25.10.2017

Dřeň

Prý všechno má počátek v dětství. Vzpomínám jaké vlastně bylo. Něco jiného jsem slyšela, něco jiného, úplně jiného viděla. Samá přetvářka. Snažila jsem se chovat tak, jak ode mně očekávali. Snad se mi to i dařilo. Ale vůbec jsem si nebyla jistá, co vlastně chci já. Jaká jsem. Abych nezkazila ten umělý obraz, styděla jsem se projevit. Pořád jsem něco skrývala, své city, touhy, názory.
PAK PŘIŠLO OBDOBÍ VZDORU a BYLO ZLÉ. ZLÉ PRO VŠECHNY, ALE HLAVNĚ PRO MNĚ. NEROZUMNĚLA JSEM NIČEMU A NIKDO NEROZUMNĚL MNĚ. a NA TOM JSEM MĚLA STAVĚT. JAK? JEDINĚ ŠPATNĚ. a VŠECHNO BYLO ŠPATNÉ (více)

25.10.2017

Totální úměrnost

Kdysi jsem skládala básně, pomáhaly mi. Byly o smutku, lásce, zradě, pokušení, touze a rozchodech.
Čím víc zklamání, tím víc veršů. Přímá úměrnost.
Pak jsem dlouho nic nenapsala, přesně od doby, co mi začali říkat paní.
Přišlo štěstí, děti, sluníčka, okolo nichž se točil celý můj svět.
Ale taky bolest, nepochopení, ztráta iluzí, strach a nejistota a hlavně hora odpovědnosti.
Čím víc od života chceš, tím víc mu musíš dát.
Ale co je to za úměrnost?
A pak jsem si vzpomněla na radu:
co to dáš svým dětem, oni vrátí zase svým.
Není to tak docela pravda, ale i tak mé investice se zúročují každým dnem, stačí jenom koukat a všímat si.
Díky. Mám pocit, že jsem se dotkla podstaty života a kašlu na úměrnost. (více)

25.10.2017

rekapitulace - úměrnost

Byl to těžký ranec pro dva,a já ho často nesla sama.Ale posílilo mě to, naučilo, že se musím spoléhat na sebe.Převzala jsem chomout odpovědnosti,aniž jsem o to zrovna stála, MUSELA JSEM. Pořád jenom musela, a málokdy jen chtěla.. Čím víc starostí, tím míň radosti. Úměrnost nepřímá. Když někdo dlouho řídí sám, a spolujezdec spí, musí o cestě rozhodnolut on. Zvykne si. A taky přestává potřebovat spolujezdce. Čím víc je člověk bohatší, tím je šťastnější? Čím je chudší, tím je zklamanější, nešťastnější?. Nebo čím je bohatší, tím je smutnější? A čím je chudší, tím šťastnější? Čím víc od života chceš, tím víc mu musíš dát?
Sakra, ale co je to za úměrnost? A co je to za život? (více)

10.01.2017

Bez názvu

Co říct, když už jsme spolu tak dlouho nemluvili, co říct, když přetlak v hlavě není schopen pustit jednotlivá slova, co vymlouvat, když není důvod, když nelze najít důvod a vlastně proč?

Tak snad příště. (více)

