31.12.2018

Jiří Březina - Promlčení



Lidská mysl má tendenci slučovat a systematizovat náhodné jevy. Na základě této shody začíná mozek vytvářet další spojení, hledá systém tam, kde je jenom chaos.

Lidská mysl si musí vytvořit odstup, pomalu odbourat všechny ty úzkosti a nepohodlí, aby si nakonec vytvořila idealizovaný obraz minulosti. Po dvaceti letech jsou i ty nejnepříjemnější vzpomínky rozostřené, hrany obroušené a obrazy protkané slunečními paprsky ztraceného mládí. Ale to je jen iluze.

Lidé si na začátku nastaví určitý způsob vnímání a jen ztěžka z něho ustupují. Když tvé chování odpovídá jejich představě, nepřemýšlejí o tom, Když uděláš něco, co té představě nevyhovuje, najdou si podvědomě důvod, proč tomu tak není a pokračují dál.

Nevíme co dělal předtím, než dorazil sem, a víme jen málo o tom, co dělal potom. A kolik takových zrůd bylo? Kolik lidí využilo toho zlomu, bezvládí, bezpráví, aby uplatnili svou moc nad slabšími tím nejhorším způsobem? V takových chvílích se pozná lidství. Ta zrůda je v každém z nás. Jde o to, abychom ji udrželi na řetězu. Velká část lidí v takové zkoušce selže a nezáleží na řeči, kterou mluví. Doba z lidí vykřesala to nejhorší.




(více)

31.12.2018

Jiří Březina - Polednice



Naslouchal hovoru ostatních. Košilatým vtipům, nadávkám na všechno, co jednomu ztrpčuje život, propírání pořadů o vaření. Ty řeči mu byly cizí, vtipy mu nepřišly směšné a netušil, proč by ho měl zajímat život nějakých celebrit. Když byl mladší, byl na tyhle postoje hrdý. Cítil se být povznesený nad jednoduché radosti davu. Dnes mu to přišlo líto, Kdyby se uměl zasmát každému vtipu a bavit se u běžného televizního pořadu bez neustálého nutkání hodnotit jeho úroveň, určitě by byl jeho život veselejší. Tohle těm chlapům upřímně záviděl.

Už si nevzpomíná, kdy se to stalo poprvé. Nechtěla si to zapamatovat, nevěřila tomu. Snažila se na to nemyslet, protože když na to nemyslela, mohla žít dál, jako by se to nikdy nestalo.
(více)

31.12.2018

Brian Freeman - Noční pták


Je to zvláštní, člověk žije ve svém vlastním těle, ale v zrcadle vidí zvenku někoho, kdo je mu cizí.

Kdykoliv člověk vytáhne nějakou vzpomínku z knihovny, změní se, než ji stačí vrátit zpět. Každá vybavená vzpomínka je jako měkký jíl. Jakmile je venku, jakmile ji člověk dostane do rukou, může ji hníst a přeměnit v něco nového.

Je snažší kráčet dál jedním směrem po cestě, po níž se člověk vydal, než měnit směr na křižovatkách, o kterých člověk neví, kam ho zavedou.

Kdykoliv si něco vybavíme, měníme tím, co jsme viděli. Naše vzpomínky na nějakou událost jsou ovlivněné tím, jak chceme, aby ta situace dopadla, jek chápeme naši roli v ní, co nám o ní lidé řekli a dokonce i tím, co jsem slyšeli či četli, že se stalo., Po nějakém čase není náš mozek schopen rozlišit mezi skutečností a naší rekonstrukcí skutečnosti.

Všechno v životě končí u vzpomínek. Všechno dobré. Všechno špatné. Skutečné. Vymyšlené. Když se to spojí dohromady, je z toho konkrétní člověk.

Věci se dějou a člověk vymýšlí co s nimi, jenže to neznamená, že to vždycky dopadne dobře.

Myslím, že v životě funguje podivně přísná logika. Všechny dílky skládačky nakonec zapadnou na svoje místo.

(více)

29.11.2018

Kniha snů - Nina George

Život se skládá z neustálých rozhodnutí. Ať už jsou doblrá, anebo špatná... Kdo z nás ale ví, která vedou ke štěstí?


Moje láska byla větší než touha být milována. A skutečnost, že o m ou lásku nestál, byla horší než být nemilovaná.

Jsem blázen, že ho pořád ještě miluju, i když jen na nejmenší plamínek. Na mrňavoučký, právě tak velký, aby mi působil bolest, ale nespálil mě.

Nepřemýšlej, následuj obraz, který vidíš ve svém nitru, a pomalu ho svým hlasem reprodukuj. Nehledej slova, abys vyjádřila svou bolest a útěchu … najdi si místo a zpívej mu.

Přesně tohle si mé bytí zasloužilo, pustit se a být zapomenuté, protože život to nebyl. Co bych dal za to, kdybych neváhal tam, kde jsem měl skočit, neutíkal, kde jsem měl zůstat, nemlčel, kde jsem měl mluvit. Něco v mém nitru je nade mnou v šoku.

Vědění mu nepomůže. Chce něco jiného. Možná naději. A ta nevzniká z vědomosti.

Nemůžeš ignorovat, že existují i jiné životy, které bys mohl žít.

Puberta? Pravděpodobně nejtrapnější období muže. Končí přibližně v sedmdesáti.

Náhody jsou překvapivé jevy, jejichž smysl se ukáže až na konci. Nabízejí ti možnost změnit život a ty tu nabídku můžeš buď přijmout, anebo ji odmítnout. Moje matka ten postoj nenáviděla. Náhody jí naháněly strach. Pro mého otce byly zdrojem radosti a zvědavosti na svět.

Jak může být člověk osamělý, jsem poznala, až když jsem se s ním setkala. Nemít nikoho, kdo tě zná z doby, než ses poznal ty sám, nikoho, kdo tě miluje jen proto, že jsi. Odřízne tě to od světa, když máš jenom sám sebe.

Jeho angličtina byla dokonalá, ale o sobě a svých citech nemluvil nikdy. Kdoví, Možná proto, že jiném jazyce než ve vlastním nejsem schopni vyjádřit, kdo opravdu jsme.

Napadá mě, že skutečně výjimeční lidé si neuvědomují, že jsou výjimeční.

To, co jsme vyzkoumali, je plošně mnohem menší než to, co nám zůstává neznámé. Nebo jinak řečeno: Vidíme svět, ale neznáme ho. Realita je větší než my.

Pravda je záležitost představivosti.

Vžiješ se do výzev, které ti na začátku připadají větší než ty. Tak to můžeš zvládnout. Zmenši svět, buď preciznější, nemysli na dlouhou noc, která leží před tebou, ale jen na ten okamžik. Musíš tou cestou jít až do konce, abys ji mohla přehlédnout celou.

Mají být odzbrojeni a vybaveni novými pasy a identitou., Nenesou si pak už ani jméno, ani místo, kde se narodili. Co ale znamená jméno? Bez lidí, se kterými žiješ, nejsi nic.


Nikdo není kompetentní pro strach nebo odvahu. Ani pro osamělost.

Nenávidíme ty, které nebolí, že jsou podváděni. Mě to ale doopravdy nebolí. Nic si z toho nedělám, dokonce doufám, že ho miluje, že ji dělá dobře milovat. Trpí tím, že ji nemiluji, pořád ještě je ale zázrak, který se nám stal, dost silný. Zázrak dítěte.

Děti, psi a kočky vidí a cítí to, co my potlačujeme. Dospělost většinou neznamená být chytřejší, spíš hloupější.

Jak rychle může život skončit! Jak zvláštní jsou cesty, které vedou ke smrti nebo k životu! Souhrn nepatrných rozhodnutí, jen malých pohybů a hned život vypadá úplně jinak, než ještě před hodinou nebo včera.


Strach nepřijde při bouřce, ale když moře divně mlčí.

Nevyplačte všechny slzy v noci. Jinak budete zoufalá, protože se vám bude chtít plakat, budete ale prázdná. Ta prázdnota je nejhorší. Neschopnost vyjádřit bolest, protože všechno zoufalství je spotřebované.

Zplození. Ze dvou tak nemožných lidí vznikne nový život, laskavý a bohatý, jak může stvoření někdy být. Jako sama od sebe vykvete z písku růže, z osamění vznikne láska, ze smrti život.

Učitelé, dospělí, svět ve své neproniknutelné celistvosti, mm zamlčují to nejdůležitější: jak být šťastní.

Moc jsme toho po našem seznámení nenamluvili. Jako by se slovy všechno zničilo. Slova jsou smirkový papír, který obrušuje všechno tak dlouho, až veškerý cit zmizí.

To se stává. Je to válka ve vlastním srdci. Bojuješ sám se sebou a vždycky prohraješ.

Dokonce i nejchytřejší lidé jsou hloupí, když jde o lásku.

Otcové musí někdy své děti pustit, aby je zachránili.

Žal z lásky je umírání a to, co zbude, není život.

Mrtví neví, jestli pobývají u mrtvých nebo u živých, a není v tom nakonec žádný rozdíl. Je to, jako bys snil a nevěděl, že sníš, takové je to být mrtvý

Moje matka se mě dotkla, když zemřela. Krátce potom po mně sáhla. Její duch. A já cítila, jak se rozpouští, stává se éterem, větrem, mořem. Stala se stránkami knih, které jsem četla, hudbou, při níž jsem tančila. Takové je umírání. Staneš se tím, co miluješ.
Dovedu už poznat na ulici lidi, kteří v sobě nosí dva světy. Dívají se, aniž by viděli. Nevšímají si už krásy okolí, vnímají jen to, co jim působí žal.

Jediné city, které skutečně změní tvůj život jsou strach a láska.

Pochopím v tu chvíli, že se člověk vždycky může rozhodnout, k ničemu nedojde samo od sebe. Každý má možnost volby, Zda bude lhát, nebo říkat pravdu. Jestli bude blbec, nebo ne.

Pravda je ovšem jiná. Protože láska v podstatě znamená snášet neustálé zoufalství, nejistotu a změny. Mění se spolu s námi.
Ti kdo nás milují, na nás pořád čekají.

Stává se to, když ztratíme někoho, kdo nám byl celým světem. Naším životem se táhne puklina, ve které mizí smích a bezstarostnost. Jejich nepřítomnost nás ničí. Najednou vidíme zcela jasně rozdíly mezi pravdou a snem. Jako by až smrt umožnila vstoupit do světa mezi světy.

Říká se, že si člověk, když zemře, nemůže vzít s sebou žádné pozemské hodnoty. Peníze, majetek, krásu, moc, nic z toho. To souhlasí. Mnozí z těch, které změnili strany světa, byli velice překvapeni, že si opravu nemohou odnést nic hmatatelného. Existuje ale i druhá pravda. Člověk si může vzít na druhý břeh to, co nelze za života vlastnit, protože se to dá jen cítit, někdy jen na pár sekund, nebo tajně. Můžeme si s sebou vzít štěstí. A lásku. Všechny krásné hodiny života, všechno světlo, které jsme v klidu pozorovali, příjemnou vůni, smích, přátelství. Všechny polibky, mazlivá pohlazení a zpěv. Vítr v obličeji, tango., Hudbu, praskání podzimní trávy s namrzlou noční rosou. Blyštění hvězd a spokojenost, odvahu a velkorysost. To vše si člověk může odnést. Všechno tohle je mezi.
Nechoďte s prázdnými srdci.

Mezi životem a smrtí existuje víc, než odsud můžeme vidět.

-----------------------
Čím lépe jsem si rozuměla se svým otcem, tím víc jsem se obávala toho, že by mohl zemřít a nechat mě v tomto životě samotnou. Bez našich rozhovorů, bezpečí a vnitřního klidu, které mi poskytovala jeho existence. Léta jsem nemohla spát, protože mi ten sžíravý, hrozný strach nedovoloval usnout. Co když můj nejlepší přítel, můj důvěrník v životě, co když ten člověk, který mi dopřává pocit lásky, pozornosti a pochopení, to světlo jeho velké duše jednoho dne skutečně zemře.
Strach z otcovy smrti a jeho skutečné úmrtí, které tak hrozně vtrhlo do normálního života ovlivnilo můj život i psaní. Umírání, smrt. Smutek, opuštěnost. Hrůza z toho, že jednoho dne také odejdu, otázka Co bude potom a věčná pochybnost Budu žít po smrti stejně, jako kdybych zůstala naživu?
Knihy jsou jediná umělecká díla, která skutečně vzniknou až tím, když je někdo čte, v jeho hlavě a duši.








