vás můžou každodenní lidé vypadnout z té hry?
Nemusí z ní vypadnout. Stačí, když si uvědomí, že to není život, ale hra. Stačí si uvědomit, že ve skutečnosti nemůžou nikdy nic vlastnit. Je to jen dohoda mezi lidmi. V okamžiku smrti je to zřejmé. Nic si s sebou nevezmeme. Spousta lidí se trápí kvůli penězům, protože jsou skrze svou osobní důležitost vtaženi do té nemilosrdné hry. Banky by měly být trestané za to, co lidem dělají, jak je uvrhávají do úvěrů a hypoték, zatajují jim body ze smluv.

Co banky lidem zatajují?
Uznávaný ekonom Andreas Claus na přednášce v Brně mluvil o tom, že banka, když zbankrotuje, tak má ze zákona právo od vás požadovat okamžité splacení dluhu. Když ho hned nesplatíte, může vám sebrat tu zástavu. Jistě víte, že v posvátných starých knihách je úrok označený za lichvu. Dočetl jsem se, že islámské banky dodnes nepožadují úrok. Žijí z podílu na zisku. Půjčí vám až poté, co velice dobře prozkoumají, na co si chcete půjčit. Pokud se vám daří a vyděláváte, odvádíte bance dohodnutý podíl. Když se vám nedaří, vrátíte bance co jste si půjčili, ale ani o kousek víc.
U nás to funguje tak, že jakmile si půjčíte, už musíte vracet víc. Chápete ten nesmysl? Kde se ty peníze navíc mají vzít?

Vytvoříte zisk.
Jak může planetárně vzniknout zisk? Dívejte se na to jako na celek - zisk vznikne jen tak, že jinde vznikne ztráta. Proto civilizace krachuje.

Například vy jako herec umíte něco, co já ne, a proto vám ráda dám své peníze za to, že mi to předvedete.
To ale zisk. To je výměna. To, co my jako civilizace hrajeme, je celoplanetární letadlo. Silné ekonomiky hledají levnou pracovní sílu, která bude pracovat za málo, a ony to potom draze prodají. Z toho rozdílu, takzvaně tvoří zisk, ale ten je postavený na podvodu, na neinformovanosti. Díky internetu dneska všechny pracovní síly zjišťují, jaká je cena jinde na trhu, a výrobní továrny se musí pořád posouvat do míň a míň informovaných zemí, kde jsou lidi ochotní pracovat za nižší sazbu. '

V čem vám to připomíná hru letadlo?
Že i ta se jednou vyčerpá a zhroutí. Za starých dob přišla válka, nastala katastrofa, všechno se rozbilo a zmizel faktor, který vidíme teď. Systém se nasycuje a nasycuje, zároveň rostou dluhy. A teď už je jen otázka, kdo vlastně komu dluží. Jak to, že jsou ty dluhy tak obrovské, že už ani úroky z nich nejdou zaplatit? I bez složité matematiky
pochopíte, že země dluží neskutečné sumy. Já jen nepochopil komu. Kdo je věřitel všech vlád? Nechápu třeba, jak může dlouhodobě fungovat schodek v rozpočtu. Představte si, že byste takhle fungovala doma, každý rok byste byla minus sto padesát tisíc, a zase si půjčila. A pak byste si půjčila, abyste to mohla splatit. Jak dlouho byste to mohla dělat?

Myslíte, že teď je ta doba, kdy se tenhle systém hroutí definitivně?
Pro mě se zhroutil už dávno. To, co se děje, beru jen jako iluzi, kterou se někteří lidé rozhodli pořád hrát dokolečka.

Jak jste dokázal vymanit se ze systému, ve kterém žije většina lidí?
Postavil jsem se k tomu jako ke hře, která se hraje, a rozhodl se, že nebudu podléhat strachu. Například jsem si nevzal hypotéku. Zvykl jsem si, že dělám jen to, na co mám. Nepůjčuju si na věci, na které nemám. Stanovuju siurčitou míru. Nechce se mi zamotat se do systému, kde za to, že získám evropský grant, musím pětinu peněz
nechat chytrákovi, který, mi ten grant přiklepne. Řekl jsem si před lety, že to nechci. Že budu hrát levné divadlo, nepotřebuju ani statisícové kulisy, ani manažera, ani chytráka, ani produkčního, ani sekretářku.

Neseděl jste před lety sám v grantové komisi?
Seděl. Byl jsem tam nominovaný. Tehdy se udělovaly granty tak, že grant Tvořil polovinu peněz z rozpočtu.
Druhou polovinu si muselo divadlo sehnat. Ptal jsem se, proč mají divadla shánět
druhou polovinu. Řekli mi, že to je proto, aby se umělci naučili podnikat. Nechápal jsem to, podnikatele taky nikdo nenutí, aby uměli malovat nebo zpívat. Umělec je nepraktická bytost. Jak říká Samuel Beckett, být umělcem znamená selhat.
A umění je věrnost tomu selhání. Takže se umělci učili švindlovat a vytvářeli si umělé
náklady, aby do grantu vtěsnali i tu druhou polovinu. Tehdy jsem to vnitřně opustil.
Odešel jsem z toho a založil si divadlo, na které jsem granty nemusel potřebovat.


HLUBOKÝ KLID

Jste spokojený?
Nevím, co to slovo pro vás znamená.

Jste šťastný?
Asi jsem.

Proč je tak těžké to říct jednoznačně?
Protože nevím přesně, co tím slovem myslíte. Kdybychom chápali spokojeného člověka jako toho, co žije s vnitřním pokojem, tak jsem. Pociťuju hluboký klid.

Myslíte si, že jste se změnil?
Já to nevím, Mně to je totiž jedno. Já jsem to zapomněl. Učím se pohybovat v přítomnosti nezajímá mě, jaké něco bylo. Smířil jsem se s tím, že "Já" neexistuje, tak vám ani nemůžu říct, jak jsem se změnil. Určitě sebe sama nahlížím jinak než před deseti lety, ale zároveň se to příliš nemění od toho, jak jsem sebe sama nahlížel, když mi bylo deset let.

Neříkejte mi, že jste Zapomněl na to, jaký jste byl dřív.
Když jsem byl mladý, tak jsem se třeba rád hádal. Měl jsem dojem, že mám někoho přesvědčit a že spor má v sobě něco přínosného. A jednoho dne jsem si řekl, že mě nebaví hádat se a dohadovat.

To jste jen tak ze dne na den přestal? Co na to lidi kolem vás?
Výhoda je, že se vám tím lidé trochu vymění. A ti, co zůstali, se taky přestali hádat.

Vy vážně nikdy nekřičíte?
Málokdy. Jen když mám pocit, že když mluvím v klidu, je to pro některé lidi pod prahem rozlišitelnosti. A tím, že dělám jen to, co chci a co mě baví, se nedostávám často do situací, ve kterých bych se měl s někým hádat.

Jak se změnil pod vlivem První dohody váš pohled na výchovu dětí?
Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že je dobré být přísný a výchovný.

A není?
Není. Je dobré být vědomý.

Jak se to projevuje?
Každý máme v sobě určité složky bytosti, která je automatická. Dokážete třeba odhadnout, jak se zachováte, když se leknete, jste podráždění, něčemu se smějete. Když začnete vědomě pracovat se svojí reakcí, zjistíte, že nemusíte reagovat tak rychle a bezprostředně. Že můžete některé reakce, které by byly třeba přísné, ostré, divoké či zkratovité a afektované, pozdržet. Reakci můžete pozdržet a nic špatného se nestane. Nic nepromarníte. Začnete reagovat vědomě, což znamená, že reakci volíte. Místo abyste reagovali na podnět automatismem v sobě,

To se vám jen tak přihodí?
Ne, to musíte trénovat jako cokoliv jiného. Je to určitý typ bdělosti, který udržujete, a jeho předstupněm je, že se pro něj rozhodnete. Pak přijde fáze, kdy to ještě nemáte samozřejmé a připadáte si zvláštně.

Kdy jste se pro tuhle bdělost rozhodl?
Pozoroval jsem to v Peru a v Mexiku u indiánů. Potvrdil jsem si, co říká Jean Liedloffová v knize Koncept kontinua. V situacích, které běloši mají za nebezpečné a reagují leknutím a strachem, indiáni se smějí. Nám tam spadla lavice do bláta. Všichni běloši se vyděšeně polekali, zatímco indiáni vyprskli smíchy. Tam jsem zjistil, že si reakci můžete vybrat. Začal jsem to trénovat.

Jak vám to šlo?
Zprvu jsem si připadal divně. Upadl mi hrnek a rozbil se. Moje automatická reakce byla aspoň se leknout. Místo toho jsem se lekl jen vnitřně, neprojevil to, a přiměl se zasmát. Chvíli to nejde, ale zvyknete si.

To je přece děsně nepřirozené. Leknout se je přirozená reakce.
Velký omyl. U dospělých skoro žádná přirozená reakce neexistuje.



Jak to?
Reakce jsou naučené. Přirozenou reakci projevuje jenom miminko. Celá výchova je založená na tom, že potlačujete přirozenou reakci toho tvora a učíte ho reagovat, nepřirozeně.

ŽENY JSOU NA TOM HŮŘ

Kdy potlačuju přirozenou reakci dítěte?
Třeba když chlapečkovi říkáte, aby neplakal, že kluci nepláčou. Nebo holčičce, že nemůže takhle pohodlně sedět s roztaženýma nohama. Že holčičky tak nesedí. A i když holčičku baví takhle sedět, naučí se sedět s nohama u sebe. Ještě hůř, když uvidí jinou sedět uvolněně, napomene ji nebo si o ní pomyslí, že je sprostá.

Jak se taková výchova projevuje na dospělém?
Protože si většinu reakcí vycvičíme vlastně nevědomky, potom sami sobě nerozumíme. Lidé brečí a nevědí proč, chodí a nedokážou být veselí a nevědí proč.

Vy víte proč?
Protože ten systém naučených reakcí je náročný na energii, většinu lidí vyčerpá. Z veselého dítěte se stane smutný člověk. Znali jste ho ve třech letech, kdy to bylo spontánní, divoké a živé dítě, a teď v deseti je to vylekaný, ustrašený a zasmušilý tvor. Potlačili to v něm. Říkali mu, ať nekřičí, nedupe, ať se raději vůbec neprojevuje, protože to není slušné. Takovíto lidé končí časem někde s depresemi, protože nevědí, co mají dělat. Potlačili svou přirozenost, vyměnili duši za umělý svět. A možná, že o něco hůř jsou na tom ženy.

Proč jsou na tom hůř ženy?
Protože u chlapců se ještě nějaká spontánnost toleruje. Ti ještě občas můžou divoce křičet a běhat a hrát fotbal, zatímco holčičky mají být tiché a způsobné a půvabné a umyté. Spousta žen má pak problém, že v dětství byly odnaučené spontánnímu projevu. "Takhle se slušná holčička nechová. Nemůžeš tady tak běhat, vřeštět." Pak se nemůžete divit, že tito lidé ve třiceti nevědí, jak se mají projevit. Natolik je ta společenská konvence přemohla, že nevědí, jestli vůbec můžou zareagovat.

Projevuje se to nějak ve vašem oboru, v herectví?
V době, kdy jsem učil, dívky měly větší potíže s improvizací. Kluci si nějak improvizovali a nějak to dopadlo, ale holky se pozorovaly. Dívky jsou obecně hodně vedené k sebepozorování. Když jdou kolem zrcadla, vždy se kouknou. Chlap ne, ten projde a ani neví, že tam zrcadlo je. Žena, když mluví s druhou ženou, tak vyjmenuje
všechno, co měla ta druhá na sobě, náušnice, sukni, tričko, boty i tašku. Tohle chlapi vůbec nevidí. I když i to se mění.

A to je podle vás naučené?
Odmalička bývají ženy vychovávané, aby o sebe dbaly, aby se staraly, jak vypadají, zatímco na mužský vzhled zdaleka neklademe takový důraz. Byla jste teď někdy v hračkářství? Tam jsou už od začátku velmi jasně rozdělené aktivity. Kluci mají zbraně, auta a stavebnice, holky kuchyňky, kočárky, miminka a princezny a všechno v růžové.


Je takové rozdělování aktivit pro děti podle pohlaví nebezpečné?
Nevím, jestli přímo nebezpečné, ale určitě je to strnulé. Není to moc životné. Takové děti nežijí, ale splňují.
Splňují a nemůžou se odchýlit. Aby se odchýlily, musí se jít opít nebo si dát drogu. Tomu se říká, že se jdou uvolnit. Chodí do uvolňovacích prostorů a mezitím splňují.

ZAČÍNÁ TO UŽ V PUBERTĚ, KDY SI LIDÉ NEMŮŽOU VZÍT NĚJAKOU ZNAČKU TRIČKA, PROTOŽE BY BYLI TRAPNÍ.

Co splňují?
Podivné konvence, které mají nenápadný, ale ohromný tlak. Začíná to už v pubertě, kdy si lidé nemůžou vzít nějakou značku trička, protože by byli úplně trapní, a pokračuje to v dospělosti takovými těmi výroky, které znáte: "Já si tohle ve své pozici nemůžu dovolit. Nemůžu jít do takové restaurace a nemůžu jet takovým autem."
Opravdu uvěřili té geniální podlé hře, že aby mohli být sami sebou, musí mít tyhle džíny, pít tuhle kolu, telefonovat tímhle typem mobilu a nosit tyhle tenisky.

PRÁZDNÉ DUŠE
Myslíte, že lidé nechtějí být sami sebou?
Chtějí! Ale nechali si namluvit, že budou sami sebou, když budou něco předem daného mít. A to je ten nesmysl.
Sami sebou jsou přece bez toho všeho. Jenže aby tahle velká lež nepraskla, vyvinuli si zároveň systém, ve kterém se sami navzájem hlídají. Sledují, jestli tamti už mají tohle, jsou pyšní, když se jim něco podařilo pořídit, vyprávějí si, jak pro to jeli až do Říma, protože tam už to měli a tady ještě ne.

Praskne to?
Nevím. Vím jen, že se tenhle tlak za posledních deset let hodně zvýšil. V důsledku toho mají lidé takv vyprázdněné a vysáté duše, že už z nich skoro nic nezbylo. Nejsou šťastní a nevědí proč, přece mají všechny ty věci, co mít měli. A zároveň stále častěji potkávám lidi, kteří to jsou schopni vidět.

Co jsou schopni vidět?
Že smysl není v tom, mít šaty nebo auta, a hledají nějaké alternativy. Vracejí se ke své přirozenosti, i když i tady mohou být odchytáváni zaručenými duchovními či já nevím jakými učiteli, kteří se především starají o to, jak této situace využít. Není to jen tak být na živu. Je to velká zábava, plná lákavých nástrah.

Jak se to dá rozeznat?
Snadno. Podle toho, jestli vás to odděluje od celku. Pokud vás to odděluje od jiných lidí, od jiných bytostí, od rostlin, zvířat, od matky Země, od galaxie. Jakmile někdo tvrdí, že jste vy nebo on lepší než ostatní, že tato cesta je lepší než jiná, že máte nějaká větší práva než jiní, tak vás obratně odděluje od celku. Takový člověk vás svede na dílčí slepou cestu labyrintem. Brána k manipulaci vede skrz oddělování lidí od těch druhých, od ostatních bytostí, od proudu života. Manipulátoři se lidem snaží namluvit, že ti druzí je ohrožují, potřebují vyvolat strach, aby pak mohli nabídnout naději.



A co říkají ti, kteří vás nechtějí oddělit od celku?
Že vy jste ten celek. Ze člověk je vším. Že nejde volit něco proti něčemu. Neexistují výhodné nabídky a neexistuje ani zisk, protože ten je vždycky na úkor někoho jiného. Celek jako takový vytváří harmonii, spolupracuje na mnoha úrovních, vyrovnává jemná napětí. Profitovat můžete doopravdy jen tehdy, když profitují všichni ostatní. Proto je klíčem k vlastní spokojenosti žít co možná nejvíc ve vědomí celku. Ale neberte mě moc vážně, ve skutečnosti nic nevím.

(více)

20.04.2013

Jitka Smutná

Jitka Smutná: V každém vztahu musí zůstat napětí

Prožívá barevný život. Nejen díky herecké profesi se škálou různorodých rolí, ale i díky svým zálibám a osobnímu posunu. Po mnoha letech manželství a dvojnásobném mateřství zjistila sympatická představitelka Lídy Bernátové ze seriálu Cesty domů, jak být opravdu šťastná.
Její seriálová hrdinka je typická máma, která se obětovala pro rodinu a poslouchá manžela. Diváci si s ní Jitku Smutnou spojují, ona sama je ale jiná. Miluje svobodu, je vitální, zábavná i přemýšlivá a snad stále optimisticky naladěná. Povídat si s ní je radost. Přestože vedle profesních otázek otvíráme i citlivé téma ženského partnerství, neztrácí šarm a nadhled. Ukáže mi nabitý diář s úvazkem ve čtyřech divadlech, kde exceluje mimo jiné ve hrách Sto roků samoty a Želary. A rychle se plní dál…
Máte po premiéře tragikomedie Úsměv Dafné v pražském Divadle ABC. Jak zapadá tenhle korálek do šňůry vašich rolí?
Je to skvěle napsaná italská tragikomedie pro jednoho staršího muže-vědce, jeho sestru a mladou studentku. Jejich vztahy jsou komplikované, protože muž je nemocný, sestra se o něj stará a on se zamiluje. Panuje tam italská domácnost. Já na konci říkám: Hádali jsme se každý boží den.

Hra předhazuje otázky kolem smrti a odpovědnosti k životu, těžké momenty se střídají s veselými. I ve smutných situacích lze totiž najít dobrým pohledem spoustu humoru, vyplývajícího z velké lásky i velkého neporozumění. Jak to v životě chodí.
Pro diváka je to šance být u tématu, o němž moc nechce přemýšlet, ale občas musí. Mám spoustu kamarádek pečujících s vyplazeným jazykem o staré rodiče a velmi je obdivuju. Od malička jsem žila s nemocnou maminkou, znám pocit, když blízký člověk trpí a vy mu nemůžete pomoci. Snad někomu náš kus, v němž je moře citu a lásky, uleví.
Jak vy sama řešíte v životě vypjaté situace? Je podle vás hádka očistná?
Jsem upřímně řečeno trochu vztekloun, když jako Beran narazím na názor nebo situaci, kterou považuju za smrtelně vážnou – což mohou být klidně odhozené ponožky – vzkypí ve mně temperament. Cítím, jak mi stoupá do krku zloba a je otázka, jak vytryskne. Většinou ne křikem, špatně ho sama snáším, spíš slzami. Sice není na ubrečenou ženskou hezký pohled, ale je to nejrychlejší cesta ke klidu.
Za deset minut se vybulím, polknu a jsem očištěná. Umím se i omluvit. Jindy energicky vysvětluju, ale nádobí už opravdu nelítá. Jednou dávno jsem třískla dveřmi, až praskla futra. Dalších dvacet let jsem se styděla a už jsem to nikdy neudělala. Je v podstatě jedno, kudy vztek, křivda či neporozumění vylezou ven, ale vyjít musí. Pokud to člověk v sobě drží, může se podebrat. Jako tříska, kterou nevytáhnete, dlouze vyhnisává.
Kritika chválí vaši bylinkářku Lucii ve hře Želary Divadla Rokoko. Máte s ní něco společného?
Spojuje nás to, co mám moc ráda – folklór a lidi z malých vesniček na Moravě. Když jsem žila v Ostravě, milovala jsem moravské písničky, jezdila jsem na Valašsko a Kopaninu, a když jsem mluvila s muzikanty z cimbálovek, byl to nádherný zážitek. Jak dovedou zkombinovat běžnou profesi, děti, starosti… a večer jdou zkoušet s kapelou. A jednou za čas mají koncert, na kterém oslní.
Těší mě, že se lidi zase přiklánějí k folklóru, nedávno se mi dostalo do ruky CD souboru Nižnička, kde zpívají malé děti s panem učitelem. To je krása! Písničky neznámé, otvírající zase jiný pohled, žádná konzerva. Komu to pustím, naskáče mu husí kůže, že je při něčem, co je ryzí a nádherné.
Pokud vím, vy taky píšete písničky a zpíváte s kytarou.
Ano. A dokonce od podzimu jezdím jako krajánek se svým recitálem do městeček a vesnic. Protože neřídím, přemisťuju se s kytarou na zádech vlakem nebo autobusem. Neodmítnu hrát ani pro třicet lidí, protože mě tyhle malé koncerty v klubech nebo knihovnách těší. Povídám si s lidmi o životě a otvírám některá témata. Často se pak na mě začnou lidi dívat jinýma očima. Je příjemné i to, že jim vidím do tváří, což v divadle nejde.
Je to takové vystoupení z role a návrat k Jitce Smutné. Za dva a půl roku v Cestách domů splývám mnoha divákům s postavou. Stává se, že mě na stanici tramvaje osloví: Jé, paní Lído, jak se máte? Potřebuju se vrátit k sobě a paní Bernátovou trochu setřepat na místo, kam patří.
Na co se nejčastěji ptají?
Kromě toho, jak bude pokračovat seriál, na což jsem odpovídala, že jsem vázaná mlčenlivostí, je zajímá, jak jsem zhubla. Takže si povídáme o jídelníčku i o tom, jak si novou váhu udržuju. Taky o pohybu, že hodně běhám a chodím pěšky. Navíc mám osmnáctiměsíčního vnuka Františka a snažím se s ním dceři občas pomoct.
Pokaždé se na něj strašně těším a hezky si hrajeme – opět jsem začala stavět stavebnice, zpíváme si a čteme knížky včetně encyklopedií, jsem nadšená, že ho tak baví. Mluví ještě málo, ale neustále se ozývá zvuk znamenající: Co je to? Jak začne jaro, budeme chodit na procházky. Neumím ani o prázdninách ležet na pláži nebo jen tak sedět bez činnosti. Les, zahrada, chůze, fyzická práce a dobrá nálada k tomu, to je pro mne nejlepší relax.
Franta bude myslím prima parťák. Když se potřebuju v náročném dnu zastavit, volám Terezce a nechám si aspoň vyprávět, co ten malý zrzeček dělá. Když mi do telefonu řekne bába, jsem jednoduše blažená.
Zajímají se na koncertech i o soukromí, které jste nedávno odtajnila – o život se ženou?
Moc ne, považují pořád za neslušné se o takové věci nahlas bavit. A neumějí se správně lidsky zeptat. Ptají se, zda je pravda, co bylo v bulváru. Na to odpovím, že s bulvárem se nemluví. A dodám obecně jen to, že můj život je krásný i plný starostí jako u ostatních lidí. Žiju v páru s přítelkyní, zvládáme spolu běžné rodinné situace, pytlíkujeme to, jak to jde. Úplně stejně jako heterosexuální rodiny.
Vaše přiznání pomáhá ženám, které se svou orientaci bojí přiznat. Jak to bylo u vás?
Já se v osmnácti platonicky zakoukala do jedné krásné dívky, jenže mi tehdy nic dalšího nedošlo. Vdala jsem se, měla děti a krásné manželství… Až tak před deseti lety jsem pochopila a sama sobě přiznala, jak to se mnou opravdu je. Nechci znovu vše ze své zpovědi opakovat, udělala jsem ji kvůli sobě a kvůli lidem, abych nemusela lhát v rozhovorech.
Zkrátka jsem se dostala do určité životní etapy a překvapilo mě, jak hluboce jsem se stala šťastnou. Změnilo se i moje sebevědomí. Naštěstí to nijak nepoškodilo vztahy s mými dětmi a mužem, kterého jsem si před lety vybrala opravdu skvěle. Dodnes jsme dobří přátelé a pomáháme si.

Je ženské partnerství harmoničtější – díky podobnému naladění?
Upřímně řečeno, nevím. Občas si doma říkáme, že je to s mužskými jednodušší. Jsou čitelnější, zároveň spoustu věcí neřeší, zatímco my máme tendenci rozpitvat vše do hloubky. Na to jsou dobré kamarádky, ale do vztahů, ať hetero nebo homosexuálních, bych to netahala. V každém vztahu musí zůstat napětí, prostor pro vzájemnou přitažlivost a tajemství, zároveň by mělo jít o hlubokou lásku. A pořád víc si myslím, že je to i otázka rozumového rozhodnutí. Že partnerský vztah není jen cit, ale i přijetí odpovědnosti žít s určitým člověkem, který je, jaký je. Sdílet s ním dobré i zlé, starat se o něj, nechat se jím ovlivňovat a nechtít ho změnit.
S přítelkyní máte pořad Smutná Braunová. Týká se i této otázky?
V podstatě ano. Hrajeme úryvky z Petřiny knihy Kalvárie i z dalších prací a různě je obměňujeme. Nikdy jsme se nesetkaly s nepochopením nebo nevraživostí. Naopak. A to vystupujeme i v menších místech, kde by se zdálo, že je tolerance menší. Ale když diváci vidí dvě ženské z masa a kostí, jak se k sobě chovají, jak spolu pracují, na jaké bázi jim funguje vztah, berou ho jako úplnou normalitu.
Vaše Lída Bernátová, která právě seriál opustila, ale byla asi známější. Jak často jste vlastně natáčela?
Dvakrát, třikrát týdně, což je krása, když pak jen večer hrajete. Ale naprostá hrůza, když zkoušíte novou hru. To jsem měla budík na 4,20, jela prvním metrem přes celou Prahu do studia, občas usnula a přejela. Pak jsem dorazila na zkoušku a často se ještě odpoledne vracela znovu do studia. A večer mě čekalo představení. Domů jsem přijela před půlnocí.

Šílené. To měla pomoci spíš rodina vám!
Kdybych potřebovala, určitě by mi pomohla. Děti mají už dávno své životy. Syn Jakub pracuje jako stavěč dekorací v České televizi a žije roky se svou dívkou, ale nevím, kdy ze mě taky udělá babičku. Dcera Tereza se ohání na mateřské a jako já dělá divadlo a zpívá. Hrajeme spolu už sedm let dvě báječná představení: Dveře v Divadle Palace a Zlomatku v Divadle v Řeznické.
V tom prvním jsme matka s dcerou, ve druhém představuje prostitutku, kterou přivádím homosexuálnímu synovi s nadějí, že si dá říct a stane se „normální“. Přiznám se, že se na ni na jevišti nemůžu dívat, protože jsem v jádru pořád její matka, a když ji vidím jako lehkou holku, stydím se. Hostuju teď ve čtyřech divadlech a cítím potřebu vstoupit ještě do dalšího prostoru. Něco se rýsuje, ale z pověrčivosti víc neprozradím. Bude to v malé produkci a opět tragikomedie.
Zmínila jste pověrčivost. Byla jste někdy u kartářky nebo jste si nechala udělat horoskop?
Moc na to nevěřím. Jednou jsem se nechala zlákat. Paní pravila, že je jasnovidka, a vyložila mi karty, vyčetla z nich spoustu věcí a odpověděla na moje otázky. Ale nic z toho, co řekla, se nesplnilo a nestalo – a už jsou to tři roky. Z jejího krásně zařízeného bytu jsem odcházela s úsměvem nad svou důvěřivostí a hloupostí. Asi to vynáší.

Zlaté roky podvodných vědem a léčitelů jsou snad už za námi…
Přidám další zážitek: Terezka v pubertě vážně onemocněla a byla v nemocnici s tím, zda se to zhoupne k dobrému nebo špatnému. Dostala jsem tip na člověka, který jí měl údajně pomoct a poslat energii. Přišel pán s kufříkem s číslem IČO a dal mi do ruky cedulku. Bylo na ní kolo rozdělené na výseče a popisky: Zdraví, nachlazení, malá nemoc, velká nemoc, smrt. Držela jsem v prstech černou výseč s nápisem smrt a on řekl: Tady je vaše dcera. Můžu změnit její genetickou informaci tři sta let zpátky, bude to stát… Letěl z auta ve vteřině, můj muž jednal rychle.
Co dodat?
Věřím na lidské schopnosti i na to, že ne všechny lze změřit. Jistě existují lidé obdarovaní něčím za hranou běžných dovedností. Ale základem je poctivý přístup. Odmítám vše, co zavání finančním letadlem, různé kurzy, kde vám řeknou jen kousek a další, až zase zaplatíte… Jsou ovšem metody, kterým naprosto důvěřuju, protože jsou postaveny na zdravém rozumu a znalostech anatomie. Třeba občas podstupuju Dornovu metodu rehabilitace, kde se člověk naučí napravovat klouby a posílit svalové skupiny. Vše je nejen v rukách dobrého terapeuta, ale i ve vašich.
Jste ráda, že se vaše dcera taky věnuje herectví?
To víte, že jsem se jí to snažila rozmluvit. Zvlášť proto, že zvolila konzervatoř. Jsem zastánce kvalitních vysokých škol. Tenkrát jsem si přála, když už herectví, tak raději DAMU. Ale bylo mi to málo platné, své děti jsem nevychovávala příliš autoritativně. A herecké řemeslo se stejně člověk naučí až v praxi. Klika byla, že Terezka sama cítila potřebu se vzdělávat, je zvídavá. Její muž Kamil je námořník, který tři neděle v kuse není doma, tak to má trochu těžší. Zase se víc užijí, když jsou pohromadě, už si na ten koloběh zvykli. Zrovna dnes jsem jí napsala, že jsem na ni pyšná.