13.01.2009

Našim ani muk

Vždy litovala jedináčky, že si nemají s kým doma hrát, ale taky na druhou stranu jim možná záviděla, protože nemusí s nikým soupeřit o pozornost rodičů, s nikým se dělit. Ale vyrůstala prostě jako sestra dvou starších bratrů, byla zvyklá na různé ústrky, či menší násilí, přece ji to bezvadně otužovalo do dalšího života.
Jednou když rodiče odjeli, měla s nejstarším bratrem rozpor, který vyústil v docela slušnou bitku, a přitom šlo o takovou absolutní prkotinu, nechtěla mu na jeho rande půjčit svoji novou krásnou šálu.Ona před ním utíkala a v momentě, když ji dohonil a začala další strkanice, podařilo se jim společnými silami shodit na zem gramorádio a televizi, která na něm stála. Jen to zajiskřilo, všude se rozlétly střepy a bylo. V tu chvíli se oba vzpamatovali, usmířili a začali domlouvat, jak to zaretušují. Uklidili střepy, ale bohužel ta telka bez obrazovky prostě nechtěla hrát. Sakra co s tím? Přece nemůžou říct, že se prali. A v tu chvíli se projevil brácha jako gentleman, který vše vezme na sebe.
Když se vrátili rodiče, on jim se zarmouceným hlasem a snad i se slzou v oku oznámil, že nějak klopýtnul a zavadil o nožku skříně gramorádia a ono spadlo i s televizí a že je mu to moc líto, ale že to neudělal úmyslně. Rodičům se to zpočátku nějak nezdálo, ale v tu chvíli přispěchala ona a bráchovu verzi podpořila s tím, že přece bráchovi zbytečně neříkají, že chodí jak medvěd. A pak přišla sankce: dobře, něco jsi zničil, i když ne schválně, ale i tak za to můžeš, dáme to opravit, ale ty zaplatíš půlku z té opravy, zdá se ti to spravedlivé?
A brácha jen horlivě kýval, že jo, že souhlasí, že dobrý. Byl v té době učněm v prvním ročníku a bral měsíčně 80 Kč, takže dalších pár měsíců vše odevzdával doma a nekoupil si ani žvýkačku, ale nepřiznal, že se hašteřil se svou 13-ti letou sestrou, byl prostě frajer.
A řekli někdy rodičům celou pravdu: jo jo, řekli, ale asi až za dalších 15 let při jakémsi rodinném srazu a rodiče jen zírali. Dneska už je to úsměvná historka, tenkrát?

13.01.2009

Kamarádka,přítelkyně,spolubojovnice,kolegyně??,prostě JANA

Jana byla zvláštní, tak jiná než ona sama, tak protřelá životem a přitom tak milá, tak hodná, tak příjemná, tak kamarádská. Ona nosila džíny a sportovní oblečení, myslela, že se to prostě hodí k jejímu věku, bylo jí to pohodlné, Jana vždy jen sukni a halenku, nechápala to, přišlo jí to trochu divné, trošku nepatřičné k jejímu temperamentu. Jana se narodila v Praze, ale pak vyrůstala na Slovensku, její rodiče byli vzdělaní, tatínek měl několik titulů, byl rektorem vysoké školy, Jana byla jeho druhá dcera a vzdorovala, s bídou vystudovala gympl a z vysoké školy zdrhla po pár dnech. Její taťka to jaksi nerozdýchal, takže Jana odešla ze Žiliny do Prahy, tam byla šťastná, tam si našla práci, kamarády, vztah..... Hlavně nebrala ten život tak vážně, neměla předsudky. No, proč se nevyspat s nějakým "starcem" když z toho bude mít užitek.
Ona ji na jednu stranu nechápala, ale na druhou stranu moc obdivovala. Staly se z nich ty nejlepší kamarádky, přítelkyně, už nebyly kolegyně, byly spolu spjaté. Trávily spolu většinu volného času.
Jedna bílá a druhá černá, to samozřejmě budilo pozornost a ony se tím bavily, ony věděly, že když spolu vyjdou na ulici, navíc zavěšeny do sebe, nebo se jen držíce za ruku, okamžitě se po nich všichni ohlíželi. Provokování jim fakt šlo.
Obě v té době zklamané v lásce, nevyhledávaly další vztah, stačily si spolu, ale prostě ti chlapi to nechápali, vlastně nikdo nechápal, že si stačí, že nechtějí nikoho hledat, nikoho lovit. Jenže nikdo jim to nevěříl. Podnikaly spolu úžasné jízdy po všech možných i nemožných pražských nálevnách.
Odjely spolu na dovolenou, do Tater, měly zajištěno ubytování od Janina bývalého přítele, cesta byla náročná, vystoupily z vlaku a dál šly několik kilometrů lesem, pořád do kopce, byla unavená, ospalá, ale Jana se najednou uprostřed kopce zastavila a dala si "kouř pauzu", ona sice tehdy taky kouřila, ale tohle by nezvládla, jen ztěžka dýchala a koukala na svoji kamarádku jak si to cigáro vychutnává.
Když konečně dorazily na místo určení, už na ně čekalo celé osazenstvo horské chaty, včetně Janina přítele a začal velký flám, jenže ony obě odpadly velice brzo. Ráno se probudily spolu v jedné posteli, nikde nikdo, jen šílený nepořádek. Jana byla celkem v pohodě, veselá a ona si jen matně vzpomínala, že ten její přítel ji chtěl sbalit a..... a ona odolávala, protože si myslela, že to chce udělat Janě natruc. Strávili tam společně ještě několik krásných dní plných výletů, srandy i popíjení. A pak hurá na vlak do Bratislavy za dalším Janiným bývalým přítelem.
Tam je čekala úžasná vila v zahradě plné meruněk, kterých se hned první den tak přejedly, že už je po celou dobu pobytu nemohly ani vidět. Tento přítel byl malíř, pořád je maloval, pořád dělal nějaké skicy, jí to zpočátku dost vadilo, pak si zvykla a neřešila to.
Prohlídla si město, památky, taky samozřejmě ten úžasný most s restaurací
nahoře. Poznala spoustu lidí, zaplavala si v noční řece, zatancovala si čardáš ve vinárně..... bylo toho moc.
Ale bohužel dovolená skončila.
Dlouho na ni vzpomínala.
A za pár let, když už Janu ztratila z dohledu ji přišlo svatební oznámení. Brala si toho přítele z Tater.
Jen jim popřála mnoho štěstí, sama ho měla i tak dost, mohla rozdávat, byla taky už dávno vdaná, měla děti....., ale svoji kamarádku Janu má stejně pořád v mysli.