N (více)

25.11.2018

Kvůli tobě i zhubnu - Ellen Bergová



Člověk by měl bojovat o to, co miluje. Ale nemůže bojovat o to, aby byl milován.

Nikdy není příliš pozdě, aby člověk přestřihl pupeční šňůru. Vždycky se říká, že se děti musí osamostatnit, aby mohly vést vlastní život. Jenže totéž musí udělat i rodiče, přestože to pro ně může být těžké.

Vesmír se skládá z energií. Všechno je v pohybu. Ani ty teď nejsi hmota, nýbrž vibrace. A jestliže dvě duše vibrují na stejné frekvenci, přitahují se.

Žádný div, že má pořád tak mizernou náladu. Kdo si neumí užívat, s tím si neužijete. Podívejte se na Buddhu, je tlustý, ale usmívá se. My jsme kulaťoučcí – a co? Zato jsme vždycky dobře naladění.

Každý nový muž je jako křest nové lodi – vždycky se vydáváš na první plavbu.








(více)

08.11.2018

Modrý deník James A. Levine

Modrý deník
James A. Levine

I teď se mi potvrzuje, že si mladí rychle zvykají. Nezkušenost či jistota je dar, jelikož neposkvrněný bílý obraz na sobě nikdy neměl žádnou barvu, odstín ani tvar. Je mnohem snažší malovat na čisté plátno, než na to, které už je povalované.

Někdy se váš život změní během jedné sekundy a někdy to trvá celý život. V mém případě stačily dva dny.

Když smícháte vodu z jednoho šálku s vodou z druhého, můžete ji pak znovu rozdělit? Ne! Je to jedna voda, nerozdělitelná. Těla žen, tak jemně tvarovaná, jsou kožené nádoby, které po zemi roznášejí vodu.

Muži vycházejí z vody ženy. Ženy je ve své vodě nosí až do porodu, kdy z ní vyplavou. A co je první věc, kterou muž udělá, když nás opustí? Touží se přisát, vtáhnout do sebe onu řeku, protože bez ženy je prázdný. Muži pak po celý život ukládají své hříchy a odpad zpátky do řeky. A nakonec jsou jejich těla spálena, aby se navrátili do řeky, kterou je žena.

Člověk má jen jednu podobu, a to tu, kterou vnímáte v danou chvíli, kdy jej vidíte.

Co má podle vás navrch, autobus nebo jeho palivo? Nejspíš řeknete autobus, protože přepravuje řidiče a cestující sem tam. Jenže bez paliva se nehne a je k ničemu. Naproti tomu palivo se může přelít do jiného autobusu nebo do auta, nebo jím ohřejete vodu. Palivo také můžete použít k výrobě bomby, Je jasné, že v palivu je síla.

Oblíbené téma muže je on sám. Staňte se jeho zrcadlem a bude mluvit donekonečna.

Na osud svádíme kdeco. Mnoho lidí považuje nevysvětlitelné věci za zásah osudu a krčí rameny, když k ním dojde. Ale s osudem se to má jinak. Svět funguje jako řada kruhů, které jsou neviditelné, protože sahají do vyšších sfér. Osud je místem, kde se tyto kruhy energie protínají se zemí. Jelikož je nemůžeme vidět, neznáme jejich obsah a netušíme, jak jsou široké nemůžeme předpovědět, kdy tento zářez do naší reality přijde. A když se to stane, říkáme tomu osud, Osud není nahodilá událost, ale něco nevyhnutelného. Jsme jen slepí k jeho povaze a načasování. Jsme také slepí k tomu, jak osud propojuje jednu událost s druhou.




(více)

24.09.2018

Dan Brown – Digitální pevnost



Možné je všechno. Nemožné trvá jen o něco déle.

Všichni máme právo na tajemství. Jednou se postarám, aby tomu tak bylo.

Nemůžeš doskočit ke hvězdám, když tě bolí nohy. A až se dostaneš ta kam chceš, musíš teprve dobře vypadat.

No .. vždyť víte, co se říká o počítačích, když něco podělají, aspoň to podělají pokaždé stejně.

Sílu a moc vyjadřuje pozice vsedě.

Člověk v mém postavení je někdy nucen lhát i lidem, které má rád.

Protivník přitlučený ke zdi bývá vždycky nejnebezpečnější – je totiž zoufalý a nevypočitatelný.

Když přijde smrt, všechno je najednou jasné.

(více)

24.09.2018

Josef Klíma – Smrt podle Druidů



Kdyby lidé věděli, kdy zemřou, chovali by se rozhodně jinak, než se chovají v blahé nevědomosti. Psaly by testamenty, prosili by za odpuštění ty, jimž ublížili, modlili by se.

Takhle to chodí vždycky. Co svět světem stojí, existuje určitý patro, odkud může přijít neviditelnej pokyn, proti kterýmu jsme my, obyčejný pěšáci, bezmocný. Protože ani nemůžeme dokázat, že někdo něco takovýho vydal.

Věřila už dávno, že ze sebe navzájem vyplývají i věci, které spolu navenek vůbec nesouvisejí. To byl taky otcův vklad do její duše. Po pádu železné opony se konečně dostal za hranice, procestoval kus světa ne jako turista, ale jako novinář, a vždycky, když klesala na mysli po nějaké prohře, když si připadala slabá a bezvýznamná, jí připomínal staré indické přísloví“ Věř, že rozhodnutí mravence může pohnout i hvězdami. Když se to správně zpřevoduje. Což už Indové neříkají.

Nejdůležitější chvíle v životě postřehneme až dávno po tom, co k nim dojde.

Takže ji vymazal, jako se umrtví zub. V dásni sice stále drží, ale už nebolí.

Sestavu drobných břemen, které nám přidává na záda stáří, abychom si nemysleli, že zůstaneme věčně mladí, zdraví a krásní.


(více)

21.05.2018

Lucie Bílá - Teď už to vím ... Možné je všechno

Narodila jsem se s vykloubenými kyčlemi a do dvou let jsem nemohla chodit. Nebyla jsem tudíž miminko, které se dá přitisknout k matčině prsu a pomazlit se s ním, které se dá překutálet na bříško a obdivovat, jak roztomile pase beránky, byla jsem fest přišroubovaná a přikšírovaná ke zvlášť upravenému prknu, kterým mé nožičky byly fixovány do správné polohy. Dnes už se při luxaci kyčelních kloubů používají jiné, šetrnější metody, já jsem to ještě odskákala na prkně. Maminka byla větší chudák než já, zatímco se sousedky mohly pochlubit svými děťátky, ona pro svého ubožáčka musela dělat otvory v kočárku, protože se to prkno tam na šířku nevešlo. Jenže psychologové tvrdí, že takto postižené dítě, připravené o normální pohybový vývoj, jej prodělává v hlavě a střádá energii pro raketový start. V dalším životě se takové dítě vyznačuje větší dravostí a volní koncentrací, a bude to asi i můj případ. Když mě sundali z mého dřevěného kříže, zamyslela jsem se a udělala první nejistý krůček. Za týden jsem chodila a za dva týdny běhala.

Napadá mně, jak relativní vlastně je pojem bohatství a tento vytoužený stav. Pro mnohé v Čechách jsem bohačka, které se splnila dětská pohádka o Popelce. Pro mnohé naše americké sousedy jsme pořád ti politováníhodní chuďasové, co muší řídit motorovou jachtu sami, protože nemají na kapitána.

Mým znamením ve zvěrokruhu je Beran. Lidé narození v tomto znamení se vyznačují zvláštní umíněností a tvrdošíjností. Mohu dlouho ledacos snášet, ale když kalich trpělivosti přeteče, řádím jako splašený ohnivý kůň, který už nikoho na sobě nechce nosit. Ve chvíli, když dostanu pocit, že jsem vmanipulována do role, která mi nesedí, že říkám falešná slova, dělám falešná gesta, začíná mě svědit po celém těle a jsem hned na zadních, křičím a utíkám lhostejno kam A když jsem jednou pojala rozhodnutí, třísknu do stolu a jdu pryč.

Lešek Semelka, kterému jsem se svěřila se svými pochybnostmi, se na mne smutně zadíval: jiný už to nebude. Lucko. Vždycky budeš na někoho pracovat, vždycky na tobě někdo vydělá a ty ostrouháš.

Každý to asi poznal na sobě – když je nejhůř, stává se, že nám osud hodí záchranný kruh, že je nám náhle nabídnuta pomocná ruka, a jeden neví, co ho to zasáhlo. Kdosi mi vyprávěl vtip, z něhož si pamatuji, že život je podobný zebře – černé pruhy se v něm také střídají s bílými. Když zrovna prožíváš blbé období, všude samý pech, těš se na bílý pruh, dřív či později se smůla prolomí.

Nemám zapotřebí něco o sobě nalhávat, vím, že si rozumím s těmi, kdo mě berou, jaká jsem.

Je třeba táhnout starou káru dál, a je to těžší než předtím, protože předtím se měl člověk na co vymlouvat, teď už ne. Teď už se těžko vymlouvá na to, že zlatá rybka nefungovala.

Znovu a znovu si říkám, jak povrchní a nepravý je lidský soud, který se spokojí se zdáním a nesnaží se proniknout pod slupku věcí.

Ve skutečnosti ta žena vamp, kterou ve mně viděli, byla uvnitř lehce zranitelná, bezradná, ztracená, celá ta póza byl jen kus nepovedené sebeobrany.

Jsem pověrčivá, jsem dcera svého národa. My Češi raději vystavujeme na odiv pravý opak toho, po čem ve skutečnosti toužíme. Věčně remcáme a žehráme, jací jsme staří, oškliví, nemocní a chudí. Američané jsou také pověrčiví, leč jejich pověrčivost má opačné znaménko než ta naše. My máme pocit, že zakřikneme to, co přiznáme, oni věří, že navodí stav, když ho nahlas oznámí. Češka má obavu, že zoškliví a onemocní, pokud připustí, že je krásná a zdravá. Američanka má za to, že mládí a všechno ostatní je věc relativní a ze všeho nejdůležitější je si své stáří nepřipustit, nemoc zdolat, chudobu překonat. Jsou uvnitř svého osudu bojovníci, ne prosebníci.

Amerika umí soucítit s těmi, komu se život z nějakých důvodů nevyvedl, ale ctí toho, kdo v životě uspěl, zvlášť toho, kdo uspěl navzdory osudovým předznamenáním. Objektem veřejného obdivu není ten, kdo po rodičích zdědil majetky, ale ten, kdo je vlastnoručně vytvořil. Americký sen není příběh šťastného dědice, je to příběh čističe bot, který se vypracoval na prezidenta, nejvyššího soudce nebo milionáře. Žádný Američan není tak hloupý, aby si myslel, že takový osud potká každého čističe bot, ale je po generace ochoten se znovu a znovu účastnit této loterie, protože ho stimuluje k největšímu výkonu a dává jeho životu důležitý smysl.. O co jinačí je to u nás. Obdiv a uznání vůči mimořádnému výkonu jsou skoro vždy podbarveny závistí a tajným přáním rychlého pádu. Všichni společně se snažíme stáhnout za nohy dolů toho, kdo se vyšplhal o kousek výš.

Láska k muži je skvělá a jedinečná, ale stejně skvělá a jedinečná je láska k tvorečkovi, který se vám zevnitř opírá nožičkou o břicho.

To je celý Beran, palice dubová, sám na sobě jako poslední pozná, že dál nemůže, když už všem okolo je to dávno jasné.

Člověk, který byl dlouho zavřen v malé cele a pak se dostane ven, chytne hned spoustu bacilů. Potřebuje karanténu, než si na nové prostředí zvykne.

Štěstí, jak řečeno, přeje připraveným. A úporným, dodávám za sebe.

Všichni vidí jen to pozlátko, to bohatství, ten krásný dům, ale nikdo si neumí představit, kolik řehole, sebeodříkání, dřiny, kolik osobních obětí se za tím pozlátkem skrývá. Čím výš je takový člověk, tím víc je osamocen.