Co vůbec kdysi přivedlo k téhle profesi vás?
Mě bavilo vlastně všechno, byla jsem akční dítě. Zvědavost na svět jako základní vlastnost ve mně zůstala stále. Knížky, fotky, filmy…, zkrátka lidské příběhy jsem hltala kdekoliv, i v divadlech. Na představení jsem chodila sama od deseti let, bylo to pro mě běžné trávení víkendů. Byla jsem takový malý dobrodružný optimista, který rád bloumal v cizích osudech. Ale v ten konkrétní okamžik sehrál roli fakt, že jsme měli doma málo peněz.
Jeden učitel mě poslal do Lidové školy umění na výtvarný kroužek, že hezky maluju. Jenže když mi dali seznam, co v ceně asi tří set korun potřebuju, věděla jsem, že to mámě nemůžu ani říct. Byla by strašně smutná, nejen podle jména. Byla to přesně suma, kterou si každý měsíc půjčovala od kolegyně v práci. Při výplatě jí dluh vrátila a tak se to točilo dokola. Takže jsem papír zmačkala a zahodila.
A jak to bylo dál?
Na dalších dveřích stálo: zkoušky na literárně-dramatický obor. Zaklepala jsem, otevřel mi krásný člověk, rozhlasový režisér a básník Jan Fuks, a ptal se, co umím. Vzpomněla jsem si na dopis Taťány Oněginovi z čítanky a začala jsem: Já píši vám… Po letech přiznal, že se v duchu moc smál, byla jsem prcek, vypadala na osm a vášnivě recitovala o té dospělé lásce. Pak jsem předvedla etudu o sledování dvojice v parku a ta prý byla tak zábavná, že mě vzal.


Vy sama jste neměla někdy tendenci učit, předávat zkušenosti?
Ale ano, v posledních letech se jako lektor účastním letních pobytů pro děti, které chtějí hrát divadlo. Neskládají talentové zkoušky, vezmeme prvních patnáct přihlášených a s nimi za týden nazkoušíme pohádku, kterou si děti dopíšou podle sebe. Loňská v Horažďovicích se jmenovala Čest, sláva a bohatství, byli v ní draci, princezna… a já hrála královnu.
Je to takové polní, jsme jako chudá herecká společnost. Jídlo nám vozí z restaurace, spíme na karimatkách ve spacáku a hrajeme v parku, na hradním nádvoří. Nechceme vychovávat herce, chceme, aby si děti hrály, bavily se a poznaly, že mohou rozšiřovat svůj vnitřní prostor, že každé má pro něco talent a není se čeho bát. Učí se odvaze, spolupráci, citlivosti, ustupovat jinému názoru i prosadit svůj. Atmosféra jediného představení, které je premiérou i derniérou, je vždy nádherná.
Stalo se, že jste viděla divadlo nebo film a řekla si: tuhle roli bych si ráda zahrála?
Ono je dost toho, co samo přiletí. A když mě něco zaujme, mám možnost to iniciovat. Z hereček se mi líbí třeba Judi Denchová, ale že bych zatoužila hrát její M z filmů o Bondovi, to ne. Nedávno jsem našla knížku, která by se mi líbila jako one woman show… Ovšem není dobře tlačit na pilu, stačí si jen říct: To by bylo hezké… Přála bych si kouzelnou zlatou rybku pro druhé, já si chytím obyčejného zlatozeleného línka.
A jsme u vaší velké vášně – rybaření. Kdy jste byla naposled u vody?
Tenhle koníček jsem bohužel musela poslední seriálové roky odstřihnout. Ale jistě se k vodě vrátím. Mám jako v knihovně zařazené věci, k nimž se chci dostat. Vedle rybaření je to drobná výtvarná práce – koláže, to by se mi moc líbilo. Určitě bych taky ještě ráda zasadila nějaké květiny a starala se o kousek zahrady, kdysi jsem měla selské období, kdy jsem dokonce orala s koňmi. Strašně se mi stýská po životě se psem… Jenže o kytky i zvíře musíte pečovat. Nelze je mít jen jako zábavu. Zatím se snažím zachovat si zdravý rozum a intuici, vidět a vnímat lidi, jestli jim neubližuju. Fyzické i duševní síly, které máte, souvisejí s pořádkem v osobním životě a s tím, že říkáte pravdu. To velmi posiluje.

Asi umíte být trpělivá. Tu vlastnost obdivuju právě u rybářů.
Chytat ryby je hrozně napínavé. Rybáři vůbec nejsou znudění, to by složili pruty a jeli domů. Mně to dává ohromný fyzický klid i duševní napětí. Pod vodu nevidíte, ale pořád se tam může něco dít. A vy si to představujete. Ryba má šanci, vy máte šanci. Dnes si lze koupit sofistikovanou výbavu se světelnými i zvukovými hlásiči… Tu nemám, mě baví stará rukodělná rybařina. Sledovat obyčejný splávek na hladině, vymýšlet, co rybě podstrojím. A taky pozorování přírody, měňavé hladiny, stromů na hrázi, připlave žába, proběhne myška. Vše je živé a vy víte, že jste toho součástí.
Co pro vás znamenalo štěstí ve dvaceti a co dnes?
To dnešní jsem vám právě popsala. Stejnou radost mám, když se mi podaří omáčka, kterou ani neochutnám. A opravdu šťastná bych byla, kdybych měla zdravou rodinu. To je věc, kterou jsem si ve dvaceti tak neuvědomovala. Ale možná bych si tehdy přála zdraví pro maminku. A aby odešli Rusové, v roce ’68 mi bylo šestnáct a já viděla, že se řítíme do strašné doby. Svoboda pro mě vždycky znamenala hodně. Jinak jsem měla pocit, že všechno mám. Točila jsem svoji první inscenaci a byla jsem nesmírně šťastná ze společnosti a rad báječných herců jako Jaromír Hanzlík, Vlastimil Brodský nebo režisérka Eva Sadková.






(více)

25.03.2012

Umberto Eco


Jsem akademik a sémiotik, který se vždycky zajímal o problém paměti, je posedlý starými knihami a skálopevně věří tomu, že paměť a duše jsou jedno a totéž. Když ztratíme paměť, stávají se z nás zvířata. Dokonce i jako křesťan, který vstupuje do nebe, si musíme pamatovat svoji minulost – jinak skončíte v pekle.

Čím jsem starší, tím si vybavuju větší podrobnosti ze svých raných let, a nejenom z nich. Musí být nádherné zemřít, protože v tenhle okamžik asi víte všechno.

Neskrývám potěšení z toho, když vyprávím příběhy o historických událostech a strávím třeba šest osm let prohrabáváním materiálu a hledáním informací. Proč jinak psát romány? Nedokážu pochopit lidi, co vydávají jeden román ročně, to přece musí být hrozná nuda.

Ale co z toho mají? To ze psaní nemůžou mít žádné zadostiučinění! Navíc, pokaždé když dokončím knihu, je mi hodně smutno.

Každá kniha je jako dítě, s kterým musíte strávit nejméně dva roky, krmit ho a starat se o něj – a pak už umí jít samo. Takže teď v depresi nejsem, jelikož mi zbývá ještě jeden rok, než svůj román opustím. V tom se liším od žen, které propadají depresím hned po porodu.

Nechápu ani, když si studenti před zkouškou berou nějaká povzbuzovadla – opravdu netoužím po tom, chemicky testovat svůj mozek.

Stává se zřídka, že spisovatel odvypráví sám sebe. Ale každý je autobiografický, promítá se do různých postav. Dokonce i když vyprávím o psovi, dávám mu kus ze svých vzpomínek, pocitů a zkušeností. Jak taky jinak popsat duši psa, když jsem v ní nikdy nebyl?

Pokud o něčem můžete říct, že je to lež, tak jedině proto, že věříte, že někde pořád existuje pravda. Bez ní byste nepoznala lež. Takže věřím v pravdu – a to je těžká práce.



(více)

25.03.2012

Ivana Chýlková


Já byla něco mezi mužem a ženou. Všude mi říkali: Uhni chlapče! A pak, jednoho dne, mi začali říkat: Přejete si, mladá paní? Slečnu jsem přeskočila. Mé dělo se v době konzervatoře věnovalo hlavně růstu. Takovým těm blbostem, které napovídají, o jaké pohlaví se jedná, nevěnovalo tělo nejmenší pozornost. Takže jsem pěstovala hlavně intelekt a přesvědčovala sama sebe, že na kráse nezáleží. Při pohledu do zrcadla jsem sebe vnímala jako velmi půvabnou, jenže nikdo z okolí ten názor nesdílel. Říkala jsem si, že je to prostorem, ve kterém jsem. A to mi jen potvrzovalo můj pocit z Frýdku, že tam se asi libí jiné ženy a že je to tam celý nějaký vadný.
To je velký omyl, že by herečka měla být krásná. To jsem si nikdy nemyslela a nemyslím si to ani teď. Krásná má být modelka, i když měřítko krásy je zcela subjektivní. Herečka má být hlavně talentovaná a mít osobnost. Je dobré, když z herečky můžete udělat krásku i ošklivku. To je takový bonus k tomu talentu, že je i tvárná. Kdybych vybírala studenty na herecké školy, brala bych i tlusté, hlavně, aby byli nadaní. Dnes je tolik hezkých mladých hereček, že těžko poznáte, která je která. Nemůžou za to, okolí je žene do pocitu, že krásná holka má být herečkou. Ten vnější tlak na krásu je teď obrovský. Výsledkem je takový mediální unisex.

Nechtěla jsem hrát Julii ani princezny. Není s nimi zábava. Já obdivovala Ivu Janžurovou. S tou byla zábava vždycky. Na tu jsem se mohla koukat pořád dokola. Ona není typická krasavice, ale mohla být krásná i ošklivá, vážná i zábavná. Taková by podle mě herečka měla být.

Teletník sice není bůhvíjaké prostředí, ale možná, že už lidi nebaví dívat se, jak dnes herci hrají pořád ve stejných oranžových kulisách. Stejní herci v nich říkají stejné věty, řeší stejné problémy. Asi ten starý teletník baví víc.

Naučila jsem se pracovat tak, abych měla čisté svědomí, že jsem nic neošidila. Že jsem pro tu věc udělala maximum. Ale musím počítat s tím, že některé věci nemůžu ovlivnit. Takže mě to mrzí, ale ne nějak fatálně. Netrápím se tím. Mrzelo by mě, kdyby dopadlo špatně něco, co jsem mohla ovlivnit.

Jáchymovi rozumím. Čemu nerozumím je internet. Mě ten internetový svět kromě informací nic nenabízí. Myslím, že děti přicházejí o bezstarostnost.

Všude jsou jen herny a nonstopy. Připadá mi podivuhodné, že tam, kde lidé nemají práci, jsou všichni v hernách.

Vysvětluju, jak umím, takže po emotivní stránce. Co se týká vědomostní stránky, má nepoměrně víc vědomostí než já. Například Facebook je mi z duše odporný. Považuju ho za vadný prostor.

Když si z nás dělá legraci a daří se mu to, tak jsem šťastná. Každý, kdo tohle umí, se mi zdá cenný.

(více)

05.03.2012

Juraj Kukura

S chlapcem, který se nedostane se svým otcem do konfliktu, není něco v pořádku. Jenže čím víc spolu otec a syn bojují, a to podrhuju, tím víc se syn začne otci na stará kolena podobat. A to nejen psychicky, ale i fyziognomicky. Asi je to nějaká pomsta, zřejmě to tak někdo vymyslel.


Tehdy jsem pochopil, že svému synovi nikdy nesmím říkat, co má dělat, protože to nevím. Z deseti rozhodnutí chybuju tak osmkrát. Nebo sedmkrát, když mám dobrý dne.

Takže jsem se naučil nedávat rady, co je správné a co je špatné, a to jde ještě dál, umím mluvit o svých chybách. Kdybych je skrýval, tak by je dnes dělal i můj syn. On je nedělá. A to je nejvíc, on nezlyhá.


Co mi doopravdy jde. Tvářit se, že vše umím. Neumím chytat, ale na hřišti vypadám jako nejlepší brankář;,neumím šermovat, ale šermuju. Herectví je postavené na tom, že člověk dělá, co neumí.

Celé herectví je postavené na tom, že pochopíte, proč je pedofil pedofilem. To neznamená, že ho obhajujete, ale že mu rozumíte. A když mu rozumíte, tak se podle toho chováte.

(více)

03.03.2012

Ladislav Heryán (kněz)

Vztah k víře nemá právo posuzovat někdo jiný, je to intimní záležitost..

Kdo nepotřebuje vědět, nesmí vědět. Když nevíte, nemůžete nic prozradit.

Začínal jsem jako dělník a mezi panely jsem se učil německá nebo latinská slovíčka. Chlapi si sice ze mě dělali srandu, ale přitom neměli rádi, věděli, že makám. A já se cítil hrozně svobodný. Nepokrytě jsem dával najevo, že jsem věřící, a když mě ředitel přesvědčoval, ať chodím aspoň na schůze ROH, tak jsem mu řekl, že s tímhle systémem nesouhlasím. To jsem si tam klidně mohl říkat. Protože odtamtud už nebylo kam mě vyhodit.

Hodně jsem studoval a pracoval. Ale jestli se ptáte na samotu, ta je v emigraci vždycky, tesknota, že už se nemůžete nikdy vrátit. Ale postupně jsem se v Římě zabydlel, i přes tu tesk notu to byla krásná doba.

Jsem sice doktor biblistiky, ale Bibli jsem nikdy celou nepřečetl. Nemyslím, že se má číst, ale meditovat, vybrat si určitou pasáž a rozjímat o ní.

Přijde mi jako nedospělý postoj přestat chodit do kostela, když vás církev naštve. Pokud je člověk křesťanem, neměl by se tolik neohlížet na to, co dělá ten konkrétní farář nebo biskup. Můj život je dán každodenní konfrontací s evangeliem, zápasem o naději, s vlastním sobectvím, o lásku. To je prostě mě křesťanství.,

Měl jsem období, kdy jsem po rodině toužil, ale dneska už ne. To je normální v životě každého kněze jsou asi chvíle, kdy si tu říká,jestli neměl ten život pojmout jinak, kdy bojuje s krizemi. Ale myslím, že ho to nakonec obohatí..

Jsem řeholník, a to je určitá volba. Ale myslím si, že pro diecézní kněze by měl být celibát dobrovolný. Na vesničkách vídám, že má třeba jeden kněz na starosti deset kostelů a přijede tam jednou za měsíc. To je málo. Kdyby se vysvětili na kněze tátové rodin, myslím,že by to prospělo. Jenže jako kněz vím, co by to pro tu ženu muselo znamenat, kdyby mě musela snášet jako kněze. To by musela být světice.

Já nic nemám. Žádný majetek. Když mě pošlou jinam, tak se sbalím do krabic od banánů.

Mám tři vysoké školy, padesát dva let a beru čtrnáct tisíc čistého, a to proto, že mám ty vysoké školy. Ale kdybych je neměl, tak bych bral třeba deset tisíc.

Nevím, proč kněží vymírají, ale asi vidí, že být knězem není žádné terno. Dřív se jim někdo stal, protože si myslel, že si ho lidé budou vážit. Ale to už taky dávno není.

Každá instituce je důležitá, jinak se rozpadne, co zastupuje. Já si nemyslím, že by se církev měla rozmělnit ve společnosti. Ale také není cesta, aby se uzavírala

Já jsem za své podstaty hrozně nesmělý. A to učím ve škole a vystupuju v kostele! Neustále překonávám tu nesmělost. Takže i v životě se sebou musím pořád zápasit.




(více)

03.03.2012

Václav Klaus mladší

Jste-li demokrat, a ne fašista, tak jednou začas jdete k volbám a tím svůj hlas přenášíte na ty, kteří jsou zvoleni. Nic lepšího, kdo by tyto věci rozhodoval, tady není. Pokud nechceme monarchii nebo radu vědců nebo ajatolláhů.

Na vysoké školy zatím nikdo nesáhl, a když se sejde sdružení rektorů, tak každá ministr byl zatím proti nim jen komická figurka. Síla rektorů je totální. Ti ten systém řídí a samozřejmě nechtějí žádnou změnu, protože jim to vyhovuje.

Ministr školství je politická funkce a že když jsme měli ministry bez politického zázemí, jejich činnost se soustředila na to, že jeli na olympiádu a 1. září se nechali vyfotit u nějaké školy. Když pominu pana Lišku, je pan Dobeš po dlouhé době politický ministr, který má nějakou sílu.

Nějak se nedokážu trápit tím, co si myslí lidi. To už bych se dávno oběsil.

Já jsem koncepci státních maturit vždycky kritizoval. Státní maturity prosadila do zákona před mnoha lety ministryně Buzková za pomoci hlasu opilého přeběhlíka Kota a teprve za ministra Dobeše se to podařilo zprovoznit.

Já dělám takové testy na PORG, někdy tomu říkám malá maturita. Když jdou výsledky v jedné třídě dolů, hledáme, kde je slabé místo a snažíme se to změnit. Tak by měla fungovat každá škola.

Samy základní školy rozhodly, že děti, které by nenapsaly ani to unikum, třeba neumějí malou násobilku, tak nemají jít na víceleté gymnázium. Nebyl to můj grandiózní plán, ale to, že kdo neudělá maturitu, nemá jít na vysokou školu, a kdo neumí malou násobilku, nemá jít na gymnázium, to si myslím

Předně Češi to mají trochu v sobě, stydět se, když jsou první. A pokud jde o PORG, tak to je pouhé nepřátelské hodnocení. Nemohou řvát, že jsme pitomá škola, tak řvou, že jsme elitní pro horní patra. A to nás strašně ekonomicky poškozuje a nevíme, jak se proti tomu bránit.

Jsme pro studenty, v jejichž rodinách stojí vzdělání vysoko v žebříčku hodnot a kteří jsou nadprůměrní v přijímacích testech. Jsme stoprocentně otevření každému dobrému studentovi, který bude v testech první, druhý, třetí čtvrtý., takoví dostanou v případě potřeby stipendium všech. I když je to administrativně náročné, než stipendium dáme, dívá se třeba naše pracovnice na Googlu, kolik bazénů kolem baráku mají.

Lidé se snaží zneužívat vše možné a stává se, že když si vyjedeme katastr nemovitostí, nějak nesedí s tím, co nám ti rodiče píší. Ale je toho čím dál méně. Na stipendiu dnes máme kolem patnácti procent studentů


(více)

19.02.2012

MUDr. Věra Malinová – Národní centrum pro léčení vzácných metabolických nemocí

Já být jako Dr. House, tak už mě dávno zavřeli.
Nejsme jasnozřiví a nenavrtáváme hned pacientům lebku.

Víte, co je nejhorší? Říci rodině, která má dvě tři děti a přijde s tím nejstarším, kde zjistíme diagnózu dědičné metabolické poruchy, že ty další děti budou za dva tři roky nebo za pět let vypadat stejně. A oni vidí to chátrání a vědí, že se to nedá zastavit a že totéž čeká i to mladší dítě. Tak to je opravdu strašné

Zatím jsme byli vždycky dohodnuti pojišťovnami na mírném nárůstu peněz, protože se dá předpokládat, že se objeví nějaké nové diagnózy, přibudou pacienti. Doposud jsme se tedy vždycky dohodli, když šlo třeba o malé dítě, bylo přespočetné, nevešlo se do daného limitu na rok, tak jsme i přesto peníze dostali. Problém je, že objem pořád narůstá. Začínali jsme před sedmnácti lety s enzymoterapií na třech dětech o váze deset patnáct kilo. Dávka léku se totiž počítá na kilogramy váhy, a teď si vezměte, že léčba nemocí, jako jsou glykogenózy nebo některé typy mukopolysacharidoz, může stát dvanáct až osmnáct milionů ročně na jednoho pacienta. Takže stačí dva noví lidé nárůst peněz je obrovský.

Je to těžko řešitelné. My lidem musíme říct, že léčba existuje. Že už ji věda objevila, informujeme je i o tom,že je to drahé. A že není možné ji poskytnout ze dne na den, protože pojišťovna najednou nenavýší rozpočet nemocnice o 30 milionů. Takový lék se nedá jen tak napsat na recept. Je otázka, jak dlouho je to udržitelné, protože pacientů stále přibývá.

Nelze mít připojištění na dvanáct lionů ročně. A pozor – každý rok, celý život. Takže co s tím, bohužel nevyřešili ještě nikde na světě. Dokonce jsou země jako třeba Nový Zéland, kde se tyto terapie vůbec nehradí. Totéž Nizozemsko, pacienti léčbu nedostanou zaplacenou.

Mohou pořádat třeba sbírky. Zřídit nadaci. Problém je, že na tohle nevybere žádná nadace. To je léčba o mnoha milionech do konce života, takže takové ty názory, jak je u nás zdravotnictví strašné, zatímco na Západě je skvělé, ty neberu. I tam čeká pacient půl roku, jestli vůbec enzymovou terapii dostane. Dokonce jsem teď viděla v Nizozemsku studii, kde porovnávali stejný počet léčených pacientů a neléčených. To by u nás vůbec neprošlo z etických důvodů. My nemáme způsob, jak říct některým lidem, že je léčit nebudeme. Názory, že u nás je zdravotnictví daleko horší, proto nejsou pravdivé. Žádná země na světě nemá na to, aby léčila všechny pacienty, veškerou moderní léčbou, která je dostupná. Jsou pak země, kde jsou extrémní rozdíly. Pro pár pacientů se péče najde, pro zbytek není žádná.

U nás se standardní péče dostane všem. A řadě pacientů je poskytována péče finančně velice nadstandardní.

Máme řadu pacientů, které k nám jezdí z Lucemburska či ze Švýcarska pravidelně na kontroly. A není pro ně problém přiletět, kdykoliv jim řekneme. Zatímco když je někdo z Prahy 3, tak je pro něj někdy obrovský dostavit se na kontrolu v termínu.

Jsme trochu moc zhýčkaní pacienti. Léčbu moc chceme, ale když ji dostanem, tak řadu lidí najednou obtěžuje přijít jednou za čtvrt roku na kontrolu. Nějak si přestaneme uvědomovat, že to stojí šílené peníze a že plno lidí nemůže čerpat zdravotní péči, protože v rámci solidarity, přispěli na tyto drahé choroby. Myslím, že je dobré si čas od času uvědomit, že český stát se pacientům věnuje a že dává až extrémní prostředky na jednoho člověka. Nebo na rodinu, protože jsou rodiny, kde mají dvě tři děti se stejnou chorobou, a to jsou pak skutečně extrémní náklady.

Do budoucna nás čeká velký problém. Kdybychom dále léčili vše, na co přijdeme, tak na to padne půlka státního rozpočtu. Obávám se, že jednou nastane to, že pacientům budeme říkat: Promiňte, jste nemocný, ale vaše léčba je tak drahá, že na ni nemáme dost peněz …. Jen doufám, že tou dobou budu už v penzi.
(více)

19.02.2012

Hana Maciuchová

Olomoucká nadace na podporu transplantace kostní dřeně, která se jmenuje Haimaom a kterou podporuju, měla na svém PF 2012 pěknou větu: optimismus je nejpříjemnější forma odvahy. Nejsem zbaběle, ale u mě toho optimismu moc nezaždímáte. Ta evropská ekonomická záležitost samozřejmě krouží kolem nás a já nevím, do jaké míry nám utahuje smyčku kolem krku. Ale pokud mě nesklátí nějaká choroba, nebo nezaskočí neřešitelný problém, tak doufám, že tu celosvětovou svízel nějak vybalancuju.

Já tu originalitu hledám, proto cestuju. Obdivuju památky, které uměli naši předkové vystavět vlastníma rukama.

Mám za to, že řád šestí energii a ukotvuje spoustu vzpomínek. Nám doma nikdy nevadilo obědvat v předem daný čas s rodiči. Přišlo nám to přirozené, mamince jsme děkovali, pomohli sklidit ze stolu umýt nádobí.

Zahrát nadhled? V takové situaci je to talent života, nikoli profese. Není co hrát. To téma je tak závažné, že hrát si na něj je absurdní. V tu chvíli je to doopravdy. Svůj životní talent člověk osvědčí až ve stáří.

Osud mě může překvapit, ale abych doufala, věřila? Nemám iluze.

To poznávání jeden druhého, vznět a rozlet lásky je úchvatná věc.

Herecké řemeslo je velmi individuální a bez ohledu na všudypřítomnou neznalost a povrchnost mohou někteří mladí kolegové zazářit. Ale musí dostat roli. V tom je to naše námezdné řemeslo problematické. Můžete si myslet, že máte talent, nebo ho dokonce potvrdíte, ale v jedné roli to je málo. Já jsem v divadle pracovala čtyřicet let, odehrála jsem pestrou paletu krásných rolí, ale měla jsem tu také období, kdy jsem nedostávala práci, která by mě zajímala. Kdy jsem jenom sloužila nebo jen posluhovala, a to je tak nepříjemné, že se začnete pídit po jiné profesi. Ale bylo to jen krátké období, kdy moje sinusoida herecké profese šla dolů, a je to dávno.
Jer mi šedesát šest a je tolik věcí, které jsem v životě nestihla. Ráda bych ještě něco odžila. Cestování, kontakty s lidmi, protože já se třeba se svými spolužačkami vidím jednou za rok. A to si vždycky uvědomím, jak moc mi chybějí a jak bych chtěla, bychom se vídaly častěji.

Jak říkal spisovatel Robert Walser, v životě je hlavním zákonem láska, ale přátelství je nejpřednějším pravidlem. Ovšem zvláštní je, jak se člověk může spolehnout na školní pupeční šňůru. S mými spolužačkami jsme prožily vzrušující roky na střední škole, kde jsme měly dobré kantory. Třídního profesora Bednaříka, který nás velmi masivně učil se učit a jeho důslednost nás všechny poznamenala. Ten jeho dar bych přála všem dětem

Myslím, že rodiče dětem usnadní život, když jim řeknou, že některými věcmi by neměly ztrácet čas. Vím, říká se, že si musí samy všechno nejdřív zkusit. Ale já jsem pokorná v tom, že doporučené rady jsem brala jako fakt. A vyšetřila tak čas na spoustu svých koníčků. Ale jak chcete v té bezbřehosti, v tom chaosu dítě nějak zakotvit a směrovat? Pořádek přece nemusí být nesnesitelný. On může osvobozovat.

V té nedůstojné nesvobodě jsem byla vnitřně svobodná a ta moje svoboda byla vědomá a individuální. Teď mluvím o sobě, ale vím, že jsem nebyla sama.

Mnoho věcí už nemusím, můžu si vybírat jen to, co chci. Víc se směju, míň divím, protože nadhled je další dar zralosti. Samozřejmě vás může zradit zdraví. Siříte a začínáte se loučit se svými blízkými, to je takový alarmující fakt. Jak to říkám v jedné své roli: jsem ve věku, kdy smrt neděsí, protože se stává součástí mého života.
(více)

10.02.2012

František Janouch

Jak se díváte na poslední úsek českých novodobých dějin, tedy období po listopadu 89?
Velmi kriticky. Myslím, že jsme propásli mnoho šancí. Bohužel jsme se však neměli kde učit, protože přechod od komunismu ke kapitalismu vlastně nikdo nevyzkoušel.

Co se nejvíc udělalo špatně?
Základní chyba byla v tom, že jsme nechali rozkrást národní majetek. V roce 1988 jsme neměli žádné dluhy, naopak jsme byli věřiteli, kdy nám Sovětský svaz, země Středního východu a Afriky dlužily desítky miliard dolarů. Měli jsme navíc rodinné stříbro, tj. patřila nám Škodovka, Tatra, plzeňské pivovary, hutě a doly v Ostravě… Prakticky celá země.

Myslíte, že stát si měl tohle stříbro ponechat, že by byl lepším hospodářem?
Ne, ale neměli jsme to nechat rozkrást.

Dalo se to tehdy vůbec právně podchytit?
Zřejmě ano. Slyšel jsem, že Rakušané, kteří měli jakousi zkušenost s přechodem od řízeného k tržnímu hospodářství, nám nabízeli pomocnou ruku. Měli jsme v urychleném parlamentním řízení přijmout zákony, které by umožnily postihnout ty nejbezostyšnější dravce a rodinné stříbro ochránit.
Od 90. let ale ve Vltavě uplynulo hodně vody, legislativní pravidla se zpřísnila. Přesto denně můžeme číst o krádežích gigantických rozměrů, jakými jsou armádní zakázky na Pandury či letadla CASA, sanace ekologických škod atd. Jak to?
Nevím. Existuje ruské přísloví Apetit prichodit vo vremja jedy, tedy S jídlem roste chuť. Někteří lidé se prostě rozežrali a všecko je jim málo.

KROUŽKOVAT SE MUSÍ DÁL

Předpokládám, že i proto jste loni stál u zrodu iniciativy Defenestrace 2010, která ponoukala voliče, aby kroužkováním vyprovodili ze sněmovny politiky důvěry nehodné. Oni to skutečně udělali, ale změnilo se něco?
Víte, jak dlouho trvalo vypěstování modré růže?
Ne.

Velice dlouho. Selekce se neprovede za jednu sezonu. I v budoucnu se bude muset kroužkovat, kroužkovat a kroužkovat. Spolu s Járou Cimrmanem promýšlíme akce do dalších voleb. Máte pravdu, že to na žádný velký úspěch dnes nevypadá, ale ukázala se velmi důležitá věc, že totiž lid, subjekt veškeré moci, může vyměnit skoro čtvrtinu parlamentu a tedy může mít vliv na uspořádání politických poměrů. A řečeno s Biblí, může bičem vypráskat nevěřící od chrámu. Šlo tedy o první krok, který znejistil politiky. Oni se sice otřepali, ale s dalšími volbami zase začnou být nervózní. Použitá metoda je z tohoto pohledu účinná.