02.01.2009

Revoluce???? a co dál?

Končila třetí mateřskou dovolenou, když se zrovna zlomil režim, byla nadšena, každý den chodila na Václavák a zuřivě demonstrovala, chodila do divadel, kde se podepisovaly petice, doma na psacím stroji přepisovala letáky a s kočárkem je pak rozvážela, vylepovala, kde se dalo a žasla jak jsou k sobě lidé vstřícní, jak jsou najednou všichni tak příjemní, milí, byla šťastná, že to může prožít. Hltala zprávy v televizi, které jí do té doby celkem nezajímaly, neustále okřikovala děti, aby byly potichu, že musí poslouchat, co se děje......
Nádherná doba, zvláštní doba, doba měnící charaktery a chování lidí...., někdo jásal, někdo se bál a zapálený komunista a udavač od nich z domu sice nejdřív ty její letáky ničil, ale na Silvestra řval z okna: ať žije Havel!
Jak se jí to zdálo úsměvné, jak se tím bavila......
Věřila, naivně věřila, že konečně přijde demokracie, že všichni budou volně dýchat, že se vše zlepší....., že skutečně bude každý odměňován podle svých zásluh.....
Překonala vyhazov z práce, přece měla 3 děti, kdo by ji tam potřeboval, překonala ponižující obcházení dalších zaměstnavatelů, které jí nabízel úřad práce. Přece žádný rozumný zaměstnavatel nepřijme matku od třech malých dětí, to riziko!!!!!!!!
Jo, tak jo, vyřídila si živnostenský list a začala dělat sama na sebe, od nikoho nic nežádala, byla soběstačná a doufala, že tím tomu novému rodícímu se demokratickému státu pomůže.
Pracovala, starala se o děti, žila, radovala se, zápasila..... a myslela si, že dělá dobře.
Dál sledovala zprávy, dál četla noviny, zpočátku s nadšením, ale pak už jen s roztrpčením zjišťovala, že byla fakt naivní, že věřila....
Všechno bylo jinak.........
Proboha, jak si mohla myslet, že šmejdy změní změna režimu?