Marta Kubišová lidem dala vzor mravní síly nepoplatné okolnostem a zůstávala tajnou stálicí na neviditelné obloze. Karel Gott lidi doprovázel smutným údolím, aby nezapomněli, co je to dobré řemeslo a co je krása. Jeden bez druhého ztrácí smysl.

Možná, že v tom našeptávání je kus pravdy, ale je to pravda o světě, ve kterém vždy vítězí zlo. S takovou pravdou se nedá žít. Jeto pravda na mašli.

Slovo dobročinnost zní v dnešní době trochu nabubřele a sebechvalně. Pro mne aktivita spojená s pomocí potřebným má bytostný význam. Nic jsem nikdy nedědila, co mám jsem vydělala poctivou dřinou, ale každou vteřinou si uvědomuji, že vděčím za slušné příjmy zvláštní přízni osudu, milosti nebes, o níž nevím, čím je zasloužená. Vím, že jsou tisíce osudů, na kterých tato milost nespočinula. Rozdávám ráda a bez zadních vypočítavých myšlenek.

Vím, že svět, ve kterém je mi souzeno žít, není jednoduchý, ale je to můj svět.

Život se dal žít beztrestně, maximálně jsem mohla udělat ostudu sobě. Teď, když něco provedu, udělám ostudu savému muži, rodině. Lidem, kteří mi věří. Jsem věčně pod tlakem odpovědnosti vůči všem, jakoby zbavena práva samostatně rozhodovat o sobě. Existuji podmíněně, vždy s ohledem na někoho nebo na něco.

Já přece ten život nemůžu jenom přečíst, já ho chci žít. Nespokojenost je můj hnací motor, který mě žene vpřed.

Už nedovedu žít jen soukromý život, nemohu se zahrabat jako krtek někde na Šumavě, vyhodit na smetiště televizor a rádio. Odříct noviny, chovat ovečky a večer recitovat nahlas básničky, Závidím těm, kdo to dokáží, ale není to nic pro mne.

Vybrala jsem si jiný osud a musím se podřídit jeho pravidlům. A mám-li být zcela upřímná, není to nejhorší ze všech možných osudů. Nutí mě denně sahat až na dno mých možností. Nemohu nikoho s čistým svědomím přemlouvat, aby následoval můj příklad. A nikoho nemohu od toho zrazovat.

(více)

15.04.2018

Madisonské mosty

Robert James Walter – Medisonské mosty

Existují písně, které se rodí z trávy a prachu tisíce venkovských cest. Toto je jedna z nich.

Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.

Dávné sny jsou krásné. Sice se nesplní, ale jsem rád, že je mám. Nejsem si zcela jistý, co se tím myslí, ale jednou to někde použiju. Tak si myslím, že možná vím, co cítíte.

Není to takové, jak jsem o tom v mládí snila. Ta slova nosila v nitru už roky, ale ještě je nikdy nevyslovila.

Neberu věci tak jak jsou. Pokouším se do nich dostat něco, co odráží mou osobnost, mou duši. Pokouším se najít v pohledu na věci poezii.

Trh zabíjí víc talentů než cokoli jiného. Všem jde o jistotu.
Všechna manželství i ostatní vztahy jsou náchylné k zevšednění. Zvyk znamená, že ten druhý ví, co může čekat. Má to své výhody a je to pohodlné.

Ale lidi přece nejsou všichni stejní. Za starých časů bylo jasné, k čemu jsme byli stvořeni a co zvládneme. A nikdo druhý, ani žádný stroj to za nás udělat nemohl. Běhali jsme rychle, byli jsme hbití a silní, útoční a houževnatí. Měli jsme odvahu.

Teď všemu vládnou počítače a roboti. Lidé je sice řídí, ale není k tomu potřeba odvaha ani síla ani jiná z těch vlastností., Muži přestávají být potřební. Na zachování druhu stačí banky na spermie. Většina chlapů nestojí jako milenci za nic, alespoň ženy to tvrdí, takže když sex nahradí věda, příliš velká ztráta to nebude.

Vzdáváme se svobody, necháváme se organizovat a city nám nahánějí strach. Vzdáváme se i výkonnosti, účinnosti a všech ostatních duševních schopností.

Prokletím současnosti je převaha mužských hormonů na místech, kde můžou napáchat dlouhodobé škody. Když pomineme války mezi národy a ničení přírody, stále zůstává agresivita, která nás od sebe vzdaluje, a spousta dalších problémů, kterými je třeba se zabývat. Budeme muset ty mužské hormony nějak odčerpat nebo je alespoň dostat pod kontrolku.

Už je na čase vzdát se dětinského pohledu na svět a chovat se dospěle.

Zapuzování vzpomínek byl jediný způsob, jak přežít.

Nechtěla jsem nikomu patřit, nepotřebovala jsem to a je mi jasné, že tys neměl nic takového v úmyslu, ale stalo se to. Už nesedím vedle tebe v trávě. Máš mě v sobě jako dobrovolnou zajatkyni.

Myslím, že jsme oba uvnitř námi stvořené bytosti, která se jmenuje my. Vlastně v ní ani nejsme. My tu bytost tvoříme. Bože, jsme do sebe zamilovaní. Tak hluboce a důkladně, jak jen je to možné.

Ty jsi těmi starými batohy a náklaďáčkem a také tryskáčem na cestě do Asie. A já na tom nechci nic měnit. A jestli je tvůj druh na konci mrtvý, chci abys toho konce dosáhl v plné rychlosti. A nejsem si jistá, že bys to dokázal, kdybych byla s tebou. Copak nevidíš, že tě mám tak ráda, že tě nechci ani v nejmenším omezovat? Kdybych se o to pokoušela, znamenalo by to zabít jedno divoké, nádherné zvíře a s ním by zahynula i tvoje síla. V tomhle nejistém světě se taková jistota objeví jen jednu, víckrát ne. Bez ohledu na to, kolik, prožiješ životů.

Ale je mi jasné, že jde o něco víc. Někdy je možné i setkání, prolnutí jedné skutečnosti do druhé. Takové vzájemné propletení. Nejsou to pravidelné průsečíky trochu nejasné ve světě přesnosti, není to zvuk tkalcovského člunku. Je to jen.. no.. dech. Ano, takový zvuk to je. Možná je to i takový pocit. Je to jako dýchat. Pohybuji se pomalu nad, pod, vedle a okolo této neznámé reality. Mám sílu i moc, ale vždycky se poddávám neznámému. A ti, kteří cítí totéž, přicházejí se svou silou a na oplátku se odevzdávají mně.

Požádal mě o to, prosil mně, abych s ním odešla. Ale neudělala jsem to, a on byl tak citlivý a chápavý, že se potom v našem životě už nikdy neobjevil. Paradoxní je, že kdyby nebylo Roberta Kincaida, nejsem si jistá, že bych na farmě celé ty roky vydržela. Během čtyř dnů jsem s ním prožila celý život, daroval mi vesmír.

Vím, že opustit tě to páteční ráno bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělal a udělám. Vlastně pochybuji, že příliš lidí bylo vystaveno něčemu obtížnějšímu.

Přestali jsme být oddělenými bytostmi a vytvořili společně jednu bytost společnou. Ani jeden z nás se od ní neodpoutal.

Doufám, že mě pochopíte a nebudete odsuzovat. Jestli mě máte rádi, jistě rozumíte tomu, co jsem udělala. Robert mi umožnil cítit se ženou tak, jak se to podařilo jen několika málo jiným, možná žádné. Byl dobrý a srdečný a zaslouží si vaši úctu a snad i lásku.

Život jsem dala rodině, své ostatky Robertovi.

Každej, kdo dokáže cejtit něco takovýho k ženský, si zaslouží bejt milovanej.

Složitý věci se dělaj snadno, ale vyjádřit prostotu je těžký.

Drahá Francesko,
Doufám, že jsi v pořádku. Nevím, kdy můj dopis dostaneš. Někdy poté, co odejdu. Je mi teď pětašedesát a je to už třináct let, co jsme se setkali. Pamatuju se na všechno. Na tvou vůni a chuť připomínající léto., Doteky tvé pokožky i tvůj šepot při milování. Občas se cítím jako ten svět bohem opuštěný. Nerad lituji sám sebe, takový nejsem. A většinou se tak ani necítím Jsem vlastně rád, že jsem tě našel, že vím, že existuješ. Mohli jsme se taky minout jako dvě zrnka kosmického prachu. Bůh nebo vesmír nebo cokoli, co si člověk vybere jako název pro rovnováhu a pořádek, se neřídí pozemským časem. Pro vesmír není velký rozdíl mezi čtyřmi dny a miliardou světelných let. Stále se pokouším na to nezapomínat. Ale jsem koneckonců jenom chlap a všechny filozofické úvahy mi nemohou zabránit v touze po tobě. Chci tě každý den, každou minutu a je mi líto každého okamžiku, kdy nemůžu být s tebou. Miluju tě hluboce a bezvýhradně. A nikdy se na tom nic nezmění.
(více)

15.06.2017

Simona Monyová - Srdceboly

Na kravál jsme u nás doma byli zvyklí, jsem poslední ze šesti dětí. Když už jsem se náhodou dostala ke slovu, nikdy se mi nepodařilo vyprávění dokončit, nikdo mě neposlouchal. A tak jsem začala psát všechno, co jsem nemohla nebo neměla komu říct.

Tohle dřív nebývalo mým zvykem, obavy jsem skrývala jako rozškrábané pupínky na čele pod ofinou. Co schováme, jako by nebylo.

Žárlivost je halucinogenní droga, kterou vám někdo podá proti vaší vůli, droga, která vás ovládne, zatkne a už nepustí.

Nic mužům nechutná tolik jako obdiv a pokorný vděk jejich partnerek.

Stará koza. Stará tvrdohlavá koza, co si myslela, že zastaví rychlík jménem Čas tím, že mu vstoupí do dráhy a nechá si pochroumat mozek a zlomit srdce.

Prachy a sex, dva největší nástroje moci. Prachy a sex, dva samurajské meče v rukou válečných amatérů. Dva odjištěné granáty, kterými jsme se začínali vzájemně vydírat.

Milovala jsem ho. Jen ve chvílích, kdy jsem nevěřila, že on miluje mě, se láska přetavovala v nenávist.

Jeho bezcitnost a sobectví začaly být nepřijatelné pro mě, ale moji lásku k němu to spíš umocňovalo, než zmenšovalo. Čím víc se vzdaloval, tím víc jsem toužila ho k sobě připoutat. A pěkně nakrátko.

Mlčel. A právě v mlčení nejlépe vyzní ta obludná mužská moc, v ignoraci tkví největší síla i opovržení. Mužská pasivita je často tou největší agresivitou páchanou na ženách.

Líbat někoho, kdo vám ublížil je obtížné, i když ho milujete. Je to obtížnější, než políbit někoho, kdo vám je lhostejný.

Jistotu si nekoupím. Jen riskuju, že prodělám mnohem víc, a tím pádem to bude i víc bolet.

Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.

Dav lidí v hospodě na chvíli dokáže přehlušit prázdnotu, kterou člověk pociťuje uvnitř, ale skutečné naplnění to není.

Kolikrát se mě ještě zřekne, než pochopím? Zapsala jsem si tenkrát do notesu, protože i bolest ve spisovateli může hodit, protože ani bolest si spisovatel nemůže dovolit marnotratně zahodit.

Nikdy jsem netušila, že mám tak silný hlas. Zhrzená láska se přetaví v pomstychtivou nenávist raz dva.

Jakmile objevíte v nějakém člověku prostor pro lež, okamžitě se tam začne rozrůstat vaše žárlivost.

Tvrdé matky rodí měkké syny. Tvrdé matky chtějí mít vždycky navrch, svoje jadérko ženství ukládají do svých jemných synků a pak se jim vysmívají, když v nich s věkem roste a košatí.

Srdce odmítalo s mozkem spolupracovat. Dva rozhádaní sousedé, co si přes plot natruc hází uhynulé krtky nebo shnilá jablka. Srdce metalo svoje křivdy jak tenisový trenažér míčky, rozum je odpaloval s železnou logikou faktu, že narcističtí lidé vnímají ostatní lidi jen jako zdroj naplňování svých potřeb anebo je nevnímají vůbec.