Máte v současné vládní a koaliční reprezentaci nějaké favority, někoho, kdo vás jako státník, který myslí víc na blaho lidu než na svou kapsu, oslovuje?
Bohužel ne. Mluví se o boji s korupcí, ale neděje se nic. Když je ministr jedné vládní strany obviněn z korupce, musí odstoupit, ale přesto zůstává čelným představitelem té partaje, kde to jsme? Skoro se stydím za to, že jsem Čech.
VE ŠVÉDSKU BY SI NAŠI POLITICI ANI NEŠKRTLI

Vy jste dlouhá léta žil ve Švédsku, stále se tam vracíte. Bylo by v této zemi, kterou plno lidí středolevého zaměření vnímá jako vzor, myslitelné, aby obviněný politik zůstal nejdůležitějším mužem vládní strany, dokonce předsedou jejího poslaneckého klubu?
To je naprosto vyloučeno. Uvedu příklad. Před rokem dvěma hejtmanka z vládní strany pronesla na uzavřeném zasedání zastupitelstva úvahu, že by se mohla udělat pro nějakého super bohatého zájemce výjimka z přísných zákonů povolujících stavby blízko u moře. Prý by to bylo v zájmu rozvoje ostrova Gotlandu. Někdo si to nahrál, vyšlo to na veřejnost a ona během dne jen kvůli té úvaze musela opustit všechny funkce, její politická kariéra skončila.

Je to dáno tradicí, politickou vyspělostí Švédů?
Určitě. Švédové ústavně uzákonili svobodu tisku již v roce 1766. V 70. letech minulého století v této zemi seděla ve vládě a parlamentu třetina žen. Dnes už je to skoro šedesát procent. Švédsko je vnitřně emancipovaná země. První masové hnutí tam nebyly odbory ani feministky, ale akce proti alkoholu. Švédové si uvědomili, že se národ zpíjí, vodku, kterou se naučili vyrábět od Rusů, pili ke snídani i obědu, dávali ji dokonce dětem. Pak jim došlo, že to vede k degeneraci a zvládli to.
U nás se občas traduje, že ve Skandinávii panuje socialistický kapitalismus, kde lidé platí vysoké daně, ale stát jim za ně dává vynikající veřejné služby. Funguje to tak opravdu?
Tak to skutečně je. Když jsem v roce 1975 do Švédska přijel, daně byly příliš vysoké, lidé utíkali do ciziny. Pak se daňová zátěž snížila, ale daně jsou silně progresivní. A funguje to. Švédska se prakticky vůbec nedotkla poslední finanční krize, nemá žádný dluh, naopak má lehce přebytkový státní rozpočet a je tam vzorná sociální péče. Nedávno jsme navštívili jednu devadesátiletou českou emigrantku. Žije sama v třípokojovém bytě. Nejenže jí ho platí komuna, jak se říká místní správě, ale ještě třikrát denně za ní chodí sociální pracovník, přináší jí jídlo a stará se o její hygienu.

Čili vám se asi moc nelíbí zdravotní, sociální a daňové reformy z dílny Nečasovy vlády?
Hodně se mi to nelíbí a říkám si, že to může vést jenom ke katastrofě.
Ale její argumenty jsou jasné, musíme snížit zadlužení a šetřit všude, abychom nezbankrotovali jako Řecko.
Musí se šetřit, jistě. Stačilo by nepředražovat státní zakázky a nevyhazovat peníze. Řeknu vám příklad. Nadace Charty 77 koupila v roce 1992 z národní sbírky Lexellův gama nůž, který je instalován v nemocnici Na Homolce. Ponechali jsme si ho ve vlastnictví, což bylo moudré rozhodnutí. Fakt, že nadace zůstala jeho majitelem, nejméně dvakrát zabránil privatizaci Homolky. Před dvěma lety se nemocnice rozhodla koupit nový model a starý přístroj jsme si měli odvézt. Zjistil jsem, že bychom za jeho prodej utržili přes 800 tisíc euro. Nabídl jsem českému státu, že mu tyto peníze dám na nákup nového gama nože za podmínky, že nadace se stane pětinovým majitelem nového nože. Řekli, že nemají zájem. Tak vyhodili dvacet milionů korun. Zřejmě proto, aby s nemocnicí mohli nakládat po svém a menšinový vlastník jim v tom nemohl bránit. Logicky se ptám, co se pak asi děje u daleko větších věcí?
Kupříkladu ekotendru, emisních povolenek, armádních zakázek? A možná i v rámci vyrovnání s církvemi. Šušká se, kolik dravců už se chystá na správu miliard, které katolická církev od státu dostane. Jak vůbec vnímáte církevní restituce, na nichž se vláda dohodla?
Já jsem od narození ateista. Můj otec z církve vystoupil v 18 letech, protože církev žehnala rakousko-uherským zbraním. Jsem si vědom, že proti církvím bylo spácháno mnoho nepravostí, ale podle mne je lze odčinit jiným, morálním způsobem než desítkami či stovkami miliard korun. To je mi trochu proti srsti, nejde mi to dohromady s životem a učením Ježíše Krista.
TEMELÍN MÁME DOSTAVĚT MY A RUSOVÉ
Tématem dne se stalo dění kolem ČEZ. Jak vnímáte náhlou rezignaci jeho šéfa Martina Romana?
Jsem velmi rozpačitý. Domnívám se, že ČEZ jako firma s většinovou státní účastí má zajišťovat hlavně energetickou bezpečnost, častokrát jsem v té souvislosti psal o ČEZpečnosti. Nemá se zabývat různými spekulacemi a nákupem investic na Balkánu. Také nastavení systému odměn v ČEZ bylo nemorální. Snažil jsem se o tom přesvědčit premiéra Špidlu, ještě než byl Martin Roman generálním ředitelem a když opční program zdaleka nebyl tak velkolepý jako později. V roce 2007 jsem se dozvěděl, že příjem generálního ředitele ČEZu se blížil k miliardě...
Ve světě tomu tak není?
Absolutně ne. Kdyby se to stalo ve Švédsku, stát by si ve formě daní z takové částky vzal minimálně půlku.
Souhlasíte s premiérem Nečasem, že ČEZ by se nyní měl soustředit především na dostavbu dvou bloků Temelína?
Je to jedna z mála věcí, v nichž s premiérem plně souhlasím. Andrej Sacharov na můj popud napsal v roce 1977 stať Jaderná energie a svoboda Západu, kde vysvětloval, že naše ekonomická a politická svoboda jsou úzce spojeny s dostatkem energie.
Proč tedy Německo a Itálie jádro zavrhly?
Myslím, že je to naprosto chybné rozhodnutí. Budou doplácet na bláznivou fotovoltaickou politiku, která značně prodraží již i tak drahou elektřinu. Vezměte si, že ČEZ vyrábí v JE kilowatthodinu za méně než korunu. Jeden blok jaderné elektrárny produkuje elektřinu za osm miliard korun, prodejní cena výroby obou bloků je nejméně patnáct miliard. Kde jinde na takovou rychlou amortizaci narazíte? Vždyť Temelín stál „pouhých“ sto miliard…
Jste jaderný fyzik. Kdo by měl podle vás dostavět Temelín?
Škodovka, která vyrobila 24 jaderných bloků. Žádná země takové zkušenosti nemá.
Máte na mysli česko-ruské konsorcium Škoda JS, Atomstrojexport a Gidropress?
Ano. Dukovany jsou jednou z nejbezpečnějších a nejlépe fungujících jaderných elektráren na světě. Tam se vychytaly všechny mouchy. A stavěli jsme to my ve spolupráci s Rusy. Taková zakázka na dva nebo čtyři bloky by byla obrovskou příležitostí pro náš průmysl. My máme zkušenosti, vynikající odborníky. Našim lidem by to dalo práci na šedesát, sedmdesát let. Uvědomují si naši politici, co by to znamenalo?
Jste tedy zajedno s Romanovým předchůdcem Jaroslavem Mílem, že by se měla zároveň spustit dostavba Temelína i rekonstrukce Dukovan?
V Dukovanech už došlo k rekonstrukci turbín a byl zvýšen výkon bloků. Pokud vím, bude zanedlouho dokončena záměna systému kontroly a řízení u všech čtyř bloků. Já jsem byl v době Černobylu kritický vůči sovětským jaderným elektrárnám, ale hlavně kvůli softwaru, tedy jejich ovládání. To už se ale dneska Rusové doučili, v Rusku jde ten vývoj velmi rychle. Neutroniku, výpočty reaktorů, uměli dobře. A „černobylské“ elektrárny začaly vyrábět, protože ruský průmysl nezvládal hlavně výrobu reaktorových nádob…
Petr Nečas uvedl, že by chtěl, aby po manažerech, kteří dnes řídí energetiku, ale zítra mohou vést síť módních butiků, vrátili do ČEZ skuteční energetici, kteří jsou profesionálové v oboru. Co tomu říkáte?
Jsem pro. Za vedení pana Romana ČEZ od požadavku na energetickou kvalifikaci hodně upustil. A ta tam za ředitele Hezoučkého byla na vysoké úrovni. Na kvalitních specialistech nelze šetřit, naopak se musejí pěstovat a hýčkat.
Před třemi a půl lety se vaše jméno skloňovalo i v souvislosti s prezidentskou volbou. Za necelé dva roky se bude vybírat nástupce Václava Klause. Kdo by podle vás měl být jeho nástupcem?
Když jsem viděl, jak to v roce 2008 dopadlo, trochu jsem litoval, že jsem to vzdal. Ale udělal jsem to kvůli svému věku. Myslel jsem si, že by tato země měla mít mladšího prezidenta. Podporoval jsem proto Jana Švejnara. Je to člověk vzdělaný a nezatížený místními korupcemi a pomluvami. Nevím, zda do toho půjde znovu. Klíčové asi je, zda bude přímá volba. Politikům by se měl strkat čumáček do loužičky, aby si uvědomili, že když něco občanům slíbili, musejí to splnit.
Kdyby byla přímá volba a profesor Švejnar by kandidoval, tak...
Tak má můj hlas zcela jistý.
KDO JE PROF. RNDr. FRANTIŠEK JANOUCH, CSc.

- Narodil se 22. září 1931v Lysé nad Labem.
- Vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity, disertaci obhájil na Moskevské univerzitě.
- Po návratu do Československa byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v ÚJF v Řeži a docentem na MFF UK v Praze.
- Je zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti.
- V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a bylo mu zakázáno přednášet na Karlově univerzitě. V roce 1974 mu bylo pod velkým mezinárodním tlakem umožněno přijmout nabídku profesury Švédské královské akademie věd.
- Přednášel na desítkách univerzit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie.
- V roce 1975 byl zbaven čs. státního občanství
- Od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu bylo čs. občanství navráceno.
- V roce 1978 ve Stockholmu založil Nadaci Charty 77, kterou vede až do současné doby.
- V roce 1992 byl československým velvyslancem a vedoucím čs. delegace na Helsinské následné schůzce
- V letech 1996-2000 zastupoval EU ve velkém mezinárodním vědecko-technologickém projektu v Kyjevě.
- Publikoval desítky vědeckých prací a několik set populárně vědeckých článků. Je autorem, spoluautorem či vydavatelem několika desítek knih, uveřejněných v mnoha zemích.
- Je ženatý s dcerou akademika Arnošta Kolmana, radiační bioložkou doc. Adou Kolmanovou s níž má dceru a syna.
- Jeho dcera Kateřina je úspěšná švédská spisovatelka. Janouch má čtyři vnuky a jednu vnučku.
(více) (více)

03.02.2012

Zdeněk Svěrák

Opisuji si jména z náhrobků a nechávám je zase ožít. Jména musí být uvěřitelná, taková, která najdete v telefonním seznamu. Tak se mi stalo, že mi jeden pán, jenž prodával v Domě sportu lyže, povídá: „ani se neptejte, jak se jmenuju. Dost jste mě poškodili.“ Byl to Hujer. Nejspíš s tím jménem hodně zkusil. Ale naše asi nejslavnější postave je Hliník. Přestože nikdo netuší jak vypadá, a víme o něm jen to, že se odstěhoval do Humpolce. A on má v Humpolci pomník a muzeum. Tenhle národ má neuvěřitelný smysl pro absurditu.

Časem jsme pochopili, že se člověk nesmí stydět vyslovit i tu největší stupiditu nebo sebepubertálnější vtip, protože na základě toho může kolegu napadnout něco lepšího., Láďa to formuloval tak, že práce ve dvojici síly nesčítá, ale násobí. On byl holt matematik.

A pak jsem si uvědomili, že život má přece víc poloh a každé anekdoty si vážíte víc, když vám zapadne do špatného dne. Prostě že na pozadí neštěstí štěstí vždycky víc vynikne. Proto jsme tu legraci začali vyvažovat smutnými a dojemnými motivy, díky tomu snad byly naše filmy pravdivější.

Ano, herec, který není jednoznačný komik, dá komedii jiný rozměr.

Když se zaobíráte humorem, tak anekdoty sbíráte jako ukázkové vzorky úspornosti.
Tenhle vtip mám ze včerejška: žába se ptá žirafy: jaký to je mít tak dlouhej krk? Bezvadný! Jednak dosáhnu na listy až nahoře na stromě. A pak, jak ta potrava tak dlouho klouže tím krkem, tak máš z jídla dlouhou rozkoš. A nejen z potravy, ale i z nápojů. Když se napiju, tak mě to dlouho chladí v krku. A žába říká: a už jsi někdy blila?
Takový já mám rád, se stručnou pointou.



(více)

13.12.2011

Iva Pazderková

Udělala jsem tu chybu, že jsem nejdřív říkala, co mi vadí, a co není dobře, a když se nic nedělo, vzala jsem všechno do svých rukou. A potom už jsem nepřipustila, aby měl šanci něco udělat sám. Nutno říct, že se mnou není lehké vyjít, on si se mnou prožil peklo, vlastně všichni muži si se mnou občas prožívají peklo.

Dřív jsem samozřejmě řešila jen to, jestli mě partner miluje, dnes je pro mě kromě lásky nejdůležitější, jestli budu schopna s tím člověkem zestárnout a mít jistotu, že se jeden o druhého nějak postaráme, že si budeme oporou. Ono je to omílané klišé, ale je to tak, bez vzájemné opory to nejde.

Když máte dvě zaměstnání a vstáváte každý den v pět, abyste tak tak uživili rodinu, jako mí rodiče, nemáte na sebe moc času. Museli se starat především o ostatní, ne jen o sebe.

Asi je to rychlostí, jsme zvyklí žít tak rychle, že v tom běhu stihneme zpracovat jen sami sebe – někam běžím a ty mně to jen komplikuješ, zdržuješ, tak se spolu rozejdeme. A ten druhý to vnímá stejně. Možná je to taky konzumním stylem životem – jeden vztah zkonzumuju, tak si jdu „koupit“ další a už nemám potřebu ten předchozí opravovat. Jako zboží v supermarketu. Což je i otázka duchovní omezenosti, necítíme se být dostatečně milováni a nahrazujeme si tenhle cit věcmi. Jsem věřící a závidím si to, díky tomu mám hodně věcí jednodušších. Vím, že mě někdo bezvýhradně miluje, nemusím zběsile hledat nějakou náhražku, i když i tím jsem si prošla.

Ráda debatuju o víře, jenže to většinou nikoho nezajímá. Mám pocit, že lidé raději čtou recenze na mobil nebo auto.,

Kněz je lepší než psycholog, ve zpovědnici se donutíte k mnohem větší dávce sebereflexe.

Strašně fandím mladým katolíkům, a mladým věřícím, kteří jsou pokrokovější a bojují za používání obyčejného selského rozumu.

Věřím, že nějaká vyšší moc může pomoci, nebo má nějaký záměr, ale vinit Boha za to, že se mi něco povede a něco nepovede. To nedělám. Takhle nastavené to nemám.

Štěstí musí jít člověk naproti a kontakty nabírá po cestě.


(více)

19.11.2011

Vlasta Chramostová-20 let jsem šla jinudy a jinam

Ve své první knize jste podle svých slov udala sama sebe, když všichni udávali ty druhé – co provedete ve druhé knize svých pamětí?

Když tohle na sebe řeknete, je to jako byste pustila psy a vlky, ale to je věc povahy a duše. Žádný soud vám to nedá, jeto velmi intimní, musíte se sama vyrovnat se sebou. Předpokládala jsem, že to taky pomůže společnosti-když to řeknu takhle pateticky – abych byla ještě k užitku.

Je to vaše vrozená slušnost, že nechcete mluvit o svém okolí. Jen připomínám otázku: Jak si vysvětlujete, že to nikdo jiný neudělal:

Nebudu neslušná ani teď, je to velmi těžké. I z dnešní vyhlídkové věže 85 let říkám, že to člověk může udělat ¨jen tehdy, když kromě svého osobního selhání nemá pocit viny za to, že někomu ublížil. Je to, jako když vám umře někdo hodně blízký. Vy ho musíte nechat umřít, abyste se mohla zotavit.

Nebylo vám líto, že trápíte sama sebe, protože jinak nemůžete, zatímco mnozí jiní se v klidu vezou s pytlem hříchů na zádech?

Podívejte, já už to zažila v šedesátém osmém. Tam jsem předpokládala u tolika přátel jiných lidí,že mají tytéž názory, co mám já, a pak mi jeden přítel řekl, že oni se chovali jako herci a já ne. Protože herectví je velmi závislá profese, a když to člověk velmi miluje ….. prostě tehdy jsem čekala, že nás bude víc. Teď už ne. Ať si člověk sebevíc namlouvá, že už něco ví, pak může zjistit, jak moc se mýlil. A ono zjistit, že jste byla blbec, není příjemné, když si to opravdu připustíte.

Pak nutně musí přijít pokora, ne?

No, tak já nevím, o mně si někdo nemyslí, že jsem pokorná. Ale to se mýlí. Protože ta pokora spočívá právě v tom, že jsem to řekla.

U mě to tak vůbec není, já to udělala ze strachu.

V roce 1991, kdy se vaše jméno dostalo do seznamů spolupracovníků StB, jste podled vlastních slov byla na sebevraždu – akutní první pomoc jste si dala sama?

Dal mi ji můj muž. Jsme spolu 50 let a jsme taková atypická dvojka. Byl nemilosrdný: Tak podepsala jsi to? No, podepsala. Ale hned napoprvé jsem to zvorala, aby pochopili, že takového člověka nemůžou nikdy potřebovat. Skončila jsem pro neschopnost a radovala jsem se, že jsem jako Švejk. Já už jsem to vygumovala ze své mysli, pro mne to už nemělo význam.

Jaké byly reakce lidí, na kterých vám záleželo?

Ani jeden mne z ničeho nepodezíral, protože věděli jak, jsem se chovala.

A útoky zvenku?

Nevím,. Já vám na to vlastně neumím odpovědět. Byla jsem zdrcená sama za sebe. Zjistila jsem, že je to ten Mefisto. Že je to neodvolatelné a budu s tím muset žít až do smrti. S touhle skvrnou, kterou jsem měla už dávno vygumovanou. A vyrovnávám se s tím právě psaním, proto pracuji na druhé knize pamětí. Stejná témata, ale z pohledu mých návratů.

Kdo vás z pohledu návratů nejvíc zklamal?

Musím říct zase tvrdou věc a zase proti sobě: ty seš blbec, že sis myslela, že to půjde lépe a rychleji.

Kdybyste měla moc jednu věc za posledních dvacet let změnit, co by to bylo?

… lidi zacinkali klíči a mysleli si, že všechno bude jinak. A ono bylo všechno jinak v nich. Za těch dvacet předchozích let zamrzli. Nechtějte po mně teď víc - už mnohé mám napsané, vím, jak to bude, ale hledám správný tón… aby to byla pravda a přitom abych neubližovala. A když nenapíšu jména, tak si to lidé nedomyslí, praví můj muž.


Já vždycky říkám: to je nám dobře, nikdo nás nezavřel a můžeme jet, kam chci, a nemůžu-li, je to kvůli endoprotéze a strojku na srdci. Vystupuju v Národním a píši, co chci, do své knihy. Tak o tomto není sporu. A současně se sebou nelíbím: vidím ty opakující se krávoviny. Máme piráty jako za Alžběty anglické, války ….

Vidím svět, ten svět. A doma jsem taky nešťastná. Jsem depresivní člověk, ale já se z toho vždycky nějako dostanu.

Chci, abychom posuzovali lidi. A dneska mě trápí to, že lidé, kteří jsou i předkládáni jako vůdčí osobnosti, se mi lidsky ničím nestávají věrohodnými. Prostě dělají takové ty normální lidské podrazy, které se nedělají.
(více)

14.11.2011

Daniel Landa

No vládnu. Jsem showman a každá velká schow je manipulace, normálně nejste nikde ve světle reflektorů. Uvědomuju si, kde jsem, ale cítím ještě nějakou jinou energii, která sálá z těch lidí a na které si poletuju….

Když to zjednoduším, můžete si vybrat, jak přijdete na podium. Jestli z vás bude tank, nebo ustrašená veverka, anebo dobrý zpěvák, což moc nejsem.

Ve chvíli, kdy mi funguje hlas, zpívám poměrně čistě. Nicméně hlas nemám trénovaný a jsem si toho vědom. Ale o to stejně vůbec nejde. Mnohem víc jde o celkovou magii.

Při své inteligenci bych jinak ve fabrice tahal krabice, takže proč? Já nepotřebuju bejt normální.

Mám pořád stejnou chuť něco změnit, ale holt jsem za tu cestu různými pokusy trochu proděravěl.

Neříkám, že z mravence uděláte slona, ale výkon lze hodně ovlivnit.

Jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě byla máma, pak moje žena. …. Jsem obklopený ženami. A jsem přesvědčený, že by jich mělo být víc všude.

Pamatuji si ruštinářku a učitelku na občanskou nauku, těm jsem se snažil okázale dávat najevo, že naše rodina nepatří mezi šedé ovce. Málem jsem pak nedokončil ani tu základku, z občanky jsem měl čtyřku a maminka to musela krotit.

Dneska už si to nikdo neuvědomuje, ale na počátku těch skinheadů jsem tady všichni byli kamarádi, my jsme s Máničkami a s pankáčema mluvili, to se začalo rozdělovat později. My jsme chtěli víc bojovat. Být radikálnější a důraznější.

Člověk, kterému je dnes osmnáct mě může nařknout z čeho chce, ale kdo tu dobu nezažil, o ní ví kulový. Nebyla tu demokracie ani přístup k informacím a měl jsem velmi špatnou zkušenost. Nejsem člověk, který nenávidí, to v sobě nemám přirozeně, ale protože jsem musel přes nějaké končiny pořád chodit a jezdit.

Nesuďte skupinu, suďte jednotlivce. A proč si nechávat rozbíjet hubu, když přes něco musíte, když si později můžete zavolat pár kamarádů a jít tam říct, že nám rozbíjet hubu nebudete.

Dneska mi je čtyřicet tři, ne osmnáct. Dneska nepiju, předtím jsem pil, vidím kolem sebe i poměrně zdatný, není jich mnoho, občany, kteří se zrodili z různých problémových skupin. Dřív jsem je neviděl, dřív moje zkušenost byla jedna jediná, a to negativní, a to velmi.

Začínáme být národem služeb a montoven pro cizí fabriky, ale málo toho sami produkujeme

Já se nepletu do politiky. Proto nechci, abych vypadal jako vůdce, a musím si dávat větší pozor, abych mluvil v infinitivech. Když něco říkám, tak padají slova jako tvořit, milovat, pracovat, nezávidět si, přát si….

To, že je někdo silný neznamená, že je zlý. To, že je někdo silný, neznamená, že je to útočník. To nemá rovnítko.

Skupina Orlík nebyla rasistická. Jestli někdo nazývá třeba Davida Matáska rasistou, tak je šílenec.

Učíte se bojovat, abyste se mohli bránit, bránit jiné. A bránit a útočit, to je obrovský rozdíl.

Proto rozhovory nedělám rád: pakliže s nevyjádřím obratně, tak budu přistižen.

Ne, my nejsme příklad multikultury. Moje žena přišla jako cizinka do této země a přijala naše zákony., kulturu, pravidla, zvyklosti a celý ten národ. Je sice Němka, ale žije jako Češka. To znamená, že jsme sice multikulturní, ale česká rodina.

Moje žena kope za naši vlast, kope za naši zem. Nechce tady žádné podpory. Ona, Němka, mě podporuje v tom, abych ty, kteří to chtějí slyšet, podpořil v národním cítění.

Demagog určitě nejsem, protože jsem ochoten přijmout jakýkoliv argument, který je rozumný.

Cíl mé hry: Bavit se životem do posledního dechu. A až si mě někde na ulici splete dav anarchistů s nacistou a práskne mi dlažební kostku na hlavu, tak se přitom ještě usmívat.

(více)

14.11.2011

Pirre Richard

Vinice je jako žena, zasnoubil jsem se s ní před čtvrt stoletím, abychom při sobě stáli v dobrém i ve zlém. I když jsem se k vinaření dostal vlastně náhodou.

Pijte dva listry vína denně jako já, to je ten nejlepší lék na vitalitu.

Malá přírodní jezírka a za ní moře. Bylo to takové ztracené místo – a to se mi moc zalíbilo. Ale do té doby jsem o vinaření nic nevěděl. Odletěl jsem domů a hlodalo to ve mně. Aha, to je tam, kde jsou ty vinice, říkal jsem si. Za měsíc jsem se tam vrátil, tu usedlost koupil a rozhodl se, že začnu dělat víno, i když jsem to vůbec neměl v plánu.

Má to logiku, víno a film se k sobě hodí. Stejně jako režisér mísíte ingredience a vybíráte to nejlepší. Jako herec do něj promítáte kus své duše. A jako divák se na film jdete podívat s kamarády a potěší vás, máte z něho radost. I víno si dáte s přáteli a zase – působí vám požitek. Tahle dvě povolání a zároveň radosti se snažím nějak skloubit.

Rád lyžuji, rád se potápím, moc rád jezdím do Himálaje pro ten pocit svobody a volnosti, chutná mi dobré jídlo. Nevařím, ale navštěvuji různé restaurace a znám se se spoustou šéfkuchařů. A odjakživa mám rád víno. To mně spojuje s Depardieuem. Víno je věc, která mně skutečně zajímá.

Přivoníte, vdechnete to aroma, smočíte rty. Neznám větší požitek než ochutnávat.

Dovozce vín Pavel Ondráček:
Depardieu mne nakonec dostal i k vínům Sierra Richarda. Setkali jsme se shodou náhod. On řekl, že dělá víno, já že ho vozím. Domluvili jsme se, navštívil jsem ho ve vinařství. Když už jsem odjížděl, Depardieu mi strčil do ruky lístek s napsaným telefonem. Že prý je na kamaráda, který taky dělá pěkná vína, ale asi ho prý nebudeme znát, nějaký Pierre Richard. Takže teď vozíme vína od obou.

Srdcaři jsou oba, ale Pierre Richard je se svými víny víc spjatý, víc s nimi dýchá. A o ba si drží svůj styl, i obr Depardieu, svérázný chlap, do vín promítá svou osobnost.

Zatímco komerční vinaři musí vycházet vstříc tomu, co se prodává, Depardieu si to dělá po svém.


(více)

13.11.2011

Roman Týc

U soudu je to brutální tíseň, ten stroj vás úplně psychicky rozemele: sednout, postavit, sednout….
Fakt kafkovský proces. A jak jsem se chtěl dostat z toho tlaku, začal jsem přemýšlet, jestli je pod talárem soudce oblečený, nebo ne. To u mě často překlikne k absurdnímu vtipu.

Chápete, že tahle společnost nemá měřítka morálky? Kdyby měla, tak přece v životě neodsoudí člověka, který změní tvar panďuláka na semaforu. Kvůli tomu, že nekráčí, ale čurá.

I kdyby to byl jediný člověk, kterému dokážu změnit šedivý svět v barevný, tak to stálo za to.

Pod svícnem je největší tma, když to děláte v noci, tak jste podezřelá. Navíc jsem měl červený montérky, v kterých to vyměňuje i společnost Eltodo. A člověk v montérkách, to je takový duch společnosti, neviditelný údržbář. Lidi se s ním moc nechtějí zastavovat.

Už jsem musel zaplatit osmdesát tisíc za škody za výměnu sklíček. Přitom mě samotného to vyšlo na šest tisíc., když jsem nakoupil starý vyřazený skla a udělal na ně vlastní design. Dalších čtyřicet tisíc naskočila exekuce. Tu jsem taky zaplatil. A teď se dohadujeme o pokutě šedesát tisíc.

Za všechny potíže, které mám si můžu sám, není na co si stěžovat. Kdybych jakoby přistoupil na určitou hru, tak jsem v klidu. Ale já na ni nepřistupuju. Mám z toho zážitek, že se to stalo a potom velikou životní zkušenost u soudu. Teď mi soudkyně vrátila moje původní skla, takže se je galerie bude snažit prodat.

V Česku si lidi kupujou domů jen hezký obrázky. Komunismus zpřetrhal vývoj sběratelů, neexistuje mecenášská kultura, nejsou tady bohatý lidi, ale zbohatlíci, kteří musí užít vilu, ferrari a jachtu. Chybí jim rozhled a vzdělání, aby byli v roli filantropa a svými penězi urychlili vývoj umělce. Umění si kupují z plezíru, ale mají něco, co nemůže mít někdo jiný. Necítím se být větší výtvarník než kdokoliv jiný – ale vím, kolik mám nápadů a kolik jich nemůžu realizovat kvůli penězům, které nemám.