01.12.2008

Druhé miminko

V polovině prosince skončila v práci a odešla na mateřskou, neříkala tomu dovolená, dovolená je přece o něčem jiném, dovolenou si představovala jako dobu klidu, kdy nemusí nic dělat, vařit, uklízet, starat se………. Pro ni to byla doba nastávajících radostí, ale i stresů, bolesti, nervozity.. koneckonců už to měla jednou za sebou, už jedno dítě měla, už věděla, co ji čeká. Čas ji celkem vyhovoval, první holčičku vzala ze školky a užívala si s ní dny předvánočních příprav, vše dělaly spolu, užívaly si jedna druhou, zažívaly chvíle, na které léta předtím nebyl čas, bylo to krásné, byla spokojená. Sice se už jen taktak valila, ale to ji nevadilo. Cítila se dobře, napekly vánoční cukroví, vygruntovaly a nazdobily byt a těšily se na to až po Novém roce přijde do jejich domácnosti další malý človíček, chlapeček.
Vánoce byly krásné, holčička dostala své vysněné boby a další dárky už ji vlastně ani nezajímaly, dokonce si ty boby vzala i do postýlky místo oblíbeného plyšáka. Bylo to dojemné. Další vánoční dny strávili společně po návštěvách příbuzných. Po jedné takové návštěvě byla holčička moc unavená, nechtěla jíst, celá hořela, ona měla strach, v noci letěla do telefonní budky volat lékařskou pohotovost, přijeli, holčičku prohlédli, nasadili antibiotika a řekli jak má dělat zábaly, jak se starat a druhý den na kontrolu do nemocnice. Snažila se dělat vše podle příkazů. Vařila bylinkové čaje, snažila se holčičku krmit, ta vše odmítala a přestože vlastně nic nejedla, pořád měla průjem. Nosila ji do koupelny, omývala, snažila se ji přimět alespoň k pití, holčička byla dál skoro bezvládná, jen spala. I dostat do ni prášek byl velký problém. A teplota neklesala. Nakonec jim doktor řekl, že pokud se jim nepodaří teplotu srazit do druhého dne pod 38 st. C, musí ji dovézt do nemocnice. Zpanikařila, hádala se se svým drahým, že to nikdy neudělá, že ji nedá, že ji pomůže sama. Celou noc nespala, holčičku hladila, utěšovala, snažila se……. Marně, horečka dál stoupala. Racionální tatínek už se na to nemohl koukat, viděl, že se ničí jeho dvě nejmilovanější bytosti a že je vlastně ohrožena i ta třetí, ta co se za chvíli měla vyklubat na svět. Tak připravil holčičku a přiměl maminku a odjel s nimi do nemocnice. Tam už na ně čekali, tam si holčičku nechali, nebylo vyhnutí. Holčičku vyšetřili, nevěděli sami, co s ní je a oba rodiče vypoklonkovali s tím ať si druhý den zavolají. Oba zdrceni odešli a teprve doma si všimli, že mají na botách ty příšerné nemocniční návleky.
Následovala další probdělá noc, utěšovali se navzájem, nic nepomáhalo, oba brečeli, oba nevěděli, co bude dát.
Druhý den hned ráno telefonovali do nemocnice, ale zase nic, pořád nic, nic, nic.
Ani si nevšimli, že už se píše jiný letopočet.
A pak se jemu udělalo taky moc zle, byl celý rozpálený, blouznil, ona se z posledních chabých sil mu snažila dělat zábaly, krmit ho, nutit ho pít čajíčky, on ji nevnímal….
Tak zase běžela k té proklaté telefonní budce a volala o pomoc.
Lékař přijel, prohlédl, dal léky, útěchu ne.
Další probdělá noc, další poslouchání jeho dechu, další skoro hysterie, co bude dál.
O holčičce ji dál v nemocnici nic neřekli, nemohla ji ani vidět a doma další marod.
Nechápala proč ji osud tak trestá, čím si to zasloužila…… cítila se být úplně na dně.
Ale po dalších dvou dnech se tatínek začal vzpamatovávat, měl hlad, a ona měla radost, že má komu uvařit, sama už nevěděla, kdy naposledy jedla, ale vařila.
Po další návštěvě v nemocnici jí sice neřekli v podstatě žádnou diagnózu její holčičky, ale slíbili, že už ji brzy z nemocnice pustí, že půjde domů.
Začínala být zase šťastná, dokonce mohla holčičku nenápadně vidět přes okýnko, když spala, víc ji sice nedovolili, ale to jí stačilo, muselo stačit.
Začalo se vše v dobré obracet, holčička byla doma, tatínek už byl taky v pořádku.
Uklidnila se.
Následující noc to na ni přišlo, vstala, připravila si věci, šetrně vzbudila svého drahého a požádala ho, aby zavolal sanitku, že se ten nový človíček dere na svět.
Sám ji bohužel odvézt nemohl, musel zůstat u holčičky.
V porodnici vše probíhalo podle jejich zavedeného systému, nikdo se jí moc nevěnoval, řekli ji jen to nejnutnější, koneckonců byla už druhorodička, tak co.
Když pak čekala až to konečně bude a koukala v té ohavné místnosti zvané „hekárna“ z okna uviděla holčičku a tatínka, jak jdou spolu ruku v ruce z vyšetření, z následné kontroly a chtěla tak moc být s nimi, tak moc, ale nešlo to, vysílala jen signály přes neotvíratelné okno a strašně si přála, aby se ohlédli, aby jí zamávali tak jako ona mávala jim. Bylo jí tak těžko, víc duševně než tělesně, tělesné bolesti se prostě naučila zvládat, ty duševní neuměla.
Už přesně věděla, že je ten okamžik-….. ale porodní sestra se bavila po telefonu se svým přítelem, neměla na ni čas, zase ji odbyla.
Vjel do ni vztek a řekla, podívej se ty nádhero, já rodím a jestli na mně nemáš čas, dokážu si to odrodit sama a hnala se vyskočit na lehátko a udělat, co ji říkal mateřský pud……
Sestra se vyděsila, přiběhla druhá a povídá, ty vole, ona fakt rodí….
No jo, ona fakt rodila…
A než stačil přijít lékař, byla další holčička na světě.
Těšila se na kluka, no a co? S holkama to stejně umí lépe a taky není všem dnům konec.
Pak nastal nějaký problém, museli přivolat anesteziologa, ten ji uspal, museli operačně odstranit přirostlé lůžko, bylo jí to jedno, byla tak unavená……
Teprve až když ji přivezli na pokoj se dozvěděla, co vlastně na sále vyváděla, když se ji snažili probudit z narkózy, asi pod vlivem předešlých událostí byla nepříjemná, byla zlá, byla sprostá a všechny posílala někam……
Dneska celkem zábavné, tenkrát se styděla, nebyla taková….,nebo si nemyslela, že může taková být.
Holčička byla sice malá, ale krásná, andílek s hnědými vlnitými vlásky, navíc je v tom špitále opalovali pod horským sluncem, takže když si ji pak vezla domů, holčička vypadala jako by se vrátila od moře….., přitom byl mrazivý leden.
Vše bylo zapomenuto, všichni byli zdraví, všichni byli šťastní a život šel dál….
Šel dál loukou plných rozkvetlých květin…..