Vždycky dokážete trochu věřit i nehorázné lži, pokud máte dostatek dobré vůle.

Čestní lidé nelezou druhým do mobilu a nepíší surové zprávy milenkám či milencům svých protějšků. Čestní lidé si nechávají kálet na hlavu, aby si bezcharakterní měli život snadnější.

Charakter má se sexem společného asi tolik, jak říční tanker s kunou lesní.

Děti podobně jako zvířata vycítí stav ohrožení jaksi intuitivně.

Každá rekonvalescence po úrazu, i duševním, vyžaduje čas a klid. Ale zkuste se zotavit na bojišti!

Pokud vlastníte pět let ferrari, pak sotva oceníte Škodu Octavii,

Zodpovědnost za dítě, které milujete, ale neporodily jste ho, jako by byla větší. Jako by dar nevykoupen bolestí z porodu byl křehčí a nejistější. Jako by bylo větší riziko o něj přijít.

Výhoda nečestných, slabých a neschopných tkví v jejich ostrých loktech, kterými strkají do těch hodných a úspěšných. V tom, že v poctivcích dokážou vzbudit strach, vypěstovat nepřetržitou úzkost, hrůzu z dalšího zklamání. Strach ze zklamání je mnohem větší než strach z úrazu, rakoviny, infarktu, ohluchnutí, Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky.

Muži chtějí být nejlepší, a když nejsou, tak se mstí, místo aby přidali na úsilí v čestném souboji. Někomu sežrat čokoládu je vždycky snazší a příjemnější, než se doučit matematiku nebo dějepis.

Zrada je nůž v rukou slabochů, kteří útočí zezadu, když to nečekáte.



(více)

11.10.2014

Jak (ne)zvládnout manželství - Erma Bombecková

Mé činy se nebudou poměřovat mým mladistvým zjevem,
ale vráskami starostí na mém čele,
vráskami od smíchu kolem mých úst
a dvěma bradami od toho, jak jsem se dívala,
co se dá udělat pro ty, kteří jsou menší než já,
anebo upadli.

Ukažte mi ženu, která se nestýká se sousedkami – a uvidíte, že je to ta, o které si povídají ty, co se stýkají.

Od té doby, co prezident Nixon ve své inaugurační řeči prosil, abychom mluvili tak tiše, aby naše slova byla slyšet stejně dobře jako naše hlasy, mám výčitky ze svého křiklounství.

Jsi bohatý, když si můžeš dovolit vyhodit punčocháče jen proto, že je na nich velká díra.
Že jsou lidi v balíku, to poznáš podle toho, když nemusí schovávat gumičky z ředkviček a ukládat si je na kliku u dveří.

Své kritiky mohu jen ujistit, že v každé řádce je obsažena láska. A připomínám vám, že kdo se směje – vydrží!

Milovala jsem vás dost na to, abych vás přijímala takové, jací jste, ne jaké jsem vás chtěla mít. Ale ze všeho nejvíc jsem vás milovala dost na to, abych řekla ne, i když jste mě za to nenáviděli. To bylo na tom ze všeho nejtěžší.

Já vidím děti jako papírové draky. Celý život se snažíte odlepit je od země. Běháte s nimi, až jste oba zadýchaní – spadnou – přidáte delší ocas – narazí do střechy – vyspravíte je. Záplatujete a konejšíte, upravujete a učíte. Díváte se, jak je nadzvedává vítr, a ujišťujete je, že jednoho krásného dne budou létat. Nakonec se vznesou, ale potřebují víc provázku, takže pořád popouštíte. S každým otočením klubka šňůrky jde smutek, který doprovází radost, protože drak se vzdálí a vy jaksi víte, že nepotrvá dlouho a to krásné stvoření přetrhne životodárný spoj, který vás k sobě poutá, a vznese se tak, jak se má vznášet – volně a osamoceně. Teprve pak pochopíte, že jste svůj úkol splnili.

Přivedla jsem děti na tenhle všivý, zamotaný svět, protože když někoho milujete a on vám lásku oplácí, svět se nezdá tak všivý ani tak zamotaný. Dala jsem jim život, protože mají stejné právo, jako bylo dáno mně – samy se rozhodnout, zda je to svět dobrý, či špatný. Někteří lidé se musí ujmout toho rizika a stát se rodiči. Kdo by jinak mohl poslouchat, jak mladí lidé lamentují – nechci přivést děti na tenhle všivý, zamotaný svět.

To, které jsem nejvíc milovala, je to, které jsem viděla zápolit a – protože to bylo právě jeho zápolení – nic nedokázat. Každá matka má své nejmilejší dítě. Vždycky je to totéž, to, které vás momentálně kdovíproč potřebuje – aby e mělo ke komu přitulit, na koho řvát, komu ubližovat, koho objímat, komu lichotit, koho neposlouchat, na kom si zchladit žáhu, koho využít – ale hlavně ho mít.

Všichni milujeme své děti. Celé týdny se těšíme, až se vrátí domů. Bude to jako za starých časů.
Není to jako za starých časů. Jen si namlouváme, že se nám podaří zopakovat ta dávná léta, kdy oni byli dětmi a my určovali pravidla.

V dřívějších dobách jsem byla matkou, která nutila své děti uklízet si pokoje, mazat si samy chleba a dávat svoje špinavé prádlo do prádelny. Když teď přijedou domů, jdou tahle pravidla stranou. Jsem jako domovnice, která se těší na velké spropitné. Pronásleduju je otázkami – nemáš hlad?, můžu ti něco přinést?, nemáš něco k vyprání? Jím, když oni chtějí jíst, vařím jejich oblíbená jídla, těsně předtím než mi sdělí, že jdou někam s kamarády a bezmocně pozoruji, jak se prokousávají půlkilem pečené šunky ve tři odpoledne. Při jejich návštěvě se můj život změní. Nemám auto. Pračku mám nastavenou na extra velký obsah a uvnitř jsou dvě ponožky a jedno tričko. Telefon soustavně vyzvání a nikdy to není pro mě. Na konci jejich návštěvy zabalíme oběd s sebou a vydáme se na letiště. Teprve po návratu domů si uvědomím, jak uspořádaný je zase můj život. Vychutnávám klid. Dálkový ovladač televize je zachráněn z koše se špinavým prádlem a vrátí se na své místo na stolku. Prázdné krabice od mléka a džusu zmizí z ledničky. Mokré ručníky putují do pračky. Koupelna opět vyhovuje hygienickým předpisům. Zase je to můj svět. TAK PROČ BREČÍM?

Nepotřebovala nic než posluchače. Žádnou radu, moudrost, zkušenost, peníze, pomoc, odbornost, ba dokonce ani soucit, jen minutu nebo dvě, kdy by jí někdo naslouchal. Zdá se dost absurdní, že ve společnosti superrafinovaných prostředků komunikace často trpíme nedostatkem posluchačů,

Tleskáme krásným vítězům na přehlídkách, ignorujeme bezrukou ženu, která maluje obrazy štětcem v ústech. Jásáme na odvahou muže, který na motorce přeskočí deset aut, nevěnujeme pozornost muži, který se prodírá životem ve světě tmy nebo ticha. Péče a živobytí hrdinů jsou výlučně v rukou veřejnosti. Ne každý vítěz je hrdina. Ne všichni lidé s nějakým postižením jsou hrdinové. Hrdina je titul, jímž by měl výt poctěn ten, kdo za určitých okolností reaguje s odvahou, důstojností, slušností a pochopením – lidé, díky nimž se cítíme lépe, už jen když je uvidíme, nebo se jich dotkneme.

Mateřství není jen série stahů, jeto stav mysli. Od okamžiku, kdy víme, že v náš klíčí další život, pociťujeme odpovědnost za ochranu a obranu této lidské bytosti, je to slib, který nemůžeme dodržet.


(více)

01.04.2014

Deník alkoholičky - Zuzana Peterová

Motto:
Vše, co na světě spatříš, všechno, co na světě existuje,
vše je zde od toho,
aby tě podrobilo zkoušce svobodné volby….
Rabi Nachman z Braclavi


Kdyby slova uměla dloubnout přímo pod žebro, tak teď bych bolestí syčela. Protože ale slova dloubají do srdce, cítila jsem slzy na tvářích.

Najednou ze mě byla malá holka, s brašničkou na zádech a copama s mašlí, která dostala od paní učitelky příšerně vynadáno.
Pořádný přímý lok z lahve mi kolena zase usadil hezky zpátky tam kam patří. Už se netřásly a já zjistila, že je mi dobře. Malá provinilá školačka se vypařila a já zase fungovala.

Slídilové nemají nikdy jistotu.

Jenomže nám taky nikdo neřekl, že když jsme na mateřský, tak pes po nás neštěkne. Moji kolegové mě už neznají, kamarádky z dřívějška, za svobodna, zrovna tak ne. Chodí si na diskotéku, do kina, flámují jak jen je napadne. Zato my jsme vyřízený, protože máme mimina. Jsme nepoužitelný. Není s námi sranda – to mi nedávno řekla jedna z nich. A víš proč? Byla jsem sní na kafi a ona pořád mlela o tom, jestli si dám proužky tmavohnědé nebo blonďaté. Když se mně zeptala, co si o tom myslím, já úplně bez souvislosti odpověděla, že má moje dítě třetí den řidší stoličku a dělá se mu vyrážka na zadku.

Pohromy nepřicházejí po jedné, ale epidemicky. Ještě ráno jsem si div nezpívala, měla jsem totiž krásnou vyhlídku volného odpoledne pro sebe. Představovala jsem si jak sedím u kadeřnice a možná ještě stihnu kosmetiku. Honza si měl totiž vybrat náhradní volno za ty stovky přesčasů. V duchu jsem se těšila, jak si užije aspoň TROCHU TOHO MATEŘSKÉHO VOLNA A SNAD I POCHOPÍ, JAKÁ JE TO DŘINA. a VŮBEC – TEN, KDO VYMYSLEL TERMÍN MATEŘSKÁ DOVOLENÁ BY SI ZASLOUŽIL NEJDŘÍV SI TU DOVOLENOU OPRAVDU PROŽÍT, A PAK BY VIDĚL.

Než jsem se vzpamatovala, byla půl flašky pryč. Dám si ještě jednoho panáka, pro jistotu, abych to všechno v klidu přežila, a pak půjdeme ven. Sice uvidím samé páry, jak se vedou za ruku, nebo společně tlačí kočárek, ale to mi už nebude vadit. A kdyby přece jenom náhodou – nějaké hospody budou určitě otevřené. Stačí vhodně zaparkovat kočár a natankovat fernetové palivo. Na večer ho bude hodně potřeba – tchýně zrovna nepatří k líbezným návštěvám.

Jaké štěstí, že mám ještě tak malé dítě. Nic nechápe a hlavně – nic nemůže prozradit.

Popadl mě strach. Vždyť já jsem teď celou řadu týdnů a měsíců přežila s úsměvem jen díky flašce. Pocit, že když budu potřebovat, je tady se mnou, dodával mi sílu. Teď jsem sama……

Kdybych teď měla v sobě svého ranního probouzecího panáka, tetinu nehoráznost bych vydržela a ještě bych na i usmála. Jenomže bez něj to bylo horší.

Začnu nový život. Stanu se opravdovou matkou na mateřské dovolené. Budu se výhradně zabývat zdravým vyvářením pro Péťu a jeho výchovou. Čas si najdu i pro Honzu a obrním se velkou trpělivostí. Konec s výčitkami, které bych pak musela zalít panákem, abych se uklidnila.

Ráno jsem se probudila s výčitkami svědomí. Moje předsevzetí, že nebudu pít, bylo v tahu. Proč jsem to vlastně udělala? Vzpomínala jsem na včerejšek. Tak krásně to dopoledne vypadalo. Přežila jsem i vyplivnutý banán, i poblinkanou ohrádku. Co mě vlastně nejvíc zničilo? Ty jedovatý poznámky maminek? nebo Honzův telefonát? Těžko říct. Každopádně jsem i teď cítila, jak jsem nešťastná. Bez pochopení okolí, A tak strašně sama. Jaký je to paradox – s miminem a osamělá … Smutná … Takhle jsem si štěstí rodiny nikdy nepředstavovala.