Ale nikdy nebudu dělat věci přímo na zakázku, nebo proto, že se budou prodávat. Zní to idiotsky, ale v každém oboru jsem byl avantgarda. Přitom malovat na byznys je nejpřímější cesta k tomu, jak dělat výtvarné umění a zároveň si vydělat peníze. Ale mně je z toho blbě a těší mě pocit být vepředu a konfrontovat se se soudkyněmi a štvát ty lidi.

K tomu se nesnížím, abych napnul látku mezi čtyři klacky a nato něco namrskal. Je blbý, když to takhle řeknu, ale není nic snazšího než dát si víno a malovat.

Už nežijeme v době, kdy je kvalitním uměním hezky namalovaný obrázek. Umění není o tom umět, ale komunikovat.,

Já bojuju za probuzení jednotlivce. Za občanskou neposlušnost ve smyslu nebýt ovce. Pasivně nepřijímat, mít svůj názor a nebát se ho projevit. Stejně tady žijeme v křeči, i dvacet let po komunismu se tady lidí bojí vyjadřovat. Podívejte se na aktivistické umělce v Česku. My jsme jediná skupina, která je vidět. O těch dalších čtyřech, které tady existujou, nikdo neví, protože nejdou do konfliktu, ale do galerie, kde vystaví papeže s hlavou Eltona Johna. My jdeme s kůží na trh.

To je moje přirozenost, nepřemýšlím nad tím, jestli to tak má být, anebo ne. Třeba jsem pro někoho naděje, že to takhle jde dělat, a fakt doufám, že jednou přijde skupina lidí a řeknou, že skupina Ztohoven jsou idioti a že to udělají líp. A my se s nima budeme hašteřit a mít argumenty a oni budou ještě vyhraněnější…. Ale už jsme tady deset let a – nic.

Zpochybňování všeho kolem je hledání jistoty.

Když se hodně brzo nenecháte zamknout věcmi, jako jsou rodina, manželství nebo jiné závazky, které vás nutí se přizpůsobit, tak máte otevřenou mysl, a tím víc sledujete absurditu toho, v čem žijem, jak celá společnost jde do hajzlu, nikdo neumí dát řešení. Všichni taky jen nadávají. Pravice a levice, všichni se chtějí jen napakovat.

Věřím na intuici, kouzlo nechtěného. To pak do sebe všechno začne zapadat.




(více)

13.11.2011

Karel Roden

Někdo třeba začne být žoviální, upovídaný – a já sice tuším, že je to jen jeho obrana, protože je nervózní, ale neumím na to reagovat…. Nedá se s tím moc dělat, přece lidem nebudu říkat: proč se mě bojíš? Ale myslím,že to obvykle přejde samovolně.

Být muzikant anebo umět zpívat. Hudba je totiž nade vše, úžasný ventil, svoboda. Jenomže já ji v sobě, bohužel, nemám. Prostě to neumím… ale jinak mám rád spoustu věcí, které bych snad dělat mohl.

Já bych chtěl dělat tolik věcí, a ono to nejde. Každý den je strašně krátký.

Někdy toho je na mě moc: přestávám stíhat, a to potom bývá psychický nápor.



Kdybych se měl charakterizovat, tak jsem opravdu spíš uzavřený člověk – ale ne fatálně. Takže nevím….zatím bych k terapeutovi opravdu nešel, ale jednou třeba jo, nijak tím nepohrdám. Navíc pro někoho může být obrovským problémem věc, která je pro mě zdánlivě nicotná.,

Zatím jsem nevyhořel, ale v poslední době mě párkrát napadlo, že by se to stát mohlo. Občas mívám takové nápady, že uteču, že přestanu zvedat telefony, zmizím..

Snažím se pátrat v paměti.l přemýšlím o době, kdy jsem byl mladší, spíš ještě dítě, protože teď už se na televizi v podstatě nedívám. Nemám čas a ani mě to moc nebaví … o dnešních seriálech ani nemůžu říct, že by byly špatné, protože na ně nemám trpělivost koukat. Já jenom slyším, jak lidi říkaj, že jsou úplně špatné.

Ne, nejsem skromný. Jenom si uvědomuju, že je světská sláva polí tráva a všechno může hrozně rychle skončit … ale obecně si myslím, že bychom měli zpomalit všichni. Život je dnes strašný fofr – a to není dobře.

Já nemám ambici žít na zámku, dokonce na něm ani nežiju, bydlím vedle. Snažím se zachránit tu budovu, aby nespadla, ale nedělám to proto, abych na zámku jednou bydlel.

Cením si starých věcí, a tak chci ten zámek uvést do původního stavu. Takže budu žít vedle něj, celý život něco opravovat, a jestli ho aspoň částečně opravím, tak budu spokojený, že to má pokračování – ze tu zámek zůstane. Vlastně jsem se stal správcem něčeho, co mi nepatří.

Ono není složité nechat staré stavby zchátrat, zbourat a postavit na jejich místě něco nového, daleko složitější je ty budovy zachovat.

Buď si plním dětské sny, nebo jsem objevil něco, co nám je vrozené. Chlapeček se narodí a nikdo mu složitě nevysvětluje, co to jsou traktory, on po nich podvědomě sáhne. Možná to máme nastavené od přírody tak, abychom obdělávali půdu. Anebo nevím.

(více)

07.11.2011

Jan Kraus

Třeba to, že si někdo myslí, že jsem to, jak vypadám. To je nespravedlnost. Jinak já jsem velmi těžce snášel období reálného socialismu. To jsem byl úplně vyřízený.

A teď nechci, aby to tu byla ta prolhaná zlodějna, to mě taky trápí.

Minimálně polovina politické reprezentace se podílí na mafiánském spolčení společně s justicí, policií, to denně čteme.

Ale ta celá finta české politické scény jde v tom,že oni na sebe drze uplatňují trestní právo jako na běžného občana. Ale oni jsou v politice a platí na ně morální kritéria. Daleko přísnější metr. Tedy odejděte z politiky, dokud podezření nebude eliminováno, a pokud bude potvrzeno, ž se tam neobjevíte. A jestli pak budete zavření, je nám jedno, ale teď hlavně vypadněte z politiky!

Platí v tom, že nedělám žádno aktivitu., která sice s bulvárem přímo nesouvisí, ale bulvár ji zneužívá.


Bulvár sám o sobě je někdy zábavný žvást.

Myslím si, že Paroubek byl daleko lepší politik, než jaký obraz mu dělala média, choval se daleko líp v rámci korupce a ve svý straně. Určitě to pro ně byl politik, který nebyl zloděj, nebo spekulant na majetky a útok na něj se stal nesnesitelný v okamžiku, kdy si začali dělat legraci z toho, jak vypadá. To je nepřijatelný, to se nedělá.

Kdybych někoho volil,k měl bych tendenci mu držet palce nebo doufat, a proč bych to dělal? Je to stejně bezcenný v Česku a já v rámci svý profese si držím, že jsou mi ty strany jedno.

No, pro mne je cennější nevolit než si vypěstovat k té straně nějaký vztah.

Připadá mi úžasný, že je tam pořád tolik zlodějů. Vy máte inverzní uvažování. Máte uvažování, který je pro mne pořád něčím lokajský, vy furt máte radost, že nás netlučou.

Já chci ať je to normální. A ne že bych se utěšoval tím, že když mi dali na držku, dva zuby mi ještě zůstaly.

Politické strany u nás jsou odrazem české společnosti, která je v takovém stavu, v jakém je, v lepším být nemůže, protože je zrasovaná komunismem. Ostatně vy jste jejím ideálním představitelem, protože jste člověk, který si hraje na to, že se raduje z mála, a přitom se vlastně bojí. A proto to je, jak je.

Já nelžu,. Já si to myslím, to je můj názor, já to tak charakterizuju.


(více)

07.11.2011

Jiří Suchý


S blbou ženu bych si nezačal.

Když něco vyrobím, potřebuji mít první posluchače, a tak dělám doma autorské čtení a pozoruju přitom její tvář. Když se směje, vím, že je to dobrý fór, a nechám ho tam, když se nesměje, říkám si: Pozor, nemusí to být úplně špatné, ale nemá to razanci, kterou by to potřebovalo. Než věc dočtu, má už hotový názor. Ona je totiž, dlužno říct, velmi inteligentní a sečtělá. Za svůj krátký život toho přečetla snad osmkrát tolik než za svůj dlouhý.

Je jiná doba a je těžší se prosadit.

Samotná krása není to, na čem se dá v divadle stavět.

Vlastně si nepamatuju, kdy jsem měl volný den.


(více)

07.11.2011

Irena Obermannová - MF č. 39

Nejdřív popřela, že by Největší Čech, se kterým má ve své nové knize milostný poměr, byl Václav Havel. Pak ale exprezident vydal prohlášení, ve kterém se od Ireny Obermannové "pobouřeně" distancoval. I jeho vlivní přátelé ji kritizují. Tak se rozhodla promluvit: "Byla jsem skutečně milenkou Největšího Čecha Václava Havla."
Otevřeně promluvila i proto, že se známí čeští intelektuálové postavili proti ní a její Tajnou knihu odsoudili. Část argumentuje, že prý to neměla dělat, protože milenky mají mlčet. Další část rovnou tvrdí, že si svůj vztah s Václavem Havlem vymyslela, aby na sebe upozornila a zbohatla.


Abychom si to na začátek vyjasnily. Měla jste milenecký vztah s Václavem Havlem?
Ano.

Nebála jste se o jeho zdraví?
Vždycky. Ale taky jsem pochopila, že on je svým geniální mozkem schopen překonat lecco včetně svého chatrného zdraví. Bude tu nohem déle, než si všichni myslíte, uvidíte.

Kde jste se scházeli?
U mě doma nebo v kavárnách a restauracích. Většinou v obráceném pořadí.

Nebála jste se, že se na vás přijde?
On to nijak zvlášť netajil, ale stejně se na nás přišlo.

Myslela jste si někdy, že se rozvede a že bude s vámi?
Nikdy.

Proč jste o něm tu knihu napsala?
Protože psaní je pro mě typické. Ten původní podnět vlastně přišel od něj. Když jsme se poprvé setkali, řekl mi: "Máte plné právo napsat si o mně, co chcete." Když tohle někdo řekne spisovateli, tak v něm zažehne oheň. Hned při druhé naší schůzce jsem se ho zeptala: "Václave, pamatuješ si, že jsi mi tohle řekl?" On řekl: "Samozřejmě, že si to pamatuju." Od té chvíle jsem neměla klid.

Myslíte si, že z toho mohl tušit, že tu knihu doopravdy píšete?
Věděl, že ji píšu, mnohokrát jsme o tom mluvili, to on začal při našich hovorech o ní používat název Tajná kniha.
"Odmítám na sebe vzít roli té, která ublížila tomu malému, křehkému pánovi, co neumí říct ne a neumí se bránit. Umí. Ale dělá to nerad, má na to lidi. Nakonec to vypadá, že jediná opravdová pravdoláskařka jsem tady já," říká poněkud rozzlobeně.
Václav Havel vymyslel Tajnou knihu?
Bavili jsme se o tom, co kdo přes den dělal, já celý den psala. "A o co jsi psala?" ptal se mě. "To je tajné," nechtěla jsem mu ještě říkat víc, nemůžu o žádných svých textech moc mluvit, když vznikají. "Aha, tajnou knihu," řekl mi na to. Aniž by to věděl, vymyslel ten titul a začal tomu tak říkat. Když jsme pak seděli v hospodě, s úsměvem se mě ptal: "Tak mi řekni, o čem je ta tajná kniha." A dobře se u toho bavil. Byl to ten okouzlující Václav Havel, jakého jsem odjakživa milovala z jeho knih i veřejných projevů. "Je celá o tobě." Řekl na to: "Aha." "Dám ti ji přečíst, až ji dopíšu." "To budu moc rád. A jak mi tam říkáš?" zeptal se. "Říkám ti tam Největší Čech." To ho pobavilo. Ještě jsem mu říkala, že to je myšleno současně vážně i s nadsázkou. Takže pak už se mě jenom ptával: "A co dělá ta tvoje kniha o Největším Čechovi?" Bavili jsme se o ní mockrát. Nikdy neřekl, že by mu vadilo, že ji píšu, naopak se vždycky tvářil polichoceně.

Radila jste se s někým vy, jestli tu knihu napsat?
Věděl, že ji píšu, mnohokrát jsme o tom mluvili, to on začal při našich hovorech o ní používat název Tajná kniha. Půl roku před tím, než jsem ji vydala, jsem se ptala skoro půlky Prahy. Chodila jsem a dávala to jako hádanku“ Jsem spisovatelka a strašně jsem se zamilovala. Mám právo o tom napsat? Všichni odpověděli, že ano. I když je ten muž ženatý? Ano. I když je velmi známý? Skoro všichni odpověděli, že ano, spisovatelé mají takové právo i povinnost.

A řekla jste jim, že jde o Václava Havla?
Jen některým

Jak reagovali?
Bylo to tak půl na půl. Většinou mi řekli, že mají strach o mě. Měli pravdu, ale já straně neměla. Ale všichni se shodli, že konečné rozhodnutí bylo na mně, a já je udělala.

Dneska Václav Havel tvrdí, že ji nikdy nečetl a číst nebude.
To je lež, je mi líto, že to říkám. Četl ji. Osobně jsem ji donesla do jeho kanceláře. Dostal ji za tři dny a volal mi: tak mám tady tu tvoji knihu a moc se na ni těším. Říkala jsem mu:možná se tak netěš, nevím, jestli je to to správné slovo., a on mi na to řekl:ba ne, já jsem na všechno připraven. Moc se těším, a aspoň se o tobě něco dozvím.

Co jste si v tu chvíli řekla?
Ten je báječném. Já mu totiž toho o sobě zase tolik nevyprávěla, on není úplně člověk, který se druhých ptá. Trvalo deset dní, než se mi ozval, že ji přečetl. To čekání bylo strašlivé, vždyť je taky spisovatel, ví, jak to čekání musí být! úpěla jsem.

Člověk, který napsal esej Zodpovědnost jako osud, nemůže po tom všem dělat jakoby ni. Anebo může, ale musí za to vzít zodpovědnost. Odmítám na sebe vzít roli té, která ublížila tomu malému, křehkému pánovi, co neumí říct ne a neumí se bránit.

Kdyby byl proti vydání, tak mi to řekne, nebo aspoň vzkáže. Místo toho mi zavolali z jeho kanceláře, že mi tam prezident nechal knihu s věnováním: Ireně Obermannové, nejkrásnější (a nejchytřejší) české spisovatelce. Václav HAVEL.

Ale ke knize se přece nedává souhlas! Spíš jsem to brala jako požehnání.

Myslela jsem si, že mi svůj postoj ukazuje tím vším, co o knize říkal a jak se o ní vyjadřoval. Copak on se někdy ptal na dovolení něco napsat? Žádný spisovatel se neptá.

Měla jsem za to, že jako spisovatel dobře ví, že nejsem prodavačka v supermarketu, která si napsala deníček, aby mu ho dala přečíst. On přece taky o všem psal velmi otevřeně. Musel vědět, že tu knihu chci vydat. Když spisovatel napíše knihu, touží, aby byla čtena, pokud to někdo popírá, neříká pravdu. Jediný důvod, proč jsem ji vydala, je umělecký. Mimochodem mi dost lidí řeklo, že to je moje nejlepší kniha.

Já si největší bolest už zažila, když mi krátce nato po svém kolegovi z kanceláře vzkázal, že jsem ho zradila. Když dal to trapné prohlášení do Blesku, řekla jsem si jen, že zrazuje sám sebe. Pak jsem se konečně naštvala.

Lže. A je mi líto, že to říkám. Vždyť ho tady viděl celý dům. Strašně mě mrzí,že přicházím o toho původního Havla.
Nemyslím, že autor je povinen vysvětlovat, kdo je kdo.

Nikdy bych na otázky o tom, kdo to skutečně je, neodpovídala, kdyby Václav neudělal to prohlášení, ve kterém všechno popřel.

On se součástí mého světa stal velmi rád. Já si náš vztah nevymyslela. On s tím začal, on v tom aktivně pokračoval, já si myslela, že to skončí po první schůzce. Nikdy jsem ho nekontaktovala.Vždyť jsem na něj skoro rok ani neměla telefon.

Měla jsem pochopit, že i dává najevo, že si podle něj nejsme rovni. Tím prohlášením potvrdil, že to tak bral, ale já se mu teda rovna cítím. On se hold ke svým ženám nikdy nechoval úplně dobře. Každá z jeho žen, která ho má ráda, ho musí mít ráda i s tím, že nikdy nebude jen její. Protože to je prostě Václav Havel. Nikdy jiný nebude. Já zase píšu a taky nebudu jiná.,

I milenka je rovnoprávný člověk a každý dokonce i bývalý prezident, by měl respektovat, že milenka se může projevit. U nás mají všichni představu, že milenka musí být zticha. Ale milence se můžou stát různé věci. Milenka může napsat knihu. To se prostě tm ženatým pánům může přihodit.

Knihami se neubližuje. Kniha může píchnout do vosího hnízda – v tomto případě do pokrytectví, kterým se Václav Havel dobrovolně obklopil. Jemu určitě neuškodila.

Je napsaná s obrovskou láskou. Milovala jsem ho. Každého, kdo si to přečte, i lidi, kteří ho neměli rádi, překvapuje, jak je krásný a mužný. Protože já ho měla moc ráda, když jsem ji psala.

Strašně mě zklamal.

Prostě se vypaříl. Už se neozval. Při našem posledním setkání mi jen řekl: byli jsme vyzrazeni. Neřekl končím s tebou, už to dál nejde, nerozloučil se. Jen se přestal ozývat. Jenže já dokončovala tu knihu, měla jsem z í radost a poslala mu ji. Nezlobila jsem se. Párkrát jsem mu volala, jak se má a jestli třeba neřekne, že i nesmím vydat.

Zatímco o něm teď leckdo ví, že je navzdory věku i zdravotnímu stavu schopný mileneckého vztahu, můj dlouholetý partnerský vztah skončil a ze všech stran se na mě valí špína. Přesto jsem ráda, že jsem to zažila.

Jsem ráda, že můžu na vlastní oči vidět, jak je intelektuální elita tohoto národa zbabělá a pokrytecká. Bojí se, že přestanou náležet do klubu vyvolených.

Václav Havel je modla, ikona. Lidé kolem něj jsou trochu jako příslušníci sekty.

Nabízí se jednoduché a alibistické vysvětlení, že se jako každý ženatý muž bál manželky. Já ho dneska znám docela dobře a nemyslím si, že se manželky bojí tak, jak předstírá. Není to slabý, křehký muž. Naopak je to velmi silný muž, který si vždycky bude dělat, co bude chtít, i kdyby ho hlídalo sto padesát manželek. Na druhou stranu,m kdykoliv se ubude hodit se za tu manželku schovat, tak se za ni schová. Tak jako se schová za svou kancelář. Nerad říká nepříjemné věci, protože na to má lidi, takže on je navenek před přáteli ten strašně hodný Vašek, ten roztomilí popleta. Tohle dělá celý život.



Jemu je nepříjemné, že je kontrolován, ale zároveň s tím velmi schopně bojuje.. to, co jsem za ten rok viděla, je toho důkazem. Tím chci říct, že je za všechny své činy naprosto zodpovědný. Za vztah se mnou i za to distancující prohlášení, i kdyby ho nakrásně on nepsal.

Kniha není dokument. Už jen to, jak s knihou zacházím jako s deníkem, kdy něco potlačím, něco vyhodím a něco naopak zvýrazním, je to je subjektivní vidění věci.

Jedna známá varovala, že až to vyjde, on to zapře a všichni kolem něj mě vyloučí z toho jejich klubu vyvolených.

Ta vaše domnělá sláva knize jen ublížila, protože si ji půjdou koupit lidé, kteří čekají drby, peprné detaily, a ti budou zklamaní. A peníze? Tak já vám je vypočítám. Vytiskli jich osm tisíc, což dělá asi 160 tisíc korun. Psala jsem ji rok a půl, takže to je zhruba devět tisíc hrubého za měsíc. I kdyby se Tajné knihy prodalo dvacet tisíc kusů, což je v Česku úplně nevídané, vyjde to na 22 tisíc hrubého měsíčně. Tomu bych úplně bohatství neříkala.

Spisovatelka se přece nemůže líbit. Spisovatelka nemůže být prodávaná. Má být hnusná, chudá, neženská.

Jednou bych s ním o tom všem ještě mluvit chtěla. Ale jestli se to podaří, nevím. Asi spíš ne.







(více)

24.10.2011

Radim Jančura (Student Agency)

Z ministra Dobeše jsem zklamán. Já myslel, když je to mladý člověk, že s ním bude řeč. Ale nebyla. Já mu přišel předložit nabídku a on si tam vzal na pomoc lidi z dozorčí rady Českých drah. To naprosto nechápu. On je prostě politik, a tihle politici …. Oni nejsou politici, to jsou bezpáteřní nýmandi.

Politikům se nedá věřit.

Pan Bárta, to bylo jedno velké divadlo. Jenom mluvil a nic nedotáhl do konce.

Já jim celkem rozumím. Firmy jako ČEZ a České dráhy jsou pro ně strašně důležité. Nejen, že tam můžou sedět v dozorčích radách za peníze. Oni v nich můžou reálně rozhodovat. Je to jedna z posledních oblastí, kde mají opravdu vliv. A kde se mohou postarat, aby jejich firmy a firmy jejich přátel prosperovaly. Protože z těch polostátních tahají peníze. To je odporné,.

Mě baví ten boj. Ne nenávist, to je blbost. Ono to není osobní. Ale štve mě, jak se politici chovají. Proto jsem použil termín, že jsou nýmandi. Vlastní zájmy jsou jim důležitější než zájmy občanů.

Šťastný jsem v momentě, kdy můžu udělat cokoliv pro to, abych rozbil současný systém. To musí vzejít od podnikatelů. Od lidí jako Standa Bernard a dalších. Prostě od lidí, jimž korupce komplikuje život i byznys. Ale víte co? Ono to nebude zas tak těžké. Ti korupčníci jsou hrozní srabi. Stačí na ně udělat bububu a půjdou od toho.

Martin Roman to je největší zločinec v této zemi! Oni někde ve Švýcarsku chytají Pitra….. ale ten je proti Romanovi andílek!


Není v tom nic osobního. A já jsem pod jeho rozlišovací schopnosti. On je extrémně chytrý, extrémně pracovitý. Ale prostě není v pořádku, že brigádničil v ČEZ, a že přitom zároveň spoluvlastnil firmu, jež od obou velkopodniků dostávala zakázky. To je trestný. A bude pro něj teď nesmírně těžký, aby udržel svou pozici nejvýznamnějšího manažera a nejsilnějšího člověka v této zemi. Když ji neudrží, tak bude do půl roku v teplákách.

My nebojujeme s Českými drahami. My bojujeme pouze s velkým egem jejich šéfa pana Žaludy.

Co dělá pan Žaluda je přece hrozně zbrklé. Ze dne na den sníží ceny, zavede stevardky, rozdává kolu…. Kdyby se na náš připravil a začal snižovat jízdné i zvyšovat kvalitu služeb půl roku dopředu, tak by si cestující ani neuvědomili, že je to kvůli nám. Řekli by si: Jééé ty České dráhy hezky fungujou! Ale takhle v reakci na nás je to směšné.

Nechci společníky. Pro mě je smysl podnikání v tom, aby se všechny peníze vracely zpátky do firmy. V životě jsem si nevyplatil ani korunu na dividendách.


Naši klienti vědí, že si od kteréhokoliv zaměstnance můžou vyžádat můj mobil. Aby si mi mohli stěžovat. A to je velký tlak na zaměstnance, aby k něčemu takovému nedošlo. Oni vědí, že když je zákazník naštvaný, doslova nasraný, musí se to okamžitě vyžehlit. Nebo to začnu řešit já a bude zle.



V našem podnikání je na první m místě klient. Vždycky, za všech okolností. A zaměstnanci se to musí naučit.

Politik se musí umět perfektně vyjadřovat, natáhnout davy. A politika je nevděčná věc. I když do ní přijde kladný hrdina, tak ho to semele.

Když děláte politiku, musíte mít vyhraněné názory, a to nikdy nezískáte sto procent lidí. Já nechci, aby mě dvacet procent lidí nemělo rádo. Já chci, aby mě měli rádi všichni! A to můžete dokázat, jen když jim nabídnete dobré služby.

Panu Bártovi už nevěřím, ale nic to nemění na tom, že se jim na tom našem rybníku podařilo udělat vlny. A každý vlna je dobrá, protože odkrývá věci, jež předtím nebyly vidět.

Kdyby se všichni v politice navzájem odposlouchávali, tak by to možná bylo nejlepší řešení, byť asi dost nechutné.

Zatím dávám peníze charitě jménem doprava. Investuju všechno zpátky do firmy a bojujeme o místo na slunci. Až pak budu dávat peníze na skutečnou charitu.


Jsem optimista. Česká republika je hrozně bohatá země. Může si dovolit utrácet ročně přes sto miliard formou korupce. To je vata jako prase! Neuvěřitelná rezerva. Když s jí rozhodneme využít, budeme moci mít klidně i vyrovnaný rozpočet. Když zrušíme korupci, jsme odsouzení k blahobytu.


Velké strany používají jako detektivní kancelář BIS. Věci veřejné jsou malá strana, použili agenturu soukromou.


(více)

23.10.2011

Rowan Atkinson (Mr. Bean)

Tak nějak v civilu jsem nudný a nezajímavý. Dobrovolně jsem dělal na veřejnosti kašpara naposledy ve škole. Od té doby jsem vtipný výhradně z ekonomických důvodů.

Nejlepší obranou proti nepříjemným lidem je smát se jim. Protože čemu se smějeme, to přemůžeme.

Jsou vtipy, jež některým lidem nesedí, to je vcelku pochopitelné je tu ale jiné, dost jednoduché a výmluvné měřítko úspěšnosti: kolik lidí si na vás koupí lístek. Z tohoto úhlu pohledu je Mr. Bean velice úspěšný.

Mr. Bean je něco jako velké dítě a dospělí se rádi identifikují s dětskou naivitou. Nejde ani tak o jeho zranitelnost, protože on moc zranitelný není. Je to čítankový sobec, rozmazlené dítě, které se chce za každou cenu domoci svého. A druhý důvod je, že Bean se pouští do věci, do nichž by se nejspíš nikdo nepustil, protože by mu v tom bránily konvence. Nejspíš by je takovou ptákovinu ani nenapadlo udělat.

Interpretace humoru s věkem zkrátka souvisí. Některé vtipy jsou vtipné, jen když je předvádí mladý komik. S postupujícím časem se komická autorita vytrácí, starší člověk je prostě z principu méně zábavný než mladý.

Ale vypozoroval jsem, že s přibývajícím věkem se vytrácí potencíál humoru. Na stáří prostě není nic zábavného.

Leckdo má pocit, že Beanovy skeče jsou do značné míry improvizované, ale ve skutečnosti jsou to lety prověřené a do detailu nazkoušené výstupy. Nejtěžší na tom celém vlastně bylo najít Beanovi jméno.

Víte, tyhle vtípky dělám už třicet let a nejspíš s nimi nikdy nepřestanu. Královská rodina reprezentuje přesně ty neměnné koncence, o jejichž porušováhí jusem luvil. Podobné je to s církví nebo armádou. Je jasně dáno, co je přijatelné a co ne.

Tvrdím, že nic není svaté, že legraci si lze dělat absolutně ze všeho.

Vtip pro pár lidí bude vždycky v pohodě i na to nejbrutálnější téma

Jakmile se stane tragédie, už se vymýšlejí vtipy. Je to asi jediná cesta, jak si ulevit od bolesti, od napětí. Humor odbourává strach.

Každý má nárok vypořádat se s tragédií prostřednictvím humoru.
(více)

23.10.2011

Laura Janáčková (psycholožka)

Chtějí mluvit o svém životě, zhodnotit ho, ospravedlnit své viny, odpustit a rozloučit se. Potřebují si popovídat, přijmout fakt, že umírají. Mají strach z celé řady věcí chtějí o tom mluvit. Ale i blízký má strach, že o ně přijde, a taky by o tom měl mluvit. Musejí spolu mluvit.

Lidé přece mají mnoho trápení, ať jsou zdraví, či nemocní. Dvacet let se zbývám pacienty s nádorovým onemocněním. Mnohé z nich jsem měla možnost doprovázet až do konce jejich životní cesty. Tato práce není jednoduchá, a proto jsem hledala protiváhu. Na jedné straně se setkávám se smrtí, na druhé jsem volila život a naději. Vyjdeme-li ze statistik, že zhruba každý třetí člověk onemocní nádorovým onemocněním a každý čtvrtý na toto onemocnění umírá, je pravděpodobné, že každý z nás se setkal ve svém okolí s člověkem, který zemřel na rakovinu nebo o svůj život právě bojuje. Ti lidé potřebují také psychicky povzbudit.

O smrti se v naší moderní společnosti nemluví. A to je chyba. Když jsme zdraví, vytěsňujeme smrt z našich myšlenek, a dokonce i o prevenci se začínáme obvykle zajímat, až onemocní někdo z našeho okolí.

Smrt je součástí lidského života, tedy ano. Tím, že neumožňujeme naučit se s ní zacházet, tak jsme dospěli tam, kde jsme.

Dřív existoval přirozený strach ze smrti, ale když někdo odcházel z tohoto světa, odcházel většinou doma, mohl se rozloučit s blízkými, měl možnost o tom mluvit. Mě nejvíc překvapuje, že ani nejbližší rodinní příslušníci mých pacientů nevědí, jak mohou svým umírajícím pomoci. Mnohdy se snaží být oporou tím, že jsou „silní“, atak bagatelizují či nedávají najevo své pocity. Slýcháme: to zvládneš, to bude dobrý, ale to ten člověk nepotřebuje.