24.11.2008

Děkuji, pane učiteli

Na druhém stupni základní školy bylo najednou všechno jinak. Už neměli jednu učitelku na všechno, naopak na každý předmět někoho jiného. Zpočátku z toho byla dost rozpačitá, nesnášela moc dobře jakoukoliv změnu, ale pak zjistila, že je to lepší, dokonce se zamilovala do svého učitele češtiny. Tedy zamilovala, je dost silný výraz, zpočátku se ho především strašně bála. Byl tak chytrý, tak vzdělaný, tak předvídavý, tak neuchopitelný.... nevyznala se v něm a přitom mu tak chtěla vyhovět, tak se mu zavděčit.
Jednou jim jako téma domácího slohu uložil: Pohled z okna. No jo, jenže ona z okna baráku viděla jen na malý dvorek a silnici, nebo na zahradu souseda, nic vznostného. Tak šla na terasu a tam popsala tu krásnou krajinu co vidí, vyjádřila své city ke stromům, k přírodě a odevzdala to.
Další den byla rodičovská schůzka a výjimečně na ni šel její tatínek a pak jí vyprávěl, že pan učitel mu ukázal ten její sloh s tím, že nevěří, že ho psala ona sama a ptal se, proč jí pomáhal. Taťka absolutně netušil, že ona má něco takového za domácí úkol a okamžitě se ohradil: Podívejte se pane učiteli, já mám tři děti a nikdy jsem jim v úkolech nepomáhal a moje děti nikdy nepodváděly a vůbec, vás znám jako malého kluka, který ke mně chodil se svou mámou nakupovat. To přece neznamená, že teď když se svojí výškou můžete brakovat helikoptéry a jste učitelem mé dcery mě budete z něčeho tak nečestného podezřívat.
Pan učitel se začervenal, dojal, a vzpomněl si na obchůdek, kam chodil se svou mami a poznal toho skvělého obchodního příručího, který je tenkrát obsluhoval. Rodičák skončil a oni dva si pořád měli co povídat, na co vzpomínat.
Pan učitel se omluvil za své podezření a jí dal velikáááánskou jedničku.
Ona byla moc šťastná a dál se snažila svého učitele nezklamat, dál ho milovala a byla moc hrdá, když ji chválil před celou třídou.
A dodnes je mu velice vděčná, že ji tak vycvičil v pravopise a ve slohu, dodnes na něj moc ráda vzpomíná, protože ví, že ne každý má takové štěstí, jakého se dostalo jí.