Já ale piju jen abych byla fit a přežila všechny ty mateřské sladké povinnosti. Zkus někdy celé dny starat se o mrně a domácnost a přitom nanejvýš pohovořit s matkami stejně zaměstnanými. Vždyť ostatní holky ani ten blbý telefon nezvednou a nezeptají se, co dělám. Když jsi doma s malým dítětem, přestaneš být pro ostatní zajímavá.

Najednou z flašky přestalo téct. To není možný, copak jsem ji už do sebe celou vpravila? Podívala jsem se proti světlu lustru. Bylo to tak! Ani slza nezůstala.

Nemohla jsem usnout. Srdce mi bušilo, potila jsem se jako při chřipce, třáslo se celé moje tělo. Asi jsem se doopravdy opila. Jedla jsem dnes vůbec něco? Vstala jsem a došourala jsem se do kuchyně. Na stole ležely housky. Začala jsem si ulamovat a těžce žvýkat. Vtom se mi zamotala hlava a já se tak tak stačila trefit do dřezu….


Probudila mě příšerná žízeň. Kde to jsem? Rozhlédla jsem se. Na chalupě! Jak jsem se tady ocitla?

Včera jsem to asi fakt přehnala, ale nemohla jsem si pomoct. Cítím se často tak opuštěná, bez pochopení druhých. Mateřská dovolená je někdy nad mé síly. Copak se opravdu musí celý život tak najednou změnit, když přijde mimino? Jak tohle přežít a neselhat?

Zamyslela jsem se. Je to asi tím, abych si ten dobrý pocit udržela i dál. Stach, že ze mě alkohol vyprchá a já se začnu potácet v ponurých myšlenkách matky na mateřské= vedl mou chuť k dalšímu panáku. Kdyby tak existoval kouzelný skřítek a dobrou náladu po jednom, maximálně dvou panácích udržel celý den! To bych byla vlastně skoro abstinent.

Samoobsluhy se naštěstí od sebe moc neliší – ať jsou na malém městě nebo ve velkém, flašky s alkoholem vždycky najdu až na konci prodejny, což je pro mě příjemné v tom, že do košíku naláduji všechno možné a teprve nakonec mou tajnou drogu. Všichni, kteří mi civí do košíku, co nakupuji, alespoň vidí, že mám hlavně všechno možné za povinnosti a teprve nakonec ten chlast.

Ráno se mi těžce vstávalo, jako už ostatně v poslední době pokaždé, a tak jsem si musela dát svoje užívání, fernetovou meducínu.

Najednou na m padl děsný smutek. Jak to vlastně žiju? Vždyť já se umím volně pohybovat jenom za předpokladu, že je doma dostupná lahvinka. V mém mozku není nic jiného, než otázka, jak si opatřit další a navíc kam ji šikovně schovat.
A moji známí a přítelkyně? Nikoho nemám, všichni zmizeli, jen známí z hospody jsou tady. S nimi si jedině rozumím, protože pijou jako já. Dřív jsem tyhle lidi přehlížela, jako by neexistovali. A dnes? Komunikuji právě jedině s takovými. A dokonce jsou mi v tom chlastu oporou. Vždyť já jsem opravdu závislá na alkoholu.

Můj milenec … Půjdu tam, kam on chce, miluji ho bez výhrad… Je to on, kdo určuje moje radosti, smutky, mou cestu….

Jedním to totiž u mě začalo a končilo to jednou – celou flaškou denně.









(více)

18.01.2012

Simona Monyová-SRDCEBOLY

Každý chlap dříve či později totiž začne žárlit na úspěch manželky, ať vám zpočátku tvrdí cokoliv. Pokud žena nechce vztah s mužem odepsat, musí předvádět tupou a neschopnou, anebo si rovnou vybrat chlapa, který je v kariéře tak vysoko, že se tou její necítí být ohrožen.

Konrád Senior je člověk, který pojmenoval to, co muži po staletí využívají anebo o tom alespoň sní: Mužská imunita. Jsi muž? Beztrestně můžeš takřka cokoliv. Opíjet se, hrát hazardní hry, platit drinky za sotva dospělé hostesky nahoře bez, být líný a nepořádný, arogantní a vulgární, nevěrný, a dokonce i týden ležet v posteli s pouhou rýmou. Jsi žena? Trest tě nemine, pokud u televize vypiješ sedmičku vína na posezení, strčíš na narozeninách kamarádky striptérovi do tygrovaných tang vizitku anebo ulehneš s čímkoliv menším, než je oboustranný zápal plic. Trest tě nemine, zvláště pokud budeš psát knihy o životě bez příkras.

Nečekaná výhra nám vždy udělá větší radost než výroční premie, které má většina lidí utraceny dřív, než je vůbec dostane.

Jen máloco je horší, než když se z milovaného člověka stane cizinec, o kterého je třeba usilovat.

A právě v mlčení nejlépe vyzní ta obludná mužská moc, v ignoraci tkví největší síla i opovržení. Mužská pasivita je často tou největší agresivitou páchanou na ženách.

Líbat někoho, kdo vám ublížil, je obtížné, i když ho milujeme. Je to obtížnější, než políbit někoho, kdo vám je lhostejný.

Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.

Dav lidí v hospodě na chvíli dokáže přehlušit prázdnotu, kterou člověk pociťuje uvnitř, ale skutečné naplnění to není.

A z čeho pak dávat, když rozdáte úplně všechno?

Strach z neznámého je v podstatě vždycky jen strach z výsměchu druhých. Bála jsem se, abych si nezadala. Bála jsem se, že čím víc budu žadonit o jeho lásku, tím dál ho od sebe odstrčím.

Nikdy jsem netušila, že mám tak silný hlas. Zhrzená láska se přetaví v pomstychtivou nenávist raz dva.

Jakmile objevíte v nějakém člověku prostor pro lež, okamžitě se tam začne rozrůstat vaše žárlivost.

Lež je nejistota, a nejistota je pokrevní sestra žárlivosti.

Tvrdé matky rodí měkké syny. Tvrdé matky chtějí mít vždycky navrch, svoje jadérko ženství ukládají do svých jemných synků, a pak se jim vysmívají, když v nich věkem roste a košatí.

A přitom já učila jen sama sebe. Učila jsem se stárnout, učila jsem se přijímat prohru, smířit se s tím, že pro něj nikdy nebudu znamenat ani zdaleka tolik, co on pro mě. Učila jsem se, četla knihy, hloubala, psala si rozsáhlé úvahy, ale byla jsem špatnou žákyní. Srdce odmítalo s mozkem spolupracovat. Dva rozhádaní sousedé, co si přes plot natruc hází uhynulé krtky anebo shnilá jablka. Srdce metalo svoje křivdy jak tenisový trenažér míčky, rozum je odpaloval s železnou logikou faktu, že narcističtí lidé vnímají ostatní lidi jen jako zdroj naplňování svých potřeb anebo je nevnímají vůbec.

Vždycky dokážete trochu věřit i nehorázné lži, pokud máte dostatek dobré vůle.

Čestní lidé nelezou druhým do mobilu a nepíší surové zprávy milenkám či milencům svých protějšků. Čestní lidi si nechávají kálet na hlavu, aby ti bezcharakterní měli život snadnější. Troufám si tvrdit, že jsem čestný člověk, ale roli naprostého hlupáka odmítám.

Děti podobně jako zvířata vycítí stav ohrožení jaksi intuitivně.

Pokud vlastníte pět let ferrari, sotva pak oceníte Škodu Octavii, i když náklady na provoz jsou nesrovnatelně nižší.

Výhoda nečestných, slabých a neschopných tkví v jejich ostrých loktech, kterými strkají do těch hodných a úspěšných, v tom, že v poctivcích dokážou vzbudit strach, vypěstovat nepřetržitou úzkost, hrůzu z dalšího zklamání. Strach se zklamání je mnohem větší než strach z úrazu, rakoviny, infarktu, ohluchnutí. Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky.

Muži chtějí být nejlepší, a když nejsou, tak se mstí, místo aby přidali na úsilí v čestném souboji. Někomu sežrat čokoládu je vždycky snazší a příjemnější, než se doučit matematiku nebo dějepis.

Moc zlého se mezi námi přihodilo, cesta jednoho k druhému vedla přes tenké lano zbytků náklonnosti nad propastí rozchodu. Báli jsme se vykročit, a tak neslaně, nemastně komunikovali přes onu propast.

Já nehodlala ze života unikat, já prahla po tom ho konečně žít. Skutečný život pro mě znamenal kontakt s lidmi, komunikaci, společné zážitky, sdílení myšlenek, tanec a smích.

Zrada je nůž v rukou slabochů, kteří útočí zezadu, když to nečekáte.

Ryla do mě nebozízkem, míza ze mě prýštila, věděla jsem, že je to míza, slzy přece neodplavují z těla všechnu sílu, ale přinášejí úlevu. A mně bylo po každé větě, po každém dalším vrtu hůř a hůř.

A pak jsem vystoupila ze svého těla jako kdysi po prvním rozvodu na lekci holotropního dýchání, kdy jsem po překonání křečí, nutkání na zvracení a bolesti hlavy prožila krátkou očistu díky změněnému stavu vědomí. Jen moje pobodané tělo tam stálo a nechápalo, k čemu jsou mu ruce, k čemu nohy , k čemu vůbec život je.

Ale když zemřou emoce, člověk žije dál. A musí chodit, jíst, mýt se, mluvit s ostatními, česat se, převlékat. Zkrátka musí fungovat.

Když přiznáte všechno, není už nač se ptát, co si domýšlet, nad čím spekulovat.

Kousíček po kousku jsem odškrabovala duševní trýzeň ze svého těla jako zaschlé strupy a divila se, že pod nimi je kůže hebounká a růžová jako kůže novorozeněte. Část mé osoby se opravdu stávala novorozenětem, které muselo zase začít žít svůj život od začátku. Jinak a lépe.

Vím, že v rámci zachování zbytků zdravého rozumu, musím pryč. Jako starousedlík ze zatopené oblasti. Rovněž lpí na minulosti, na vzpomínkách, na lásce k domovu, k důvěrně známému a tisíckrát ohmatanému, ale stejně nakonec dá přednost záchraně holého života.

Záplavy lží už pohřbily naše manželství a pozvolna se v nich utápí i moje duše.


(více)

13.12.2011

Prsatý muž a zloděj příběhů - Josef Formánek

Co všechno je člověk schopen udělat, aby dosáhl svého? Zradit nebo dokonce zabít? Ale, zničit sám sebe? Znám člověka, který toho schopný byl. Plazil se bahnem pralesa až do horečnatého zapomnění. Pomohl mu mentawajský šaman a dal mu radu: NECH PŘIJÍT ZLO A MLUV S NIM.

Nejde utéct před problémy, jdou s námi. Musíte se usmířit sami se sebou, nebo umřít.

Co na čele napsáno, to jednou oči uvidí.

Konečně mu došlo, že je na této zemi opravdu jen na návštěvě, že je jen poutník od východu k západu slunce, že jednou zmizí a už nikdy nebude, že každý den by měl dělat to, co by si přál v den své smrti. Odpouštět, milovat a těšit se ze všeho, aby jednou v očích neměl strach, ale zvláštní sílu jako jeho babička.

Lidská bytost by měla mít ráda svůj život, své tělo, jinak se v něm duši přestane líbit a odejde. A když duše bloudí bezcílně po obloze, u řeky, nebo v pralese, může do těla vstoupit zlý duch.

Nedělej si nepřítele z toho, koho sílu nemáš.

Nemáš a ani nikdy nenajdeš jistotu. V životě pořád jenom tápeme.

V desateru chybí jedenácté: Miluj sám sebe.

Jste jako víno, jen pod tlakem, když jste drceni, vypouštíte ze sebe to nejlepší.

Všechno má svůj čas. Jsi jen cesta. Kdybych věděl kam vede, jaký by měla má existence smysl. Ta krajina okolo cesty je hrozně krátká. Smrt je jen brána pro cestu.