Je potřeba na nic si nehrát. Mluvit o tom, o čem potřebujeme mluvit. Když se vám chce brečet, brečte! Když nemocný chce brečet, buďte tam, dotýkejte se ho, dejte mu svou lidskost, sebe samého.

Člověk se musí naučit přijmout svou konečnost, hledat a nacházet smysl a ve chvílích nejtěžších najít naději.

Měla jsem jako pacienta jednoho nemocného Indiána. Řekl mi, ať jiným nemocným povídám o tom, ať si všimnou, že i když člověk odejde, je pořád v nás. Vždycky když máme nějaké důležité chvíle – ženíme se, končíme studia – myslíme na lidi, kteří už tu nejsou.

Lékaři často léčí a bojují o holý život pacienta, někdy jim na ostatní nezbývá čas.

Náboženství a víra samozřejmě ovlivňují vnímání a přijetí konce života. Mnoho lidí však není věřících a potřebují také najít svou poslední cestu. Smrt je podle mě součást života. V těch jednotlivých fázích se snažím pacienty ke smrti doprovázet a mluvit s nimi o tom. Nikdo jiný s nimi o tom totiž nemluví.

Pacienti nejsou věci. Oni se bojí, mají například problémy s manželem, manželkou. Maminka či tatínek umřou svým malým dětem….. potřebují lidskou podporu.

Každý člověk má přirozeně strach ze smrti. Ale viděla jsem spousty smrtí, které byly hezké, vím tedy, že je nemusí doprovázet jen u¨trpení.

Práci onkopsycholožky jsem si původně vybrala, ta mě naplňuje a jsem si v ní naprosto jistá. Jsem v ní dobrá a potřebná. Ale právě proto, že lidé umírají, mění mi tím život, musím někde dobrat tu odebranou sílu. Musím mít protiváhu.

V jedné mé práci je těžké dát naději, v té druhé je naděje vždycky.
Když se přes vážné problémy, které řeším na onkologii, dívám na život, který má šanci, snáz se mi hledá cesta, snáz své pacienty provádím

Nemějte pořád pocit. Že musíte někomu radit nebo zaujmout postoj. Na to nemáte právo., nevynáším soudy, nehodnotím.

Všichni lidé přece chtějí lásku, ve všech stádiích. I ti, kteří se loučí se životem, potřebují intimnosti.

Od pradávna žena něco má, co muži chtějí. To atraktivita. S tím může obchodovat. Pro ženu jsou pak ve vztazích nejdůležitější zdroje a společenský status muže.

Kladu tu otázku klientům, kteří mají problémy se sebevědomím. Vycházím z toho, že u ženy má sebevědomí dvě části: jednou je atraktivita, o níž jsme už mluvili, a druhou jsou vlastnosti, kterých si na sobě cením, klientky mají problémy se sebevědomím tehdy, když je jim muž nevěrný, když je opouští, nebo se dostanou do nějaké těžké životní sistace. Pak se ji jich v rámci terapie ptám, co je na nich hezkého, chci, aby si uvědomily své hodnoty a tím povzbudit jejich sebevědomí.

Muži nepotřebují být hezcí, aby získali ženu, oni by měli být úspěšní. Pak jsou pro ženy přitažliví, pokud budete mít k tomu ještě široká ramena, tak fajn.

Pokud jdou do manželství z onoho popudu, než je jen zamilovanost, tak vztah má větší šanci přetrvat. Máme objevovat u partnerů věc, za které si jich můžeme vážit., protože zamilovanost do dvou až čtyř let pomine. Když vidíte na partnerovi jen to, že je třeba hezký, nestačí to na kvalitní vztah.

Neumíme otevřeně komunikovat, protože nás to nikdo nenaučil.

Jestliže sdílíte s někým domácnost, tak je komunikace nezbytná.


(více)

23.10.2011

Petr Gazdík (poslanec)

Mnohem horší než jakékoliv vyšetřování je neurčité nařčení, které se nikdy nepotvrdí ani nevyvrátí.

Myslím, že všichni potřebujeme vidět, že nikdo není nedotknutelný,. Musí konečně začít platit to stokrát omílané – padni komu padni.

Je tu dlouhá řada kauz, které se nedaří vyšetřit. Sice dvacet let budujeme systém postavený na demokracii a svobodě, ale má problém s morálkou. Celých dvacet let se neřeší propojení byznysu a politiky. Dvacet až třicet multimiliardářů potichu ze zákulisí ovládá politickou scénu, jednu stranu si dokonce mohou založit a ta strana dokonce může mít protikorupční étos.

Uplynulý rok mě poučil v jednom – nedělám si názor podle novinových titulků, ale podle toho, co vyšetří orgány činné v trestním řízení.

Vidím tady propojení byznysu s politikou, vidím tady tlaky některých politiků a některých stran, vidím tady lobbisty pobíhající po Poslanecké sněmovně a jsem třeba rád, že za poslední rok a čtvrt neprošel žádný přílepek. A že těch tlaků bylo!

Stačí si udělat hlubší analýzu o tom, který poslanec podává který pozměňovací návrh, komu ten návrh asi nahrává, a máte tady desítky až stovky podezření.

Někteří lobbisté jsou dokonce tak drzí, že se vám smějí do obličeje a říkají, že si to zařídí jinak. A mě těší, že tu vznikají zákony navzdory lobbistickým tlakům

Jako skaut považuji za dobré, aby mládež vnímala nějakou elementární národní hrdost, ale ta má vycházet z kantorů, nikoliv z ministerského nařízení. Jenže český učitel je dnes ve stresu, a to pana ministra nezajímá.
(více)

23.10.2011

Karel Kříž (ekonom)

Řecko se s eurem ze své krize nikdy nedostane. Tato země v podstatě nic nevyrábí a je drahá. Živí se silně dotovaným zemědělstvím (které na hlavu dostává nejvíc peněz z celé EU), a zejména turistickým ruchem, jenž však funguje pouhých pět měsíců v roce a je nedimenzován. Ceny neodpovídají kvalitě. Objevily se nové, levnější destinace. Letošní sezonu zachránila jen vlna arabských evolucí. Co se týče šetření, zatím se s ním teprve nesměla začalo.

Pro srovnání náš rozpočet je letos do konce září v deficitu těsně nad sto miliard, ten řecký – v přepočtu na koruny – přes čtyři sta miliard! Řeckých státních zaměstnanců je mnohem více než u nás, například učitelů skoro trojnásobek. Platy ve státním a soukromém sektoru jsou v poměru 3:1, u nás 1:1. průměrný plat ve státním sektoru je pak několikanásobně vyšší než v Česku. Řecká armáda je šestá největší v EU. A tak by se dalo pokračovat.

Řekové od EU dostanou částečné oddlužení, ale bez dalších opatření dluh opět poroste. Čím a jak bude Řecko po částečném oddlužení konkurenceschopnější? Čím si vydělá na živobytí? Takže situace se nakonec v časovém rámci maximálně dvou let, ale spíše měsíců, zvrhne v chaos.

Řecko se s eurem ze své krize nikdy nedostane.

Za určitých okolností můžeme jako země na této krizi dokonce vydělat. Jsme levní a dost dobří. Naučili jsme se vyrábět spoustu kvalitních věcí za dobré ceny. Náš export je šestkrát větší než ten řecký a čtyřikrát větší než portugalský, a to při stejném počtu obyvatel. Celá Evropa se teď bude snažit šetřit, naše zboží tak nemusí ztratit odbyt. Tedy doufám.
(více)

16.10.2011

Steve Jobs-Hledejte něco, co budete milovat

Život mi někdy připomíná dětskou tajenku, ve které spojujete tečky, až se před vámi najednou objeví obrázek.

Má biologická matka byla mladá svobodná studentka, která se rozhodla, že mě dá k adopci. Zároveň si uvědomovala, že by si mě měli vzít rodiče s vysokoškolským vzděláním, takže pro mě bylo od začátku dané, že budu vyrůstat v rodině právníka a jeho ženy. Jenže v ten moment, kdy jsem spatřil světlo světa, se oni najednou rozloučili, že by raději vychovávali holčičku.

V těch šesti měsících jsem však neviděl vůbec žádný smysl. Neměl jsem představu, co si se svým životem počít, natož abych věděl, jak mi s hledáním jeho smyslu pomůže vysoká škola.

Ve chvíli, kdy jsem se školou skončil, nemusel jsem už absolvovat předměty, které mě nezajímaly, a naopak jsem chodil na ty, které vypadaly zajímavě.

Tvrdě jsme pracovali a za deset let vyrostl Apple z dvou týpků v garáži v dvoumiliardovou společnost se čtyřmi tisícovkami zaměstnanců. Po devíti letech jsme do světa vypustili náš nejlepší výtvor – macintosh – a já jsem překročil třicítku. A pak mě vyhodili.

Několik měsíců jsem vůbec nevěděl, co mám dál dělat. Cítil jsem, že jsem zklamal předchozí generace podnikatelů, že jsem nepřevzal štafetu v momentě, kdy mi ji podávali.

Můj pád sledovala široká veřejnost a celou dobu jsem chtěl ze Silicon Halley utéct. Postupně mi ale začalo docházet, že pořád miluji to, co jsem dělal, a že to nezměnil ani konec v Applu. Odmítli mě, ale já byl pořád zamilován.

A tak jsem se rozhodl začít od začátku. Tehdy jsem to tak samozřejmě nevnímal, ale vyhazov z Applu byl to nejlepší, co se mi mohlo stát. tíhu úspěchu nahradila lehkost začátečnického bytí plného nejistoty.

Otevřelo se mi jedno z nejtvořivějších období mého života.

Někdy zkrátka dostanete od života pořádnou facku, ale kvůli tomu neztrácejte víru. Jsem přesvědčený, že jsem šel dál jenom díky tom u, že jsem miloval svou práci,

Nezapomeňte, že prací strávíte velkou část svého života. Jedinou cestou k tomu, abyste se cítili spokojením je dělat, to. O čem jste přesvědčeni, že je to velké a dává do smysl. Jestli jste takovou práci ještě nenašli, hledejte dál, neusazujte se. Jako u všech záležitostí srdce i tady platí – až ji najdete, poznáte to.

Když mi bylo 17 let, narazil jsem na výrok: když budete žít každý den tak, jako by to byl váš poslední, jednoho dne budete mít pravdu. Od té doby , a už je to 33 let se každé ráno ptám v zrcadle sám sebe: Pokud by dnešek byl posledním dnem mého života, chtěl bych dělat to, co mám dneska v plánu? A kdykoliv jsem si příliš mnoho rán po sobě odpověděl: Ne, věděl jsem, že musím něco změnit.

Zjištění, že brzy zemřu bylo snad nejdůležitější věcí, která mi pomohla učinit v životě zásadní rozhodnutí. Všechno, tedy jakákoliv očekávání, či pocit pýchy, nebo naopak strach ze selhání neúspěchu, jsou nicotností tvář v tvář smrti. Když stojíte před ní, zůstává jen to důležité. Před ní jste nahý, a proto není nic, co by vás mohlo zastavit, když nasloucháte hlasu svého srdce.

Tak blízko smrti jsem nikdy nebyl a doufám, že po dobu příštích několika dekád ani znovu nebudu. Smrt pro mě byla jen myšlenkovou konstrukcí, ale nyní už vím, o čem mluvím – a tak vám mohu s poněkud větší jistotou říct toto:
Nikdo nechce zemřít. Dokonce ani ti, kteří by se rádi dostali do nebe, nechtějí zemřít. A přesto je smrt cíl, který všichni sdílíme. Nikdo jí neuteče. A tak to má být, protože smrt je velice pravděpodobně ten nejlepší vynález Života, je strůjcem jeho změny

Vyklizení starého dělá místo novému. Právě teď jste vy to nové, ale jednoho dne, a nebude to tak dlouho trvat, se postupně stanete starým a uvolníte místo dalšímu novému. Promiňte, že jsem tak dramatický, ale je to prostě tak.

Váš čas je omezený, a proto ho neztrácejte tím, že budete žít život někoho jiného. Nenechte se uvěznit v dogmatu, kterým je život s výsledky myšlení jiných lidí. Nedejte si hlukem názorů jiných překřičet vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější – mějte odvahu následovat své srdce a intuici. Ty již samy vědí, čím se chcete stát. vše ostatní je podružné.

Zůstaň hladový, zůstaň bláznivý. A já si vždy přál takový zůstat. Nyní to přeji vám. Zůstaňte hladoví, zůstaňte blázniví.

(více)

21.05.2011

Václav Klaus ml.


Nesleduji už politické dění pořád a tak podrobně. Zdá se mi, že vývoj v něm k ničemu dobrému nevede.

Jsem praktický člověk a snažím se ve škole dovést věci k určitému cíli,nějaké filozofování či komentování politiky není to, co by mě v životě nějak zvlášť lákalo. Kdybych měl větší politické ambice, tak už to dávno dělám. Ale v současnosti o tom neuvěřuji.

Čekal jsem, že se na politické scéně objeví nějaký mladší člověk s čerstvým větrem v zádech. Je smutné, že to tak není.

Každý se v práci obklopuje lidmi, od kterých čeká, že budou loajální. To je přirozené.,

Do všeho se otiskují vaše ideály a váš naturel.

Stát má právo testovat žáky, když to uzná za vhodné. Je velkou otázkou, proč je má ale testovat až na závěr studia. Skutečně se u nás znalosti málo měří, a to je chyba. Někteří patnáctiletí žáci toho moc neumějí, ale nikoho to nějak nezajímá.

Nevím proč mají mít učni na učňáku podobnou maturitu. Stojí to stamiliony, část těch pěněz je vyhozených.

Máte pravdu v tom, že je dost zvláštních věcí dnes na našem starém kontinentu a jak funguje naše společnost.

Jen výrazná menšina lidí u nás chápe, že by se měly problémy řešit, a ne odsouvat.

Minimum lidí myslí na to, zda naše děti nebudou za 15 let stát před krachem státu.





(více)

21.05.2011

Eva Salzmannová


Co je největším neštěstím? Vynález reprodukované hudby, ničí všechno kolem sebe i lidské životy. Například číšníci v hospodách i my hostujeme už dávno mrtví.

Český stát je málo elegantní a noblesní. Dává za pravdu těm nejhorším občanům.

Křesťanství bylo ve svých radikálních podobách taky nebezpečné. Evropě, svým věřícím, i sobě.

Člověk by měl mít možnost důstojně odejít.

Pokud bychom se my, globální civilizace dohodli, že radikálně změníme způsob života, pak ano. Ale oni by to pak zase dodržovali jen „potomci“ a každý druhý by měl Fukušimu doma tajně ve sklepě.


Kouřila jsem marihuanu a moc mi to nešlo. Studenti, kteří mi ji dali, se mi smáli. Měla jsem pocit, že se mi odpojila hlava od těla. Tak jsem se rozhodla, že zůstanu u tradiční drogy – vína. To se mi hlava sice odpojí, ale pak zas připojí.

Doživotí je horší trest než smrt, takže na potrestání zločinů stačí. Blbý je, že je to drahý.

Být historickou postavou, to samo o sobě už předem vzbuzuje podezření. Vynikli hlavně vrahouni, násilníci a psychopati. „Do dějin, Caligulo!“ zvolal Albert Camus.

J.P. Satyre napsal: „mlčení, to je Bůh. Bůh to je osamělost lidí.“ To je pěkný, ne?
(více)

21.05.2011

Jožo Ráž

Je to otravné, populární hudba se bez popularity samozřejmě dělat nedá. Ale popularita je něco strašného, kdyby to šlo bez ní, dělal bych to tak, ale nejde to. Lidé nemají vychování, netuší, co je být taktní, a chovaj s hrozně.

Utíkám pořád. Nikam nechodím, nedělám nic, co by mě propojovalo s lidmi. Kde jsou lidé, tam nejdu.

Já miluji samotu, třeba motorkáři jezdí na motorkách v hejnech. To já nedělám, já jedu sám, v pustině, kde nikoho nepotkám. Se psy chodím na procházku tam, kde nikdo nebývá, s kamarády popíjím někde zavřený a nikdo neví, kde jsme.

Když se stanete slavným, těch prvních deset fanoušků vás potěší. Když je jich pětiset denně a trvá to třicet let, tak se z toho můžete zbláznit. Já je mám rád, ale jsou strašně nároční a bohužel nevychovaní.

Mám obrovskou moc nad lidmi. Když přijdu na koncert a třicet tisíc lidí tam stojí a já jim řeknu: „Na kolena“, tak kleknou. Mám obrovskou moc, která ale zase jde zpátky z nich na mě. Já svoje publikum miluju, dává mi energii a mohu díky vněmu všechno. Dává mi něco, co nemůžete nikde od nikoho dostat. Ale taky si strašně moc vezme. Je to výměna energií, jež má smysl pro pořádek ve vesmíru. Vím, že bych mohl, to stačí.

Politika je jenom pro ty, kterých se to týká. Mě se politika netýká, já s tím nechci nic mít.

Dokud budu moct dělat, co chci já, bude to fajn. Když nebudu moct dělat to, co chci, střelím si kuli do hlavy.

Musíte odejít ze země, tady už nikdy nebudu mít soukromí.


Já neposlouchám žádnou muziku, nesnáším muziku. Já ji jen dělám.

Mohl bych na plastiku a udělali by mě zase tak hezkého, jako jsem byl. Ale já to nepovažuji za důležité. Myslím, že muž má být především silný. A žena především krásná. A já silný jsem.

Demokracie je o tom, že každý má vlastní názor, a to, že jsem fanda Mečiara, nechápalo mnoho lidí, nejen v kapele. Ale co mohli dělat? Já taky nikomu nemluvím do toho, co má dělat a koho má mít rád.

Ameriku jsem projel jsem dvakrát celou, tak jako jsem komplet projel Sovětský svaz. V Americe jsem si neměl s kým co říct, ti lidé jsou tam pitomí, tam bych neměl co dělat. Žijí tam v masovém měřítku potomci, kteří neumějí číst a psát. V Rusku jsou lidé chytří. Řidič autobusu v Moskvě si s vámi klidně popovídá o filozofii.

To je jasné, všude je dost pitomců, ale v Americe je jich nejvíc.

Sejde mi na pravdě, abych dokázal být v životě pravdivý. A na lásce, to je nejdůležitější smysl a princip vesmíru.

Žiju spravedlivě, chci se dopracovat ke svatosti, abych se už příště nemusel narodit. Můj momentální život je hrozně dobrý, ale už je za odměnu. Snažím se pomáhat světu od bolesti.,

Mluvím pravdu, dělám osvětu, pomáhám a nikomu neškodím.

Já mám dost pesimistickou teorii, jak tahle civilizace dopadne. Jediná naděje jsou malé děti, co se teď rodí. Ty by mohly zachránit svět. Ale my už se řítíme do pekla. To je můj dojem.



(více)

21.05.2011

John Bok

Že člověka zajímá, co se kolem děje, umí projevit názor a porvat se o něj. Asi bych se mohl kultivovat, kór když mi bude šestašedestát, ale nebudu potlačovat emoce, neboť to není zdravý, ani pro duši, ani pro srdce.

Pokud má člověk temperament, tak má být vzteklý furt.

Nemám rád fyzické násilí, ale dokážu se porvat, to jo.

Kromě toho jsem moc starej, abych lhal.

Můj táta byl vzteklej jako já, ale umřel na selhání srdce, protože to v sobě potlačoval.

Nikdy jsem nerozuměl tomu, že lidi chodí do práce a ta je ničí. To radši budu dělat něco, kde budu mít míň peněz. Třeba se uskrovníte.

Moje životní zkušenost je v tom, že když tvrdě odporujete, většinou vám to projde.

To je postoj, čelíte zkušenosti a víte, že můžete dopadnout špatně. To mě spojuje s Angličanama – choice, možnost volby. V tomhle zeměpásu se svobodná vůle nikdy moc nepěstovala.

Žijeme mezi velkými národy uprostřed Evropy. Ale co je to národní charakter? Většina je sice vidět, ale co když ho vytváří právě ta menšina?

Pokud získáte výhodu, která není obecně prospěšná, pak to není kompromis, ale kšeft.

(více)

14.05.2011

Jan Kraus

Já to chápu – když chytíte lupiče z organizované skupiny a zeptáte se ho, co dělal včera, tak se zeptá,co je vám do toho? Protože loupil. Politik, který nechce mluvit, je s velkou pravděpodobností motivován nějakou nekalostí.

Že se chcete v české politice něčeho vyvarovat, je hezké, ale nezapomeňte, že v politice se rozhoduje kolektivně a záleží na tom, kolik si toho vybojujete. O Ronaldu Reaganovi komunisti říkali, že byl představitel řadových kovbojů, a nedá se říct, že y nic nedokázal. Naopak, Radek John byl v tomto ohledu, myslím, naivní. Je to jedna z postav, kterou svět politiky pohltí.

S dovolením, herec neznamená idiot. Řada herců je chytřejší než většina Sněmovny. Že titul automaticky znamená, že jste inteligentní, tomu věří jen idiot,. Mezi herci je tvrdá konkurence, o které se nikomu ani nezdá, takže pokud se někdo z nich prosadí, není to žádná nula. Samozřejmě, i mezi herci jsou blbci. Ale rozdíl je v tom, že blbý člověk může být dobrý herec, ale rozhodně nemůže být dobrý politik. Ovšem když dojde na volby a jste trochu známý, všechny partaje bez ohledu na vaše přesvědčení klečí u dveří s prachama.

Mám problém se světem kolektivního rozhodování, jsem rozený solitér. Ani za komunismu jsem nebyl zaměstnaný.

Peníze jsou nepoměrně slabší veličina než morální kritéria.

Čeští politici nejsou importovaná etnická skupina, ale náš „výkvět“. Problém je jinde, narušené jsou samotné politické strany. Pokud se jako řadový člen nepustíte do nemravností, nahoru se nedostanete, takže se nedivme, že nám generují narušené elity. A pozor, poctivost je u politika samozřejmost, takže já bych poctivého politika nerad obdivoval. Já nekradu, vy taky nekradete? To je ohromné, pojďme se obejmout! Tak takhle ne. To bychom přistoupili na patologickou situaci, která v Česku vládne.

Za komunismu to byla jedna strana, dnes jich je tady pět. Když toho víc ukradneme, vy musíte přidat.

Nejen v Česku začínají být strany škodlivé elementy. Jsou to mafiánské skupiny, které ztrácejí podporu. Už neplatí, že by reprezentovaly určité skupiny občanů podle sociálního a profesního postavení. Změnilo se postavení odborů – co je dnes dělnická třída? Společnost se proměnila, ale politické struktury zůstaly pozadu.

Bojovali jsme proti dinosaurům, tak tady máme mladé levharty!

I já byl začátkem 90. let popletený. Myslel jsem, že lidi jsou dobří, že jenom ta zem je hrozně zrychtovaná. Dneska je sice zem z poloviny opravená, ale ukázalo se, že lidi byli a jsou zdevastovaní taky.

Takhle země je dlouhodobě postižená odchody elit. Po válce, po únoru 1948, pak po okupaci, za normalizace. Zbytek se tu týral. A Češi se umějí navzájem týrat výtečně.

Jedou z věcí, která pomáhá ovlivňovat masu, je demoralizace. Když máte masu demoralizovanou, ztrácí záchytné body. To je ta nevýkonnost justice, nevymahatelnost práva. Lidi přestanou věřit státu a každý má tendence se buď uzavřít do sebe, nebo krást.

Jsme jen poněkud líní a bojácní udělat si tady pořádek. Žijeme ale v jednom z nejlepších období Evropy z hlediska válek, žijeme v pětině nejbohatší části světa. Buďme zato vděční a šťastní!
(více)

14.05.2011

Naďa Konvalinková



Spíš ten věk vůbec neřeším a oslavy vnímám především jako příležitost k setkání s mnoha lidmi, s nimiž se potkávám, ale na zastavení nám schází čas. Teď ale určitě konečně posedíme a strávíme příjemný večer nebo odpoledne. Mám pocit, že čas běží čím dál rychleji a zastavení jsou možná důležitá tím víc, protože některé lidi třeba už nikdy nepotkáme. A protože mám kulatiny, vyhradila jsem si na tato setkávání tři dny, které si chci opravdu užít. A že je mi šedesát? Dřív jsem tenhle věk spojovala s kmetstvím, a dnes to vidím jinak.

Našla jsem jediný možný recept a ten tkví ve snaze užít si každý okamžik. A kromě toho jsem se také rozhodla, že si nenechám ukrást těšení. Lidé se často trápí úplnými malichernostmi a těšit se přitom můžou i z drobností. Dneska jsem se třeba radovala z toho, že vykvetl zlatý déšť. Byla jsem šťastná, že svítí sluníčko a začíná jaro. Není to nádhera? Samozřejmě že kolem jezdila spousta aut a Praha byla zacpaná, ale vždy jsou k mání i ty lepší stránky, stačí si jich všimnout.


Vnímám to tak, že každá nepříjemnost má člověka někam posunout a vždycky mu to něco důležitého říká. Nutné je naučit se poslouchat a přemýšlet, proč se mu ten malér stal nebo se dokonce opakoval. Když se o to opravdu zajímá, dozví se to. To něco, co nám dává ty políčky, nás tím neustále vychovává. Každá duše si vybrala, proč chce prožít tenhle život a čím si v něm má projít. To musíme pochopit, s pokorou přijmout, poděkovat a zvládnout.


Oldřich je dokonalý profík a hrát s ním je radost a nádhera. To, co on nabídne na jevišti, je úžasné a svým výkonem mě vždycky ještě povznese. Podle mě to je kumštýř, jaký se rodí jednou za sto let. Přeju mu, aby hrál ještě dlouho navzdory všemu, co píšou bulváry. A i když se občas napije a udělá nějaký průšvih, ještě má co říct a bude mít co říct, protože zraje.


Květa říká, že jsme z jedné řeky, a já jsem šťastná, že jsem ji potkala a že ji mám, protože to je člověk, který mě má skutečně rád, nedá mě a bude mě chránit, ať se děje cokoli. A kolik takových lidí je v životě? Každý má spoustu známých a kamarádů, ale postupně se většina z nich vytratí. Někteří zklamou, jiní prostě někam zmizí a zůstane jich jen několik. Ti by ale měli stát za to. Moji životní přátelé jsou skutečně nádherní.


Květa někdy druhé ráda provokuje, zatímco já tuhle potřebu nemám. Přesto možná zdáním klamu. Dlouho totiž vypadám jako ovečka, ale když je toho na mě už moc, změním se v ohnivého berana, protože Beran prostě jsem. A pak se všichni diví, jsou uražení, překvapení a naprosto vyřízení.


Několikrát jsme spolu byly v Egyptě, abychom si odpočinuly, ale Květa se nezastavila ani tam. Když odpoledne na chvíli usnula, byl to zázrak. Ráno totiž vstane, jde na snídani a pak je pořád v pohybu. Když se s někým může dát do řeči, je ve svém živlu. Lehátko a knížka jsou věci, které nezná. Přesto je nám spolu dobře, a to i na jevišti. Patnáct let obě hrajeme v představení Štika k obědu, které před lety režíroval Květin manžel Pavel Háša. Někdy mám pocit, že to představení je čím dál krásnější, protože všichni moudříme, a tak jakoby kvete s námi. Ještě s námi hraje Libuška Švormová a Václav Postránecký a ten je ve „štice“ jako jediný muž úžasný.


Jsem velmi šťastná, že se celá ta léta můžeme potkávat a že na nás chodí diváci. Pořád máme vyprodáno a to je krásné. A pak s Květou máme ještě takový herecký bonbónek. Je to hra Manžel pro Opalu, kde s námi hraje ještě Mireček Lipský. To je také nádherný člověk, který nikdy není otrávený ani naštvaný a vždycky se na každého usměje. V Praze hrajeme v divadélku U Valšů a také jezdíme na zájezdy. Vloni před prázdninami Mireček prodělal mozkovou mrtvici, ale pak se ve svých téměř devadesáti letech znovu naučil nejen chodit, ale do hlavy dostal i všechny své divadelní texty. Vždycky když vidím, jak vejde před diváky, bojuje a znovu se jim dává úplně celý, je to pro mě svátek.

Herectví je pro mě poslání. Souhlasím s Květou, která říká, že každý člověk dostal shora nějaký dar, a já jsem šťastná, že mám tenhle a že ho pořád můžu rozvíjet. A také že jsem nezplaněla, jak se někdy stane, a herectví nevzala jako továrnu na peníze. Každá role je pro mě část života a neustále pochybuju, jestli jsem někde neudělala chybu. A když mě někdo vede a má mi co říct, těší mě to.


Nejvíc mě nabíjí a naplňuje divadlo. Na jevišti si totiž vždycky něco odžiju a sundám to ze sebe jako břímě, proto je pro mě svým způsobem svatyní. Před kamerou to už tak necítím.

Na jevišti podle mě dochází k napojení na vyšší síly, protože tam každého herce okamžitě přestane bolet zub, zapomene na starosti v rodině… Vlastně si uvědomuju, že jsem nemocného herce ještě neviděla. Abychom nešli hrát, to nás už opravdu musejí odvážet do nemocnice. I tak se pořád ještě díváme do diáře, co kde máme.