17.11.2008

Stalo se, bohužel

Šla za kamarádkou, byly tak domluveny, ale ona nebyla doma, jen její máma a ta jí řekla, že ona odjela, že odjela na vodu. Byla překvapená, přece jí říkala, že tam nepojede, že nechce, že se sejdou spolu, popovídají....
Tak se setkaly až po víkendu, kamarádka byla celá přepadlá, celá vyděšená, tak se jí ptala, co se stalo, kamarádka začala brečet, nebyla schopna mluvit, zajíkala se, tak ji vzala do hospody, nacpala do ní panáka, pak dalšího, trochu se to zlepšilo, tak ještě jednoho... kamarádka se zklidnila a začala vyprávět:
Víš, v pátek za mnou přišel kolega z práce, na kafe, nečekala jsem ho, byla jsem doma sama, ale pozvala jsem ho dál, uvařila kafe a on se najednou na mně začal sápat, snažila jsem se nejdřív ve srandě ho odmítat, nebyl mi sympatický, nechtěla jsem s ním nic mít, fakt nechtěla, jenže on byl čím dál tím agresivnější, pořád na mně útočil, bránila jsem se, utíkala jsem před ním, honil mě po celém baráku, pak jsem se zamkla na záchodě a brečela jsem, prosila ho, ať odejde, nevěděla jsem, co mám dělat, nikde nikdo jiný nebyl, on mi to nakonec slíbil, myslela jsem, že odešel, bouchly dveře, ještě chvíli jsem vyčkávala, možná dobrou půl hodinu a pak jsem otevřela. Jenže v tu chvíli se na mně znovu vrhnul, já se bála, klepala se, nechtěla jsem aby mi ublížil, tak jsem mu řekla, že tedy jo. Byla jsem maximálně zoufalá, byla jsem tak vyděšená, tak jsem se bála o život, že bych fakt snad to podstoupila, on se začal svlékat, mě bylo na zvracení. Pak do mně znovu vjel vztek a začala se s ním prát, poškrábala jsem ho, křičela jsem, pak jsem se i modlila, nic nepomáhalo, serval ze mně šaty......cítila jsem se absolutně bezbranná, ale taky jsem byla vzteklá a bušila jsem do něj, kopala, škrábala a pak se mi podařilo nějak vysmeknout a utéct z baráku, utekla jsem do stodoly a přes ni do polí, utíkala jsem dlouho, tak jak jsem byla, vlastně nahá, ale utíkala jsem pořád dál a dál, naštěstí jsem nikoho nepotkala. Měla jsem jen hodinky na ruce, a tak těma zamlženýma očima jsem na ně koukla a viděla, že je čas, kdy se vrací táta domů z práce, otočila jsem se a utíkala zpátky. Ve stodole jsem na sebe navlékla starý plášť a plížila se do baráku, někdo tam byl. Nakoukla jsem do chodby a uviděla tátovy boty, hurá... vysvobození, je doma a ten šmejd je pryč. Ani jsem nepozdravila, utíkala do svého pokoje, oblékla se, sbalila si věci, jen jsem se přišla rozloučit a odjela jsem na vodu. Celý víkend se z toho vzpamatovávám, ale zatím to nejde, pořád se mi to mele v hlavě, nemůžu spát. On naštěstí dneska v práci nebyl, prý je na neschopence a pak půjde pracovat jinam, snad ho už nikdy neuvidím. Nikde jsem to nehlásila, už o tom nikdy nechci mluvit, ty jsi vlastně jediná, komu to svěřuju, musím se s tím vypořádat sama, musím donutit mozek, aby zapomněl.
A ona? Moc si vážila toho, že mohla být kamarádky zpovědnicí, moc se snažila ji utěšit a doufala, že se z toho skutečně dostane, a věděla, že pro to udělá vše, co se dá.
Byla dost otřesena, věděla, že se nedokáže přesně do jejích pocitů vžít, přemýšlela jak by se zachovala, kdyby se něco podobného stalo jí, ale nedokázala to domyslet. Tak moc s kamarádkou cítila a taky ji obdivovala, že to nakonec zvládla, že to ustála, že se nedala, pro ni byla hrdinka.