(více)

17.08.2011

Slepičí polévka pro duši osamělého rodiče

Citáty:

Nikdy nejsme sami.
Všichni jsme součástí jedné velké bytosti.
Bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko,
Vzduch nás spojuje.
Yoko Ono

Člověk nikdy nesplácí vděčností, ale prosně „splatí“ někomu jinému v životě.
Anne Morrow Lindberghová

Každý z nás v jisté životní situaci někdy musí přijmout radu a pomoc svého okolí.
Alexis Carrel

Všichni chceme žít šťastně;
Naše životy jsou všechny jiné,
a přesto stejné.
Anne Franková

Bůh mě obdařil silou přijímat vše, co nedokážu změnit,
Odvahou měnit vše, co je v mých silách, a moudrostí,
Abych rozeznal, co je co.
Reinhold Niebukr

Každý den nabízí jedinečnou příležitost
brát i dávat; a je dobré přijímat důstojně
a dávat s vděčným srdcem.
Saran Ban Breathnachová

Zdravý a silný jedinec je ten, kdo umí požádat o pomoc;
ať už má bolavé koleno nebo duši.
Rona Barrettová

Pomoz bratrovu člunu přeplout na druhý břeh
a tvoje vlastní plavidlo přistane bezpečně vedle něj.
Hindské přísloví

Každý problém obsahuje semínka vlastního řešení.
Stanley Arnold

Pouto spojující tvou pravou rodinu nestojí na pokrevní spřízněnosti,
ale na vzájemném respektu a rozdávání radosti.
Členové jedné rodiny jen zřídkakdy vyrůstají pod jednou střechou.
Richard Bach


Služba, kterou prokazujeme ostatním, je nájem,
Již platíme za svoje místo na Zemi.
Wilfred Grenfell

Když je něco divné, pátrej po skryté pravdě.
Georgie Bernard Shaw

Život je nekonečný tanec.
Kroky a pohyby při tanci řídí naše vědomí.
Každý pohyb je součástí jednoho nepřetržitého tance;
z toho důvodu je každý událost významná a nezbytná.
Je to řád uvnitř chaosu.
Deepak Chapra

Hluboko v duši víš, že existuje jediné kouzlo, jediná síla, jediný prostředek záchrany…..
a jmenuje se láska.
Herman Hesle

Lidé vidí jen to, co jsou připraveni vidět.
Ralph Waldo Emerson

Přijímej bolest, vychutnávej radosti, neutápěj se ve smutku;
Potom dospěješ k největšímu požehnání:
„Kdybych měl svůj život žít znovu, nic bych na něm neměnil.“
Joan McIntoshová

V srdci každé zimy leží rozechvělé jaro
a za oponou noci čeká usměvavé ráno.
Kahlil Gilbran

K nespokojenosti s naším současným stavem přispívá fakt,
že máme přehnanou představu o štěstí těch druhých.
Anonym

Vesluj, veď svůj člun hezky po proudu až sem.
Zvesela, zvesela, zvesela, vždyť život je než sen.
Neznámý autor

Potok by přestal zpívat, kdyby Bůh odstranil všechny kameny.
Staré přísloví

Existují pouze dva způsoby, jak prožít život.
Buď jednat tak, jako by nic nebylo zázrak,
nebo tak, jako by zázračné bylo všechno.
Albert Einstein

Dítě je základem srdce.
Karolina Maria de Jesús


Na mateřství je nejtěžší ta vnitřní starost,
kterou nesmíme dát najevo.
Andrey Hepburnová

Vždycky buď na děti hodný,
protože to ony ti jednou budou vybírat vhodné sanatorium.
Phyllis Millerová

Štěstí daleko víc závisí na naší povaze než na vnějších okolnostech.
Martha Washingtonová

Tohle je zázrak, který se přihodí bez výjimky všem,
kdo skutečně milují; čím víc dávají, tím víc mají.
Rainer Maria Rilke

Každý den přináší své vlastní dary.
Stačí rozvázat stužku.
Rath Ann Schabackerová

Ne, co máme,
ale co užíváme,
ne, co vidíme,
ale pro co se rozhodneme – to jsou věci,
jež maří či plodí lidské štěstí.
Joseph Fort Newton

Každá zkušenost,
každá myšlenka,
každé slovo,
každý člověk ve tvém životě
je součástí celkového obrazu tvého růstu.
Macrina Wiederkehrová

Všechno dopadne dobře pro lidi,
kteří dělají vše,
co je v jejich silách,
aby to dobře dopadlo.
Anonym

Je vlastností času vyplnit prostor,
jenž původně byl prázdný.
Johann Wolfgang Goethe

Štěstí nezávisí na vnějších věcech, ale na způsobu, jakým je nazíráme.
Lev Tolstoj





Podivuhodné bohatství lidské zkušenost i by ztratilo na své velkoleposti,
kdybychom nemuseli překonávat překážky.
Pohled z vrcholku hory by nebyl ani zdaleka tak kouzelný,
kdybychom se cestou nahoru nemuseli plahočit skrz temné soutěsky.
Helen Kellerová

Láska je síla mnohem mocnější než kterákoliv jiná.
Je neviditelná – nelze ji vidět ani změřit,
a přesto je tak mocná,
že váš během vteřinky přemění a nabídne vám víc radosti,
než by někdy dokázal sebevětší majetek.
Barbora de Angelis

Říkat pravdu se dá jen ve dvou –
jeden musí mluvit a druhý naslouchat.
Henry David Thoreau

Každý nový začátek pramení z nějakého konce.
Přísloví

V hodině nejtemnější se duše opět dobije energií
a získá sílu pokračovat a zvládat.
Heart Warrior Chosa

Buď jako poštovní známka
- drž se jedné věci,
dokud nedorazíš do cíle.
Josh Billings

Moudrost je bezvýznamná,
dokud jí nedodá smyslu naše osobní zkušenost.
Bergen Evans

Rodina pro nás znamená vzájemné objetí a blízkost.
Barbora Bushová

Lidské bytosti mohou díky změně v postoji své mysli
změnit i vnější stránku svého života.
William James

Bohaté dítě často sedí na klíně chudé matky.
španělské přísloví

Se všemi změnami, dokonce i s těmi nejvytouženějšími,
souvisí smutek,
protože za sebou necháváme část sebe sama,
protože nejprve musíme v jednom životě zemřít,
abychom mohli vstoupit do druhého.
Anatole France

Vylétnutí z hnízda

Celé roky jsem svou dceru vřele, něžně a bezvýhradně milovala – a kupodivu, navzdory pubertálním trucům a výstřelkům jsem ji milovala ještě víc než dřív. Takhle totiž za správných okolností funguje láska. V případě přátel či partnera by člověk měl s ubíhajícím časem cítit stále větší lásku a spříznění. Pokud jde však o dítě, které milujete víc než vlastní život a c¨dech, hořkosladkým údělem vztahu je vzájemné odloučení.
Pro mou dceru tohle nebude žádný problém. Křídla má každým dnem větší a silnější. Z jejího hlasu poznám, že ta budoucnost je pro ni důležitější a možná i skutečnější než tahle matoucí vyčkávací etapa, kterou prochází v současné době. „Co nejdřív to bude možné, koupím si vlastní byt“ plánuje, „a každý měsíc si dám něco stranou na důchod“
No co? žasnu, protože za rohem už na mě číhá padesátka a mrzí mě, že jsem na důchod nemyslela ani ve třiceti, Spisovatelé do důchodu nechodí, přesvědčovala jsem zrovna nedávno samu sebe. Ti prostě umřou. Kdovíjak se však stalo, že jsem vychovala dítě, které je praktické a rozvážné. Geny, z kterých vyrůstají tyhle vlastnosti, zdědila nepochybně po svém otci a já proti nim nic nenamítala. Jsem na to pyšná, ale ani zdaleka ne tolik jako na ni.
Přese všechnu dceřinu vyzrálost a vyjasněný názor na svět mi však dělá tenhle přechod starosti – přechod „z bezpečí domova“ do velkého světa. Nekladla jsem příliš velký důraz na čtení dobrých knih, místo toho, aby se naučila číst v lidech? Dokáže sama sebe ochránit, zvládne používat zdravý rozum a vyhnout se podvodníkům a žvanilcům a nebezpečně okouzlujícím typům, kteří se na přitažlivou mladou ženu sesypou jak včely na rozkvetlý jetel? Určitě je moudřejší než v jejích letech já, ale to ani jinak nejde. Když mně bylo šestnáct, všechno bylo jednodušší. Všechno jsme brali vážně. Teď mám spíš jiné starosti, a musím se přiznat, že hodně sobecké. Jak to zvládnu, až nebude pořád vedle mě, aby mi vnášela do života radost a dělala binec v kuchyni? Jaké to bude?
Připadá mi to rozumné aspoň emocionálně se připravit, že ji ztratím. Kdoví, možná bych podobně jako ona mohla taky roztáhnout křídla a přesvědčit se, kam mě donesou. Létat je dovoleno v padesáti, aspoň myslím. Je to podobné sportovním turnajům pro seniory: celá akce je míň okázalá než ta pro mladé, ale stejně je zábavná a dobře připravená. A tak poletíme společně, i když každá jinam, ale se vzájemně spjatou minulostí a nadějnou budoucností, a občas si můžeme domluvit schůzku. Dáme si pečenou kachnu a noky vařené v páře a navzájem si budeme svěřovat svoje vlastní dobrodružství.
Victoria Moranová

Láska je jako parní válec.
Mateřství je v podstatě zábavní park se všemi atrakcemi.
Cahy Guisewiteová

Čím poctivěji nasloucháte hlasům v sobě,
tím lépe uslyšíte, co se ozývá kolem vás.
Dag Hammarskjold

Musíš přijmout všechno, co přijde,
důležité je, abys to vítal s tím nejlepším, co v sobě máš.
Eleonor Rooseveltová

Odpuštění je vrcholná forma lásky.
Reinhold Niebuhr


Za každou minutu, co se hněváš,
se připravuješ o šedesát vteřin klidu
Ralph Waldo Emerson

Lidem, kteří bojují s ohněm,
obvykle nezbude nic než popel.
Abigail Van Burenová

Pochopit znamená odpustit, dokonce i sobě.
Alexander Chase

Odpuštění nezmění minulost,
ale rozhodně obohatí budoucnost.
Paul Boese

I tříska na rameni je těžká jako kláda,
když ji člověk musí s sebou nosit celý život.
John Hancock

Na budoucnosti je nejlepší,
že přicházívá jenom jednou denně.
Abraham Lincoln

Ze své zkušenosti jsem nepoznala, co je mít kliku.
Nikdy jsem na to nespoléhala a děsím se lidí,
kteří to dělají.
Mít kliku pro mě znamená něco jiného:
Tvrdou dřinu.
Lucille Ballová

Miluji člověka,
který se dokáže usmívat i v nesnázích,
který umí načerpat sílu ze zoufalství
a po zralém uvážení dospět k odvaze.
Thomas Paine

Život je první dar,
láska druhý,
a pochopení třetí.
Marge Piercyová

V nejtemnější hodině je duše znovu nabita enertií
a silou pokračovat a snášet.
Heart Warrior Chosa

Trpělivost a vytrvalost vládnou kouzelnou mocí,
před níž mizejí potíže a rozplývají se všechny překážky.
John Quincy Adams


Minulost je tím, co nás určuje.
Můžeme se sebevíc snažit,
třeba i oprávněně, abychom jí unikly,
nebo abychom unikly aspoň tomu zlému v ní,
ale to se nám podaří jen tehdy,
když k ní přidáme něco dobrého.
Wendell Berrry

Dobrá nálada je lék pro mysl i tělo,
je to nejlepší protijed na úzkost a sklíčenost…
ulehčuje nám břemeno života.
Je to přímá cesta ke klidné mysli a spokojenosti….
Grenville Kleiser

Nic neukáže povahu člověka tolik jako to,
čemu se směje.
Johann Wolfgang Goethe

Radost není ve věcech,
ale v nás.
Richard Wagner

Hrdina je ten člověk,
který dělá,
co je v jeho silách.
Romain Rolland

Manželství je senzační instituce,
ale já pro instituci nejsem ještě dost zralá.
Mae Westová

Neúspěchy jsou součástí jídelníčku života,
a já nejsem typ,
který by někdy chyběl u stolu.
Rosalind Russellová

Je-li odpovědí láska,
uměl bys položit správnou otázku?
Lily Tonkinová

Rybaření hodně připomíná randění…
Jeden se snaží lovit a druhý se snaží prchnout.
Anonym

V životě se občas vyskytnou okamžiky nevýslovného naplnění,
které symboly slov nedokážeme uspokojivě vysvětlit.
Jejich význam lze vyjádřit
jen neslyšitelným jazykem srdce.
Martin Luther King ml.