Děti jsem ráno chtěla především pohladit, aby se jim lépe vstávalo, než půjdou do školky. Vím, že mámy mají naspěch, a tak jsem jim to chtěla vynahradit. Násilí a agresivity je v televizi dost, a proto jsem se snažila to vyvážit. Sama už nemůžu ani slyšet zprávy, ani číst noviny. Nechci se totiž tím špatným, co je kolem nás, vnitřně umazat.
(více)

08.05.2011

Markéta Irglová

Lidi jsou podle mě bytosti, které mají problém přijmout změnu. Na něco si zvyknem a je to pro nás pohodlné. Každá změna znamená alespoň na chvilku trochu nepohodlí. A i když může být ve výsledku lepší, tak se jí bráníme nebo ji oddalujeme

Ať už spolu partneři spolupracují nebo ne, tak jít z partnerského vztahu do přátelského je strašně těžké. Obyčejně to trvá, než se na sebe oba dokážou podívat bez předsudků, které si vytvořili za dobu společného fungování. A tak to bylo i u nás.

Podle mého, člověka vždy formuje jeho minulost, a já jsem od doby krize určitě silnější. Proto mi dnes ani nevadí, že se ten příběh prezentuje i veřejně. Nestydím se za to. Konečně to může pro někoho být i poučení, že po všech problémech je nakonec člověk o to šťastnější.,

Hodně jsem se uzavřela do sem. Trvalo to dost dlouhou dobu musela jsem jít hodně do hloubky. Tehdy jsem se cítila hodně sama. Bylo to po Oscarech i Grammy a procházela jsem situacemi, kterými si nikdo z mé rodiny nebo kamarádů neprošel a nemohli mi poradit, jak s nimi naložit. Proto mi ani nic jiného než já sama nezbývalo., potřebovala jsem si ujasnit, kdo jsem, co chci a co od života čekám a taky to, co život čeká ode mne. Vždycky, když jsem měla tu možnost, odjela jsem samotná do Irska. A to mi strašně moc pomohlo. Najednou bylo všechno lehčí. Ale otevřít se světu jsem byla zase schopna až po dvou letech.

V životě máte omezený výběr. Když jste v situaci, která se vám nelíbí, máte vlastně jenom dvě možnosti. Buď ji změnit, nebo ji na sto procent přijmout.

Dřív jsem byla člověkem, co není schopen něco změnit. Nelíbilo se mi to, bušila jsem pěstmi do zdi, stěžovala si a přesto zůstávala. Až pak jsem pochopila, ŽE BUĎ PROSTĚ MUSÍM JÍT JINAM, NEBO SE SMÍŘIT S TÍM, ŽE VŠECHNO NEBUDE VŽDYCKY JENOM PŘÍJEMNÉ.

Došlo mi, že jestli chci, aby mě lidi brali vážně a přistupovali ke mně s respektem, musím se tak nejdřív začít chovat sama k sobě.

Byla jsem ve svém životě ztracená a vůbec jsem nevěděla, jak se tím kolotočem, co mě obklopoval, vyrovnat. Neuměla jsem být tak otevřená, jak to situace vyžadovala.

Samozřejmě vnímám jako ohromnou věc, když na naše koncerty chodí lidi, kteří jsou z branže a nebo něco dokázali. Ale co se týče družných rozhovorů, pro mě jsou to pořád cizí lidé jako všichni ostatní. Určitě dám přednost bavení třeba s kamarády, co přišli na koncert, než s někým, kdo je slavný.

Když mám někoho ráda, vystačím si jenom s jeho hudbou. Nikdy jsem netoužila ty autory poznávat po osobní stránce. I kdybych se s nimi potkala na koncertě, tak přece vím, jak to je, i z našich vystoupení. Vždycky jde jenom povrchní setkání. Na nic není čas, okolo jsou lidi. Daleko víc si vážím konverzace s neznámým člověkem, se kterým sedím pět hodin ve vlaku, nebo v letadle.

(více)

24.04.2011

Kardinál Miloslav Vlk

To je trochu zjednodušené. My využíváme naši duši podle některých publikací jen tak na 15 procent. Člověk sám v sobě to štěstí nevytvoří. Přitom se jenom podívejte, kolik lidí je nešťastných. I ateista může být spasen, ale to může posoudit jedině Bůh.

Já vycházím z evangelia, tam nikde nenacházím oporu pro to, že když to člověk tady v jednom životě zfušuje, tak to může napravit v životě jiném. Reinkarnaci nesdílím

V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.

Vůli však musíte pěstovat. Pokud ji soustavně pošlapáváte, zneužíváte a kazíte, tak potom se nemůžete ničemu divit.

Bůh je láska a dal člověku obrovský dar – svobodnou vůli. To ostatní živočichové nemají. Války, holocaust, zlo, to jsou produkty lidí. Dráždí mě, že když člověk vyprodukuje něco zlého, na základě vlastní svobodné vůle, tak to pak hází na Boha.

Když člověk zpacká dar k obrovské lásce a svobodnou vůli, tak pak z toho vznikají takové věci. I celé systémy založené na zlu a nenávisti, nacismus a komunismu, vedly k hrozným věcem.

Bůh nechává svobodu lidem, ale ti se chovají různě.

Říkáte mi tady hrozné věci. Jistěže je to pro nás nepochopitelné, ale nic takového Bůh nikdy nedělá, zodpovědnost padá na konkrétní lidi, kteří se upsali zlu.

Není to obecné zlo, je to obrovsky inteligentní bytost, jež není omezena smysly jako my. Je to Duch zla, to není žádný pohádkový čet ze mlejna.

Kdyby člověk neměl vůli překonávat zlo a neměl možnost odolat zlu, tak ano, ale výmluvy zde neplatí! Každá je sám zodpovědný za své činy. Bůh není loutkář, nikoho nevodí na provázku


Kdybych takovou šanci měl zůstaly mi schopnosti a vlastnosti lidské, tak by to bylo velmi těžké, protože lidem zůstává svobodná vůle, ale chtěl bych, by se žilo podle pravdy a vydávalo svědectví. Slova dojímají, ale příklady táhnou.

To je vtipná replika. Ale tahle oběť je zapotřebí, když je žena třeba nemocná či těhotná. Jenže co dělají někteří muži, když nejsou schopni podobné oběti? Jdou jinam.

Podstatné je, že naše víra a náboženství jsou vtělené., Kristus přišel, byl zcela člověkem a také zcela Bohem. Proto kněz má Boha, ale současně je člověk. To se nedá žít andělsky, tedy mimo zemi. Lidské prvky tohoto světa se proto musí spojit. Kněz má nejenom Boha a žije z víry, ale žije i jako člověk na této zemni.

Upozorňuji, že dnešní svět je daleko přesexualizovanější než tehdy, když já jsem byl mladý. Přiznávám,že na vysoké škole jsem přemýšlel o tom, zda si nemám založit rodinu,.

Přišlo setkání s jedním věřícím děvčetem, které s do mě zamilovalo. Řešil jsem to rychle. Jednou jsme šli od kostela svatého Salvátora přes Karlův most a já jsem říkal:
Holka zlatá, musím ti říct pravdu, já cítím, že musím být knězem. A i kdybychom spolu začali chodit a já si tě pak vzal, nebyl bych schopen toho, abych tě udělal šťastnou. Stále by stálo něco mezi námi. Nemohl bych se nechat zavřít mezi čtyři stěny. V srdci jsem cítil, že chci ven, do světa, k druhým. Trpěla bys tím. Prostě jsem s chtěl stát knězem

Pro život kněze musíte mít obrovsky silnou spiritualitu a musíte ji prožívat den za dnem. Když někdo vidí, že Bůh je láska a možné si to ze svého života i nějak doložit, tak také chci na to odpovědět láskou.

Naučit se nést bolest a utrpení je nesmírné umění a důležitý úkol pro člověka. Ale v perspektivě vidím, že se mě to spojuje s Kristem. Kristus byl ten, který dal za mě život.

Já jsem se ve vztahu k politikům a politice řídil pravdou, právem a spravedlností. Nechtěl jsem v tom ustupovat. Není dobré= se s někým paktovat. Dnes je linie jiná, ale to je naprosto normální čas jde dál, není možné se zastavit u toho, co jsem chtěl já.
(více)

24.04.2011

Jiřina Bohdalová

Jak bude vypadat den, kdy mi bude 80? Bože můj! Jako každej jinej! Vyjde slunce, probudím se (doufám) a bude mi rázem osmdesát. Jediná absolutní spravedlnost: počítá se to naprosto stejně i vám.

Ideální chlap? Myslíte, že existuje? Můj táta byl pro mě ideální chlap. Hledala jsem takovýho celý život. A marně!

To jsou dvě roviny: osobní a tvůrčí. Do osobní vám lnic není. A ta tvůrčí: musíte se zamilovat do role, kterou hrajete, jinak je to v háji zeleným. Každý herec musí ze sebe vytřískat cit. A to je přece láska.

Jsem zcela dokonalá jako babička, kam se hrabe ta od Boženky Němcové! Kapsář vždy plný, rad na rozdávání.

Kdybych řekla,že se i stýská po rodičích, tak budu za směšně sentimentální, protože v mém věku už málokdo (vlastně nikdo) rodiče nemá. Ale doráží mně sentiment, když se dívám na filmy, televizní estrády, seriály… a moji krásní a milí kolegové hrajou už hokej v nebi.

Chlapi to mají lehčí. Už tím, že nerodí. A už ani na vojnu nechodí.

Je mi nekonečně smutno. Neříká, že to za mých let nebylo, ale říkám si, že to za mých let bylo kvalitativně lepší. Chytřejší, vtipnější, slušnější, tvůrců i diváků důstojnější.

Humor není jiný. Humor buď je, nebo není. Jde o míru vkusu, o ladění duše, o citlivost (ne brutalitu), o vtip. O úhel pohledu na život. Ten dnešní se mi už delší dobu zajídá.

V tomhle věku je krásný, že vám můžu do očí vpálit pravdu. Kdy jindy? Dřív jsem se musela všelijak krčit. Dneska vás klidně pošlu do háje! Vás! Ale čtenáře vašich novin ne. To jsou totiž moji diváci – a těch si vážím

Pokud lze gestikulaci považovat za znak dorozumívání, pak se domluvím všude na svět.

Jsem bohatá na lidi kolem sebe. Na dobrou rodinu. Na spolupracovníky. Na kamarády. Na lidi, kteří mě maj rádi.


(více)

09.04.2011

Marie Vodičková

Moje láska bydlí v srdci, ne v ústech.

Nemyslím, že každý muž je zrovna přínosem pro domácnost, někteří vyžadují takový servis, který bych jim nemohla dát. My jsme si někdy k večeři udělaly třeba jen krupicovou kaši nebo pudink s piškotem, jednoduchá jídla, která bych asi mužskému dát nemohla. Když holky povyrostly, tak vařily samy, ale taky ne žádná složitá jídla. A pořád se točit kolem plotny? To by mě nebavilo, ani bych na to neměla čas.

Já opravdu nejsem z těch žen, které nenávidí muže, to vůbec ne, i když to občas o sobě slyším, není ideální, když lidé žijí singl, samozřejmě je lepší život ve dvojici, ale ne za každou cenu. Vzít si někoho jenom proto, že by to tak mělo být, to neuznávám.

Důležité je přijmout ty děti takové, jaké jsou. Když k nám přišly první dvě romské sestry, přiznám se, že jsem byla zaskočená. Byly strašně divoké a chtěly všechno jen pro sebe, první dny jsem byla zoufalá a bála jsem se, že je nebudu schopná mít ráda, ale po týdnu se to zlepšilo. Linda mě tehdy, po několika dnech šokovala prohlášením že by teď nechtěla umřít, protože už má maminku a v hrobě by se jí po ní stýskalo.

Samozřejmě, když byly holky v pubertě, občas jsem si pobrečela, ne, že bych litovala, že jsem si je vzala, ale bylo to těžké, v těch chvílích jsem se utěšovala s představou, že už brzo budou dospělé a já budu mít konečně klid. Nebyly vždycky vzorné a dokonalé, ale kdo takový je?

Jakmile vidíte, že podobné problémy zažívají i ostatní, že v tom nejste sama, tak všechno lépe zvládáte. Člověk musí doufat, že z toho děti časem vyrostou. A opravdu to tak většinou je.

Důležité je brát děti jako vlastní. Na jednom takovém pobytu, když s mými holkami puberta nejvíc cloumala, jsem si stěžovala jiné pěstounce. Říkala jsem jí, že bych nutně potřebovala něco malého, milého a hodného a ona mi poradila, ať ti pořídím čivavu. Dala jsem na ni, koupila dvě a vážně to zabralo.

Nevím, říká se, že co oči nevidí, srdce nebolí. Kdybych nejezdila kvůli své práci do ústavů, tak bych asi dcery neměla, a možná by tu nebyl ani fond, ani Klokánky.

Asi by mě bavilo dělat na zahrádce, ale dlouho bych to stejně nevydržela. A navíc, abych aspoň některým ze svých dětí zajistila bydlení, vzala jsem si úvěry a musím je splácet. Z důchodu bych na to neměla. Ale i bez toho bych stejně fond v tuhle chvíli neopustila.

Já jsem vlastně spokojená pořád, pokud z se zrovna nemusím dohadovat s úřady. Těší mě, když vidím svoje děti a vnoučata, když můžu pracovat na zahrádce, když se dozvím, že to s některým naším dítětem dobře dopadlo. Mám kde bydlet, co jíst, práci, hodně dětí a vnoučata, přiměřené zdraví, dobré přátele. Co by si člověk mohl přát víc?
(více)

03.04.2011

Černobílý život šachového génia-DAVID NAVARA

David Navara (šachista)

Dost času trávím doma. Školu už jsem dokončil, ale snažím se učit francouzštinu. Ve volném čase se dívám v televizi na zprávy. A málem bych v tom denním harmonogramu zapomněl na nějaké domácí práce, jako jsou nákupy, umývání nádobí, zalévání květin a podobně. V míře, která možná není až tak velká, ale ani zanedbatelná.

Kvůli šachům jsem šidil školu a naopak. Při studiu jsem bojoval s leností, při šachách méně, ty mě baví o poznání lépe.

Dokonalá partie je plná neobvyklých nápadů- ale jen některé originální tahy jsou geniální, většina jich je hloupá. Těžko vysvětlovat lidem, kteří stojí mimo svět šachů, jak vypadá šachová krása. To není jako s ženskou krásou, která je srozumitelná všem.

Když je tam prvek nečekaného, spojený třeba s nějakou obětí materiálu. Šachisté se učí, že čím víc figurek mají, tím se těší z větší výhody. Ale někdy to neplatí. Třeba oběť dámy a dvou věží a mat zbývající figurami. To se mi líbí.

Já jsem obětoval dost. Vadit mi to začíná až v poslední době. Nikdy jsem nechodil do tanečních. Osobní život prakticky nemám. K tomu jsem šest let studoval školu. Neabsolvoval jsem autoškolu.

Jsem impulzivní člověk. Kdybych řídil auto, obávám se, že by to pro mě nebo pro někoho jiného dříve či později skončilo špatně. Pustit mě za volant znamená riziko. Byl bych zodpovědný – nepil bych, dodržoval bych rychlost. Přesto by to nebyl dobrý nápad.

Slyšel jsem, že mezi muži je víc géniů i slabomyslných, možná to s tím souvisí.

Mám na sebe příliš velké nároky. Před pár lety jsem jmenoval své hlavní nedostatky. Tak třeba: „Jsem věřící, pokřtěný nejsem a do kostela nechodím“ To jediné se změnilo.

Mám pocit, že světu hrozí ekonomická krizi, přesto často létám.

Myslím, že ČEZ produkuje i ekologicky šetrnou energii. Oproti některým ruským sponzorům je tady situace dobrá. Hraji ve Španělsku i pod hlavičkou nějakého kasina, to je pro mě trochu mravně problematické. Další můj velký nedostatek? Chtěl bych být nějak užitečný, místo toho hraju šachy a studuji logiku.

Povolání šachisty má asi nějaký smysl – ale lékaři jsou pro společnost mnohem užitečnější. Lidi mi psali, že se jim líbí, jak hraji šachy, to určitě potěší. Ale nevím, jestli jsem užitečný.

Jsem o trochu spokojenější než dříve. Jsem sebekritický. Snažím se odstraňovat své nejhorší nedostatky.

Mívám problémy rozlišit důležité od nepodstatného. Zadruhé – finanční záležitosti - v tom jsem nepraktický. Někdy třeba zjistím až příliš pozdě, že jsem nedostal honorář. Zatřetí – občas odkládám povinnosti. Chybí mi praktická inteligence.

Za domácí zápas mám honorář v řádů tisíců, v cizině o něco vyšší. Když pak člověk hraje šachy naplno, vydělává i více. Ale oproti poctivějším povoláním je ta částka až příliš velká. To slovo poctivější myslím samozřejmě s nadsázkou.

Nezajímám se o značkové oblečení. Otec i bratr jsou stejně vysocí, přehazujeme si oblečení mezi sebou. Pokud jde o lepší část mého šatníku, jsem za ni vděčný své matce, která má celkem vkus. Já ho nemám skoro vůbec. Snažím se obléct slušně. Nápad pořídit mi tento oblek na slavnostní příležitosti měla matka. Sám bych si ho asi těžko vybral.

Jsem roztržitý. Jednou jsem vyhodil zpáteční letenku. Jsem nešikovný,. Rozbíjím hrnky. Když utírám nádobí,m občas mi ty věci vypadnou z ruky. Motorické pohybové nadání nemám. Nejde mi žádný sport.

Byl jsem průměrný, možná podprůměrný student. Pral jsem se algebrou a teorií množin. Velmi záhy jsem pochopil, že umění hrát šachy mi v logice moc nepomáhá. Dokážu se soustředit na šachy a ještě jednu věc, pokud není moc náročná. Poslouchám zprávy a při tom třeba komentuju partii, ještě si k tomu můžu pustit hudbu. Ale kdybych měl studovat logiku a sledovat zprávy, nedopadne to dobře. Při jejím studiu byla má roztěkanost mnohem větší překážka.

Dříve jsem byl rychlý a přesný. Počítat jsem se naučil, ještě než jsem šel na základní školu. Ve čtyřech letech jsem rozuměl dětským hodinkám. Číst jsem se naučil asi v pěti. Na šachové nadání se přišlo až časem.

Moc neplánuju. Život je mnohem pestřejší než šachy. Jsem rád, že mám nabitý program. Kdybych dělal jen šachy, zabralo by mi to šest sedm hodin, ale ještě pořád bych měl spoustu času. Proto se snažím učit jazyka. A pořád někam spěchám., nevyhovuje mi jet tak sedět na místě. I proto při hře chodím. Pomáhá mi to, ne)vydržím sesedět na jednom místě pět hodin.

Sám sebe označuji za kulturního barbara. K výtvarnému umění nemám vztah, nerozumím mu. Snažím se aspoň číst.

Bavíme se o aktuálních věcech, někdy o politice. Jindy třeba zase o památkách ve městě, kde hrajeme. Jeden špičkový velmistr z legrace napsal, že šachisté se baví převážně o šachu a ženách. O těch, které hrají šachy.
(více)

02.04.2011

Tomio Okamura - REFLEX 24.3.2011

Lidé v Japonsku sou zkrátka neustále konfrontováni s faktem, že je příroda silnější než oni. A v lidech to vzbuzuje určitou pokoru. My jsme věděli, že dřív nebo později musí velké zemětřesení přijít. V roce 1923 zasáhlo Japonsko Velké tokijské zemětřesení. A seizmologové předpokládali že za sedmdesát let by mělo přijít další. Takže celá devadesátá léta se o tom mluvilo. Já tehdy žil v Japonsku a pamatuji si, že jsme s kamarády čekali, kdy už to přijde. Takže Japonci teď nepropadají panice, protože zemětřesení zažívají prakticky pořád. Proto také Japonci kooperují, jsou solidární. Během neštěstí nedochází k rabování a podobně.


Japonci jsou zkrátka na katastrofu neustále připraveni. Ve zpravodajství neuslyšíte nikoho mluvit o překvapení. Lidé s tím prostě počítali.

Lidé v Japonsku si uvědomují, že jednou umřou, a stejně tak, že jednou budou staří a nemocní budou potřebovat pomoc. Z toho vychází ohleduplnost ke starým lidem, která je pro Japonce typická. V zemích, kde je to jinak, a Česko k nim myslím bohužel patří, žádají lidé pomoc většinou< až když jsou staří a je jim špatně, a často se diví, že pomoc nepřichází adekvátně nebo slušně. Přitom je otázka, jak se ve svém aktivním věku ke starým lidem chovali oni, jak pomáhali, nebo nepomáhali potřebným. Zkrátka v Japonsku je v lidech zakořeněná jistá pokora k přírodě a zároveň pocit solidarity, jenž se projevuje v mnoha ohledech lidské existence.

Člověk skutečně není nejmocnější a příroda nás dříve nebo později stejně dostihne. Nejpozději ve stáří.

Kdyby došlo ke katastrofě takového rozsahu v České republice, tak si skutečně nejsem jist, že by k rabování nebo vykrádání nedošlo. V Japonsku jsem si jist, že rabovat nebude nikdo.

Zažil jsem šikanu. Starší kluci mě bili, brali mi dopisy od rodičů, a když jsem pak brečel pod peřinou, tak jí ze mě ještě strhli a smáli se mi. Tam jsem pochopil důležitou věc – totiž, že jsem sám a nikdo mi nikdy nepomůže. Že se musím vždy postarat sám o sebe, protože jinak to nejde. Mát o dvě výhody. Nikdy mě ostatní nezklamou. A když to dokážu, úspěch bude jenom můj.



(více)

20.03.2011

Annie Girardotová-10.3.2011-REFLEX

Nebyla to typická kráska, ale vždycky měla šmrnc a osobitý půvab. Na plátně reprezentovala normální, pracující ženy, bylo tak snadné se s ní ztotožnit. Žádná nedostupná bohyně, ale jedna z nás. Takhle působila po celou svou kariéru. Byla inspirací pro několik generací žen, které i díky ní a jejím filmovým postavám pochopily, že je možné stát pevně na vlastních nohou a přitom se nevdávat své ženskosti. S Annie Girardotovou odešel symbol moderní ženy.

Schytala jsem to i s úroky, ale nějak jsem to ustála. Jsem už taková. Každé příkoří násobí moje síly.

Ve většině svých filmů jsem hrála situace, jež jsem měla sama prožít, nebo které jsem už ve skutečnosti prožívala.

Došlo mi, že m bude vždycky podvádět, a tak jsem se jednoto dne rozhodla, že budu žít stejně. Od té doby jsem nezávislá.

Byla jsem pilná žačka, všechno jsem nasávala jako houba.

Dvacet let jsem budovala svoji kariéru freneticky, od náhlých vzplanutí k halasným debaklům. Už jsem ani nevěděla, co vlastně točím, brala jsem všechno bez rozmýšlení, bez vysokých nároků. Přistoupila jsem na role poběhlic, děvek, mužatek, výstředních tulaček. Těm rolím jsem věřila, ale protože jsem chtěla být všemi ženami zároveň, ztratila jsem směr, začala se opakovat, najednou jsem zabloudila.

Když jsem se zbavila zábran a odložila šaty poprvé, zavolala jsem na techniky: „Tak, chlapi, teď si můžeme tykat!“

Jsem připravena poukázat na jakoukoli formu represe. Je to můj způsob, jak se politicky angažovat.

Mezi ženami našla spřízněnou duši v Edith Piaf:
Byly jsme ze stejného těsta. Silné a zároveň ztracené, neporazitelné a věčně klopýtající.

Se včerejškem je amen, nad zítřkem visí otazník. Jsem volná, připravená na všechno, co přijde. Balím si kufr a čekám na znamení odjezdu. Na klapku,na zvednutí opony. Všechno je, jak má být, tedy bezmála.

Jeden den pocty, druhý den výsměch.

Herec je hrubián s rukama víly. Pod svou maskou skrývá tolik něhy a tolik porozuměni…. Ale je křehký, bolavý, rozháraný, přecitlivělý, dětinský. Někdy i on potřebuje lásku, protože má příliš velké srdce, příliš velké. A to srdce mu v hrudi buší, bolestně skáče, kroutí se a dělá kotrmelce, jen aby se herec mohl postavit a zůstat stát.


Život strašně rychle utíká, řekla jsem. Před několika hodinami jsme byli mladí, před několika minutami, opravil mě … Ještě včera filmová hvězda první velikosti, dnes stárnoucí žena, bojující o návrat k divadlu a filmu.
Nezapomenu, jak se Annie během natáčení opíjela, jak se jí nacvičená maska postupně rozpadávala, jak plakala, když mluvila o mrtvém manželovi a milované mamince, jak se z herečky, jíž jsem znal z plátna a kterou jsem vždycky tolik obdivoval, proměňuje v obyčejnou bolavou ženskou s nepředstavitelným nákladem trápení. Pokud se říká, že herec je křehká nádoba, tak tohle byla křehká nádoba už pořádně napraskla. Nikdy na to nezapomenu.

(více)

12.03.2011

Arnošt Lustig

Krásná literatura není o tom, že používá jen krásná slova. Krásná literatura musí být hlavně pravdivá a poctivá. Krásné písemnictví je krásné jen proto, že je pravdivé. Lze se v něm jen mýlit, ne lhát. Vypouštět schválně hrubá slova v místech, kam patří, by byla lež. Musíš s nimi ale šetřit jako s lanýžem při vaření, která dává jídlu šmak, ale ve větším množství je jedovatý. To platí i o sprostých slovech v románu nebo řádném rozhovoru. Kvůli těm výtkám jsem to spočítal – na 160 stránek prvního vydání je třináct sprostých slov. Na počátku je jejich hustota větší, a proto jsme v druhém vydání dvě sprostá slova škrtli.

Byl jsem v komunistické straně a přišel soudruh z ústředního výboru a chtěl od nás souhlas s popravou jedné političky, všichni jsme zvedli ruku. Ač jsme tu paní nikdo neznali. Ještě tentýž večer jsem se rozhodl, že už mně nikdo, nikdy nedonutí k tomu, abych souhlasil s něčím, s čím vnitřně nemohu souhlasit.

Problém je, že popíšeš-li v románu naturalisticky hrůzu, nemá to ten účinek, jako když ji naznačíš. Náznak a úzkostlivá čeština zvyšuje dryáckost textu, která je zapotřebí, aby lidé nezapomněli. Morální povinnosti nemají lhůty! Proto je nelze promlčet.

Mám šťastné období a pohodu, která se mění ve smysl existence. Věřím, že láska je zázrak. Je to nejlepší, čeho se lidem může dostat. Láska lidi zlepšuje. Už jen proto, že pak přestávají myslet jenom na sebe. Začnou myslet na toho druhého jako na sebe.

V životě existuje jedna jistota, že slušní lidé a grázlové se nakonec vždycky poznají

- dřív nebo později ano, nikdo tě neošidí. Nikdo tě nemůže obelstít, může, ale jen na chvíli. Ale trvale určitě ne. To není možný,. Každého švindlíře nakonec prokoukneš. Lhář a podvodník se prozradí: mluvou, mimikou, postojem, činy, záměry, výsledky. Myslím, že je to pravda.

Pro spisovatele je každá zkušenost dobrá, protože ji jednou nějak zužitkuje. Nebo i může zužitkovat, ale z bezmocnosti dostáváš pocit méněcennosti.

Staří Židé říkali, že člověk je tělo, duše a jeho majetek. Já jsem už hlavně bolavé tělo. Mluvím s ním jako s bytostí a domlouvám mu. Domlouvám třeba své ledvině, ale přiznám, se, že mě moc neposlouchá.

Kdyby odumřela kniha, začne odumírat rozum. Rozum je pro lidi největší požehnání. Proto naše řemeslo má skvělou budoucnost.
(více)

03.03.2011

Milan Lasica

Bodka Milana Lasicu
V zimnom období sa ľudí často zmocňuje depresia. Vidia všetko v čiernych farbách.Nečudo. Je stále pod mrakom, teplota okolo nuly, chystá sa pršať alebo snežiť, neviete presne, ako to dopadne, práve preto, že je okolo nuly, takže sa ani nemáte na čo tešiť,lebo sneženie by vás iste potešilo, ale dážď určite nie, nie je nič horšie, ako keď v zime začne pršať, to je priam odporné, hoci, medzi nami, ani sneženie nie je ktovieaká výhra,priznajme si to, zasneží, spočiatku to vyzerá dosť efektne, romantika, zima, spomienky na detstvo, Vianoce, sneh vŕzga pod nohami, ale v skutočnosti prd makový, o chvíľuje na uliciach čľapkanica, zničíte si topánky, hoci ste si kúpili zimné, drahé, odolné, alehovno sú odolné, premočia sa za štvrť hodiny, a potom aby ste chodili v mokrých topánkach, nič horšie vás nemôže stretnúť, pretože najdôležitejšie v zime je mať v suchu nohy a keď ich máte premočené, telo sa neubráni, sople sa začnú rinúť z nosa,nedajbože máte aj zvýšenú teplotu, stačí takých tridsaťsedem osem a potíte sa jako somár v kufri, najradšej by ste zaliezli niekam do postele, ale nemôžete, pretože musíteísť do roboty, lebo keby ste nešli, museli by ste ísť k lekárovi a sedieť tam niekde včakárni pol dňa, aby vám potom predpísal aspirín a povedal, že nemáte chodiť medziľudí, to si môžete predpísať aj sami, nakoniec, medzi ľudí by ste najradšej nechodiliani keď ste zdraví, lebo ľudia vás v podstate serú, neviem, kto povedal tú kravinu, žečlovek je tvor spoločenský, naopak, človek má čo robiť, aby mohol komunikovať s inýmiľuďmi, čo to dá námahy, koľko odriekania, lebo ľudia sú svine, ľudia sa delia na veľkésvine a ešte väčšie a nikdy neviete na ktorú skupinu práve natrafíte, hoci v podstateje to úplne jedno, najlepšie by bolo nevychádzať z domu, lenže aj doma je pekná otrava,to je tiež pekná kravina, že rodina je základ spoločnosti, ďakujem pekne za takúspoločnosť, ktorej základom je rodina, veď vieme, ako to v rodinách vyzerá, každý hrabepod seba, na nikoho sa nedá spoľahnúť a niekedy je aj chladnička celkom prázdna,takže ak toto má byť základ spoločnosti, tak sa nečudujme, že sú ľudia takí nasratí,chudáci gayovia, myslia si, že v tom ich vytúženom registrovanom partnerstve to budeiné, nebude, bude to také isté, akurát, že ti nepolezie na nervy žena, ale muž, ale na to,aby ti liezol na nervy muž, nepotrebuješ registrované partnerstvo, stačí chodiť do roboty,tam ti aj tak lezú na nervy všetci, kurva, keby aspoň zasvietilo slnko, ale ani to zimné slnko nestojí za veľa, kašlem na všetko, idem si šľahnúť pol fľaše borovičky a ráno mi bude ešte horšie. Toto je tá vaša demokracia?
.milan Lasica
(více)

17.10.2010

Dopis tatínkovi

Vždy jsem velmi obdivovala herectví i osobnost pana Rudolfa Hrušínského. Ve včerejších novinách mě zaujal dopis, kterému tak moc rozumím.....