29.10.2008

Za chyby se platí-jak kdy a jak čím

Je jí 17, připadá si krásná, mladá, úspěšná….
Její kamarádka pořádá v hospodě rozloučení se svobodou, zítra se vdává. Je tam pozvaná, jde tam. Nádherně se baví, poprvé na veřejnosti kouří, pije, je jí čím dál tím lépe, čím dál tím veseleji, svět je krásný……
Ztrácí ostych, dokáže se bavit s absolutně neznámými lidmi, žertuje, je vtipná, myslí si, že se všem líbí, že by ji snad všichni chtěli…. Směje se, snaží se ovládat, ale alkohol rozpouští její zábrany….. Najednou je venku, je září, je zima, a ona jen v krátkých rukávech, svetr zůstal v hospodě, nevadí ji to, jde s někým, neví kam, je jí to jedno….. dál se směje. Nechá se hladit, objímat, líbat…. Snad se jí to i líbí, neřeší to……
Najednou prohlédne, vidí jasně, vždyť ty ruce, co se po ní sápou, jsou nějaké staré, mozolnaté, to asi nebude její přítel, proboha, kdo to je? A pak dál zas upadá do nevědomosti, nemá sílu se bránit, je tak vláčná, tak opilá….. Kolem chodí další dvojice, všechny dělají to samé, všichni se smějí, zdraví ji….. tak to asi bude v pořádku…..
Neví jak nakonec došla domů, snaží se ustát setkání s matkou, snaží se tvářit střízlivě, myslí, že se jí to povedlo, že máma nic nepoznala… mýlí se, máma je jen tolerantní a ví, že nemá cenu něco řešit s opilcem…… svléká se na schodech do svého pokoje, koupelnu vynechává, doplácá se postele, ale všechno se houpe, nepomáhá nic, rychle otevírá okno a vrací to co za celý večer do sebe házela, je jí zle, pořád u okna, pořád jen vnímá ten rozhoupaný svět…..
V pět ráno ji zazvoní budík, neví, jestli spala, co se dělo, absolutní okno. Hledá spodky svršky, nenalézá……
Dá si studenou sprchu, na jídlo nemůže ani pomyslet, jakžtakž se upraví a jde na autobus.
Na zastávce čeká snad celá vesnice, všichni se na ni divně koukají, asi vědí, co se dělo, ona to neví, ona se jen trapně usmívá a snaží se přemýšlet, mozek odmítá poslušnost… je jí tak zle.
Autobus jede nějak rychle, pořád se nahýbá, všichni ji pozorují…… neví vlastně proč…..
Přichází do práce, sbírá poslední zbytky sil a snaží se pracovat, prostě musí, jde to ztuha….
Konečně padla, zase na autobus a hurá domů, teď už rozeznává tváře, nejsou vlídné, nejsou příjemné, radši zavírá oči, nechce nic vidět, nic slyšet….
Vystupuje z autobusu, tam na ni kdosi čeká a hned se lísá, ahoj, to jsem rád, že jsi přišla, včera to byl nádherný večer, tak kam dneska vyrazíme?
Proboha, kdo to je, já ho neznám, proč mě chytá za ruku?
Utíká, jak nejrychleji umí, naštěstí umí, je atletka, trénovaná, nechává ho daleko za sebou.
Před domovem potkává sousedku, tu strašnou vševědoucí sousedku s těmi uhrančivýma očima, předává jí svetr, který včera nechala v hospodě a kárá ji za její chování, prý ji tři házeli přes vrata, absolutně a totálně opilou, je rozpačitá, neví, nepamatuje si, třeba je to i pravda.
Nezbývá než poděkovat a rychle konečně domů.
Zavřela dveře, než si stačila sundat boty už ji probodávají vyčítavé oči mámy, není už dál kam utíkat…..
Přiznává svou vinu, prostě to přehnala, omlouvá se, slibuje, že už se to víckrát nestane.
Zapadne do svého pokoje a stydí se, je jí tak trapně.
Upadá do spánku, najednou se dveře otevírají a vstupují její dva bráchové, taky nevypadají nejlépe, no jo, vždyť oni v té hospodě byli také, sakra, já o nich vůbec nevím, kdy se vypařili, co dělali, celý večer jsme se spolu vlastně nebavili.
A pak přijde balzám, hele ségra, dobrý, ujela jsi, ale my víc, my domů ani netrefili, ty jsi byla včera super, byla s tebou sranda, jak nikdy, všem jsi se moc líbila, my se snažili tě chránit, ale jaksi jsme to nakonec nezvládli, promiň.
A ona jen kouká a přes slzy se začíná usmívat, nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být hůř.
Ale teď už bude jen lépe, je poučená, byl to první křest a ví, že už ji ti její ochránci nikdy dál neopustí, slíbili ji to a ona jim věří, má je ráda a oni mají rádi ji.
Vše dobře dopadlo.

Archiv

Fotoalbum

počítadlo.abz.cz
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se