Rady mají velký význam,
ale povzbuzení je přece jen hlavní.
Johann Wolfgang Goethe

Chceš-li si plně vychutnat radost,
musíš mít někoho,
s kým se o ni podělíš.
Mark Twain

Všechno , co děláme, děláme jen pro sebe.
Papež Bonifác VIII

Věřím, že realitě má člověk pohlédnout zpříma do očí a hrdě jí čelit.
Garrison Keillor

Radost je tím nejprostším vyjádřením vděčnosti.
Karl Barth

Ti, kdo vnímají krásy Země,
v sobě najdou dost sil zvládat po celý život všechno,
co jim osud přinese.
Pearl S. Bucková




(více)

05.06.2011

Simona Monyová - Hříšný kanec

Řičet a kopat mohou jen děti, dospělí to dělají v duchu a pořizují si tím žaludeční vředy, cévní choroby a deprese. Ženy si tak mnohdy pořizují bohužel i manžely. Potlačením jakékoliv svobodné vůle se snaží vzbudit v mužském protějšku dojem, že jsou na světě ty nejhodnější ze všech. A než jim dojde, že jsou jen nejhloupější, manžel už dávno přidržuje dveře od auta nějaké zlobivější a chytřejší.

Často mě napadá, jestli všem lidem tečou myšlenky mozkem jako mně. Rozvodněný kalný potok, do kterého je místy naneštěstí svedena i kanalizace. Ze studánky mého nitra by se můj drahý asi nenapil, a proto donáší průhledné kalíšky z tvrzené umělé hmoty. Podobné používáme ve špitále pro děti na čaj. Hrníčky by se rozbily.

Neinformovanost, ale i moderní trend vychovávat děti přirozeně, s sebou nese často i zanedbání povinné péče. Mnohdy jsou rodiči pošahaní intelektuálové, kteří se krmí jen vlastně vypěstovanou zeleninou, zrním a kozím mlékem, sem tam jde o lidi z nižších sociálních vrstev, kteří preventivní péči považují za přehnanou a zbytečnou.

Kdy ti došlo, že už ho nemiluješ, zeptala jsem se, naprosto si jista sama sebou.
- zjistila jsem to poté, co mi každý cizí chlap, každý manžel kamarádky anebo tatínek chodící sem na návštěvy, připadal mnohem lepší a přitažlivější než můj muž.

Honba za láskou je podobně úspěšná jako snažit se chytat fata morganu.

Doposud jsem netušila, že být ženskou je taková dřina. Být manželkou je dřina, ubezpečí mě rozvedená Ilona, jejíž manžel odešel s dívkou, která od ní vypadá takřka k nerozeznání, pokud byste Iloně ovšem ubraly asi dvacet roků věku a zhruba stejné množství kilogramů.

Už rozumím, proč o tátovi mluvila výhradně jako o našem tatínkovi, a přitom brečívala v setmělém obýváku, když trávil noci v hospodě s kamarády anebo kdovíkde. A ten její zoufalý křik, že mu dělá služku, a přitom ochota kdykoliv čehokoliv nechat a jít ho obsloužit!
Vzala jsem na sebe její život, jako by mi předala štafetový kolík. Ona už přestala být na tátovi závislá, přestala se bát, že od ní odejde, přestala se trápit věcmi, které nedokázala za celý jejich společný život změnit, a táta se jakýmsi zázrakem uklidnil, do hospůdky chodí jen občas a doma jí dokonce začal pomáhat.

Vzala jsem si muže svých snů a stala se samo sobě tím nejpřísnějším dozorčím. I pokud jsem v místnosti úplně sama, nesedám si s nohama od sebe, a to dokonce ani v případě, že už mě po službě bolí lýtka tak, že zvažuji jejich amputaci. Taky už se nesměji s plnou pusou, a když o tom tak uvažuji, tak vlastně ani s prázdnou ne.

Veškerý cit, kterýž jsem po léta rozmělňovala mezi všechny živé tvory, jsem shrábla na jednu kopku, zasadila do ní semínko a opatřila špejlí s cedulkou, na níž se skví jméno Dalibor. Zalévám slzami, péčí, láskou a strachem, zalévám žárlivostí i štěstím a už mě nezajímá nic jiného, jen to, co ze semínka pomalu vyrůstá.

Slepá logika nevědomých. Nemocných dětí je mi tak líto, že před jejich utrpením nezavírám oči, ale snažím se ho zmírnit co nejvíce dokážu, a přesto jsem za necitelnou. Zatímco ti všichni, kteří si na nemocné děti nevzpomenou jak je rok dlouhý, jsou citliví, neboť jejich křehké duše zraňuje pohled na trpící robátka.

Sňatkem se mé postavení změnilo. Jsem zakletá princezna pod zámkem, ke kterému mám klíč jen já sama. Dodávám si odvahy, abych klíč zase nešoupla pod květináč a nezůstala večer doma u televize.

Hlavně se nesmíš nechat ovládat. Jaké hranice vymezíš na začátku, tak to bude navždy. Zbourat hranice trvá roky, to snad víš. Taky jsi odkojená socialismem …. Vysvětlovala Ilona, která hranice vymezila tak nešikovně, že dostala parohy a kraví rohy v jedno když došlo k rozvodu, byla ochotná dělat raději krávu s parohy,m než se Mužíčka vzdát.

Být dospělej u chlapů znamená, že vezmou ten kýbl citů, co od narození cejprali na svoji mámu vychrstnou ho na úplně cizí holku.

Všechny se chováme občas jako krávy, ale to jen proto, aby ti naši volové nezůstali na ocet.

Jako většina žen toužím po muži, co pod drsnou slupkou skrývá citlivé jádro, a zdá se, že jsem hmátla po negativu. Dalibor pod zdánlivě citlivou slupkou skrývá jádro, že by ho nerozbila ani Marice Curie-Sklodowská.

Jak to mluvíš o mé kamarádce? Vydechnu úžasem, který zmírní touhu sdělit mu, že jeho přítel je zase sexistický prasák. Střílet po sobě v hádkách otrávenými šípy nemá smysl. A střílet pod pás, to je naprostá zhovadilost. Pravděpodobnost, že se rány uzdraví, je pak minimální.

Když nedokážeš změnit skutečnost, budeš asi muset změnit své představy.

Nesmíš brát ten život tak vážně. Největší chyba je, když se pořád jen bojíš, že nějakou chybu uděláš. Průsery se mají řešit, až přijdou, a ne být celej život preventivně posranej…..

Zamilovanost je tou nejsilnější drogou pro ženy, mužům obdobnou euforii skýtá obdiv a bohužel též svoboda.

Synům budiž odpuštěno, že se nudí s svými matkami, manželům co se nudí s manželkami nikoliv.

Proč se nemáš ráda? Vždyť ty máš přece ráda úplně každého…. Tlustý, tenký, bohatý, chudý, veselý, smutný, spolehlivý i nespolehlivý…. U kdekoho jsi schopná omluvit jakoukoliv chybu, nebo dokonce i sprosťárnu, jedině sobě nedokážeš odpustit ani drobnou nedokonalost… každý opuštěný štěně tě dokáže dojmout k slzám, ale pro sebe nemáš žádné slitování…

To se pleteš. V sebelítosti si dokážu pěkně rochnit. A Viktorii? Tu například nemám vůbec ráda! Docela mi v posledních dnech pomáhá podrývat sebevědomí. Přitom na tohle si stačím docela dobře já sama…. Znáš mě. Sebevědomí mám podhrabaný, jako by se mi vněm zabydlel zlomyslný krtek..

To je právě další můj problém. Moje mládí už odsvištělo do nenávratných dálek. A já pro samý obavy, že Dalibora ztratím,n dokážu žít normální život. Ten strach je jak svěrací kazajka…

Chovej se sebevědomě. To, co si o sobě myslíš ty, si zpravidla o tobě bude myslet i tvůj muž, na to nezapomínej..

Chlapa musíš držet v nejistotě. Oni potřebují ten neustálý pocit, že si ženskou musí hlídat, jistota je neláká. A ženská, co si nikam sama nevyrazí, je jistější než smrtelnost.

Za babičku se dá schovat pěkných pár faldů na břichu, vrásky, i brýle na čtení, podobně jako házíme harampádí za těžký závěs, když má přijít návštěva.

Ženská, když se podívá na chlapa, tak ji napadne maximálně, jestli by se sním mohla vyspat. Chlap, když se podívá na ženskou, už si v duchu pouští film, jaký by to bylo.

Nechci být takhle tuctová! Kňourala jsem před zrcadlem ve třinácti. Chci být jedinečná! Máma se na mě podívala nezvykle přísně: jedinečná jsi. Každý je jedinečný. Ale obávám se, že tgy chceš být jednička. Být ve všem nejlepší. Tehdy jsem nechápala: ale co je tak špatného na tom, snažit se být nejlepší? Vlastně nic, připustila máma, jen se z tebe stane štvanec.

Upínáme se na druhé, abychom nemuseli být sami se sebou.

Nikdy dřív jsem neměla tušení, že žárlivost je tak bolestivá.

Rozvést se bez obav můžeš, jen když je ti manžel naprosto lhostejný, v opačném případě to trápení jen umocní.

Odhodlání překonat strach a skočit do vody obvykle trvá pouze okamžik. Buď skočí hned, nebo už to nikdy nedokáže.

Vlastně takřka celý svůj dospělý život jsem o životě raději snila, než bych ho skutečně žila.

Jedině lidé, kterým důvěřuji, mi mohou pomoci. Jiným to nedovolím.

Téměř nikdo si neváží toho, co dostane zadarmo.

Když prožiješ bolest, chvíle štěstí a radosti pak získají na intenzitě. Nezapomeň, že největší chudák je ten, kdo má všechno. Po ničem neprahne, nezná radost z dobývání cíle, ani úlevu, když konečně něco přebolí. A mezi smutkem a štěstím se zpravidla rozléhá nekonečná poušť šedi, a ta se zdolává obtížněji než ten nejvyšší vrchol anebo překážka.

Už vím, že rozumné je hmátnout po tom, co se nabízí, i když to není právě ideální. Konečně jsem přišla na to, že je lepší dát si suchý chleba než umřít hlady v čekání na pravou svíčkovou, že je lepší jít pěšky než sedět doma, protože nemám auto, je lepší pít vodu z kaluže, než skončit dehydrovaná s myšlenkou na minerálku Evian.

A láska není voda z kaluže, láska to je víno, která vám zamotá hlavu, a vy pijete, jásáte, pijete a hlavu máte bezstarostně lehkou, ačkoliv velmi zřetelně tušíte, že vám zítra nemusí být po jeho konzumaci úplně nejlépe.

Nechci už abstinovat jen proto, abych náhodou neměla kocovinu!

Jsem na sebe pyšná. Dokázala jsem svého muže obejmout bez kalkulu, abych se mu zalíbila, beze strachu, že můj krok směrem k němu nebude odměněn krokem stejně vstřícným. Dokázala jsem ho obejmout proto, jaký je, bez trpké myšlenky na to, jaký by být měl.




(více)

28.10.2010

Skutečný Miloš Kopecký


Motto:
Nejsem filosof. Nevěřím dosti rozumu, abych mohl věřit nějakému systému. Co mě zajímá, je vědět, jak je třeba se chovat, když nevěřím ani v boha, ani v rozum.
Albert Caus

Nekrčit se a neponižovat,
Ale také se nevytahovat
A nečinit se lepším.

Jsme jedinci, jsme produkt,
Ale s nadějí na svobodu.

Povaha je osud člověka.

Balzac říká, že muž má mít 7 žen.
Každou s jiným určením.
To by se mi velmi líbilo, ale myslím, že dnes je to jaksi nad poměry.

Třeba moralita nesobeckosti:
Člověk má žít pro druhé.
Dobrá, říkal jsem si, ale co budou dělat ti první?

Kdo má vlastní charakter,
nepotřebuje zásady, překážely by mu.