Dopis tatínkovi
( Jan Hrušínský)


Táto,
Nedávno jsem Ti psal k osmdesátinám a neumíš si představit, jak moc mě mrzí, že jsi tenkrát nepřišel, abychom ty Tvoje narozeniny spolu oslavili. Psal jsem Ti další dopis před pěti lety, a protože jsem dodnes od Tebe nedostal odpověď, začínám tušit, že Ti to zřejmě nedoručili. Letos v říjnu by Ti bylo už devadesát let a já se pořád neumím smířit s faktem, že u toho zase nebudeš. Tak ti to píšu znovu. Protože jsi Mladou frontu vždycky při snídani četl, je větší naděje, že se to tentokrát k Tobě donese.
Často na Tebe myslím a vybavuje se mi, nevím ani proč, vzpomínka na chvíli, kdy jsme Tě v roce 1960 s mámo vezli k podpisu smlouvy do Národního divadla.
Nerad jsi řídil, býval jsi za volantem hrozně vzteklý, nadával jsi, a když jsi málem zaškrtil dopravního policistu, který Tě chtěl – promiň – oprávněně pokutovat, rozhodl ses, že už nikdy řídit nebudeš. Řídila tedy maminka a v Bělehradské ulici jsme píchli přední pneumatiku. Považoval jsi, ostatně jak bývalo Tvým zvykem, situaci za neřešitelnou a požadoval jsi, aby Ti maminka laskavě vysvětlila, jak se teď, když píchla tu mizernou gumu, máš dostat do divadla, když přitom ví, že tam musíš být včas. Maminka s trpělivým porozuměním zastavila první projíždějící auto a požádala řidiče, zda by tě k Národnímu neodvezl. Šofér přikývl se slovy, že je mu ctí a že jeho pasažér stejně nikam nespěchá. S ulehčením, že nepřijdeš pozdě, jsi nasedl do obrovského pohřebního vozu a s nebožtíkem za zády jsi ujížděl do Národního divadla., maminka zručně zdvihla auto na hever, vyměnila prázdné kolo za rezervu a jeli jsme domů.
Tak Ti to tu vykládám, jako když to kachnám hází, jak říkával dědeček Böhm, co vymyslel jméno Hrušínský, a myslím na to, že jsem si s Tebou měl povídat častěji. Dokud to šlo a dokud jsme z toho mohli mít oba dva radost.
Člověče, vždyť Ty jsi nebyl doma už šestnáct let! Kdybys jen tušil, co všechno se za tu dobu stalo … nezastavíš se alespoň na chvilku? Živě si dovedu představit, s jakou láskou a pečlivostí by máma připravila sváteční stůl (nediv se, doufám, že přijdete spolu) a jak hezky by nám bylo. Já vím, jako vždycky by Tě asi trochu zneklidňoval křik dětí, ačkoliv,… blbnu. Nikola je dospělej mužskej a už sedm let žije v Austrálii. Kristýna je krásná holka a – světe div se- hraje divadlo. V národním a Na Jezerce.
Stejně jako Míla.
Barča je velká a hezká slečna, má po maturitě a v divadle pomáhá jako uvaděčka. Vlastně skoro jako kdysi u Vašeho spolku.
Jo, tati! Vždyť Ty možná ani nevíš, že máme divadlo. A představ si, že nám tam chodějí lidi! Hodně lidí. A vracejí se. Divadlo Na Jezerce. K hlavnímu vchodu jsem dal Tvůj velký portrét a vítáš tam tak každý večer diváky. Je tam taky Tvůj otec, babička a všichni Červíčkovi. Marie Valtrová o nich připravila úžasnou výstavu do foyeru a taky o dobách, kdy jste u Červíčků hráli s Pepou Kemrem.
Vedle, v divadelní restauraci, je zase na stěně velká fotografie z filmu Studujeme za školou. Jsi na ní s Pepou a Vláďou Salačem. Tři celoživotní kamarádi. Mám vás tam pěkně pohromadě a po představení pod tou fotkou vždycky sedíme. Věř mi, že když se na vás dívám, tak si to dost užívám. A řídím se Tvou radou a nikým si to nenechám otrávit. Nedávno se do nás trefoval jeden bambula, že prý si přisvojuji právo dělat divadlo, že prý se přiživuji na cizích divadlech tím, že uvádím divadelní hry, a taky tomu troubovi vadilo, že u nás hrají dobří herci. Blbec! Vidíš, jsou tu dnes stejně, jako tu byli za Tvých časů. A že se Tě něco natrápili! Jo, tohle jim jde..
Mám hodně práce, letos jsem točil s Tvými kamarády Dušanem Kleinem v televizi a s Jurajem Herzem film. A divadlo mě pohlcuje víc než na celý úvazek. Až moc. Myslím přitom na Tebe a na tu dobu, kdy jsi dělal dvacet hodin denně a spal jsi jen v autech, která Tě převážela mezi divadlem, televizí a Barrandovem. Vím, měl jsi pět infarktů, mluvím jen o těch léčených, ne o těch, které jsi s cigárem v ruce přechodil. No, člověk je zkrátka nepoučitelný. Asi Tě nepotěší, že jsem zase začal hulit. Kouřím malý doutníčky a dýmku a bohužel mi to chutná. Mám zvýšenej cukr, a když mi doktor nedávno naměřil vysoký tlak, tak se ptal, jestli mě něco nestresuje. To mě rozesmálo., Tobě přece nebudu povídat, jak divadlo stres přitahuje. Pokud to ovšem není tím, že je člověk sám tak přitažlivý. Jak řekla ta stará panna, když do ní praštil hrom.
Divadlo mě baví, a přes to všechno, co o něm už vím, mně stále ještě voní. Vím, že Tobě posledních deset let života vonět přestalo, ale jsem si jist, že by se Ti na Jezerce líbilo. Když jsem to tam otevírali, tak všechno vonělo novotou. Teď po pár letech hraní, to tam voní divadlem. Chápeš, jako by jeviště a šály v portálech začínaly být nasáklé všemi těmi emocemi, smíchem, potem a taky slzami. Když se občas koukám, jak lidi stojí ve frontě na lístky, tak na Tebe moc myslím a hrozně bych si přál, abys to viděl. Abys u toho mohl být. Rudolf teď taky hodně hraje, chytá ryby, má vousy a je slavnej, protože točí velkej seriál. A je úspěšnej, tak bys měl radost.
Ale tohle všechno snad víš. Věřím totiž, že naše počínání tady dole bedlivě pozoruješ.
Kdyby Ti to náhodou vyšlo, tak se prosím Tě zastav. Připili bychom si na zdraví a pak bychom spolu mohli dvě tři hodinky krásně mlčet. To totiž nikdo jiný tak dobře jako ty neumí.

Tvůj Honza
Praha, říjen 2010

19.09.2010

Janet Daileyová

Muži jsou sobci.
Vždycky jim jde hlavně o jejich potřeby a ctižádost.
Očekávají, že kompromisy budou dělat ženy,
budou se jim přizpůsobovat a dávat.
Dokud jsou ženské potřeby v souladu s mužskými,
je všechno v přádku,
ale jakmile nejsou,
začnou muži bojovat.
A žena nemůže tenhle souboj nikdy vyhrát.
Ani dlouhodobě.

19.09.2010

Jan Saudek

Krásný muž - ten který má ducha,
který není pouhým zvířetem.

Samota, ta je všude,
ta je v nás.

Sny jsou to,
co nás drží při životě.

Peníze jsou výborná věc,
pokud je můžete použít,
a způsobit tak radost jiným.

Životní krédo:
Kopej ještě metr a najdeš poklad.
může to být ještě sto metrů,
ale ten metr musíte kopat a pak zase dál.

Poučit se je známka intelingence,
takže já nejsem inteligentní,
protože jesem se nepoučil
a dělám tytéž chyby opakovaně.

31.01.2010

Arnošt Lustig

To nejdůležitější v psaní je pravda. A politika zahrnuje do svých nutných vlastností lež. Chruščov na otázku, co je politika, odpověděl: „Politik je člověk, který jde do vesnice, kde není řeka a přesvědčí lidi, aby si postavili most“. Komunistická strana sice dělala psí kusy, aby spisovatele zkorumpovala, ale přesto jsme jí nemohli sloužit. Literatura, která lže, není literatura, ale propaganda.

Za osvobození Československa padlo sto osmdesát tisíc sovětských vojáků. A to se počítá. My jsme tehdy nevěděli, že Stalin byl masový vrah. V nacistických koncentrácích jsme přežili peklo a najednou přišli komunisti s příslibem spravedlivější společnosti, kde nebude rasismus, ani zákony postrádající spravedlnost. Jenže když se zmocnili vlády, neuvěřitelně se zkurvili – řečeno jazykem předměstí. Nakonec začali požírat a popravovat sami sebe. Ty statečné a nezištné z lágrů zavřeli do věznic a vše svaté a čisté, co sliboval komunismus, znesvětili a pošpinili na několik set let. Ulpělo na nich tolik krve a špíny, že si jejich pohrobci musí změnit jméno, aby je společnost mohla brát vážně.

Komunismus představoval pokus o moderní totalitu založenou na utopii, že přírodě lze poručit, lid inženýrsky zušlechtit a stvořit nového člověka. A to se nepovedlo, lidi začali reptat a komunistická strana se začala chovat jako zhrzený milenec: zavírala rebely do vězení a koncentračních táborů. Dnes jsou všichni vděčni osudu, že to skončilo.

Nerozhodnost rozleptává. Rozhodnutí ulevuje.

Věřím i nevěřím v Boha. Jsem někde mezi. Podle mě existuje síla, člověkem ještě neobjevená, která přináší řád a řídí děje, nad nimiž zůstává rozum stát. Zatím jsem si vždycky vystačil se svědomím. To je úžasný a zároveň strašidelný vynález, jímž je člověk schopen kontrolovat sám sebe, rozeznávat dobro od zla, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého., něco mi brání, abych se dotýkal pobožných, které víra povznáší a zušlechťuje. Ale líbí se mi duchaplnost Voltaira, který řekl: „Sám v Boha nevěřím, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí. Aspoň mě neokrade.

Moje životní filozofie: Žij a nechej žít. Pokoušej se být fér. Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně. A o tom píši i ve svých knihách. Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti. Slušnost totiž pokládám za zákon člověka. Je to bohatý pojem. Můžeš do něj zahrnout všechno – nejlepší lidi, pokolení, hrdiny, dobrodince, poctivce…..Starozákonní Židé říkali, že slušnost je jako motýl, který letí přes moře. Musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. Slušnost nejde našetřit jako peníze! To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Mravnost je jako motýl nad oceánem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne.

Jestli se bojím smrti? Ani nevím. Je to žena, milenka, kurva? Jak přijde? Nejradši bych se vypařil, aby se mnou nikdo neměl starosti…. Znáš to, jak ten chlápek dorazí k bráně pekelné a Lucifer ho provádí podsvětím? Přijdou do prvního sálu, kde se všichni milují. „Tohle, že je peklo?“ diví se nebožtík. Ve druhém sále je hostina, jídlo až do stropu. Chlapík je zase překvapený. Pak konečně otevřou dveře do místnosti, kde se v kotlích smaží hříšníci. „Tohle jsem si myslel, že je peklo“, povídá chlap. A Lucifer na to:“ To je, ale jenom pro křesťany, oni to tak chtěj….“


23.11.2009

Třetina lidí jsou pitomci-Slavomil Hubálek

Pochybování je jedním z rysů naší povahy. Vysvětluji si to tím, že jsme jediným slovanským národem s tradicí reformace a protireformace a skepse je dědictvím našeho třistaletého pobývání v habsburské říši. Je v tom i jeden paradox – když dnes můžeme cestovat po celé Evropě, tak jsme se dostali tam, kde jsme byli před sto lety, protože to mohli už i naši pradědečkové.

Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnosti na ulicích.

Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.


Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopnosti či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.

Psychologové se léta dohadovali, zda existuje něco jako psychologie národů. Já jsem tvrzení, že existuje psychologie Čecha, psychologie Němce či Rusa, dlouho odmítal, dnes se také domnívá, že existuje. Stejně jako jiné vzorce chování u toho kterého národa.

František Halas v době války burcoval: „malověrní, myslete na chorál“ Stanislav Kostka Neumann nás oslovil slovy: „A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil.“ A já k tomu dodávám – čekal a věřil na rozdíl od ostatních národů, kteří bojovaly.

Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem, a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi. „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“ Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlé jí celkem sedm milionů lidí!

Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.

Listopad 1989 byl tak převratný, že lze hovořit hlavně o pozitivních věcech. Dám vám příklad, co Listopad komu přinesl a odnesl. Po revoluci jsem byl na ministerstvu zdravotnictví. Úřad zřizoval na 200 zdravotnických zařízení. V těch velkých bylo 20 ředitelů, kteří spolupracovali s komunistickou StB. Jeden jediný z nich uznal svoji vinu a řekl mi: „Já jsem se mockrát v životě zachoval jako svině.“ Ostatní se mně snažili přesvědčit, že to udělali kvůli lásce k práci, že potřebovali jezdit na Západ na konference a že měli ženu a děti. To byl pro mně neuvěřitelný psychoterapeutický zážitek. Pochopil jsem, že k reflexi minulosti se takto dopracovat nemůžeme.

A co dělali po revoluci? No právě! Skoro všichni odešli do farmaceutického průmyslu a mnohonásobně zbohatli. Revoluce některým lidem nepřinesla zlepšení života. Je to tak, ale někteří bývalí komunisté, svazáci či estébáci se dostali k ohromným majetkům.

Šedá zóna je mlhavý pojem. Existovala široká škála možností, jak vzdorovat či nevzdorovat režimu. Jiné je to ale u členů komunistické strany. Že někdo vstoupil do té strany před válkou, to se dá pochopit. Že tam někdo vstoupil po válce, třeba na základ zkušeností z koncentračního tábora, i to se dá pochopit. Ale že tam někdo vlezl po roce 1968, považuji za opovrženíhodné. Přitom právě bývalí členové KSČ se mnohdy považují za šedou zónu.


Satrapové satelitního státu, říkám tomu kolaborantská moc, byli úplně na všech úrovních – od vysoce postavených úředníků až po domovní důvěrnici. Miliony lidí se do toho dají započítat. Nemyslím si, že z toho mají podobní lidé trauma.

Všechny konspirační teorie jsou oblíbené a svým způsobem člověka potěší. Jak říkáme my psychologové: paranoidity není nikdy dost. Revoluci ale nevyvolala konspirace tajných služeb či někoho jiného. Nahrála tomu hlavně geopolitická situace. Co mě osobně na tom fascinuje, jsou jiné věci. Jak to, že jsme to nevěděli? Jak to, že jsem to netušili? Jak to, že to bylo takové překvapení? Už můj dědeček říkával: „Jednou se tenhle režim musí pos..t“ Ale, že to bude tak rychle a jasně? To nikdo nevěděl.

Život nese v sobě neuvěřitelná překvapení. Týká se to veřejného i osobního života. Vy půjdete dnes odtud a překvapivě potkáte na ulici tak krásnou dívku, že vám úplně změní život.

Měli jsme štěstí. Bylo tady několik set lidí, myslím Havla a spol., kteří při všech těch možných improvizacích a omezeních patřili k těm nejlepším ve společnosti., převrat zvládli, aniž došlo k násilí a excesům Havlova role byla výjimečná a jednoznačně pozitivní i celosvětově. Je dobře, že řekl, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Dva roky po revoluci si to nikdo nedovolil ironizovat. V roce 1992 jsem jako psycholog posuzoval prvního nájemného vraha u nás. Ten mi řekl: „Prosím vás, vždyť je to směšný, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechno je jenom byznys a kšeft. Zákon nabídky a poptávky.“ Odcházel jsem z věznice jako zpražený, bylo mi z toho zle. Říkal jsem si – je to kriminální psychopat, holt to patří do výbavy tohoto typu osobností., za pár let jsem to začal slýchat od řady jiných lidí včetně politiků. Považuji za nebezpečné vysmívat se pravdě a lásce.

Podívejte se, co považuje většina národa za největší tragedii země. Je to lhaní, podvody a korupce. Lidi to odrazuje od politiky a veřejného dění. To je nebezpečné. Ztrácí se tím i étos listopadové revoluce.

Bohužel k tomu přispívá i několik strašných prožitků společnosti. Přibylo tady multimilionářů i miliardářů, ale mnoho z nich zbohatlo nečestným způsobem. Jsou i případy, že ten, který nikdy nepracoval se dnes prohání ohromnou rychlostí v draném autě plném nejkrásnějších prostitutek. říká tím ostatním: „Co vy blbci, proč normálně pracujete?“ Přejedete hranice z Bavorska či Rakouska a co vidíte? Kurva, Vietnamec, trpaslík, kurva, trpaslík. To víte, že už jste doma. Je to smutné.

Ale přes to všechno svůj národ mám hořce rád.



14.11.2009

Edita Brychta

Většinu domácích prací si dělám sama. Občas toho je až nad hlavu. Američani mi proto přezdívají dívka z bulavu. Já to tak neberu, spíše v tom vidím jiný druh umění. Například se nic podle mne nevyrovná žehlení. Můžete u toho meditovat a zároveň tvoříte výtvarné dílo z pomačkaných obleků.

Líbilo se mi, když odpovídal Antony Hopkins po natáčení Hanibala Lectera:“Snažil jsem se zapamatovat si slova, bych co nejlépe zahrál roli a mohl jít co nejdříve domů. Vše jsem vždy po posledním záběru ponechal v ateliéru.“ Tomu rozumím. Pokud bych měla hrát postavu s odbornou profesí, tak chápu, že i musíte studovat a zkoušet, ale jak se naučíte zabíjet a pojídat lidi?


14.11.2009

Vyrostla jsem, už nezlobím-Diana Kobzanová

Absolutně se o politiku nezajímám, jde to mimo mě. Není tady nikdo, kdo by mi byl tak sympatický, abych mu do urny hodila lístek. Možná se to spoustě lidem nebude líbit, ale takhle to vidím, takhle žiju....Blbý, že?

Myslím si, že je tady takový bordel, že jeden můj hlas to nespasí, stejně si to udělají, jak chtějí, ať už křičíme, jestli chceme ptáky nebo třešně. Nechci rozebírat politiku, je to nudné téma, které mě nezajímá.

Občas se mi nějaká kamarádka svěří, že když někomu řekne,m že byla u Diany, tak lidi reagují: „Cože? U tý krávy?“ Lidi mě berou podle toho, co si o mně přečtou. Média mají sílu udělat z člověka někoho, na koho všichni plivou. I když je fakt, že se to zlepšuje. Nejednou mi přijde od vysílání zpráva od ženské, že mě neměla ráda, ale teď mě ráda poslouchá a že změnila názor. To mi dělá radost.

Něčím se nehodlám zatěžovat, ale na jiné věci si dávám pozor. Už na to mám věk. Jestli chci opravdu něco dokázat a vyvrátit to, co si o mně lidi myslí, tajen takhle. Už nejde dělat věci bezmyšlenkovitě.

Jestli si lidi myslí, že jediné, co umím, je se svlíknout do naha, tak to je mrzuté. Kdybych byla obyčejná holka, která udělala malér a vyfotila se do časopisu, budou se na mně zlobit rodiče. Pak možná ženich, kterému to ta holka trak nějak zapomene říct, a on se to dozví…. Ale to je tak všechno. Můj malér byl větší.




25.06.2009

Petra Buzková

Když si nedává pozor na pusu politik, tak se to propere v novinách a někomu to může připadat i sympatické, jínému ne. Maximálně může mít ostudu. U právníka se to asi opravdu neočekává a bylo by to zřejmě velmi zvláštní.

Do politiky vstupovali lidé ještě mladší než já. Kromě těch, co přišli z disentu, jsme byli všichni se stejnou politickou praxi - tedy nulovou. Už teď, se zkušenostmi ze své rok a půl dlouhé advokátní praxe vím, že bych řadu věcí na ministerstvu udělala jinak, myslím především v manažerském přístupu. Jinak a určitě lépe. Ale taková byla doba.

Očekávala bych, že do parlamentu budou voleni politicky vyzrálejší lidé. Nesmírně by se mi líbilo, kdyby do politiky vstupovali čtyřicátníci, když jsou velmi úspěšní ve svém oboru, vybudovali by si postavení a měli peníze, takže by nebyli závislí na platech, které v pllitice dostanou. Ale bohužel to tak nefunguje a asi ještě dlouho nebude. Politika stále není atraktivní pro úspěšné llidi. Vstupují do ní lidé, kteří ten úspěch nenašli nikde jinde - já to nechci probůh generalizovat, ale je jich řada. Velmi často narazíte na lidi, u kterých si říkáte, že by se jinde neuživili.

Je řada věcí, po kterých se mi nebude stýskat nikdy. Například už se mi netřesou ruce, když do nich ráno beru noviny.

Jedna z pomluv, ktrerou se povedlo Miloši Zemanovi dostat do hlavy snad úplně každému, byla, že jsem líná. Chtěla jsem sice odejít, ale zároveň jsem měla hroznou potřebu dokázat, že není pravda, že jsem líná. Takže jsem prošla obdobím, že jsem se i své vlastní straně snažila ukázat, že něco umím, že nejsem líná a že jsem schopná pracovat víc, než moje okolí. A vzít exekutivní ministerskou funkci, byla výzva. Opět dokazovat celému světu, že to zvládnu. Mě to nesmírně motivovalo.

Průzkumy popularity jsou velice na pováženou. Když sleduju, jak se popularita hýbe, tak mám někdy pocit, že nejpopulárnější je ten, který v danou chvíli nejméně vadí.

Popularita se odvíjí podle toho, jestli se líbíte v televizi, jestli říkáte krátké a srozumitelné věty a jestli jste lidi něcím obzvláště nepopudila.

25.06.2009

Ivana Chýlková

Vždycky je lepší, když pracujete s někým, koho znáte, koho máte ráda. Divák pak jako takový bonus dostane i vztah, který není navenek vidět. Z výsledku je určitě znát, jestli ti lidé spolu dělají rádi.

Já jsem vyrůstala v přísné disciplíně. Když se řeklo, že se jde spát, tak se šlo.
Moje autorita je nulová, občas to vypadá, že syn diriguje mně a je mi jasné, že s přibývajícím věkem to asi lepší nebude.

Mně nedělá problémy někoho pochválit. Naopak, jsem ráda, když se někomu něco povede. Chválím ráda kohokoliv.

25.06.2009

Hana Robinson

Samozřejmě bych chtěla zpívat, ale znám své limity. Vím, že jsou lepší zpěvačky.

Nerada bych urazila české muže, ale mně se zdají malinko rozmazlení od maminek. Když se ožení, tak žena musí v roli maminky rozmazlovatelky pokračovat dál. Nevím, jak ostatní ženy, ale já jsem zatím na tohle u českých mužů narazila. Muži cizinci se mi v tom zdají jiní. A nejsou to jen ti, kteří žijí na Západě, ale i na Východě. Sice mají jiné mouchy, ale nejsou tak rozmazlení.

Žena by měla být dominantní, ale to chlap nemusí vědět.

25.06.2009

Miluše Šplechtová

Já jsem nikdy neměla potřebu s herectvím seknout. Ale teď je jiná doba. Je daleko dravější, děti by měly mít nůžky daleko víc roztažené, aby věděly, že toho můžou víc, ne jen jednu úzkou kolej.

Kladná postava se hraje hrozně špatně. Někdy vám z ní místo klaďase vyjde pitomec.

Když se zamiluje ženská, tak jde. Když se zamiluje muž, tak pořád neví, jestli má jít.

Vždycky, když se kolegyné v divadle bavily o svých pubertálních dětech, tak jsem měla pocit, že naše jsou nějaké divné, protože byly opravdu hodné. Nekouřily trávu, pracují a ještě nám pomáhají.

08.06.2009

To je tedy rozdíl

MInulý týden vyšly v MFDnes dva rozhovory. Jeden s panem předsedou, velkým politikem a demagogem Jiřím Paroubkem a druhý s mladým studentem Matějem Forstem, který založil na Facebooku diskusní skupinu Vejce pro Paroubka v každém městě.

Je skutečně zajímavé porovnávat jejich vyjadřování, jejich názory..... byť je to asi nesrovnatelné.

Pan Paroubek

Pane předsedo, znáte film Svatba jako řemen?
-Viděl jsem ho před dlouhými lety, přiznám se, že se mi líbil, ale v zásadě už si ho moc nepamatuji.

Tam je známá scénka, kdy se opilý policista ptá svého nadřízeného: Náčelníku, proč nás lidi nemají řádi? Takže, náčelníku, proč vás mladí lidé nemají rádi?
-Podobnou otázku jsem čekal, tak jsem se přičinlivě připravil, Tady je graf podpory mezi mladými voliči do třiceti. Koukejte, podporuje nás 27 procent, stejně jako před posledními volbami. A ODS mezitím ve stejné skupině klesla podpora ze čtyřiceti na osmadvacet. Pak tu ještě mám graf popularity lídrů. Pan Topolánek má 31 procent, Jiří Paroubek 46, to je o polovihnu vcí. Čtyřicet šest procent je vynikající číslo, já jsem druhý nebo třetí nejpopulárnější politik v zemi, tak co ode mne vlastně chcete.

Chci se zeptat, jestli vás aspoň na chvilku nenapadlo si položit otázku, proč přišli ti mladí házet vajíčka. Jestli jim skutečně nemůžete být nesympatický. Jestli jim rozumíte.
-Myslíte¨, že jim rozumí pan Topolánek lépe nežli já.

Podívejte, já nejsem Topolánkův bratr ani fanoušek. Chtěl bych mluvit s vámi a ne pořád o Topolánkovi.
-Já jsem vám řekl, jak je to s naší podporou, jak je to s mou důvěryhodností. Netvrdím, že se na mně všichni dívají stejně, ale fyzické útoky jsou odpudivé a pro ty není žádná obhajoba. Kdyby se něco takového stalo panu Topolánkovi, tak bych asi šel na takový mitink a postavil se mezi ty lidi a jeho a řekl bych, že takové věci nesnáším. A nesnažil bych se, o co se snažíte teď vy, to defacto ospravedlnit. Vy se snažíte najít polehčující okolnosti pro to, že na mě šestnáctileté děti házejí vajíčka. Pro politiku živých terčů.

Projevovala se i u vás v teenagerovském věku revolta proti generaci rodičů?
-Ta revolta se také nějak projevovala. Tehdy byl rok 1968, já si vzpomínám, jak jsem chodil po ulicích a jak byla slyšet střelba. I v roce šedesát devět, když byly demonstrace proti okupatům, jsem chodil do ulic. Byla v tom ta revolta. Já jsem nepatařil k lidem, kteří žili jen svůj konformní život, ale nemá smysl vás o tom přesvědčovat.

Nemám důvod vám nevěřit. A vás ani v tom věku nikdy nenapadlo, že byste hodil po nějakém papaláši rajčetem nebo vejcem?
-Přiznám se, že mě to skutečně nenapadlo. Myslel jsem si, že ti papaláši prostě zmizí demokratickým způsobem, tomu jsem v roce 68 věřil. Takže mě nenapadlo, že bych v těch letech po někom něco házel. A jenom pokud jde o tu mladší generaci, já přece ziji se ženou, která je o jedenadvacet let mladší. Ta má spoustu zájmů, které třeba mně úplně nekonvenují. Dívá se na jiné filmy. Já se přiznám, že se dívám i na ty její a jsou pro mně někdy trošku složité k pochopení.

Které to jsou?
-To si takhle nevybavím. Já mám rád jiný žánr filmů, ale to neznamená, že mě to nezajímá. Ona také není nadšená, když ji vleču do opery, nicméně to nějakým způsobem strpí a možná, že ji to dokonce i zajímá, když už tam se mnou je.

Když už jste začal mluvit o své ženě, jak ona reagovala na ty vajewčné moítinky?
-Je neohrožená, chtěla na tu tribunu jít. Což jsem ji rozmluvil. protože jsem řekl, že nemá smysl, aby kvůli tomu například potratila. Nic nestojí za to, ohrožovat život toho malého, co je v ní.