Zásadovost je pomůcka, jest do prkýnko držící ve správné poloze ruku, vyztužuje, co je bez kosti.

Všechno, čemu jsme se kdysi v mládí z nerozumu vysmívali, čím jsme pohrdali, co nám přišlo mrtvé, strnulé a konzervativní, stařecké a neodvážné, vše znělo našim uším jako omšelá melodie starého kolovrátku, kterou už nikdo neposlouchá,
To všechno ….. BYLY PRAVDY.

Žádný člověk, ani já, nebude divákem z vděčnosti hercům, ale pouze ze zájmu. Dnes je více zábav, více možností útěku od sebe. Jsou tu bary, noční podniky, atrakce a lákadla a pitomosti. Je spíše méně než více peněz, více zajímavostí přímo v životě, a vcelku mají lidé – jistě mylný – pocit, že už všechno viděli a že jim divadlo nemá co vzrušujícího ukázat.

Nejhloupější věty začínají obvykle slovy: já jsem vždycky říkal, že ……

Smrt je milenka nejsladší, nespolehlivá a nedochvilná. Nespolehlivá, když po ní toužíte, just nepřijde.

Hrál jsem vysokou hru se životem. Řekl jsem si, že budu žít tak, jak se mi chce, bez ohledu na pověst. Pověst sem, pověst tam… nepřející darebáky jsem časem totálně urazil. Dokonce m přestali pomlouvat a zajímat se o mne. Doslova jsem je utahal.

Vousatá prostopravda je, že život nemůžeme ani popsat, ani opsat, ani vylíčit, ani sdělit: vousatá prostopravda je, že život musíme prožít a nemůžeme ho vědět.

Existuje totiž objektivní svět a na něm lidé, a ti jsou zrcadlem nechtěným a bezděčným, do značné míry pravdivým zrcadlem, které ukazuje jak se jevím.

Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet musel jsem tak temným lesem, že pravý směr jsem nemohl uhodnouti. Dante

Rozkoš je rozkoší jen proto, že je krátká, dokonce právě rozkoš je opakem věčnosti.

S každým člověkem na světe mluvím vážně. Vážně přece není smutně. Někdy žertuji, což znamená, že říkám žertovnou formou, co vážně myslím. Nevážně mluvím jenom s podvodníky.

Nic z toho, co o čemkoli říkám, si nečiní nejmenší ctižádosti být obecně platným, objektivním soudem.

Nikdo nemůže mluviti jen pravdu: Kdo říká, že vždycky mluví jen pravdu, lže.
Jest milosrdná lež, je lež ze zdvořilosti, je lež z nutnosti.
Ne lež sama, ale motiv dělá lháře.


Nadáváme alkoholu, místo, abychom nadávali sobě. Alkohol ještě z nikoho neudělal frajera, ale téměř vždy pomůže frajera odhalit, nebo ho odkryje.

Alkohol není ani dobrý ani zlý. Je jako nůž, kterým si můžete ukrojit z bochníku, anebo jej bližnímu vrazit do břicha.

Na každé láhvi by mělo být napsáno: jsi-li blb, nepij, odhalí se to! Jenže jak by to mohl blb vědět, že?

Neexistuje žádné zlo nebo dobro, které je mimo člověka.

V žádném případě nesmíme pít ze žalu, neštěstí nebo z trablů: ty alkohol nevyřeší, ty může vyřešit pouze chladná a jasná hlava a pravé srdce.

Napít se je dobře tenkrát, napijeme-li se z radosti. Pít na otupění je hanebnost.

Silný člověk má dost fantazie, aby cítil, že má křídla. Slaboch si musí namíchat trochu toho chemického štěstí.

Na světě je tolik lásky, kolik ji máš ve svém srdci. Čechov

Žárlivost není věc objektu, ale subjektu.

Žárlíme proto, že jsme tak primitivní, že je to naše pudově mentální založení, že jsme tak udělaní.

Žárlivost je prostě afekt. Žárlivec vám může poctivě uznat všechny argumenty, ale můžete si to dát za klobouk. Ta prostá duše žárlí dál. Vylepšit nikoho nemůžete, v nejlepším případě kultivovat, ale to je vlastně daleko víc.

Je těžké žárlivci vysvětlovat, že žárlivost je primitivismus, a vlastně opak lásky. Že je to sebeláska, uražená ješitnost, strach ze srovnání, vlastnický komplex, majetnický pud – mám na tebe papíry, tak tady seď.

Vyžárlit nemůžete nic, zato můžete všechno prožárlit.

Můžete mít z magistrátu certifikát na kozu, ale nemůžete mít na ženu.

Ten, koho milujeme, má všechna práva, včetně toho nás nemilovat. Romain Roland.

Štěstí dobýváme teprve tehdy, když překračujeme sebe, když se snažíme o něco nad sebou – nadosobního a neegoistického.

Odporovat rodičům je příliš snadné, ale odporovat módě, nebo dokonce ještě lépe – ignorovat módu je patrně nadlidský výkon.

Vnucená stádnost je odporná jako každá stádnost, ale dobrovolná a svobodně zvolená stádnost není nic jiného, nic víc než docela obyčejné sebeponížení.

Na své cestě ke hrobu se člověk zastaví v divadle, na karnevalu, u přátel. Leckde se zastaví. Nevím, proč by si nemohl zaskočit i do hospody. Ale právě jen zaskočit, aby až vyjde, viděl jasnýma očima, protože ta delší cesta – nikdy to nevíme – může být třeba ta nejlepší.


Proti dokonalým ctnostem druhého není lepší obrany než láska. Franz Werfel

Mysleli si (i říkali), že jsem domýšlivý. No bodejď! A jak! Ale ne na herectví, jak se domnívali. Právě naopak. Mysleli si, že jsem domýšlivý na to, za co já se styděl – před sebou.

Nejsem hrdina, nikdy jsem jím nebyl, nejsem a nebudu. Mám rád život. Mám hrůzu z fyzického utrpení. Nestřílel jsem po esesácích, neurážel komunisty, poněvadž jsem je chtěl přežít. Já si myslím, že nepřítele musíme buď porazit nebo přežít. Nemůžeme-li ho porazit, pak přežít.

Herectví nelze naučit. Já mohu své žáky nanejvýš naučit jedno – aby se uměli dívat kolem sebe.

Když mi režisér řekne, tak tady máte postel a můžete se milovat, já se ho prám, kde je ženská, a on odpoví, že ta přijde později a zatím ať se obejdu bez ní – tak to jsou zkoušky.




(více)

29.12.2009

Kmotr - Mario Puzo

Společnost uštědřuje urážky, které je třeba snášet, na tomhle světě vždycky nastane chvíle, kdy se i ten nejponižovanějsí člověk, pokud má oči neustále otevřené, může pomstít, dokonce těm nejmocnějším.

Z vlastní trpké zkušnosti věděl, kolik odvahy jen musí člověk sebrat, chce-li někoho požádat o laskavost.

29.10.2009

Eva Kantůrková-Nejsi

Díváš se z fotografie jakoby nedočkavě, zvědavě, co zas papíru svěřím, zjevuje se pravá podstata psaného slova, jím skutečně začíná historie, jím se příběh materializuje, psané se nabízí očím a vnímání jako reálné, v našem případě jediné reálné, protožte odmítám chodit plakat na tvůj hrob. Zas jsem u toho - vytvořit si tě ze slov. Stáváš se mi omamným návykem. Nemohu psát nic dalšího, srážkou se smrtí se mnohé, co vypadalo jisté, rozpadlo, je to taky úleva moci se vyjadřovat jinak a k jinému, než jsou jen vnější věci života.

Obávám se, že mnoho z toho, čím jsme se obklopili, skončí někde na smetišti. Skončí, jako skončí člověk: v urně jako hrst prachu. Všechno se ve mě bouří. Nechci, aby mě podobné myšlenky soužily v souvislosti s tebou, a přece jsi to právě ty, kdo je vyvolává., Ať se podívám kamkoli, ať otevřu kterékoli dveře, ty tam nejsi. Tak neodvratnhě tam nejsi, jako samozřejmě jsi tam býval. Jsem nemocná žalem. Žádný karusel, na který bych nasedla, mě z toho nevyléčí.

Co já bych všechno dělala, kdybys ty byl na světě. A jsem tu sama a dny jdou a mně v hlavě straší tvá posmrtná podoba ze snu, podoba, která se ti nepodobá. A začínám se domýšlet, že tenhle deník vedu kvůli sobě a ne kvůli tobě, jak jsem si zprvu namlouvala.

Moje zápisy řídnou, ale není to tím, že bych nebyla s tebou. Cokoli se stane, pomyslím na tebe, co bys řekl, udělal, jak by ses zachoval, a jak mi u toho všeho chybíš.

Hned mě taky napadá, proč já se cítím vinnou před tebou, když přece jsi umřel ty, ne já tobě. Smrt je cosi tak krutě nespravedlivého, že člověk v sobě nenajde způsob, jak se s ní vyrovnat, než ji přijmout. Ale přece se mi zazdá, když na tebe v úleku pomyslím, protože nejsi, že se odněkud okamžitě ozveš. Je to mžik, ale dojem je určitý. Jistěže zase zmizí obehnán rozumnou myšlenkou.

A byt je plný tvých vět a slov, ne už tak plný tvého hlasu, ten si musím vybavit. Věty ale slyším.

Protože smrt lidská není. Postihuje člověka, ale je přírodní nebo boží,k to jak kdo si myslí. Je nad člověkam. A on se s ní poměřuje lidskými silami.

Nebyla bych bez tebe ani zpoloviny tím, čím jsem. Že je někoho vidět víc než druhého nemusí být proto, že je silnhější.

Lidé neumějí své trápení vyslovit a knížky čtou, protože je vyslovují za ně.

Je to láskyplná iluze, že jsme žili jeden život. Ten, který přežije, nakonec zjistí, že žije a žil život vlastní, a ten druhý, ten, který odešel, do jeho života vstoupil a zase se vzdáli. Ovlivnil jej, ale jeho polovinu netvořil.

Psaní je záležitost záhadná, je to jitření mnoha neznámých.

Pro slova jsou některé věty nevyslolvitelné. Přitom současně vím, že napsané a čtené pomáhá i těm jiným lidem, kteří svá trápení popsat neumějí a potřebují je prožít spolu s cizím textem. Asi ale čím odkrytěji se píše, tím víc si člověk zahrává.

11.11.2008

Vladimír Páral - Generální zázrak

- Každá společná vteřina je štěstí,
než jich odtiká první tisíc,
několikrát mě zabije a možná vzkřísí k dalším sladkým úmrtím.
Zůstávám ležet tváří v pálících stéblech trávy
a cítím rotaci zeměkoule.

- Televizní obrazovka zabila modernímu člověku hvězdy
a stala se bezbolestnou agonií jeho dne.

- Jakto, že manželství neodstraňuje touhu po jiných mužích?
Mám být nešťastná, že nemohu najít definitivní klid,
nebo jásat, že právě proto žiji?

- Naplánoval celý život až do smrti,
což ovšem dává hodnotu nejvyšší - jistotu,
ale nezbude pak ze života už jen plnění plánu
a ze života zbytek života?

- Klasická situace:
Žena miluje muže, který jí přestává milovat.
Co může dělat nemilovaná?
Čekat už jen na zázrak.

- Klasická situace:
Muž miluje ženu, která miluje jiného a zůstal sám.
Chce ji tedy vymazat. Nejde to?
Bude tedy muset vymazat sám sebe.

- Co ještě říkat při tom osobním zázraku -
Být jeden pro druhého a tedy ve štěstí spolu.

- Vášeň je přirozený stav člověka.

- Dáváním přijímáme, vydat se je nejvyšší sebevláda,
až přestaneš vyhrávat, zvítězíš,
vydat se je žít a bránou do toho společného
zázraku proti sestupům, ošklivostem, vadnutí, hnití a tlení, do toho
osobního zázraku, pro každého a ústředního, pro všechny, do toho
generálního zázraku hluboké hudby spojení - jen zářením
vstoupíš do záření. Vystup z přízemních pater světa bytí
do nejvyšších, zavazadla ponech tam dole, bude ti tepleji a ze
střešní terasy uvidíš slunce. Pak v z l é t n i ...

- Čím víc dáš, tím víc dostaneš.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se