Pořád mluvíte o protivnících. Vy si skutečně nepřipouštíte, že to mohla být spontánně organizovaná akce nějakých lidí, kterým prostě vadíte¨?
-To není jen spontánní legrace nějakých mladých lidí. Myslíte, že by tak útočili, kdybychom byli slabá strana. Má to politický podtext a je to organizované. A vy to dobře víte!

Myslíte, že to organizuji?
-Vy to neorganizujete. Vy tomu jenom tím psaním pomáháte, rozdmýcháváte.

To myslíte vážně?
-Těch deset důvodů, proč nemají rádi Paroubka, které jste zveřejnili, to musete vědět, že ty jsou jako projektily, které dáváte někomu do zbraně.

Počkejte, to by pak cokoli, co noviny napíší o komkoli, bylo projektilem do zbraně?
-Tak si vezměte, jak to začalo. Já jsem dostal vajíčkem v Kolíně. Bral jsem to jako píchnutí včely, sice nepříjemné, ale zapomněl jsem na to., Druhý den se začala objevovat vyjádření těch dobrých mladých mužů, jak nesouhlasí s mojí politikou. A už tím, že jim někdo dává příležitost. To je jako kdyby Lee Harvey Oswald (údajný vrah J. F. Kennedyho) dostával příležitost v americkém tisku.

... a nekulhá to trošku, tohle srovnání?
-Já vím, že tady byl jiný projektil. Ale v zásadě, pane šéfredaktore, je to fyzický útok. A médiía to skutečně vyhecovala. Stalo se z toho něco , co je cool a in. Já připomenu, že třeba v Lidových novinách se den po prvním hodu objevilo i vyfocené vajíčko. Před vrhem, ještě nerozbité a s nápisem. Celá akce byla i marketingově připravená. To přece není náhoda, že letí vajíčko, a pak se dá zase dohromady, slepí se a vyfotí i s tím nápisem. Postě ne! Někdo to vyfotil, ještě než to vajíčko letělo. Je to připravená akce. Ta akce něco stojí - namalovat plakáty něco stojí. i benzín něco stojí, i ta trička. Antiparoubek něco stojí. Tak kde to asi kdo vzal, že? Marťanské obleky taky něco stojí, to není za tisíc korun.

Tajemník Dimun podává svému předsedovi článek z MF DNES: Jiří Paroubek, který až do té doby odpovídal velmi strojeně, z něj začíná citovat, úplně se rozjede a rozhovor nabírá zcela jinou dynamiku.
"Vyčištění saka v Plzni by Jiřího Paroubka stálo stopadesát korun" čte Paroubek. "Bylo by to do týdne, říká v článku paní z čistírny, nikdy nemůžeme zaručit, že se to podaří úplně, ale odhaduji úspěšnost na devadesát procent. Je to vlastně jenom taková legrace, malá škodolibost"

Ano,zcela přiznávám, tohla byla skutečně malá škodolibost.
-Jasně chlapci, házejte, ono to stojí jen sto deset korun.

No řekněte sám, že by vás taková škodolibost, kdybyste byl v jiné situaci, ani nenapadla?
-Tak až skončí volby, vezmu ošatku vajec a přijdu k vám do redakce a budu se do vás trefovat. Mně se nelíbí vaše psaní - zejména pana Steigerwealda, tomu to posadím na hlavu. Budu po vás házet a vy budete říkat, jak je to vtipné. Ten nám to kujón natřel. A vy se nebudete bránit. Ochrance řeknete, toho pána nechte, bude to prima. Je to naše dohoda, ať se trochu vyhází, ať se odreaguje. On ho tak pan Steigerwald prohání a píše až do úplného napravení... To je aspoň demokratické, píše, protože si myslí, že jsem schopen se napravit.

To bafuňářství vám vyčítají, protože vy těm studentům říkáte, ať jdou na mlíčko nebo do cukrárny.
-Když tam vidím velmi mladé lidi mezi patnácti šestnácti lety a za nimi jde někdo, kdo je řídí, tak jim řeknu, ať jsou do cukrárny. Vždyť to není žádná urážka! Na mě křičí na každém mítinku sprosté nadávky, já jsem nikoho neurazil, já je poslal na mlíčko do cukrárny. Co je na tom špatného?

Oni cítí, že je neberete vážně.
-Ale já je beru vážně. Já je beru hodně vážně! Když na vás přiletí deset vajec, tak je musíte brát vážně.

To raději neříkejte, že je berete vážně právě kvůli vajíčkům
-Já beru vážně lidi ve všech generacích. Velmi vážně je beru. Podívejte, šestačtyřicet procent podpory. O čem to asi svědčí?


Matěj Forst

Viděl jste Lukáše Botka hodit tím prvním vajíčkem s nápisem: Doufám, že ti neublížím, ale že se trefím?
-Kdepak, na tom mítnku jsem vůbec nebyl, měl jsem v Brně stuudijní povinnosti. Dočetl jsem se o tom ale na internetu, na Facebooku, kam kamarádka dala odkaz na zpravodajský server, kde se o tom psalo s poznámkou: "Konečnšě můžu být hrdá na Kolín". Pak jsem sledoval, jak o celé té akci pan Paroubek lže, a až tři dny nato jsem založil skupinu Vejce pro Paroubka v každém městě. Bylo to až potom, co v Písku kopl do plata vajec položeného na podiu.

Takže oranžová barva vaječného žloutku, shodná s barvou ČSSD, je jen náhoda?
-Ano. Sám jsem si dokonce vůbec žádným vajíčkem nehodil. A brzy jsem lidi vyzval, aby na mítincích drželi vajíčko jen symbolicky v ruce.

Vylučujete, že byste byli organizovaná skupina?
-Vylučuju. Na Facebooku nelze mluvit o organizovanoé skupině, pokud víte, jak tahle síť funguje. Víceméně z recese jsem založil skupinu, a kdo s myšlenkou skupiny souhlasil, podepsal se pod ní, ani se nemusel zvlášť vyjadřovat. Zakladatel skupiny nemá žádnou administrátorskou možnost ji jakkoliv organizovat, alespoň já jsem ji neobjevil. Pokud si lidé dohodli konkrétní akce, udělali to jiným způsobem, nejspíš osobním kontaktem. A pokud by účastníci skupiny chtěli vyslyšet mé výzvy, poslechli by i tu, kterou jsem na Facebook napsal už před mítinkem ČSSD v Praze u Anděla, ať už s tím házením přestanou a zvolí raději jiné, inteligentnější způsoby. Jako třeba lidé převlečeni za Marťany v Litoměřicích.

Vaše maminka říkala, že se u vás telefon opravdu netrhl. S novinářskými výstupy jste prý ale moc spokojen nebyl.
-Kolikrát mi do úst vložili věty, které jsem vůbec neřekl. Ne že bych si to třeba nemyslel, ale přece jen vyzní jinak, když si přečtu: Matěj Forst říká "Paroiubek je hulvát a chce se spojit s komunisty" a nic k tomu. Minimálně si dávám pozor, abych říkal "pan Paroubek" nebo "předseda Paroubek".

Na kolika mítincích jste byl letos vy sobně?
-Na třech. V Brně jsem to nestihl, to jsem byl na archeologickém výzkumu v terénu. V Llitoměřicích jsem viděl mimozemšťany. To bylo dost drsné. Měli jen transparenty "Přišli jsme se spojit",tleskali panu Paroubkovi ve chvilích, kdy mu tleskali jeho voliči, a jinak nic nedělali, ani nic nepokřikovali. A ochranka jim nemilosrdně roztrhala stříbrné obleky a vyvedla je. Tvrzení ČSSD, že ochranku neměla, nevěřím, protože jsem stejného muže, takovou plešatou korbu, viděl i pak v Kladně, jenom převlečeného za zedníka. A ten těm klukům v marťanském říkal, že pokud hned neodejdou, bude je to bolet. Jiní dva pánové chodili mezi lidmi a fotili si všechny, kdo měli v rukou vejce a pak i Marťany. Načež došli ke slečně, která si mítink natáčela a slyšel jsem, jak jí říkají, ať jim ten záznam dá, nebo ať jej okamžitě vymaže. Když jsem se slečny zastal, jeden z těch mužů řekl, že si mne tedy vyfotí. Ujistil jsem ho, že mi to nevadí a tak si mě vyfotili.

Na fotografiích to vypadalo, že se mítinků účastnily jenom dvě skupiny:starší voliči ČSSD a protestující mladí lidé.
-A ještě hodně těch tajemných páhů z ochranky. JInak se chovali agresivně spíš voliči ČSSD, třeba když odváděli mimozemšťany, viděl jsem minimálně tři, kteří si do nich praštili. A dost spostě nadávali.

Pomohli novináři a média vaší iniciativě, nebo jí spíš uškodili?
-Jak kteří a která. Vzdor tomu, co tvrdí pan Paroubek, si myslím, že se novináři většinou snažili o objektivitu, komentátoři vyjadřovali ovšem svoje názory, a to různě. Ale pomohli známosti na Facebooku, to určitě.

Váš tatínek je veterunář, maminka veterinární technička, vy jste nechtěl jít ve šlépějích rodičů?
-Když jsem byl menší, tak ano. Tatínek má soukromou veterinární praxi v naší garáži, ale ošetřuje i policejní psy. protože by by ho malý Kolín neuživil. Nejsem zkrátka ze zbohatlické rodiny, jak mi psali v jenom mailu, nevychovávali mě jako nepřítele důchodců, chudých a jejich sociální jistot. Ostatně ty, které nabízí ČSSD, jsou velmi vratké a populistické. Když zavedli minimální daň, můj tatínek ležel dva roky v nemnocnici s rakovinou a nemohl pracovat. Maminka ale soukromou praxi neodhlásila, i když nic nevydělávala, protože to byla pro tátu velká psychická podpora. Že pořád počítáme s tím, že se vrátí. Jako veterinární technička tam ale maminka mohla maximálně dávat nějaká očkování, vydělala tedy daleko míň, než byla lminimální daňh. Takže jsme dopláceli a byli opravdu na mizině.

Jak byste dnes srhnul své dojmy z posledních dnů?
-To, co se dělo v Praze i přišlo nedůstojné. Ale rozhodně nechci obviňovat ČSSD, že si tam ty házející lidi sama pozvala, to bych byl jako oni. Nebo jako František Ringo Čech, který teď v jednom rozhovoru řekl, že jak pana Paroubka zná, nemá o tom nejmenších pochyb. Hledat konspirační teorie není k ničemu dobeé. I tak předseda Paroubek by si měl uvědomit, že je zkrátka možné, že ho někdo nemá rád. A že by měl skutečně začít distutovat. Když jsem se na mítinku v Litoměřicích panu Paroubkovi představil a zeptal se ho, zda si opravdu myslí, že házení vajec vyprovokovala ODS, a ne mladí lidé nespokojení s jeho politikou, odpověděl mi: "Já si nic nemyslím" A otočil se ke mně zády. Proto také nelituju založení skupiny na Facebooku. Každopádně jsme minulý týden místo původně plánované recesistické vajíčkové bitvy uživatelů mezi sebou,složili ke kolínské radnici vejce a teď už by snad všechno měly rozhodnout volby.

03.04.2009

Tereza Kopáčová

Normální okolnosti na našem mediálním trhu nejsou. Veřejnoprávní televize má být odvážná, může riskovat zajímavými formáty, místo toho jen paběrkuje po komerčním kanálu. Všechny televize v téhle zemi by vypadaly jinak, kdyby jim Česká nevyklízela pole. Musely by se totiž ještě víc snažit.

Neznám žádné výlučně ženské ani mužeské téma. V každém ženském tématu chlapi figurují, dost často v hlavní roli. A naopak. U vás mužů je to komplikovanější tím, že o svých problémech prakticky nemluvíte, zatímco my holky projedeme všechno horem dolem, hlava nehlava. Když si ovšem přiznáme, že vaše témata se týkají i žen, tak se to začne vrbit. Třeba téma impotence, to je myslím hodně mužské téma, ne? A dost se nás týká.

Byla jsem vychovaná k maximální soběstačnosti, což je, jak zjišťuji na stará kolena, velká past, protože chlapi to takhle nechtějí. To jsem nevěděla.
Myslela jsem, že čím míň budu prudit, tím budu v očích mužů úžasnější.

Energie a vnitřní síla, kterou jsem dřív pokládala za svou přednost, se stále víc ukazuje pastí. Ale jak to neovládám, tak to neumím ani napravit. Vnitrřně mám pocit, že jsem roztomilá pipinka a že kdybych byla ještě o něco roztomilejší, už bych byla nesnesitelná, realita je přitom zjevně jiná. Lidé se mě normálně bojí.

Momentálně mám strach z úplně jiných věcí. Stárnutí třeba. Marnosti ambicí. Realitivity úspěchu. Samoty. Smyslu toho všeho. Jestli budu schopna předat, co celý život střádám. Komu a jak. Ten vůbec nejzákladnější strach, který prožívám je úplně sobecký - jestli ta Terinka, která měla tak úžasně nastartovaný život, nakonec bude opravdu šťastná. Sice se pere, ale zatím to žádná velká sláva není. Bojí se, že se vždycky bude zbytečně trápit a vždycky bude usilovat o nějaké štěstí, aniž by věděla, jak vlastně vypadá.

Já si vážně myslela, že to všechno automaticky zvládnu, že budu Matkou Terezou i Carrie ze Sexu ve městě. V tomhle jsem magor. Pravděpodobně umřu s pocitem, že se jsem chtěla všechno, a neměla nic.

13.02.2009

Jana Štěpánková

Mám trochu zvláštní smysl pro humor, se kterým to je někdy složité. Umím si udělat legraci sama ze sebe, zvlášť když je mi zle. Docela dobře se také dovedu shodit před ostatními. Problém je v tom, že někteří lidé můj smysl pro humor nechápou a nevědí, co si o něm mají myslet. Miroslav Horníček jednou řekl krásnou věc: "Člověka neurazí to, když o něm řeknete, že má ošklivé boty, ale když mu povíte, že nemá smysl pro humor." Vyzkoušela jsem to a musím říct, že je to pravda. Každý má smysl pro humor, ale každý ho má jiný.

Mám pocit, že dnešní mladé ženy mají nakročeno, aby o nich bylo jednou víc slyšet. Muži ztrácejí půdu pod nohama, jejich vzorec chování je nabouráván. Vidí kolem sebe úspěšné ženy, které začínají být nebo už jsou sebevědomé, vzdělané, pečují o sebe - a co teď s tím? Na to, aby si to v hlavě srovnali, tak tam potřebují mít mozek. Muž musí umět říct: "Moje žena dělá to a to, tak já teď udělám něco z toho, co jsem doma nikdy nedělal, aby toho neměla tolik." V opačném případě ho žena převálcuje. Manželství je o ústupcích obou dovu - já ustoupím, ty ustoupíš.
Jestli se s tou situací dokážou srovnat? Budou muset. Nic jiného jim nezbude. Ale nemyslím, že by se role muže a ženy měly vyměnit. To proboha snad ne! Pokud se oba dva domluví a budou používat mozek, tak k tomu nedojde.

Věci, které jsem měla dřív hotové za chvíli, mi trvají delší dobu, ale na jevišti to tak nefunguje. Je to zvláštní. Nevím, čím to je, snad adrenalinem, ale jsou příklady, a já jsem to sama na sobě také zažila, že stojíte v protále a téměř umíráte. Pak najednou slyšíte narážku a vystartujete jako cirkusový kůň a hrajete. Až když odehrajete, tak se složíte.

13.02.2009

Vlasta Baránková

Za mlada jsem mívala přemrštěné ambice, ale tehdy to byla spíš povrchní ctižádost. Rozptylovala jsem se zdánlivě důležítými prkotinami a nedokíázala se plně koncentrovat na podstatné. Pak přijde chvíle, kdy vážně přemýšlíate, čeho chcete vlastně docílit. Přijde okamžik, kdy už dovedete rozlišovat podstatné od nepodstatného. Dřív jsem chtěla dělat všechno a naráz. Pak přišel zlom. Rozhodla jsem se soustředit svoji sílu a energie jen na ilustraci.

Později jsem zjistila, že jeden koletga, teoretik umění, si ledacos schovával, nahrával si rozhovory, dělal si zápisky, co kdy kdo řekl....A pak je podle všecho v pravou chvíli vytáhl. A tím zřejmě zničil životy několika svých kolegů. Na to musí být skutečně povaha. Docela dokážu pochopit, že člověk udělá nějakou takovou chybu ze strachu o sebe či o blízké, z nátlaku, ale takhle se připravovat, tomu nerozumím.

Byla jsem idealista, a tak jsem ve své naivní představě, že dílo je obrazem tvůrce, byla skutečností často dost znechucená. Tehdy jsem ztratila velkou část ze svých iluzí. I když to teď, ve svém věku, vnímám s daleko větším pochopením, musím přiznat, že mě to ovlivnilo na celý život.

Často jsem přemýšlela, proč jsem nešla dál v malování., Proč jsem nepřekročila vlastní stín. Rozhodla jsem se mít děti. V okamžřiku, kdy přišly, jsem musela řešit je a domácnost. Už jsem nedokázala chodit po nocích do šantánu a do klubů. Navíc mně vždy vadila přeměna tváří lidí, kteří se mi jindy a jinde líbili, ale najednou mi byli odporní.

Kdo v mém věku tvrdí, že je nedostihnul pocit stárnutí, tak lže. Ale je dobré se na stáří vědomě připravovat, naštelovat si své stáří předem. Já vím, že dokud budu vidět, můžu mailovat i malovat, vymýšlet, ale také pracovat na své zahradě, plést svetříky vnukům a když ztratím zrak - zbývá mi pohyb. Cvičím už léta jógu, cítím přitom, jak mě vždy prostupuje ten hormon štěstí a energie. Je to vždy úžasná euforie. Vím, že stáří je hrozná věc. Nechce se mi tam. Ale do mládí bych se vrátit nechtěla. Do svého mládí znovu ne.

Vlastně mi bylo nejlíp ve čtyřiceti, všechno už mi docházelo, přitom jsem byla ještě půěkná. Tu blbost mládí, tu bych zpátky nechtěla.

13.02.2009

Jaroslav Hutka

Měl jsem pocit, že všechno znám už od dětství, kdy naši rodinu vystěhovali z domu a otci sebrali obchod s nábytkem, ale stejně to byl šok, když jsem vstoupil do archivů. Ta doba byla ještě krutější, než jsem myslel, jenomže časem se komunistům podařilo obraz katastrofy rozmlžit. A bylo by ho dobré zase zaostřit, protože kdybychom pochopili tehdejší destrukci, lépe porozumíme přítomnosti.

Režim fungoval díky tomu, že se většina obyvatel dala na jeho stranu, nabídl sviním, aby se předvedly jako svině a oni to vzali. A vůbec se nedá říct, že to dělali jen komunisti, byli to... Češi. Z toho se vzít ponaučení dá.

Proti bolševikovi bylo hodně mladých, dost jich sáhlo i po zbrani. Měli jsme tu dvě stě tisíc politických vězňů a většinou právě mladých, popravovali se devatenáctiletí kluci.

Děcko si ještě neuvědomuje krutost, ale stejně to byl skok do studené vody. Došlo mi že tu jsou síly, které klidně popadnou rodinu a vystěhují ji dva dny před Vánocemi na venkovskou policejní strážnici, protože měl otec obchod s nábytkem a buržoazie musela z města.

Byla to teskná doba bez perspektivy a i když se člověku před třicítkou strašně chce žít a realizovat, já myslel, že mě každým rokem zakážou. Tehdy všichni říkali, ať se urovnám, ať některé věci neříkám moc nahlas, ať se přistřihnu, a já jsem dvakrát přikývl - z únavy. Z toho, jak jsem byl dvacet čtyři hodin denně v bezvýchodném blbákově. Dvakrát jsem se rozhodl, že budu dělat představení konvenčněji, ale nepodařilo se, protože jsem si vždycky stoupl před publikum a strašně mě vytočilo, jak ze sebe dělám blbce. Nakonec jsem celá ta dvě představení nadával - a i když jsem si rozumově poskládal, jak předejít problémům, emolce to smetly.

Koncem šedesátých let došlo na moment ke smíření, lidé uz nenadávali na ulici, že jsme špinavci s dlouhými vlasy, po ruské okupaci se na nás dívali spíš jako na ty odvážnéjší, ale rok 1970 už byl zase děsivě temný. V té chvíli jsem začal být na lidi vzteklý - měl jsem pocit, že zradili a že my jsme poslední mohykáni, kteří jen čekají, kdy nás taky vychytají.

Víte, komunismus a kapitalismus, to jsou dvě strany mince. Komunismus vznikl jako zoufalá obranná reakce proti chamtivému kapitalismu, a za to, že lidi tyhle zvrácené ideje ještě volí, za to můžou hoši, kteří tu zase začali vyvolávat ducha neférového kapitalismu. Až začne být společnost férovější, průhlednější a méně chamtivá, popularita komunismu klesna na dvě tři procenta.

Volby? Těm se musím smát. Vracel jsem se z koncertu a ukecaná pujmpařka mi řáká: "Tenhle národ jednou dostane facku modrou ,podruhé oranžovou, a tak si lítá ode zdi ke zdi." Tak nějak to je. Politické špičky jsou chamtivé vlevo nebo vpravo. Lžou nebo jsou mimo.

04.02.2009

Michaela Maláčová

Žít jen pro partnera nebo pro rodinu vypadá hezky, ale je to zrádné. Pak děti odrostou a co dál?

04.02.2009

JIřina Šiklová

Když se lidé přizpůsobovali a deformovali 40 let, proč by se po tak nepatrné katarzi, jakou byla setkání na náměstích, měli změnit v beránky Boží?

11.11.2008

Květa Fialová

Čím je člověk starší, tím víc se odpoutává od sebe sama. Intenzivněji vnímá věci kolem.

Na svět se dívám jako na rozkvetlou louku, i s bodláčím, které se na ní roste. Jakkoliv opatrně budeme našlapovat, stejně se o něj někdy poraníme.

Každá ženská je trošku blbá a trošku samaritánka.

S tatínkem nemám srdce. určitě to s námi myslel dobře, věděla jsem to. Ale tohle jeho dobře jsem nemohla přijmout. každý máme přátelé z jiné řeky. Jsou báječní, mají mnoho nádherných vlastností, ale nemůžeme s nimi být v jedné řece. Nejde to.

Každý člověk je složen z různých ingrediencí. Některé nám prostě nevoní a nedokážete je nikdy změnit.

Pavel už je za zrcadlem. Nemůžu se dostat za to zrcadlo za ním. Můžu ho pohladit, ale nemůžu za ním už vejít.

Když ženy říkají, že mají děti z lásky, nebo z jiných důvodů, tak lžou. Vždy mají děti kvůli sobě, sobecky kvůli sobě, protože chtějí, dítě samo na svět nechce přijít.
A proto je přirozenou povinností matky ho přijmout a starat se o něj. Mateřská láska je prostě láska bez jakýchkoliv podmínek.

Každý ve vztahu může chtít něco jiného, ale musí se tolerovat. Nejde o to, aby se někdo pro jiného obětoval. Jde o to, aby se třeba manželé, kteří se milují, uměli respektovat ve své jinakosti, ve svém pohledu na svět. Pak to teprve může fungovat. Nemůžeme nikoho donutit, aby nás miloval, ale můžeme se udělat tak, abychom byli milováni.

Stejně jako ježkovi nezmizí bodliny, tak se muži nemohou změnit. Musíme je proto chvílemi i milovat, protože za to, jací jsou, nemohou.

Je strašné, když děti zvolí sebevraždu jako řešení problémů. Myslí si, že smrt je jediné vysvobození z tohoto světa. Věří, že jen odejsou. Nevidí, že stojí u propasti, která se dá obejít. V tom je strašná tragika. Když pak vidíte tu bytost, kvůli které jste kdysi chtěli odejít, tak tomu už vůbec nemůžete uvěřit.

Svět jako takový neexistuje. Je jenom v našem srdci a našich očích. Je tolik světů, kolik je lidských očí.

Svým životem přece nesmíme upírat svobodu tomu druhému.

Našim jediným a opravdovým majetkem je čas.

Až vás to všechno semele, že už ani nejste, v takových chvílích terpve poznáte sami sebe. Jenom ta duše zůstane. Pak se o sobě dozvíte nejvíc.

I přes to, jaké hrůzy se kolem nás dějí, věřím, že toho dobra je víc, protože dobro je potichu. Zlo je hlasité.

Když budete vyděšeni, tak to na vás každý pozná. Když jste uvolněná, tak se nic neděje. Všechno je v pořádku. Jde o to, jak k tomu přistoupíte. Když jste vyděšená, že jste uvařila blbou polévku, tak blbá prostě bude.

11.11.2008

Hana Zagorová

Jsou lidi, kteří když je jim ouvej, tak jdou k tomu nejbližšímu člověku, drží se ho za ruku. No a já, když je mi ouvej, tak vím, že si budu muset pomoct sama.

Člověk má zkusit zmobilizovat svoje já, svoje síly a bojovat. Ono když na vás přijde nějaká jobovka, tak to nevzdat. opravdu snažit se tomu postavit čelem, protože ona vlastně jiná cesta není. Je, ale taková daleko kratší.

11.11.2008

Heda Bártíková

Život alespoň někdy je tak zařízen, že pykáme za neuvážené chvíle. Za chvíle zla v nás.

Čas platí - čas tratí. Čas je brus, který i surové milostné záležitosti dvou lidí teprve vybrousí do náležíté podoby. Buď lásky, nebo nenávisti.

11.11.2008

Soren Kierkegaund

Hřích nespočívá v lidském nepochopení dobra, nýbrž v tom, že je poznad nechce, že je odmítá.


11.11.2008

prof. Ota Gregor

Až umřu, ne abyste na mně vzpomínali se zármutkem, protože můj život žádný zármutek nebyl.

Je tolik věcí mehi nebem a zemí, které neumíme vysvětlit.

Člověk má být vždycky pánem svého počínání.
Rozum mu byl dán, aby jej rozvíjel k maximální výkonnosti a nikoliv knokautoval tříhvězdičkovou nebo pětihvězdičkovou narkózou.


11.11.2008

Rosa Albachová-Rettyová (babička Romy Schneiderové)

Ten, kdo se tak nespoutaně nechává unášet svými emocemi, vášněmi a touhami, jistě nemyslí na to, že svíčka zapálená z obou konců také rychleji vyhoří.

11.11.2008

Hana Fifková

Někteří rodiče si myslí, že svůj strach vyřeší tím, že dítěti zakryjí oči. Tragicky se mýlí. Když se potomek časem z jejich sevření osvobodí, poloslepě mžouraje narazí do první zdi, kterou potká.

11.11.2008

Annie Girardotová

Věřím ve vnitřní sílu člověka, která mu umožňuje bojovat se životem, ale neříkala bych tomu Bůh. Spíše lidské dobro a lidská vůle.
Žádný člověk není uvnitř špatný. Zlo má vždy své důvody.
Musíme v sobě mít laser, který by nám pomohl zjistit, proč se lidé okolo nás chovají tak, jak se chovají.

11.11.2008

Meryl Streep

Pověst je něco jako velká chlupatá gorila, která je všude o krok před vámí a vy ji musíte porazit, aby přes ni ostatní viděli, jaká skutečně jste, aby pochopili, že respekt a ostych není na místě.

Není prostě možné žít jenom materiálními strarostmi. Právě prostřednictvím umění může být člověk hrdý na to, že je příslušníkem lidsté rasy. i když ví, čeho všeho jsou lidé schopni.

Být matkou je výzva, ale ta nejlepší, jakou znám.

Když pojmenujete svůj strach, může se stát skutečností.


11.11.2008

Michal Horáček

Vždy jsem měl rád sázky na outsidery. V rádiích však sázejí jen na známé hlasy.

11.11.2008

Ladislav Jakl (mluvčí prezidenta V. Klause)

Proti čemu se bouřit? Pokud se někdo bouří proti svobodnému demokratickému systému, tak je trouba a moc svět nepochopil.


11.11.2008

Johnny Rotten (zpěvák Sex Pistols)

Nemyslím si, že změním svět, jen se snažím, aby svět nezměnil mne.


11.11.2008

Alieia Keys

Všechny emoce ventiluju. Někdy je z toho nádherná písnička, jindy ne, ale hlavně se zbavím té tíhy na duši.

11.11.2008

Michal Lukeš (ředitel Národního muzea)

Proč myslíte, že lidé stále chodí na hrady a zámky? Protože navštěvují místa, kde se rozhodovalo o osudu této země. Mají zkrátka potřebu si minulost osahat. Mohou si ji tak víc prožít. Ato jim ani ta nejdokonalejší elektronická technologie neumožní.

Někdy máme totiž sklon vnímat historii jen jako zažloutlé archiválie, které v človéku nevyvolávají žádné pocity.

Jaký vztah lidé získali ke své vlasti za pouhých 20 let existence nového státu?
Stejná doba uplynula od pádu totality.
A jaký máme my dnes vztah k vlasti?
Každý ať si odpoví sám.

11.11.2008

Josef Vinklář

Co jsem si navařil, a to myslím i v životě, to si sám sním. V jistém ohledu je to dobré, ale někdy i smutné.

Kdo umí být sám, toho obdivuji. Musí svět vnímat o mnoho intenzivěji než ostatní, kteří se houfují a nevydrží sami ani hodinu.

Co je smrt, jsem ale stejně nepochopil. Pro mě se to jmenuje konec, zánik, ale nerozumím jí. Mám strach z toho, čemu nerozumím.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se